Odpovědnost za druhé

 Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?"Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."

Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi."Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.

Matouš 16,13-20

Milí bratři a milé sestry, milí skauti!

Při prázdninovém pobytu našeho sboru na Blažkově se již několik let koná tzv. rozhovor generací. Mládež si připraví otázky na dospělé a ti zas své otázky na mladé. Mládež zajímá, jaké chyby jsme v mládí dělali, kdy jsme se poprvé opili, zamilovali nebo napálili, a nás zase zajímá, čím naše děti žijí, co je skutečně zajímá, jak si představují svůj budoucí život. Jedna z letošních otázek na mladé zněla: Co vás v životě dosud nejvíc zaujalo a naplnilo? Co vás opravdu bavilo a našli jste v tom smysl. Nečekali jsme, že uslyšíme, že je to škola, církev nebo úklid vlastního pokoje. Spíš jsme se báli, že uslyšíme skvělých počítačových hrách nebo, což by bylo ještě horší: nic. Není nic, co by nás nadchlo a pro co bychom chtěli žít. Ale mládež nás překvapila. Několik z vás odpovědělo, že to, co je naplnilo a nadchlo, je skaut.

Ale nebyly to pouze skautské hry, schůzky, výlety, tábora a víkendovky. Při bližším vysvětlení se ukázalo, že to byl především pocit odpovědnosti, který jste prožili, když vám byli svěřeni druzí na starost. A to je něco, kde se setkává idea skautská, víra křesťanská a obecná povinnost lidská.

Co to znamená, mít za někoho odpovědnost, nám napoví dnešní příběh z evangelia, o povření apoštola Petra. Odehrál se u Cesareje Filipovi na severu Galileje. Název toho města zněl tehdejším lidem podobně jako nám třeba Leningrad nebo Gotwaldov. Bylo to město, které bylo přejmenováno podle tehdejších vládců. Cesarea znamená město císařovo a Filipova připomíná Herodova syna, který město postavil. Římský císař a tetrarcha Filip se k sobě sice měli asi tak jako Obama a Zeman, ale každá reklama se hodí. Evangelista to nejspíš vypíchl schválně. Tam kde se lidé touží zvěčnit a navždy připomenout, tam jeden z učedníků poprvé pozná, že Pánem našeho života je Ježíš. To co nás přežije, nebudou domy města a pomníky, která jsme postavili, ani knihy, které jsme nepsali, ani internetové stránky, které jsme o sobě vytvořili, ale naše víra v Ježíše Krista.

Trochu to ovšem vypadá, že si o to vyznání Ježíš sám řekl. Byl to přece on, kdo se zeptal, za koho jej lidé pokládají. Učedníci vyjmenují takřka všechny úvahy o tom, kým by Ježíš mohl být. Ve skutečnosti to byly politické programy. Každý tehdy čekal spásu od něčeho jiného a mnozí si svou naději promítali do Ježíše.

Jeden snil o Janu Křtiteli, který vystoupí z hrobu, druhý čekal Eliáše, který sestoupí nebe, jiný vyhlížel proroka, který podobně jako Mojžíš vyvede lid z otroctví a jiní zas volali po příchodu Jeremiáše, který předpověděl babylonské zajetí. Ale Ježíš mlčel, takže nebylo jasné, ke které straně se přidá.

Místo toho položil učedníkům docela osobní otázku. A za koho mě pokládáte vy? Byla to otázka na tělo a nikomu z učedníků se na ní nechtělo odpovídat. Jen jedna odpověď mohla být správná. Bylo možné pěkně se ztrapnit. Není nic horšího než nahlas plácnout, co se nakonec ukáže být hloupost. Výhodnější je mlčet a pak se přidat na tu správnou stranu.

Z evangelií víme, že když učedníci něčemu nerozuměli, posílali Petra, ať se zeptá. Když jednou přišli úředníci z finančního úřadu, že Ježíš neplatí daně, byl to Petr, kdo to dostal za úkol vyřešit. Byl to Petr, kdo se nebál a nestyděl zeptat, kolikrát má odpustit svému protivnému bratrovi.

