Ježíšův rodokmen

Všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí až po Krista čtrnáct. Mt 1,1-17

Milí přátelé, bratři a sestry!

Nevím, kdo z vás měl možnost vidět Sixtinskou kapli v Římě. Je veliká, řekněme, jako tento náš kostel. Má hladké, rovné stěny a na jejím stropě je devět velkých fresek, které líčí stvoření světa a člověka. Každý z vás ty Michelangelovy obrazy z reprodukcí určitě zná. Nejznámější z nich je stvoření člověka. Nahý Adam se probouzí jakoby ze snu a nad ním Bůh Stvořitel se zástupem nebešťanů. Bůh a člověk si tu podávají ruce. Stvořitel a jeho nejdokonalejší dílo. Jejich prsty se však nedotýkají. Jsou pár centimetrů od sebe. Bůh jakoby svou ruku právě stáhl a člověk už dál nedosáhne. To je ona propast, která dělí člověka a Boha. Lepší ilustraci žalmového výroku: „Co je člověk, že na něho pamatuješ? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven bohu …“ si snad ani nelze představit.

Ale to není jediná freska v Sixtinské kapli. Příběh stvoření pokračuje potopou - Božím soudem nad hříšným pokolením a záchranou Noeho a jeho blízkých v arše. Na dalším obraze spatříme Noeho rodinu, jak přináší Bohu vděčnou oběť a na posledním obraze najdeme praotce, jak pilně pracuje s motykou na vinici. Ale pak - úplně nakonec přijde příběh, který se v nedělní škole vynechává. Noe se zpije do němoty a leží nahý před svými syny. Tak trapně končí lidská historie. Na počátku Bůh stvořitel a zástupy andělů, uprostřed Adam jako krásný jinoch a na konci nahý a ožralý praotec. Tak vypadají lidské dějiny a náš svět. Jde to s námi od deseti k pěti. To jediné, co umíme, je dřít a pak se zpít. Tak viděl lidský příběh Michelangelo v renesančním Římě a myslím, že podobně, ba možná ještě drastičtěji by to namalovali dnešní umělci.

Ale to nejsou jediné obrazy v Sixtinské kapli. Pod devíti obrazy stvoření se ještě něco děje. Už to není tak velkolepé a většinu návštěvníků to moc nezajímá. Po celém obvodě stěn jsou vymalovány desítky postav různých tváří a charakterů. Abraham, Izák, Jákob, Juda … Co postava to generace. Každé jméno z Matoušova rodokmenu. Abiud, Eljakim, Azór, Sádok, Achim, Eliud, Eleazar … A ti všichni čekají. Žijí své životy, mají svá trápení, potýkají se svými slabostmi, vědí o nicotnosti svého snažení a hanbě, kterou si způsobují svými hříchy. Ale současně doufají, že nás z té bídy Bůh jednou vysvobodí. Spolu s nimi jsou tu vymalováni snad všichni izraelští proroci a prorokyně. Jonáš, Izaiáš, Daniel, Joel, Zachariáš … Nekonečný zástup lidí a svědků. Většinou se neviděli a nepotkali. Jen otec syna, někdy děd vnuka. A přece si navzájem předávají naději a víru, že nám Bůh navzdory našim trápením zůstává věrný. A proto stojí za to žít, doufat a čekat. Ne hodinu, ne roky, ne celý život, ale celé věky! Neboť u Boha je tisíc let jako jeden den. Bůh myslí a jedná v průběhu tisíciletí. Čtrnáct lidských generací je pro něho jako pár dnů.

