Probuzeníčko

1 Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus církvi Boží v Korintu i všem bratřím v celé Achaji: 2 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. 3 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! 4 On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. 5 Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha.6 Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my. 7 Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy.

8 Chtěli bychom, bratří, abyste věděli o soužení, které nás potkalo v Asii. Dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme; 9 už jsme se sami smířili s rozsudkem smrti - to proto, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé. 10 On nás vysvobodil ze samého náručí smrti, a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že nás vždy znovu vysvobodí, 11 když i vy nám budete nápomocni svými modlitbami. A tak, když nám mnozí vyprosili milost, budou za nás mnozí také děkovat.

2 Korintským 1,1-11

 

Milé sestry a milí bratři!

Chtěl bych se v prvních měsících letošního roku věnovat z kazatelny Druhému listu Korintským. Pavel do tohoto antického velkoměsta napsal postupně pět dopisů, z nichž dva se nám zachovaly. Toto je v pořadí čtvrtý dopis. Mezi apoštolem a sborem probíhala čilá korespondence, doplněná několika osobními návštěvami a zprávami poslů. Apoštol tento sbor miloval, ale jak už to bývá, čím víc nám na někom záleží, tím snáze může dojít ke zklamání, nepochopení a vzájemným výčitkám ale i opětovnému smíření, radosti a sblížení. A my máme nyní možnost do tohoto důvěrného vztahu nahlédnout a poznat jak žila, myslela, doufala, zápasila a modlila se první generace křesťanů.

Epištola začíná v antice tradičním způsobem, kdy je představen odesílatel a adresáti. Nejde však o soukromý dopis. Mají si ho přečíst nejen v Korintě, ale v celém tehdejším Řecku. A nepíše ho jen Pavel ale spolu s ním i Timoteus. Jde tedy o text, který se sice týká osobních vztahů, ale má již od počátku také univerzální platnost. Pavel se v něm pokusil vyvodit z jednotlivostí obecné závěry a chtěl, aby o nich vědělo co nejvíce lidí.

To první, co bych rád ze samotného úvodu vyzdvihl, je velice konkrétní pojmenování Boží. Pavel se zde neodvolává na nic mlhavého, záhadného a neurčitého. Žádný neznámý Bůh jako v Athénách. Pavlův Bůh není nejvyšší jsoucno filosofů, ani absolutní Pravda, Nejvyšší idea, nebo dokonce Matička země, Příroda, Vesmír nebo české Něco nad námi. Pavlův Bůh má konkrétní jméno, svůj vlastní příběh a jasný cíl. Je to Otec našeho Pána Ježíše Krista, původ všeho milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! Pavel mluví o Bohu, který před námi nic neskrývá a netají. Dává se lidem poznat a tím pádem také kritizovat, posuzovat. Je to Bůh, který jednou provždy vstoupil do lidského světa. Je možné na něj ukázat prstem, je možné slyšet jeho slovo, vidět jeho činy a rozhodnout se, zda se k jeho dílu připojíme, nebo nám zůstane lhostejné. Otec našeho Pána Ježíše Krista a Otec všeho milosrdenství je Bůh, který vyložil karty na stůl. Místo, aby se na náš svět pouze díval, osobně se v něm angažuje. Je to Bůh, kterému o něco mu jde, na něčem pracuje, něco nabízí a slibuje. Je to Bůh čitelný, srozumitelný a v pravém slova smyslu lidský. Jenže právě takového Boha mnoho lidí odmítá. Mají raději tajemno, mystično, neurčito – aby si dál mohli dělat, co chtějí.

Pána Boha charakterizují podle apoštola Pavla tři slova: Ježíš, milosrdenství a útěcha. V tomto dopise před námi rozvíjí především třetí důraz. Slovo útěcha se v prvních větách dopisu vyskytuje celkem desetkrát a stává se jeho úvodním tématem. Prošel jsem si všechna další místa v Novém zákoně, kde se toto slovo vyskytuje, abych si udělal představu, co mohl mít pod tímto slovem apoštol na mysli. Slovo PARAKLÉSEÓS se dá přeložit také jako potěšení, povzbuzení, uklidnění nebo napomenutí. Ale vždycky - a to je důležité - jde o povzbuzení, které se děje slovy. Někdo k někomu přijde a povzbudí ho tím, co mu řekne a sdělí. Je to často umění slova, které dovede člověka pozdvihnout z jeho zármutku, strachu a nejistoty. Slovo PARAKLÉSEÓS tehdy sloužilo dokonce jako pojmenování toho, čemu dnes říkáme kázání. Když se v synagoze přečetlo z Písma, byli hosté vyzvání k projevu slovy: “Máte-li slovo povzbuzení, promluvte k lidu.“ (Sk 13,15) Když Pavel vybízí Timotea, aby se ujal služby správce sboru, připomíná mu tři nejdůležitější oblasti jeho práce: „předčítání, povzbuzování a vyučování“ (1 Tm 4,13). Možná bychom neměli říkat, že chodíme na kázání, v kterémžto slovu pořád probleskuje význam něco někomu zakázat, ale držet se biblického a výstižnějšího: Jdeme na povzbuzení. A když pak někdo řekne, dneska bylo povzbuzení trochu delší, bude to znít určitě lépe, než když si stěžuje, že mu tak dlouho kázali, aby byl hodný, až z toho usnul.

