Spravedlivý hněv a pohotové odpuštění

 

Jestliže někdo způsobil zármutek, nezpůsobil ho jen mně, nýbrž aspoň zčásti – a nechci přehánět - vám všem. Stačí však už to pokárání, kterého se mu dostalo od většiny z vás. Proto je nyní třeba, abyste mu odpustili a potěšili ho, aby se takový člověk pod přívalem zármutku nezhroutil. Naléhavě vás prosím, abyste mu dokázali svou lásku.

Proto jsem vám také psal, abych poznal, jak se osvědčíte, zda jste ve všem poslušní. Komukoli něco odpustíte, odpustím i já. A když já něco odpouštím - mám-li co odpouštět - činím to před tváří Kristovou kvůli vám, aby nás satan neobelstil; jeho úskočnost přece známe. Když jsem přišel do Troady zvěstovat evangelium Kristovo, našel jsem tam dveře otevřené pro dílo Páně, a přece jsem neměl stání, neboť jsem tam nezastihl bratra Tita; rozloučil jsem se s nimi a vydal se do Makedonie.

2 Kor 2,5-13

Milé sestry a milí bratři!

Při jedné z Pavlových návštěv v Korintu se stalo, že kterýsi člen sboru apoštola ošklivě urazil. Před celým sborem na něj ukázal prstem a řekl: „Ty nejsi žádný apoštol. Nikdy jsi Ježíše Krista neviděl a nebyl jsi jeho učedníkem.“ Každá urážka bolí, ale tohle nebyl jen osobní útok. Tady šlo o samotné evangelium. Jestliže Pavel není apoštol, pak je zpochybněno i jeho služba Ježíš Kristu. Pohané, kteří díky němu uvěřili, si nebudou moci být jisti svým spasením. Všechna Pavlova práce, oběti a nasazení ztratí smysl.

Bylo to, jako když dospívající syn ukončí vzrušenou názorovou rozepři s otcem: S tebou já nemám nic společného! Pro mě už nejsi otec.“ Jednou větou tak smaže všechnu jeho lásku, úsilí, starosti a námahu. Nebo když u rozvodu jeden z partnerů prohlásí: „Ty jsi mě nikdy neměl rád.“ To přece bolí, když někdo vymaže a znehodnotí kus našeho života. Nebo když starostovi někdo vmete do tváře, že je beztak podplacený. Nebo když faráři členové sboru řeknou, že jeho snaha je zbytečná, protože není obrácený.

Podobná podpásovka byla důvodem, proč Pavel změnil plány a na zpáteční cestě se Korintu raději vyhnul. Porušil tím sice svůj slib, ale měl obavy, že by se neudržel a řekl svým protivníkům, co by ho později mrzelo. Místo toho však poslal ostrý dopis po svém spolupracovníku Titovi. Žádal v něm odsouzení a potrestání člověka, který na něj zaútočil. Celou dobu pak ale trnul, zda byl jeho přísný dopis správně pochopen a zda se ještě bude moci v Korintu vůbec objevit.

Mezitím se vydal z asijského Efezu na sever do Troady a tam netrpělivě čekal na Tita. Byli domluveni, že mu tam přinese zprávu, jak byl dopis přijat. Jenže Titus nepřicházel a Pavel netušil, co ho zdrželo. Bylo to, jako když čekáte na výsledky vyšetření a nevíte, na čem jste. Nebo děláte přijímací pohovor do nového zaměstnání, máte si za týden zavolat a neberou vám telefon.

Mezitím však došlo k něčemu, co Pavla velmi povzbudilo. Ve sboru v Trodě se objevili noví lidé a připravovali se ke křtu. To je pro faráře šlehačka na dortu – dovézt někoho k víře. V Troadě se evangeliu nečekaně otevřely dveře. Když vidíme, že naše práce přináší ovoce, člověk rád zapomene na neúspěchy a předchozí urážky a soustředí se na novou příležitost.

Korint je možná ztracen, ale Troada znamená pro Pavla vítězství. Když se někomu v jedné věci nedaří, často pomůže, že se zaměří na něco jiného. Kdo je zklamaný v manželství, může se s vervou pustit do podnikání. Kdo je nezaměstnaný, je vděčný, že se může hlídat vnuky nebo pracovat v  církvi. A když se nedaří kázání, dá se opravit kostel.

