Triumfální průvod

Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání.Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí.Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu. Ale kdo je k takovému poslání způsobilý?My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu.

2 Kor 2,14-17

Milé sestry a milí bratři!

Až dosud jsme sledovali, jakými změnami procházel vztah mezi apoštolem a sborem v Korintu. Bylo to jako v italském manželství nebo politickými stranami v koalici. Jedné den dobré, další den krize a třetí den nejlepší přátelé. Ale člověk nemůže být závislý na tom, jakou má druhý zrovna náladu a prožívat všechny zvraty jako něco, na čem stojí a s čím padá smysl jeho života.

Pavel se proto pokouší odhlédnout od aktuální situace a spatřit sebe, své přátele i nepřátele z vyššího nadhledu. A to je správné! Není nic horšího, než když člověk vidí své problémy, úzkosti, psychické stavy i vnější potíže v sevřené perspektivě jednoho dne a jednoho maloměsta. Naše životy a příběhy se odehrávají na větším jevišti, než je naše kuchyň, ložnice, rodina, pracoviště, sbor nebo Česká republika.

Náš život se odehrává v Evropě na přelomu třetího tisíciletí. Většina z nás se narodila po vítězné válce nad fašismem. To bylo vítězství, které zachránilo naši civilizaci a demokracii. Nebýt Boží pomoci a obětí mnoha statečných lidí, většina z nás by si nikdy nenarodila. Pak jsme přežili krutý stalinismus a bezútěšnou normalizaci. A docela nedávno přišlo nečekané a sametové vítězství demokracie ve střední Evropě. To jsou dějinné události, které rámují náš život a ne nějaká zpackaná privatizace nebo zbytečné solární panely. Nástup internetu, úspěchy v léčbě rakoviny a poklidné rozdělení Československa. - o tom budou jednou psát historici a ne o tom, co kde utrousil Babiš nebo Zeman. Objektivně vzato žijeme ve šťastné době. Nikdy se lidem v Evropě ale i jinde nevedlo lépe, i když se oprávněně ptáme, jak dlouho nám to bude ještě přáno?

Ale je možný ještě větší nadhled než konec války a pád komunismu. Apoštol Pavel se o to pokusil. Prožíval podobně šťastnou dobu jako my. Díky římské moci byl ve Středomoří dlouhou dobu mír. Mohlo se tak jako dnes volně cestovat, obchodovat a svobodně šířit nové myšlenky. Většina měst a krajin byla dostupná po dlážděných silnicích a místní separatisty držely v šachu římské legie. Bylo možné se dovolat práva a zfanatizovaný dav měl respekt před úředníkem státní správy.

Pro šíření evangelia to byla optimální doba. Kdy jindy by se Ježíšovy myšlenky mohly šířit rychleji a svobodněji než právě v dobách ranného císařství? Skoro by se dalo říci, že si Pán Bůh tu dobu úmyslně vybral a poslal svého Syna, aby v krátké době zasáhl evangeliem celý tehdy známý svět.

Pavel sám ovšem zakoušel na svých cestách mnohé překážky. Přírodní i lidské. Politické i náboženské. Čelil podobným fanatikům jako dnešní karikaturisté ve Francii. Přesto vidí postup evangelia jako vítězné tažení. A sám žasne, jak různí lidé přijímají Ježíše Krista za svého jediného Pána. A proto přirovnává šíření evangelia k triumfálnímu pochodu. To přirovnání je ovšem velmi nečekané.

Triumf byla největší pocta, jakou znal tehdejší svět. Dnes se s ním dá srovnat snad jen přehlídka na Rudém náměstí nebo zahájení olympijských her. Triumfální pochod zažili Římané většinu jednou za život. Zůstávaly však po něm kamenné slavobrány, které stojí v Římě dodnes. Na nich je vytesáno, jak takový průvod vypadal. Nejprve šli poražení nepřátelé, které čekalo v lepším případě otroctví a v horším hromadná poprava. Pak nesly kořist. Za dvacet let ponesou při Titově  triumfálním pochodu zlatý sedmiramenný svícen z jeruzalémského chrámu. Pak šli kněží všech římských chrámů a bohů se zapálenými kadidlem, aby celý Řím krásně voněl. Lidem i bohům A nakonec jel sám vítězný vojevůdce, který se pro ten den stal imperátorem Říma. Není divu, že triumf byl povolen pouze členům císařské rodiny, aby se náhodou nějaký generál neprohlásil císařem. A Pavel – všem obtížím a prohrám navzdory - v duchu vidí, jak se takového triumfálního vjezdu dostalo Ježíši Kristu. Nepřehnal to však trochu?

 

Na titulní straně jednoho vydání Kralické bible je Kristův triumf zobrazen. Vpředu jdou izraelští králové a proroci, na voze jede Zmrtvýchvstalý Ježíš, kola vozu zdobí emblémy čtyř evangelistů, vůz táhne Beránek a za vozem kráčí spoutaná Smrtka a pokořený Ďábel. Pěkně si to kraličtí vymalovali – a přitom žili v ilegalitě a císař proti nim vydával jeden mandát za druhým. Za pár let budou muset svou tiskárnu opustit a nepřátelé vyhází celou sazbu do hradního příkopu, kde ji Květa Fialová za čtyři sta let najde. A přece i do vyhnanství půjdou s touto vizí Kristova triumfu.

Je důležité si uvědomit, že Pavel i Kraličtí dovedou vidět vítězného Krista ve chvíli, kdy oni jsou sami biti a žádné viditelné vítězství neprožívají. Je to výhled jejich víry. Pohled odvahy, naděje a statečné vytrvalosti. Ale jen díky takové víře se šíří evangelium, překládá Bible, staví kostely, léčí nakažlivé choroby a pozvedá zbraň na obranu slabých.

Vidět Ježíše Krista, jak slaví triumf, byl sice odvážný, ale správný pohled. Kdyby dnes Pavel viděl, jak se církev rozšířila do celého světa, rozzářily by se mu oči radostí. Jeho naděje se naplnila. Kdyby kraličtí mistři přišli do naší farní kanceláře a viděli na stole čerstvé vydání své Bible se všemi poznámkami, byli by šťastní, protože žádná jiná kniha z té doby kromě Komenského se nevydává. A my navíc zpíváme jejich písně a modlíme se 23 žalm jejich slovy.

Na Pavla tehdy házeli špínu. Musel si po nocích vydělávat na živobytí. Přátelé ho opouštěli. Vlastní národ proklínal. V Korintu ho málem odepsali. Zákeřná nemoc mu brala síly. Ale on přesto vidí, jak se evangelium šíří z Asie do Evropy, pak do Říma a jednou dojde až do Španělska - všude tam, kam vedou římské silnice a žijí lidé, které si Pán Bůh zamiloval.

Tuto perspektivu a naději je dobré si udržet v každé době. Někdy církev viditelně roste, jindy se viditelně zmenšuje. Někdy má církev ve společnosti dobré jméno a autoritu, jindy je na posledním místě. Ale Kristus stále slaví triumf. Naše víra, naše sbory, naše práce, naše svědectví a odvaha jsou součástí něčeho většího a důležitějšího než zmatky a skandály, o nichž tak rádi píšou v novinách. To, co vidíme v televizi a na internetu, není obraz naší doby – ale reklama na to, co lidé chtějí vidět a slyšet. Pravdivější pohled napíšou nejprve za sto let, až bude zřejmé, co byla jen pěna dní a kdy naopak mezi námi klíčilo něco nového, nadějného a ušlechtilého. A konečné hodnocení se dozvíme teprve v Božím království. Do té doby je víra a naděje důležitější než to, co píší v novinách a co nám bliká v mobilu.

Člověk nesmí podlehnout okamžitým náladám a dojmům. Ne že bychom o nich nesměli mluvit. Pavel se nestyděl vypočítat, kolikrát ho zavřeli do vězení, kolikrát ztroskotal na moři, kolik ran bičem dostal. Ale nezlomilo ho to, protože navzdory všemu soužení a mnoha úzkostem, viděl před sebou Ježíše Krista, jak kráčí směrem ke Kapitolu a přijímá ovace od senátorů i římského lidu.

Sám sebe vidí v tom slavnostním průvodu jako jednoho z prostých vojáků, který sice utržil mnohá zranění, ale nyní si smí vychutnat triumf se svým velitelem. Má-li člověk něco v životě dokázat, musí věřit ve vítězství. A přitom nemusí být žádný fanatik. Kristovo vítězství už se stalo skutečností. A není to vítězství naše - ale všech lidí. Není to vítězství jedněch nad druhými, ale dobrá zpráva pro všechny. Smrt byla přemožena a náš hřích odpuštěn. Smírčí krev prolita a kámen od hrobu odvalen.

A přece to každému nevoní. Pavel překvapivě užívá právě tohoto slova, aby si vysvětlil, čemu sám nerozumí. Proč někteří to vítězství života nad smrtí odmítají a jiní se z něho radují. Je to stejné tajemství, jako že někomu něco voní a jiný si nad tím zacpává nos. Pavel byl stále znovu fascinován, jak lidé, o kterých si myslel, že evangelium přijmou, se k němu otočili zády a lidé, s nimiž vůbec nepočítal, ho naopak přijímali s nadšením a vděčností.

A děje se to i dnes. Když lidé slyší evangelium, jedni odpovědí ano, ale druzí nemají zájem. Jedni pokleknou a druzí zklamaně odejdou. A nikdo neví proč! Jedno dítě uvěří, druhému je to jedno. Někdo si stačí sám a jiný by bez modlitby nemohl žít.

Apoštol si to neumí vysvětlit jinak než vůní, kterou kolem sebe evangelium šíří. Podobně si neumíme vysvětlit, proč se dva lidé do sebe zamilují a jiní dva si nerozumí. Prý je to chemie. Má však i evangelium svou chemii? Je předem dané, kdo v Krista uvěří a komu to bude jedno?

Apoštol to však nevidí jako osudově dané a neovlivnitelné. Je přesvědčen, že pokud se šíří evangelium v čisté podobě, může zavonět každému člověku. Jen se to Boží slovo nesmí ředit a pančovat. Pavel zde používá slova, které se nikde jinde v Novém zákoně nevyskytuje, pouze v Septuagintě a tam charakterizuje podvodníky, kteří do vína přidávali vodu a pak je prodávali jako neředěné. Kraličtí byli ještě ostřejší a překládají, že cizoloží se slovem Božím.

A my se musíme ptát – čím se nejčastěji ředí a rozmělňuje evangelium? Souvislost je zřejmá. Těmi kramáři, kteří kupčí s evangeliem, má Pavel na mysli ty, kteří ke Kristově milosti přidávají vždy ještě kousíček zákona. Nestačí věřit v Krista, je třeba být také obřezán. Nestačí věřit v Boží milost, je třeba ještě mluvit jazyky. Nestačí chodit do kostela, je třeba být obrácen. Nestačí Otčenáš, je třeba se modlit vlastními slovy. Nestačí poctivě pracovat, hlavně se nesmíš se rozvést. Nestačí, že si čteš v Bibli, nesmíš tancovat ani pít pivo. Nebo naopak. Nevadí, že si nevěrný, stačí, když dáš na kostel a Diakonii. Nevadí, že krátíš stát na daních, hlavně když nám dáš na salár. Nevadí, že se nestaráš o rodiče, ale potřebovali bychom někoho do staršovstva.

To všechno a ještě mnoho jiného lidi zbytečně odrazuje, právem jim to na nás nevoní, a proto je církev nepřitahuje. Ale když občas zazní živé evangelium, lidé si odpustí, jeden druhému nezištně pomůže a zastane se slabých, tu i zdánlivě lhostejní lidé zpozorní a jsou překvapeni, jaká libá vůně se v tu chvíli z kostela a z církve line.

Pane, dej, ať nejsme překážkou v šíření evangelia. Díky tobě nemusíme být dokonalí, ale upřímní. Díky Tobě nemusíme být bez hříchu, ale ochotní a pokorní. Dej nám k tomu, prosíme, sílu, zdraví a odvahu. Amen.

15.2. 2015 Brno JG

Odkaz do bible: 
2 Kor 2,14-17
Bohoslužby: 
Ne, 15. 02. 2015

RSS kanál

Syndikovat obsah