Neboj se, já jsem tvá odměna

Abram Hospodinu uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.

Genesis 15:1-6

Milé sestry a milí bratři!

Když Pán Bůh někomu říká: Neboj se, pak se ten člověk asi někoho bojí. Nejčastěji se my lidé bojíme nemoci, obtížné zkoušky, samoty, zlých lidí a někdy i Boha, když něco zlého provedeme. V tomto případě se Abram bál lidí. Zlých, mocných a nespravedlivých.

Přitom nad nimi – jak četli - právě zvítězil! Zvítězil nad koalicí čtyř východních králů. Ale touha po pomstě je veliká. Když člověk někoho odkáže do jeho mezí, když propustí lajdáka z práce, když vyhodí studenta od zkoušky, když politik pošle armádu, aby někde udělala pořádek, když někdo oznámí korupci a daňové úniky, velmi často proti sobě vzbudí odpor a touhu po pomstě.

Abram zachránil svého synovce Lota z otroctví a spolu s ním obyvatele dvou měst. Vytvořil ze svých mužů úderný oddíl, který dostihl násilníky a zahnal je na útěk. Mnohé z nich pobil, vysvobodil rukojmí a všechno, co útočníci nakradli, přinesl zpátky. Byla to nebezpečná akce a Abram ji mohl klidně odmítnout. Komu se chce riskovat život a majetek, když nemusí. Ale někdo musí ve světě hájit spravedlnost. Není pravda, že všichni vládci jsou stejní a jde jim jen o jejich mocenské zájmy. I když je válka strašná a umírá v ní mnoho nevinných, nikdy se nesmí zapomínat, kdo je útočník a kdo se brání. Abramovi muži zaútočili v noci a zabíjeli cizí vetřelce, aby vysvobodili Lota a ostatní zajatce. Jinak to nešlo a nejde.

Křesťan nemůže být ze zásady jen mírumilovný, trpělivý, tichý a nechat na sobě štípat dřevo. Lépe řečeno pokud jde o nás samotné, můžeme ustoupit a statečně trpět – ale pokud jde o druhé, musíme se vzchopit a jít jim na pomoc. Jenže jak se pozná, kdo opravdu chrání druhé a kdo se jen schovává za ušlechtilé zájmy. Kdo je prodlouženou rukou spravedlnosti a komu jde především o vlastní prospěch.

Dnešní příběh nám ukazuje jedno poměrně spolehlivé kriterium. Abram, ačkoli v boji zvítězil, si nevzal z kořisti jediný řemínek, jedinou nitku. Skutečný bojovník za spravedlnost se tedy pozná podle toho, že ze svého úsilí a rizika, které podstupuje, sám nic nemá. Naprostá většina válek se totiž vedla pouze o kořist. Nešlo v nich o spravedlnost, ale majetek, půdu, ženy, vodu a suroviny.

Ale zde jsme svědky něčeho, nad čím zůstává rozum stát. Abram vytáhne do boje a vrací se z něho stejně chudý jako na začátku. Nic si nevzal, ačkoli na to měl svaté právo. Mnoho riskoval, ale sám nic nezískal.

A to by mělo být i pro nás kriteriem – ne abychom jím měřili druhé, ale abychom jím měřili sami sebe. Jsme ochotni jít do konfliktu, jsme ochotni zastat se spolupracovníka, jsme ochotni obětovat své pohodlí nebo přispět někomu penězi - a přitom z toho nemít žádnou výhodu?

To je velmi vysoká mravní laťka a v tomto světě takřka neznámá. Někdo může říci, že to snad ani není možné. Že to je pouhý ideál. Vždyť i ten pistolník z filmu Sedm statečných šeptá před smrtí svému šéfovi: „Řekni mi, že tu ve skutečnosti šlo o zlato, o hodně zlata“, a šéf mu tiše přikývne, aby mohl odejít v pokoji, že a myslet si, že neumírá jen kvůli několika chudým vesničanům. Každý člověk – i ten nejspravedlivější - potřebuje nějakou motivaci. Milovat druhého víc než sebe dokáže snad jen matka dítě a otec syna Ale obětovat se pouze pro dobrý pocit, že jsem prospěl spravedlnosti - kdo z nás na to má?

Právě proto říká Hospodin Abramovi ve chvíli, kdy se bojí pomsty nepřátel a po té, co se vzdal veškeré kořisti: „Neboj se. Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ To znamená, že ze sebe nemusíme dělat mravní hrdiny, kteří se rádi všeho vzdají. My se můžeme a dokážeme vzdát kořisti a jít do rizika kvůli druhým, pouze tehdy, když věříme, že naši ochranou a odměnou je sám Bůh.

My lidé se dokážeme vzchopit, vyburcovat, být stateční a hájit spravedlnost - ale bez odezvy, bez odměny, bez zadostičinění to nikdo z nás dlouho nevydrží. Když se Abram vrátil z vítězné bitvy domů, přišla na něj kritická chvíli, kdy si v duchu pomyslel. Co je mi platné jedno vítězství. Dřív nebo později na svou dobrotu stejně doplatím. Nepřátelé si mě najdou, pobijí mou rodinu a všechno poberou. A právě v této chvíli plné úzkosti a sklíčenosti je Pánem Bohem ujištěn: „Neboj se. Já stojím plnou vahou své moci na tvé straně. Já tě ochráním jako štít. Já jsem tvá kořist, tvá odměna a zadostiučinění.“

Tuto jistotu potřebuje každý člověk, který chce být spravedlivý. My všichni potřebujeme vědět, že kdo rozliší útočníky od těch, kdo se brání. Někdo, kdo se zastane těch, kteří se zastali druhých. Kdyby nebylo Boha, staly by se z nás postupně vlci, kteří bojují pouze za sebe a svou smečku. Ale Bůh se nám stal garantem pravdy a spravedlnosti. Biblické příběhy a historická zkušenost nás povzbuzují k víře, že Bůh chrání a odměňuje ty, kteří se zastanou druhých. A to je důležité vědět. Jinak by to člověk brzy vzdal a začal hrabat tak jako slepice - pouze sám pod sebe.

Abram však přesto není spokojený. Není to ponížený služebník, který Pánu Bohu políbí ruku a spokojí se s tím, co dostal. Abram se s Bohem hádá a dává průchod své nespokojenosti: Hospodine, co mi dáš? Stále nemám syna a nijak mě netěší, že můj majetek a jméno zdědí můj otrok.

Dnes jsme zvyklí stále si něco stěžovat, psát petice, nadávat na politiky, ale tehdy by si otrok pánovi, syn otci, žena muži nebo služebník svému králi něco podobného říci nikdy netroufli. A zde mluví Abram s Bohem! Takové věci si mohou říci jen lidé, kteří si navzájem věří. Pouze největší přátelé si mohou vynadat, aniž by tím jejich přátelství utrpělo. To co zde říká Abam Bohu je neslýchané, ale právě ta neslýchaná drzost svědčí o mimořádné důvěře, která je mezi Bohem a Abramem. Abram ví, že si to může dovolit, protože jeho vztah k Bohu je postaven na hlubším základě, než na nějaké okázalé úctě a slovním pochlebování. Abram ví, že jeho Bůh se neuráží jako útlocitná slečinka a nepotrpí si na formálnosti.

I pro nás tedy platí, čím budeme ve svých modlitbách k Bohu upřímnější, tím víc se toho v našem životě změní. Před Bohem nemá smysl nic skrývat, Bůh dobře ví, co nás užírá, čím se trápíme, a když to Pánu Bohu narovinu řekneme, vyčistí to srdce i vzduch. Odhalí a pojmenuje se tím náš problém a dá se s tím něco dělat. Platí to v mezilidských vztazích a platí to i ve vztahu k Bohu.

Ale proč Abram tolik trval na tom, aby měl vlastního potomka? V tehdejší době byl muž, který nezplodil syna, jako slepé rameno řeky. Uschlý strom. Neplodné pole. Adopce byla možná a Abram o ní vážně uvažoval. Ale znamenala by to rezignaci a konec nadějí. Dal by tím najevo, že už žádného syna nečeká a nikdy mít nebude. Abram stojí před těžkou otázkou, Má prohlásit za svého syna vlastního otroka? Tím se navždy smíří s tím, že po něm bude dědit cizí člověk.

I ten nejstatečnější člověk je někdy v situaci, kdy už to chce vzdát a skončit. Mnoho let o něco marně usiluje, mnoho let se za něco modlí, o něčem sní, ale pak přijde chvíle, kdy už cítí, že je pozdě a nikdy se toho nedočká. Nemocní lidé přestanou bojovat se svou nemocí, nezaměstnaný přestane hledat práci, osamělý přestane vyhlížet partnera, bezdětní manželé si pořídí psa nebo jachtu, student nejde na zkoušku a zanechá studia, autor nedopíše rozepsanou knihu, stárnoucí člověk si přestane po sobě uklízet, vdova vařit a hospodář nechá pole ležet ladem. Naše životy jsou plné rezignací, únavy, zklamání a nenaplněných snů. Ale když člověk myslí na Boha a nepřestane mu naslouchat, je vždycky důvod vzchopit se a zkusit to znovu.

Hospodin měl hluboké pochopení pro Abramův pocit smutku a zklamání. Nekárá ho za jeho úzkost. Chápe jeho strach a nejistotu. Abram mu chtěl svou troufalou stížností říci: Bože, já už nemám čas. Každý den mohu zemřít. Nemohu čekat do nekonečna. Musím to nějak rozhodnout. Musím mít dědice, který se ujme mého majetku a postará se o můj pohřeb.

A tehdy následuje ona slavná scéna, kdy je Abram pozván pod noční oblohu a má spočítat hvězdy. V Abramových očích to však není vesmír, který se stále rozpíná. Není to příroda, která tu je sama od sebe. V Abramových očích jsou hvězdy velkolepé Boží dílo, které tu bylo před námi a bude tu i po nás. Abram vidí hvězdy jako zázrak, který je nad jeho chápání a svědčí o Boží moci. Jestliže Hospodin vyvádí každý večer na oblohu víc hvězd, než dokážeme spočítat, pak má smysl věřit, že dá jednoho jediného syna, člověku, kterému je víc jak devadesát.

Abram se dal přesvědčit tou noční nebeskou podívanou a za  každou blikající hvězdičkou spatří jednoho ze svých budoucích potomků. Bylo to naivní, nereálné, sentimentální? Nebo to bylo rozumné, slavné a odvážné? Pán Bůh řekl, že to bylo to nejlepší, co mohl Abram udělat. Pán Bůh prohlásil a uznal tuto Abramovu víru za spravedlivou - to znamená správnou, rozumnou, pravdivou, potřebnou a nutnou, aby se mohlo v jeho životě něco stát a změnit.

Hebrejský text přináší jeden pozoruhodný detail. Použité sloveso uznat sloužilo jako technický termín, kterým kněz oznamoval obětníkovi, že Bůh přijal jeho oběť a očistil ho od hříchu. Lidé si vždycky představovali, že na bohy platí nějaký rituál, který je třeba dodržet a použít. Zajít do kostela, pomodlit se, vykonat oběť, zaplatit desátek, postavit kapličku nebo, kříž, rozdat peníze chudým. Mezi lidmi to celkem funguje. Koupíš kytku, manželka ti odpustí. Koupíš dítěti hračku, bude tě mít rádo. Umyješ doma nádobí a můžeš sedět o hodinu déle u počítače. Pochválíš šéfovi přednášku, budeš povýšen. Slíbíš voličům zvýšení sociálních dávek, zvolí tě do parlamentu.

Ale zde čteme, že to jediné, čím můžeme na Boha a lidi trvale zapůsobit, je naše víra. Abram uvěřil, že pro Pána Boha nikdy není pozdě. Měl naději, kde už žádné naděje nebylo.

Bible nám chce tímto příběhem říci, že víra je to nejcennější a nejsilnější, co my lidé máme a můžeme. Proto ji Bůh vyhledává a vyvolává. Když člověk nerezignuje, když se nevzdá, když čeká a dál pracuje, když hledá, ptá se, pátrá, učí se, když hájí spravedlnost, když se modlí - pak se k nám blíží zázraky. Ne hned ani zítra. A přece je na nás ta víra už dnes vidět. Když člověk věří Bohu, těší se na zítřek a někoho miluje- chová se jinak než ten, který to vzdal. Víra je motor našeho života, Každý z nás potřebuje vědět, proč žije a na něco se těšit. A Bůh je ten, kdo nám říká, že to stojí za to a že se nakonec dočkáme.

Bože, ty jsi naděje a budoucnost našeho života. Bez tebe bychom už mnohé dávno vzdali, ale díky tobě se každý dějí malé zázraky. Díky za ně. Amen.

 

Žalm 73,28 Písně: 68, 623, 408,411 Čtení Gn 14,14-24 Text Gn 15,1-6 Poslání Řím 4,16-25 JG 9.11.2014 

Odkaz do bible: 
Genesis 15:1-6
Bohoslužby: 
Po, 9. 11. 2015

RSS kanál

Syndikovat obsah