Podle apoštola je dokonce dokonce celá Bible napsána jako slovo, kterým nás chce Bůh povzbudit a potěšit (Ř 15,4). A když někdo dovedl najít ta správná slova, kterými lidi potěšil, bylo to považováno za dar Ducha svatého (Ř 12,8 a 1 K 14,3). J

Je důležité si uvědomit, že Bůh nám pomáhá především svým slovem. Když je někdo sklíčený, zoufalý, nejistý, ustrašený, unavený je to často právě dobrá zpráva, co ho znovu postaví na nohy. Většinou není třeba kdovíjakých zázraků. Často nám opravdu a objektivně pomůže pouhé slovo. Podívat se na věc z jiné stránky. Připomenout si, kdo všechno na nás myslí. Kdo se za nás modlí, kdo nám slíbil pomoci, kdo si nás váží a vzkázal, že brzy přijde. Dokonce bychom mohli říci: Teprve tam, kde se lidé dají potěšit a uvěří, že změna k lepšímu přichází, může kýžená změna skutečně přijít. Má-li se něco nového a dobrého stát, pak tomu musí lidé nejprve uvěřit. A to neplatí jen v kostele, ale i na burze, v ekonomice a ve sportu.

Chodit někam na povzbuzení je zcela zásadní a klíčová vzpruha, kterou potřebuje každý člověk a každá společnost. A my jsme poznali, že největší povzbuzení nám přináší Boží slovo. Potřebujeme ho slyšet, i kdybychom měli pocit, že už jsme to všechno jednou slyšeli. Povzbuzovat totiž potřebuje člověk celý život a podstatné je, že nikdo se neumí povzbudit sám, ale potřebuje to slyšet od druhých.

Ale nepřehlédněme jednu důležitou věc. Apoštol píše: Bůh nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. Bůh nám pomáhá, abychom mohli pomoci druhým. V tomto smyslu je Boží pomoc účelová, zavazující a úkolová. Když nás Bůh potěší a vytáhne z bryndy, nebude to nikdy jen naše osobní výhra a štěstí - ale výzva a poslání, abychom toto povzbuzení předali dál. Ta radost a úleva, které se nám dostalo, u nás nesmí skončit a vytratit se kamsi do ztracena. Práce, kterou si s námi Bůh dává, když nás povzbuzuje evangeliem Ježíše Krista, je investice, která do nás byla vložena, aby nesla další ovoce a nebojme se říci i zisky. Bůh potěšil Pavla, Pavel potěší korintské, korintští potěší další křesťany v Řecku a potěšení se bude šířit stále dál, podobně jako vlny na rybníce nebo světlo ve vesmíru.

Potěšení, kterého se nám dostává v kostele, při četbě bible, na modlitbách a v rozhovoru s bratry a sestrami by mělo mít dominový efekt – jenže v opačném směru. Zatímco kostky domina padají, Boží slovo nás naopak staví na nohy a zvedá ze země. Vrací nám sebedůvěru, odvahu a radost ze života. Tak jako někdo zvedl nás, měli bychom postavit na nohy někoho dalšího, a on zase dalšího, až nakonec povstane celá země a začne zpívat k Boží chvále. Jeden jediný člověk, který uvěří evangeliu, tak může pozvednout doslova celý svět.

Ale v čem je to povzbuzení evangelia tak úžasné, že se jím dali a stále dávají potěšit miliony lidí. Řekl bych, že „kouzlo“ evangelia spočívá v tom, že nám nic nenamlouvá, nic nelakuje na růžovo, ale mluví s námi na rovinu a poctivě. Dává nám naději, která není laciná ale reálná. A člověk také vidí, že se díky evangeliu skutečně něco děje a mění.

Kus té pravdivosti máme i v dnešním dopise. Pavel tu mluví docela otevřeně o utrpení, na které musí být křesťané připraveni a které se jim s velkou pravděpodobností nevyhne. To je přece zvláštní potěšení, když se lidem slibuje utrpení! Ale právě o to jde. Utrpení se nedá vytěsnit, skrýt ani potlačit. Utrpení patří k lidskému životu a je třeba mu rozumět, připravit se na ně, statečně ho nést a ne dělat, že není.