Kdyby šel apoštol k psychologovi nebo za svým seniorem, dostal by nepochybně radu, ať na Korint zapomene a věnuje se sboru v Troadě. Ale Pavel to nedokázal! Láska si totiž nedá poručit a nedovolí nám zapomenout. Láska nás nutí dělat nerozumné věci. Doufat a čekat, i když si tím jen jitříme bolest a zklamání. Ale evangelium je takové nerozumné bláznovství. Nutí nás dělat věci, které zdánlivě nemají smysl. Kdyby apoštol myslel na sebe, soustředil by se na sbor v Troadě a Korint by pustil k vodě. Ale on si ty lidi v Korintu zamiloval. Je na nich citově závislý, i když si tím jen přidělává problémy.

Pavel miluje korintské křesťany, tak jako rodiče milují dítě, které jim ukradlo peníze. Pavel miluje korintský sbor tak jako žena, která neopustí muže, který ji ve vzteku uhodil. Láska bývá často hloupá, naivní a směšná. Ale kdyby na světě nebylo takové lásky, o kolik radosti, štěstí a naděje bychom přišli.

A tak Pavel zcela nepochopitelně opouští Troadu a jde hledat Tita až kamsi do Makedonie. V Troadě si mohl užívat úspěchu, ale on nemá stání, dokud se nedozví, co se děje v Korintu. Tak se chová zamilovaný. A apoštol Pavel je zamilovaný. Ženu nemá. Děti nemá. Ale má svůj sbor, kam se však bojí přijít, protože neví, co si o něm korintští myslí. Jsou to nervy, když nám záleží na někom, kdo je na nás zlý a nespravedlivý, ale my ho přesto nedovedeme opustit. Trhá nám to srdce, nutí nás to k pláči, prožíváme bezmoc, vyčítáme si svou slabost – ale nemůžeme jinak. Nedává to smysl a přitom je to tak hluboce lidské.

Ale ono je to dokonce i hluboce božské! Co myslíte, že prožíval Bůh, když vydal svůj lid nepřátelům a nechal je odvést do zajetí. To přece nebylo proto, že je zavrhl, ale že je chtěl k sobě znovu připoutat a probudit k víře. Ale vrátí se k němu ještě někdy? Co myslíte, že prožíval Ježíš, když ho učedníci začali opouštět, protože se jim jeho řeč zdála příliš tvrdá. Má smysl za ně umírat, když ho i ten nejvěrnější zapře? Jsou chvíle, kdy naše srdce trne úzkostí a přitom víme, že jsme nemohli jinak. Přemohla nás láska. Je to chyba? Je to hloupost.

Víte, jak to tenkrát dopadlo? Pavel nakonec Tita v Makedonii našel. Potkali se ve Filipis a tam se Pavel dozvěděl, že korintští jeho argumenty uznali a poslechli ho. Stalo se něco, v co snad ani nedoufal. Lidé, o kterých si myslel, že ho zatratili, jej nakonec opět uznali za svého apoštola a dali se jeho dopisem přesvědčit. Občas se na světě ději i dobré věci a lidé nám přinesou dobré zprávy.

Schválně si poslechněte, jakou radost to Pavlovi udělalo: „Když jsme přišli do Makedonie, nenašli jsme ve svých těžkostech žádnou úlevu, všude jen tíseň: navenek boje, uvnitř úzkosti. Ale Bůh, který těší sklíčené, potěšil nás příchodem Titovým. A nejen jeho příchodem, ale i tím, jak jste vy ho potěšili.

Vypravoval nám, jak velice po nás toužíte, jak jste plni lítosti a jak horlivě stojíte při mně; to mi způsobilo velikou radost. Jestliže jsem vás svým dopisem zarmoutil, už toho nelituji, i když jsem toho chvíli litoval. Vidím totiž, že vás ten dopis na čas zarmoutil, ale nyní se raduji, ne že jste se zarmoutili, ale že zármutek vás vedl k pokání. Byl to zármutek podle Boží vůle, a tak jsme vám nezpůsobili žádnou škodu.

Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost, jakou snahu potrestat viníka! Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně.“

To přece není špatné, když film nebo kázání končí happy endem. Jenže tohle kázání ještě nekončí. Ta radost má totiž pokračování. Když Pavel zjistil, že ten, kdo se proti němu provinil, byl po zásluze potrestán a celý sbor se od viníka distancoval, píše honem do Korintu v pořadí už čtvrtý dopis - ten, který si právě vykládáme - a prosí v něm, aby provinilého bratra, který byl vyloučen ze sboru, opět přijali zpátky.

A my si v duchu říkáme: Tak o co tedy apoštolovi šlo? Nejprve napíše ostrý dopis, aby byl viník potrestán a když mu korintští vyhoví, zapřísahá je, aby mu odpustili. Jak se v tom má jeden vyznat?

Tím se dostáváme k hlavní myšlence dnešního textu. Když člověk něco dělá nebo říká, měl by vědět, co je cílem jeho jednání a mluvení. Když Pavel napsal ostrý dopis, nebylo to proto, že se naštval a chtěl dát průchod svému zklamání a hněvu. Svým dopisem nechtěl nikoho odsoudit ani odstranit. Pavlův dopis nebyl výlevem vzteku a nenávisti, ale promyšlený pokus dát věci do pořádku. Byla to součást něčeho vyššího a důležitějšího, než by se někomu mohlo na první poslech zdát.

Jinými slovy, když se Pavel hněval, byl už předem připraven odpustit. Proč tedy neodpustil rovnou? Protože by Korintští nezměnili názor a mysleli by si, že chyba byla na Pavlově straně – což by znamenalo, že evangelium není pro všechny.

Pavlovi nešlo o to, aby nad svým protivníkem zvítězil. Nechtěl ho ponížit a ani urazit. Pavel se na toho člověka rozzlobil, ale nepřestal si ho vážit. Pavlovi nejde o osobní spor, ale o podstatu věci a proto mu nedělá problém odpustit, když protivník uznal svůj omyl.

To ovšem dokáže jen málokdo! Lépe řečeno dokáže to ten, kdo je nad věcí. Kdo nebojuje za sebe, ale za pravdu a věc Kristovu. Takový člověk se nepotřebuje prosazovat ani zviditelňovat. Takto velkorysý dovede být ten, kdo věří, že nepotřebuje za každou cenu zvítězit, protože za něj zvítězil Kristus.

Křesťan má velikou výhodu v tom, že si uprostřed sporů a zápasů tohoto světa nemusí nic dokazovat. Díky tomu dokáže ustoupit, odpustit a vážit si i toho, kdo mu ubližuje. Nemá to nařízené, ale může si to dovolit. A to je ta úžasná svoboda, kterou nám vybojoval Kristus. Svoboda, která nám umožňuje zachovat si nadhled nad věcí i nad těmi, kteří nám ubližují a nadávají.

Až nás zas někdo vytočí a rozčílí a až nás opustí první vlna vzteku a zklamání, zkusme si v klidu rozmyslet, oč nám jde a čeho chceme dosáhnout. Když se s někým pohádáme, měli bychom si uvědomit, že jednou se s tímto člověkem potkáme v království Božím a možná ještě dřív u večeře Páně. A podle toho se k němu chovat.

Není dobré spálit za sebou všechny mosty. Křesťan smí být důsledný a nemá se stydět pojmenovat věci pravými jmény. Ale není nic horšího, než když hříšník odsoudí hříšníka, protože si myslí, že sám je menší hříšník. Dítě musí vědět, že ho rodiče milují, i když ho trestají. Manželé musí vědět, že se mají rádi, i když se právě hádají. Křesťan musí vědět, že ho z církve nikdy nevyženou, i když mu tam někdy řeknou, co ho zarmoutí.

Říkejme si navzájem, v čem spolu nesouhlasíme, ale dělejme to tak, aby bylo jasné, že zůstáváme přátelé. Vždyť podobně nás vychovává Bůh. Říká nám pravdu do očí a přitom víme, že kvůli nám poslal na svět svého syna. A my podobně jako marnotratný syn víme, že se vždycky můžeme vrátit, i když si to ničím nezasloužíme.

Apoštol zdůrazňuje, že všechno co děláme a říkáme, děje se před tváří Kristovou. On všechno vidí a slyší. Je tichý svědek našich životů. To by nás mělo motivovat a povzbuzovat k velkorysosti. Když si člověk uvědomí, kolikrát mu bylo pomoženo a odpuštěno shůry, mohl by ubrat také něco z té svoji fůry.

Pane, dej, ať myslíme na to, že nikdo z nás není lepší ani důležitější, ale že všichni žijeme z Tvé milosti a potřebujeme jeden druhého. Amen.

Odkaz do bible: 
2 Kor 2,5-13
Bohoslužby: 
Čt, 24. 09. 2015

RSS kanál

Syndikovat obsah