My však mysl Kristovu máme

My však mysl Kristovu máme.

1 Korintským 2,16

 

Milí bratři a milé sestry!

V prvním pololetí církevního roku slaví křesťané čtyři svátky: vánoce, velikonoce, nanebevstoupení a seslání Ducha svatého. První tři jsou připomenutím toho, co pro nás Bůh učinil v Ježíši Kristu. Stal se člověkem, zemřel za naše hříchy, přemohl smrt, usedl po pravicí Boží a přimlouvá se za nás. To všechno jsou události a fakta na nás lidech nezávislá a právě proto tak povzbudivá a nadějná. Kristovo narození, naše vykoupení, naděje věčného života a Kristova vláda nad vším stvořením – to vše se se stalo, aniž jsme museli cokoli splnit, dokončit či odevzdat. Všechno co, pro nás Ježíš učinil, jsou události, za které můžeme pouze děkovat, a proto je můžeme vděčně slavit a radovat se z nich. Jsou to všechno Boží milosti.

Ale svatodušní svátky sebou přináší jednu zneklidňující otázku. Mnozí křesťané a zvláště my českobratrští evangelíci si nejsme tak docela jisti, zda dar Ducha svatého máme. Praktikující katolíci byli u biřmování, kdy jim byl dar Ducha svatého udělen vzkládáním rukou od biskupa. Charismatici na sobě pozorují vzrušení, modlí se nesrozumitelnými slovy nebo zažili uzdravování. Ale my tradiční evangelíci si nejsme jistí. Máme dar Duch svatého nebo ne?

Kdybychom to sobě tvrdili, považovali bychom to za pýchu a namyšlenost. Věříme, že Duch svatý nás může výjimečně navštívit v nějaké vypjaté chvíli, třeba když nás náhle napadne dobré řešení. Dar Ducha svatého potřebujeme, abychom našli odvahu přiznat se k víře před nevěřícími. Možná ho má některý z kazatelů, když nás osloví jeho kázání. Ale jinak jsme lidé, kteří se řídí spíš rozumem, zkušeností, tradicí a Desaterem. Dar Ducha svatého si představujeme jako něco mimořádného, výjimečného a zázračného a toho v našem životě až tak mnoho nebývá.

Ale když čteme Nový zákon, setkáme se s přesvědčením, že dar Ducha svatého má každý věřící. Jak ale poznáme, co je dar Ducha a co naše  přirozené schopnosti a talent? Jak se projevuje moc Ducha, když nemluvíme jazyky, netroufáme si prorokovat a neumíme uzdravovat. Apoštol ovšem zná i dary Ducha svatého, které se navenek neprojevují nijak zázračně. Patří k nim například dar vyučování, dar služby, dar vedení církve, dar rozdávat a jistě i dar odpouštět. Jenže u těchto darů většinou nepoznáme, kde končí lidské schopnosti a kde začíná moc Boží. Co máme ještě připočíst ke kazatelovu vzdělání a řečnickému umění, a kde už začíná moc Slova Božího. Kde končí lékařská věda a technika a co už je zázrak. Co je schopnost manažerská a organizační, a co už je vanutí Ducha a div Boží.

Dá se vůbec poznat, kdy máme dar Ducha svatého? Apoštol Pavel na začátku prvního listu Korintským, který tvoří základ textu dnešního kázání, napsal, že Dar ducha svatého má každý, kdo uvěřil v Krista ukřižovaného.

Tomu se většinou rozumí tak, že darem Ducha je především víra jako taková. Křesťanské víře se totiž nedá naučit, ke křesťanství se nedá vychovat, víra v Krista není lidská schopnost - ale dar od Boha. Apoštol však v tomto případě klade důraz nejen na víru jako takovou, ale i na to, když se někdo vědomě hlásí ke Kristu, který byl ukřižován.

Pavel totiž znal v Korintě celou řadu lidí, kteří měli dar víry v Krista pouze Zmrtvýchvstalého, to znamená v Krista vítězného a všemu panujícího. Mnoho lidí v Korintě bylo povzneseno nad běžné starosti lidské a řešili už jen samé duchovní věci. Na obyčejné křesťany jako byl Pavel hleděly svrchu. Někteří z nich byli přesvědčeni, že už reálně zažívají nebeskou radost a volnost, očekávali už pouze Kristův příchod a nestarali se o práci, rodinu, ale ani o chudé a nemocné. Pěstovali si své vlastní duchovní zážitky a nezdržovali se s ničím pozemským.

