Na dvou frontách

Já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti.

Sk 20,24

Milí bratři a milé sestry!

Máme před sebou text, v kterém se apoštol Pavel loučí s představiteli sboru v Efezu. Na první poslech nás možná zarazí, jak se v něm apoštol chválí. Na něco podobného nejsme v církvi zvyklí. Jsme naučení se spíš podceňovat, neustále se za něco omlouvat a tady naráz taková samochvála a sebejistota: „nic jsem vám nezamlčel, mou vinou nikdo nezahyne, mé vlastní ruce si vydělávali na všechno živobytí, se slzami v očích jsem vám všem neustále ukazoval cestu“. Žádná sebekritika, žádné přiznání chyb a lidské nedostatečnosti.

Nesmíme ovšem zapomenout, že před sebou nemáme Pavlův vlastní dopis, ani doslovný záznam jeho řeči, ale Lukášovo hodnocení Pavlova života. Nejsou to tedy Pavlova vlastní slova (ve svých dopisech byl daleko sebekritičtější), ale Lukášova charakteristika jeho milovaného učitele. Evangelista zde využil příležitosti říci nám, co všechno Pavel dokázal a oč se zasloužil a jaký byl. Píše to ve chvíli, kdy už Pavel zřejmě nebyl mezi živými a nemohl se bránit útokům a nařčením, které se na něj po smrti sesypaly. I v církvi je třeba občas se někoho zastat, připomenout jeho život a dílo a obhájit jeho názory. I když jde o dílo Ducha svatého, přesto za ním stojí také lidská odvaha, vytrvalost, obětavost, nasazení a láska. A toho všeho je třeba si vážit, připomínat a nechat se tím inspirovat.

Na začátku čteme, jak Pavel důsledně trvá na tom, že musí jít do Jeruzaléma a chce tam být co nejdřív. Nemá už ani čas na návštěvu Efezu. Představitele sboru za ním musí cestovat do Milétu, což bylo asi 60 km. Ale proč zrovna Jeruzalém a proč takový spěch?

Jeruzalém je podle židovské tradice místo, kde se rozhoduje vše podstatné. V Jeruzalémě stál jediný Hospodinův chrám. Bylo to místo, kde je Hospodin pro židy dodnes jedinečným způsobem přítomen a jen to, co se stane a rozhodne v Jeruzalémě, platí pro celý Izrael i svět. Proto ani v Ježíšově příběhu nestačí, když káže evangelium po celé Galilei. I Ježíš musí vyhlásit Boží království v Jeruzalémě a právě zde nakonec zemře a vstane z mrtvých, jak předpověděli proroci. Podobně i Pavel ví, že by nebylo nic platné hlásat evangelium Boží milosti pro všechny v celém Středomoří a přitom se vyhnout Jeruzalému. Je mu jasné, že právě v Davidově městě bude mít evangelium Boží milosti nejtěžší pozici. Ale kdyby se Jeruzalému vyhnul, znamenalo by to, že si svou zvěstí není jistý. Má-li být jeho evangelium Boží milosti pro všechny Židy i Řeky uznáno jako pravdivé, musí být vyhlášeno také v Jeruzalémě.

A proč ten spěch? Pavel chce být v Jeruzalémě o letnicích. V  den kdy byl seslán Duch svatý a lidé ze všech konců světa poprvé začali chválit jednoho jediného Boha.

Místo, čas a okolnosti hrají důležitou roli i v našem životě a víře. Není jedno, kdy a kde se člověk přizná ke Kristu. Mezi ostatními věřícími je to snadné. I pro kazatele je snazší kázat a modlit se v kostele, než se ve škole postavit před třídu suverénních neznabohů nebo se modlit u lůžka umírající matky. A nejtěžší bývá říci něco doma a v rodině – svým dospělým dětem, rodičům nebo manželce. Ale právě v těchto místech a chvílích se naše víra testuje a my poznáme, zda obstojí nebo je to pro nás jen zvyk a tradice. Zkušenost mnoha věřících však říká, že Kristova pravda, láska a naděje obstojí a unese každou situaci, i kdybychom se jí báli sebevíc. A čas také hraje roli. Kdyby si někdy člověk předem nestanovil nějaký termín a nezveřejnil ho, mnohé věci by nikdy neudělal.

Apoštol dobře ví, že ho v Jeruzalémě nečeká nic snadného. Má však cíl a je připraven podřídit mu vše ostatní. Počítá, že cesta bude těžká a zlá, ale protože cíl je z jeho pohledu správný a důležitý, je ochoten kvůli němu strpět i pouta, nepřátelství a možná a dát v sázku i vlastní život.

Dnes se už málo mluví o cílech a úkolech. Většina pozornosti se soustředí na průběh a okolnosti cesty. Všichni chtějí mít svou životní cestu co možná snadnou, pohodlnou a uhrabanou. Někteří dokonce říkají, žádný cíl mít nemusíme, protože už cesta sama je cíl. Nač si dělat hlavu s nějakými úkoly nebo posláním. Užívejme si samotnou cestu a netrapme se kvůli cílům, které jsou těžké, vzdálené a možná nedosažitelné. Žijeme tady a teď, nedělejme si násilí, nedávejme si cíle, které nás pak budou deptat a pronásledovat. Kde je psáno, že bychom něčeho konkrétního museli v životě dosáhnout?

Pak ale není divu, že lidé tak těžko snáší obtíže každodenního života. Nemají k tomu žádnou motivaci, nemají důvod pro něco trpět, pro něco se obětovat. Pavel nám tu ukazuje jinou životní filosofii, než jaká je dnes rozšířená. Naším úkolem přece není mít se dobře, ale zasadit se o správnou věc. Cesta k tomu může být trnitá, dlouhá, namáhavá, nebezpečná, ale smyslem života je cíl, pro který jsme se rozhodli a přijali ho od Boha.

Pro Pavla to znamenalo dosvědčit evangelium o Boží milosti nejen tam, kde mu za to tleskali, ale i tam, kde mu kvůli tomu spílali. Naše cíle nemusí být takto velkolepé a zásadní, ale měli by být určité, formulované a ověřitelné. Vystudovat, vychovat děti, postavit dům, založit firmu a dát práci druhým, poctivě bádat. Cílem může být učit lidi svědomitosti, lásce k přírodě, léčit a pečovat o staré a nemocné, řídit firmu, dělat politiku, pěstovat zdravou zeleninu, těšit lidi hudbou. Ale důležité je, abychom svůj cíl znali, nestyděli se za něj a dovedli mu obětovat své síly a schopnosti. Cílem nemůže být mít se dobře ani vyhrát volby nebo jen získat nějakou funkci. Cílem má být, aby se díky nám někdo druhý měl lépe. Je smutné vidět, jako mnoho lidí se dnes životem jen tak plácá a neví, co chce.

Pavel není věštec. Nezná svou budoucnost, ale počítá s nejhorším. Proto si k sobě volá představitele sboru v Efezu, aby se s nimi rozloučil. Je to loučení upřímné, dojemné, ale současně věcné – takže se z něho dozvíme několik důležitých věcí. Pavel si je vědom, že jeho evangelium, které je otevřené všem, bude vystaveno útokům a zkreslením z mnoha stran. Přijdou jako draví vlci, aby všechno, co on léta budoval, vzalo za své.

Odkud to nebezpečí přijde a v čem bude spočívat? Ta otázka by nás možná nemusela p zajímat, protože žijeme v jiné době. Jenže lidské úlety bývají velmi podobné a je možné, že i dnešní církev a naše společnost čelí podobným nebezpečím a útokům.

První fronta, které musel Pavel a jeho žáci čelit, přicházela ze strany tehdejšího židovství, které odmítalo přijmout, že Mesiášem byl Ježíš. To je všeobecně známá věc, ale zkusme se nad ní blíže zamyslet. Proč vlastně většina tehdejších věřících lidí Ježíše odmítla? Důvodem nebylo jeho učení ani jeho láska k bližnímu nebo jeho zbožnost a víra. V tom se tehdejší věřící a Ježíšovy učedníci shodovali. Zásadním důvodem odmítnutí bylo, že Ježíš nesplnil to, co se od Mesiáše a očekávalo. Mesiáš měl být něco jako svatý Václav a blaničtí rytíři, kteří národ zachrání, až bude nejhůř. Ježíš však Izrael nevysvobodil. Vyvolený národ dál zůstával v moci pohanů. Uvěřit, že ten, kdo byl odsouzen a ukřižován, je Bohem zaslíbený Syn Davidův, bylo takřka nepředstavitelné. Sám Pavel původně Ježíše odmítal. Mesiáš přece musí zvítězit a přinést svému lidu pokoj, radost a prosperitu. Mesiáš měl být politický vůdce, nový Jozue a syn Davidův dohromady.

Ježíšovým příchodem ale ani jeho domnělým vzkříšením se však nic podstatného navenek nezměnilo. Proto ho většina tehdejších věřících nechtěla přijmout a dál se modlili za příchod Toho, kdo je vysvobodí a shromáždí ze všech národů. A přece byli lidé, kteří uvěřili, že Ježíšovým příchodem se něco podstatného změnilo a nastal čas spásy. Ale byla to velká odvaha, statečnost a naděje.

Má toto odmítnutí dnes nějakou paralelu? Možná ano. Mnoha lidem se dnes zdá, že polistopadová demokracie nám nepřinesla nic dobrého. Mnozí říkají: Proč jsme zvonili klíči. Vždyť je to dnes ještě horší. Místo hloupých soudruhů a soudružek nám vládnou chytří, ale zkorumpovaní politici a podnikatelé, kteří nás okradli, zatímco obyčejný člověk o práci nezavadí. Slibovaný ráj se nedostavil. Zklamání a nespokojenost se šíří jako mor a chybí síla, která by se tomu postavila. A přece – tak jako věříme, že Ježíšovo evangelium může vysvobodit člověka z  nouze a bídy, věříme a budeme věřit a hájit, že demokracie je lepší než vláda jedné strany, svoboda lepší než tuhý pořádek a osobní odpovědnost lepší než všeobjímající péče státu. Nese to sebou problémy, není už na koho nadávat a když se nám něco nelíbí, musíme se to pokusit sami změnit. Ale je to nadějná cesta. Je to, jak kdysi řekl Abraham Lincoln příležitost mít vláda lidu, uskutečňovanou lidmi a pracující pro lidi. Nic lepšího zatím nikdo nevymyslel.

Druhý útok, kterému bylo evangelium vystaveno, přicházel ze strany zcela opačné. Bylo to duchovní hnutí nazývané gnóze, které si toho, jak a v čem právě žijeme, vůbec nevšímalo. Nějaké zlepšení životní úrovně, politické osvobození a lidská solidarita je vůbec nezajímalo. Byla to zbožnost, které se soustředila pouze na osobní duchovní zdokonalení a růst. Ježíš byl uznáván jako učitel zvláštní moudrosti, která člověku pomůže, aby se přenesl do vyšších sfér a unikl tak ze světa plného problémů, bolestí a nespravedlnosti. Těmto lidem už nestačila evangelia, která známe, ale vymýšleli a sepisovali další, kde Ježíš mluví v hádankách, šifrách a dává vybraným jedincům prožít Boží království v jejich vlastní duši. Tito lidé už nechtěli pracovat, zakládat rodiny ani se starat o nemocné, protože všechno časné a hmotné pro ně ztrácelo smysl. Také dnes se mnoho lidí snaží uniknout ze světa každodenních povinností a vztahů. Kolik lidí se zabývá jen samo sebou. Tím jak jí, tím, jak se soustředí, tím, co prožívají, tím, jak se modlí a meditují.

A mezi těmito dvěma frontami žije a jako maják svítí až do dnešních dnů Ježíšovo evangelium, jak mu porozuměl apoštol Pavel. Na jedné straně čelí zklamání a rezignaci z toho v čem žijeme, na druhé straně se musí bránit pokusům o únik do duchovního světa a vzdání se odpovědnosti za bližního.

Křesťanské církvi se totiž podařilo uchovat z Ježíšova evangelia ono původní a pozoruhodné napětí, mezi tím, co už se stalo a co se teprve stane. Křesťané se odvážili uvěřit, že Ježíšovou smrtí a vzkříšením jsme už byli vysvobozeni, i když dál žijeme pod tíhou nemocí, smrti a snášíme mnohou nespravedlnost. Ale tím, že se Bůh jednou provždy přiznal k Ježíši. Naše víra není žádný útěk do vyšších duchovních sfér, ale každodenní poctivá práce, slušnost, odpuštění, ohleduplnost a solidarita. Království Boží totiž není schováno v soukromí lidského srdce, ale nemusíme na ně už pouze čekat a nadávat že ještě nepřišlo. Boží Království Boží se již dnes stává viditelnou skutečností, když se rozdělíme o svůj čas a peníze, jdeme s nepřítelem druhou milí, nastavíme druhou tvář, postaráme se o staré rodiče, přijmeme postižené dítě do rodiny, zasadíme se o spravedlnost pro druhé a zůstaneme věrní těm, kterým jsme to slíbili. Přitom i my čekáme ještě něco víc, než se dosud podařilo. I my věříme, že ještě něco přijde a hodně se toho změní. Ale ten, kdo přijde, nebude nikdo jiný než ten, který už přišel. Ježíš z Nazareta.

Pane, Ty ses vzdal svého nebeského pohodlí a přišel mezi nás. Díky tobě víme, co má budoucnost, čemu patří sláva a úcta. Díky tobě víme, čemu má smysl zasvětit život a obětovat čas, který jsi nám daroval. Dej, prosíme, ať si zbytečně nestěžujeme a dovedeme se radovat i z malých milostí a darů, které nám dáváš už tady a dnes. Amen.

Vstup: Mt 5,14-16 Čtení: Sk 2016-38 Písně: 209, 217, 543, 581 Poslání Ř 14,17-19 31.8.2014 JG

Odkaz do bible: 
Sk 20,24
Bohoslužby: 
Ne, 31. 08. 2014

RSS kanál

Syndikovat obsah