Ani v tuto chvíli Petr nezklamal. Jeho odpověď však byla překvapivá. Nepřiznal se ani k jedné ze čtyř teorií, ale vyslovil svůj vlastní názor. A takové lidi potřebujeme i dnes. V církvi, ve skautu i v politice. Chybí nám osobnosti, které se nebudou stále jen schovávat za ostatní, ale odváží se říci, čemu věří. Petr nemohl vědět, co Ježíš odpoví. Riskoval, že bude za hlupáka. Přesto řekl, co si myslí. Dokázal být originální, dovedl myslet jinak než druzí. Ne všichni to dovedou. Ne všichni se cítí dobře v čele. Ale těch pár, kteří ten dar mají, je třeba pro tuto roli připravit. A k tomu je právě ve skautu a církvi dobrá příležitostí.

Není nic horšího než rozený vůdce, který už od malička poroučí mladším sourozencům, své třídě a pak ve firmě svého otce. Lidé, kteří mají dar vést druhé, musí projít tvrdou školou, kde se nejprve naučí sami poslouchat, ustoupit, odpustit, uznat chybu a pokořit se. Ale právě ze skautu, z církve a z křesťanských rodin takoví lidé často vycházejí. Jsou z nich dobří manažeři, ředitelé, politici, předsedové vlád, učitelé, faráři, podnikatelé, vojáci, primáři i státní úředníci. Být vůdce, stát v čele, rozhodovat za druhé je náročné, těžké, nevděčné a proto se tomu musí lidé od mládí učit, vyrůst do této role a ne ji urvat nebo se do ní sami pasovat. Těch, kteří jsou schopni a ochotni stát v čele je málo a je to dar od Boha. Proto je třeba takové lidi hledat, objevovat, povzbuzovat a vychovávat.

Místo aby Petr zařadil Ježíše do hotových škatulek tehdejších názorů a politických programů, odvážil se říci něco docela nového a originálního, co dosud nikdo jiný neřekl: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ Všichni tehdy měli plná ústa toho, jaký Mesiáš neboli Kristus by měl přijít. Ale Petr poznal, že Ježíš není promítací plátno, na které si každý může projektovat své vlastní nápady a touhy. Ježíš je živý Bůh. O živém Bohu se v Bibli mluví, když se chce zdůraznit, že Bůh není nějaké nehybné jsoucno, které do ničeho nezasahuje, ale Hospodin, který zachraňuje chudé a pronásledované. Živý Bůh je Bůh, který se kvůli nám angažuje a jedná v náš prospěch. Vysvobozuje z otroctví, odpouští hříchy, probouzí naději. Proto žalmista volá:Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!Po Bohu žízním, po živém Bohu.Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: "Kde je tvůj Bůh?"

Petr poznal a uvěřil, že živý Bůh je Ježíš. Ježíš Kristus není a nesmí být pouhý ideál, politický nebo filosofický program. Ježíš je víc než humanita, tolerance a demokracie. Ježíš je živý Bůh, který přišel, aby se nás zastal a dal nám naději. Vždy znovu nás něčím překvapivý, zaskočí, nadchne, chytne za srdce, postaví na nohy ale i do latě.

Petr bude později první, kdo uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých. A takové vůdce dnes potřebujeme. Lidi, kteří myslí a vidí dopředu. Lidi, kteří půjdou s kůží na trh a strhnou ostatní k dobrému. Ale také lidí, kteří jsou ochotni přiznat chybu a omyl, jak se to vzápětí Petrovi stane, když odmítne Ježíšovu cestu na kříž a stane se mu pokušením.

Petrova odpovědnost za druhé je zde vyjádřena obrazem svěření klíčů. Každý král měl tehdy svého klíčníka, tak jako má dnes každý politik svého tajemníka nebo sekretářku, kteří rozhodují, kdo se k nim dostane a kdo ne. Na tom, kdo má klíče království hodně záleží. Nedávno u nás tuto roli vykonávala jistá dáma a všichni víme, jak špatně to dopadlo, i když král byl celkem slušný a skromný člověk. Ale ve skutečnosti za něj rozhodovala jeho sekretářka.