A přece právě tyto lidi pokládá apoštol za přirozené, tělesné a přízemní. Z jeho pohledu totiž věřili pouze tomu, co nám napovídá naše lidská psychika a zkušenost. Lidská přirozenost nám říká, že má smysl věřit pouze tomu, kdo vyhrává a vítězí. Ale taková víra není darem Ducha svatého! Věřit tomu, co se vyplácí, věřit tomu, co na všech stranách sklízí úspěch, to umí každý. Na to Ducha svatého nepotřebujeme!

Skuteční křesťané však věří také v Krista Ukřižovaného, to znamená i v Krista poraženého, Bohem opuštěného a poníženého. Z hlediska lidské logiky a rozumu je to hloupost a nesmysl. Kdo by věřil, že Božím synem může být člověk, kterého Bůh opustil. Ale právě proto může Pavel říci: víra v Ukřižovaného nemůže být z člověka, ale jedině darem Duch svatého.

  Nikdo z nás přece sám od sebe neuvěří v Boha, který prohrává, umírá a vypadá jako bezmocný. Tomu přirozený člověk věřit nedokáže. Vypadá to jako čiré bláznovství, které nedává smysl. Lidé naopak odjakživa hledají Boží působení v tom, co vítězí, co má navrch, co se prosadí, k čemu se hlásí většina a co slaví úspěch. Lidská moudrost říká, že dějiny píšou vítězové. Duch svatý však říká, že dějiny píší poražení. Lidská moudrost říká, že vítězí silní a odvážní, Duch svatý však říká, že zvítězí slabí a pokorní.

Dnes nám víra v Krista Ukřižovaného nepřipadá nijak divná a nečekaná. Kříž nebo kalich, který jiným způsobem odkazuje na jeho oběť, je přece na každém kostele, na každém hrobě, na rozcestích polních cest a mnozí ho nosí dokonce na krku. Na Kristův kříž jsme si už natolik zvykli, že vlastně nevnímáme, co znamená. V prvních staletích však křesťané kříž nikdy nemalovali. Dokonce ani na své hroby. Byl to pro ně stále ještě symbol porážky, smrti, konce, opuštěnosti, zklamání a bolesti.

Kristus se zpočátku zobrazoval jako dobrý pastýř, nebeský hostitel, učitel nebo lékař. První obrázek Ukřižovaného je výsměšná karikatura, na které je Ježíš zobrazen s oslí hlavou. Tak viděl tehdy vyspělý antický svět křesťany s jejich vírou. Měl je za blázny. Nikdo se přece nemodlí k tomu, který prohrál.

A přece se našli lidé, kteří v Ukřižovaného uvěřili. A Pavel právě v tom vidí moc Duch svatého. Když někdo uvěří něčemu tak absurdnímu, jako tomu, že Ježíšův kříž, je naše vítězství, nemůže být taková víra z člověka, ale jedině z moci Boží.

A tak se dnes neptejme, zda máme dar Duch svatého, ale zeptejme se jinak. Věříme také v Krista Ukřižovaného nebo pouze Vítězného? Jsme ochotni věřit Bohu, i když nám nepomáhá a mlčí? Jsme ochotni se hlásit k církvi, která se stále umenšuje. Jsme ochotni se modlit, i když se nebudou dít zázraky? Jsme připraveni věřit tomu, čemu se lidé smějí a co jim připadá zbytečné. Pokud ano, je to známka, že máme dar Ducha svatého. Nebudeme se jím však chlubit, ale potichu poděkujeme Bohu, že nám otevřel srdce pro něco, čemu se naše přirozenost brání a vyhýbá.

Zkusme však ještě domyslet, kam nám právě víra v Krista Ukřižovaného ukazuje v dnešní době a situaci. Křesťané by se nikdy neměli nechat okouzlit a uhranout tím, co má úspěch a co se nosí. Měli bychom si naopak všímat toho, co prohrává, čemu se většina lidí vyhýbá a o čem nechce slyšet. Duch svatý nám však napovídá, že první budou poslední a poslední první. Duch svatý nám pomáhá věřit, že trápení, bolesti a porážky nejsou projevem Božího soudu ani lhostejnosti, ale cestou, která má podobnou naději, jako Ježíšova cesta na kříž. Dar ducha svatého mají všichni, kteří věří Bohu, i když jim nepomáhá. Všichni, kteří doufají v Boha, který mlčí a nevysvobozuje. Dar Ducha svatého je když v Ježíše Krista věří člověk postižený, nemocný, chudý, neúspěšný a všemi odsuzovaný.

Apoštol si v této souvislosti všímá, že tuto Boží moudrost nepoznali vládcové tohoto věku, protože jinak by se Krista nezbavili a neodsoudili by ho na kříž. Tomu se dnes příliš nedivíme, protože si vládce sami volíme a neděláme si o jejich moudrosti žádné iluze. Touha po moci a majetku nebo dokonce vlastní sekretářka jim někdy tak zakalí rozum, že dělají jednu hloupost za druhou.

Podle tehdejších představ však vládci vládli a rozhodovali z vyšší moci. Byli považování za neomylné. Lidé k nim vzhlíželi s úctou a netroufali si jim odporovat. Podobnou roli dnes hraje veřejné mínění. Naše noviny jsou plné různých průzkumů a lidé se pak neřídí podle toho, co považují za správné, ale podle toho, co dělá a čemu dává přednost většina. Jakmile si něco myslí většina lidí, považuje se to automaticky za správné a legitimní.

Dar Ducha svatého se dnes projeví tím, že najdeme odvahu být jiní než ostatní. Duch svatý se pozná jako svoboda a nezávislost. Duch svatého má ten, kdo raději poslechne Boha a ne diktát většiny a pohodlnosti průměru. Duch svatého má ten, kdo následuje Ježíše Krista, místo aby kopíroval, co vidí v televizi, u svých sousedů a spolupracovníků. Projevem Ducha svatého je odvaha k jinakosti, odlišnosti a poslušnosti.

Nakonec Pavel říká věc, která se nám zdá podezřelá a doslova nebezpečná. Říká, že tomu, co je v našem nitru, může rozumět pouze každý sám za sebe. Pouze my sami známe pravé pohnutky a důvody svých činů a slov. Cizí člověk nepozná, jak a proč jsme se tak či onak rozhodli. Leda že bychom mu dali nahlédnout do svého nitra.

Podobně je tomu ovšem i u Boha. Nikdo z nás není tak vzdělaný a chytrý, aby mohl přečíst Boží myšlenky a věděl, co Bůh učiní a jaká je jeho vůle. To dokáže jen Duch svatý. Ale právě v Ježíši Kristus, který přišel na svět kvůli hříšníkům a nesl za nás kříž, nám Bůh otevřel své srdce a dal nám nahlédnout do svého nitra.

Kdo má dar Ducha svatého, dovede proto domyslet, kudy se ubírá Boží cesta tady a teď. Víra v Ukřižovaného nám otevřela oči pro podivuhodný způsob Boží strategii, která vedla k naší spáse. Kdo se nestydí hlásit k Ukřižovanému, ten většinou pozná, kde je u moci Bůh a co je pouze naše touha po slávě. Kdo nezapomněl, co znamená Kristův kříž a jeho ponížení, ten pozná Boží přítomnost a slávu i v tom, co vypadá ubohé, slabé a chatrné.

Apoštol proto končí své zamyšlení odvážnými slovy: My však mysl Kristovu máme. Na první poslech to zní velmi pyšně a sebevědomě. Nesmíme však zapomenout, že jsou řečena v polemice. Někteří křesťané v Korintu totiž Pavlovi upírali dar Duch svatého. Zdálo se jim, že jeho kázání neprovází viditelné projevy Boží moci a zázraky. Pavel je však upozorňuje, že Duch svatý nemusí být pouze tam, kde se dějí veliké věci, ale možná ještě víc působí tam, kde se lidé nestydí za Krista, který byl ukřižován.

Podobně bychom dnes mohli říci: Dar Ducha svatého může mít i ten, u koho se víra neprojevuje chvěním ani výkřiky ani uzdravováním. I my můžeme mít dar Duch svatého a mysl Kristovu, i když neumíme říci, kdy jsme prožili obrácení. Ale něco se s námi muselo stát a stále děje. Jak jinak bychom dokázali věřit tomu, že pravdivé může být, co je slabé a posmívané. Proč bychom jinak dávali peníze do církve, která neroste a kde se děje tolik člověčího a neslavného. Proč bychom jinak pomáhali, kde se nám to nevyplatí a nikdo to neocení. Ale jestliže nám to stojí za to, pak i my máme mysl Kristovu a dar Ducha svatého.

Duchu svatý, prosíme, probouzej a upevňuj naši viru v Krista Ukřižovaného. Když se nám nedaří, podléháme snadno dojmu, že věříme málo, špatně a zbytečně. Pomoz nám, prosíme, nahlédnout do Božího srdce, abychom si byli jisti jeho láskou a přízní, i když to navenek vypadá, že nás opustil. Amen.

Vstup: 1 Kor 1,21-24 Čtení: 1 K 2,1-16 Poslání 1 K 1,26-30 Písně: 370,675,373,673

JG, 8. června 2014 Brno

Odkaz do bible: 
1 Korintským 2,16
Bohoslužby: 
Ne, 8. 06. 2014

RSS kanál

Syndikovat obsah