Přiznejme si, že to je pro nás jen těžko stravitelné. My chceme všechno teď hned. Představa, že se Boží dílo a sliby naplňují v průběhu celých staletí, je pro nás těžko pochopitelná. Ale když se naše víra nenaučí dívat na svět z této perspektivy, nikdy Božímu dílu neporozumíme. 14 pokolení do Davida, 14 pokolení do babylonského zajetí, 14 pokolení než se narodil Ježíš. Víc jak tisíc pět set let. Umíme si to představit? Neumíme. A přitom se za tu dobu vlastně nic změnilo. Pořád ta samá bída, boje, války, lidská selhání a nevěrnosti. Mnohým se mohlo zdát, že Bůh na svůj lid už dávno zapomněl. Nejdřív vzestup k Davidovi, pak sestup až k zajetí a pak totální bezvýznamnost. Jména, která nikomu nic neříkají. A pak se narodí Ježíš! Potomek Davidův a Abrahamův. Boží slib daný Abrahamovi se naplnil. „V tobě budou požehnány všechny končiny země.“ Boží zaslíbení dané Davidovi došlo svého cíle: „ Dám povstat tvému potomku a upevním jeho království. Já mu budu Otcem a on mi bude synem. Ustanovím jej ve svém království na věky (1Pa 17,12-15).

A my v němém úžasu sledujeme tu dlouhou galerii předků. Matouš ji zjednodušil, aby mu dala šestkrát sedm generací. Chtěl tím naznačit, že po šesti dlouhých dnech plných práce, starostí, čekání a zklamání, konečně přišel den odpočinutí. Narozením Ježíše Krista začíná něco zcela nového, dobrého a krásného. Čas sváteční. Čas míru a pokoje. Den splněných nadějí. Čas, v kterém my díky Bohu dodnes žijeme!

A proto se smíme dnes radovat. Bůh mezi námi dál skrytě koná své dílo: Abraham, Izák, Jákob, Juda, David, Ježíš a po něm zástupy mnoha dalších generací, bratří a sester, kteří o něm dodnes vydávají svědectví. Nadějné a dobré Boží dílo, které začalo v okamžiku stvoření, vyvrcholilo v příběhu Ježíše Krista pokračuje díky působení Ducha svatého i mezi námi. A bude pokračovat i s našimi dětmi a vnuky. Není čeho se bát. Bůh je věrný a jeho milosrdenství věčné. Naše životní příběhy a cesty jakkoli složité a křivolaké a se jednou setkají a potkají v Božím království. Bůh své dílo, které trvá již tisíce let, neopustí a dokončí.

2.

Nevím, kdo trochu znáte svůj vlastní rodokmen. Já jsem před časem začal pátrat po svých předcích a našel jsem zatím asi 60 přímých genetických předků. Nejdál jsem se zatím dostal do sedmé generace. To se ví, že přitom objevíte v matrikách zajímavé věci. Najdete tam sedláky, kováře, panské sluhy a služky, železničáře i pláteníky. Spočítáte si, jak mladí někteří z nich umírali, jak byli chudí a jakými nemocemi trpěli. Ale najdete tam i věci, které vás zaskočí, protože se o nich doma nikdy nemluvilo. Když jsem našel v matrice zápis o narození svého pradědečka, s překvapením jsem zjistil, že byl nemanželský. Pradědeček, byl obchodník, a když jsem byl hledat jejich krám, řekli mi jeho současní majitelé s neskrývaným opovržením: „Pane, tohle byl kdysi židovský obchod.“ A tak jsem se dozvěděl, že se můj pradědeček z nemanželského lože kdysi přiženil do zchudlé židovské rodiny a o obchod přišli v dražbě.

Jsou příběhy, kterými se v našich rodinách nechlubíme. Někdo měl možná dědečka opilce, jiný babičku, která opustila rodinu. Někdo se až v dospělosti dozví, že jeho strýc spáchal sebevraždu a jiný se třeba nikdy nedoví, že jeho teta skončila v blázinci nebo že byla mentálně postižená. Takové věci se do životopisů nepíšou. Všichni se snažíme vypadat spořádaně, úspěšně, zdravě a vyrovnaně.

Nebylo nic snazšího než vybrat do Ježíšova rodokmenu, který je tak jako tak upravený a zjednodušený, samé bezproblémové předky nebo alespoň nezmiňovat jejich poklesky. Za ta staletí se leccos zapomene a odpustí. Ale Matoušův rodokmen Ježíš Krista je doslova nemilosrdný. V přímé linii, z které se narodí Syn Boží, kde bychom čekali jen samé hrdiny víry, se objevují postavy více než problematické.