Zde je třeba si vysvětlit, co míní apoštol slovy utrpení Kristova. Pavel vychází z myšlenky, že Ježíš Kristus z našeho světa neodešel, ale je tu dál přítomen skrze svou církev. Každý křesťan je malou částečkou jeho pozemského těla a jeho život se v tomto smyslu podobá a má podobat životu Ježíšovu. A protože Kristus nekráčel od vítězství k vítězstvím, ale čelil mnoha protivenstvím, ústrkům a nepochopení, musí s něčím podobným počítat i jeho učedníci. Pavel odmítá přitažlivý projekt bezproblémového a úspěšného křesťanství, na který se snažili a stále snaží nalákat lidi mnozí obchodníci s lidskou důvěřivostí. Pavel je poctivý a přiznává hned na začátku, že být křesťanem znamená přidělat si v životě řadu starostí, nepřátel, potíží, nesouhlasu a posměchu. Ty potíže není třeba vyhledávat a přivolávat. Přijdou sami, a proto je třeba na ně být připraven. Živá víra většinou dřív nebo později někde narazí, někomu šlápne na palec, někoho urazí, vyprovokuje, naštve či ohrozí. Mezi utrpení Kristova ovšem patří i naše tělesné a duševní nemoci, v nichž se ukáže, zda je naše víra opravdová a trpělivá nebo povrchní a vypočítavá.

A nyní to slibované potěšení: Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. Apoštol na vlastní kůži prožil zvláštní paradox. Čím byl jeho život těžší, tím větší pak byla radost, kterou prožil, když byl vysvobozen a nebezpečí pominulo. Čím hlouběji klesl, tím výše byl potom vyzdvižen. A to je přesně ten druh potěšení, který je vázán na naši víru a odvahu. Kdo řekne, že evangelium jsou jen planné řeči, opium chudáků a falešná útěcha, tomu zůstane jen to utrpení a nic víc. Kdo však věří, že Kristus kvůli němu trpěl a vstal z mrtvých, ten se ve svém trápení vzchopí a nenechá se jím zdeptat. A to je první krok k našemu uzdravení a budoucímu vítězství.

Apoštol to potěšení vidí nejen v konečném vítězství, ale i ve statečnosti, s kterou svá trápení snášíme. Je přesvědčen, že jeho utrpení a pronásledování může přinést korintským potěšení dokonce dvakrát. Poprvé když uvidí, že apoštolovi stojí za to kvůli Kristu unést těžkosti, kterým se jinak mohl snadno vyhnout, kdyby rezignoval a vrátil se k šití stanů. A podruhé je povzbudí, až jim bude moci napsat, že mu Bůh pomohl a dočkal se vysvobození.

Těžkosti a potíže, kterým musíme v životě čelit, nás a naše blízké v konečném důsledku posilují, povzbuzují, motivují a vyzbrojují. Jedině díky překonaným těžkostem prožijeme skutečnou radost. Pouze ten, kdo někdy hladověl, dovede mít potěšení z toho, že má co jíst, Jedině ten, kdo nemohl vstát z postele, ví jaká je to radost, když může udělat pár kroků. Pouze ten, kdo už někdy ztratil všechnu naději, dovede ocenit, že díky Ježíši Kristu už nemusí mít strach. Pouze ten, kdo se za někoho modlil, bude za něj také děkovat.

Trápení nám pomáhají poznat, co vydržíme. Ztráty jsou výzvou, abychom je nahradily. Neúspěchy, abychom se z nich poučili. Kdo nebyl nikdy smutný, nebude se umět ani pořádně radovat. Kdo nezůstal nikdy sám, nebude dobrým přítelem. Kdo sám nepotřeboval odpuštění, bude jen těžko odpouštět. Kdo sám nepoznal, jaké to je být na dně, nedokáže povzbudit druhého. Než člověk tuto Boží školu života a víry vystuduje, dá mu to pořádně zabrat. Ale o tom si povíme až příště.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že pro nás máš slovo naděje a útěchy. Můžeme si ho přivlastnit, i když víme, že si ho ničím nezasloužíme a mnohá trápení jsme si sami zavinili. Ale u tebe je milosrdenství a pomoc vždycky připravená. Prosíme, povzbuď a potěš nás i naše blízké a dej nám pokoj do srdce, sílu snášet bolest a odvahu Amen.

Odkaz do bible: 
2 Korintským 1,1-11
Bohoslužby: 
St, 7. 10. 2015

RSS kanál

Syndikovat obsah