Kdo myslíte, že dělá klíčníka a tajemníka Pánu Bohu? Kdo rozhoduje o tom, kdo se k Ježíši Kristu dostane a kdo ne. Jistě mne poučíte, že Pán Bůh žádné tajemníky a sekretářky nemá. K Pánu Bohu přece může každý, kdo chce. Ale to si jen myslíte. To se vám zdá proto, že vám už ty dveře někdo otevřel!

Ve skutečnosti je mnoho lidí, kteří nevědí a netuší jak se k Pánu Bohu a Ježíš Kristu dostat. A ti, kdo jim v tom brání, jsme právě my křesťané a evangeličtí skauti. Kdykoli dáme někomu najevo, že pro nás není dost dobrý nebo že mezi nás skauty nepatří, kdykoli si někoho zařadíme mezi své nepřátele, kdykoli dáme někomu špatný příklad – uzavíráme takovému člověku cestu k Bohu a víře.

Když se lidí zeptáte, proč nevěří Bohu, nechodí do kostela a nehlásí se k církvi, většina vám odpoví, že je někdo z věřících lidí zklamal, byl k nim nespravedlivý nebo si všimli jeho pokrytectví. Právě to je ona odpovědnost, kterou jako křesťané a skauti máme.

Dar víry v Boha je obrovský závazek. Stejně velký jako když nám někdo svěří oddíl světlušek nebo se nám narodí dítě. Jsme to my, kdo lidem cestu k Bohu buď otevřou, nebo zavřou. To je panečku závazek a odpovědnost! Mít v rukou klíče Božího království není o žádném panování, ale znamená to službu, pokoru, lásku, obětavost a sebezapření. Díky Bohu za všechny, kteří přijali tuto roli rádců, klíčníků, vůdců a pastýřů a otevřeli dveře k Boží pomoci nám i mnoha hledajícím.

Ježíšova slova o svazování a rozvazování se často zneužívala, aby jimi církev zdůraznila svou moc. Byli křesťané, kteří si tu mocenskou roli náležitě užili, ale právě tím mnoha lidem křesťanskou víru navždy zprotivili. Četli jsme na začátku bohoslužeb, jak se do této role v Ježíšově době pasovali zákonicí a farizeové a jaké to nadělalo paseku. Proto jim Ježíš řekl: Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.

Ale Petrovi řekl něco jiného: Tobě pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Když se řeklo skála, měl každý v Izraeli na mysli tu jednu skálu, kolem níž se točil veškerý život Izraele. Bylo to skála, na níž stal jeruzalémský chrám a kde byl Pán Bůh jedinečným způsobem přítomen. Jenže tahle skála se roku 70 po Kristu sesula. Chrám byl zbořen a většině věřících lidí se zhroutil svět. Ale Ježíš je na tuto situaci připravil. Už jednou byl totiž chrám zbořen a tehdy prorok Izaiáš napsal: Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni. Pohleďte na Abrahama, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila. Jeho jediného jsem povolal, požehnal jsem mu a rozmnožil jsem ho.

To, na čem stojí křesťanská církev nebo Junak to není chrám, ani dotace, ani tradice. To, co nás drží na nohou a ve hře je naše víra. Odvaha, s jakou Abraham a Sára kdysi vyšli na cestu do neznámé země. Odvaha, s jakou Petr vyznal, že živý Bůh je Ježíš. To na čem stojí dnešní svět, není ekonomika, ani technika, ani silná armáda, ale víra, že Ježíš nám ukazuje cestu, po které máme jít. V tom byl Petr první, ale nepřišel na to sám. Nebylo to tělo a krev ale Duch svatý, který mu napověděl a který napoví i nám, kudy vede Ježíšova cesta v dnešním složitém světě. Blaze těm, kdo ji objeví, vydají se po ní a uvedou na ni druhé.

Pane, dávej nám dobré vůdce a vzory, které bychom mohli následovat. Dej, ať je nezbožňujeme, ale milujeme, posloucháme a modlíme se za ně.

Vstup: Mt 18,18 Čtení Mt 23,1-13 Poslání Žd 13,15-19 Písně: 168, 673,684,447 JG 21.9.2014

Odkaz do bible: 
Matouš 16,13-20
Bohoslužby: 
Ne, 21. 09. 2014

RSS kanál

Syndikovat obsah