Támar - kdo ví, odkud ta žena byla a navíc ta trapná historka, jak obelstila svého tchána, aby s ním mohla mít dítě. Proč příběh, který se dodnes vynechává v nedělní škole, musel Matouš zanést do rodokmenu Syna Božího? Nebo Rachab z Jericha? Její povolání je neslušné z kazatelny vůbec vyslovit. Matouš nám ji však jakoby naschvál připomene. Podobně moábská Rut. Obětavě se sice starala o tchýni, ale není právě její jméno důkazem, jak často Izraelci opouštěli svou zemi a víru. A proč tam uvádět Uriáše? Co ten má s Ježíšem společného? Jenom to, že mu David sebral ženu a měl s ní Šalomouna. Následují jména králů, kteří místo aby prosluli statečností, jsou známí jen svým modlářstvím a vraždami, kterých se dopustili.

Jenže v bibli - na rozdíl od církve a vlastních životopisů - se nic nezametá pod koberec. Nic se netají a nevynechává. Matouš chtěl svým výběrem postav, které zařadil do rodokmenu, ukázat, že Ježíš nepřišel mezi žádnou elitu. Bůh se vědomě hlásí do této hříšné a mnoha skandály poznamenané rodiny a nic na tom nemíní retušovat. Pomocí řady předků je tak již na samém začátku vysloveno, že Ježíš přišel na svět mezi hříšníky a pro hříšníky. Matouš chce touto genealogickou linií ukázat, že církev Ježíše Krista je tu pro každého. Pro židy i pro pohany. Pro ty, kteří se mají za spravedlivé i pro ty, kteří si cítí být hříšníky. Pro farizee i publikány. Pro krále i pro chudáky.

I kdyby v naší minulosti bylo sebevětší selhání a zrada, i kdybychom si snad mysleli, že jsme v církvi docela cizí a nehodíme se mezi všechny ty věřící a spravedlivé, které kolem sebe v kostele vidíme - poslechněme si znovu příběh Božího Syna a to pěkně od začátku. Jeho pradědeček se opil, jeho prabába se prodávala, jeho dědeček byl vrah, jeho předkové církev opustili a sloužili modlám. Je tam víc pohanů a hříšníků než věrných a spravedlivých. Náš rodokmen a životní příběh určitě není horší. Mezi tyto lidi docela dobře zapadneme. I když nám možná někteří věřící připadají jako dokonalí a spravedliví, nejsme o nic horší než oni. Všichni jsme stejně poznamenaní. Hříšní a nevěrní.

A přece se s tím nesmíme smířit. Ježíšův rodokmen totiž není vůbec přímočarý. Nejsou to automaticky jen prvorození. Zaslíbení přechází často na ty, kdo jsou až poslední v řadě. Co se Jákob natrápil nad tím, aby získal požehnání. Sám David byl až osmý v pořadí. A proč právě Šalomoun, když měl David tolik jiných a ctižádostivých synů. Právě ony čtyři ženy jsou svým jednáním příkladem, že člověk sice nemusí být dokonalý, ale nesmí být ani pasivní. Bůh nabízí svou milost každému, ale ne každý o ni stojí. A proto je Ježíšův rodokmen tak složitý. A církev tak různorodá a pestrá. Záleží tedy nejen na Bohu ale i na nás, kdo o Boží požehnání skutečně stojí a kdo je hledá. Jinými slovy do těch otevřených dveří Božího království musíme vejít po vlastních nohou a z vlastní vůle.

Hospodine, Bože náš, děkujeme Ti, že i pro nás je místo uprostřed Tvého lidu. Ty nikoho nevyháníš, nikoho neodmítáš. Děkujeme ti, že i nám jsi dal na svém díle podíl a povolal jsi nás ke spáse. Děkujeme Ti, že Tvé dílo neskončilo ale skrytě pokračuje a jednou dojde svého cíle. Prosíme, dej, abychom se jednou mohli dočkat příchodu Tvého království. Amen.

1. adventní 30.11.2003Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah