Narození z panny

Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Mt 1,20

Milí bratři a milé sestry,

Příběh, který jsme dnes z evangelia přečetli, všichni dobře známe. Jak mu ale máme rozumět? Víra, že se Ježíš narodil ženě, která nepoznala muže, je pro dnešního člověka jen těžko srozumitelná. Nejde o to, že bychom nebyli schopni věřit v Boží zázrak. Jde o to, že takovému zázraku nerozumíme. Když Ježíš uzdravuje, přemáhá prokletí nemoci a hříchu. Když poručí bouři, aby se ztišila, když kráčí po vlnách, jde o zkrocení sil, které se bouří proti Bohu. Ať už se tenkrát stalo cokoli, rozumíme oč tu běží.

Ale co si máme myslet o tom, že se Ježíš narodil z panny? Nebyl by Ježíš stejně mocný a pravdivý, kdyby se narodil docela normálně, tak jako každý z nás? Naše víra takový zázrak přece nepotřebuje. Je pro nás spíš přítěží. Někoho možná od víry a od církve dokonce odrazuje. Pro jiné je to zas příležitost, aby nadobro vyřadili rozum. Ale je to v tomto případě nutné a správné?

I když se ten příběh nakonec dostal až do apoštolského vyznání víry, nepatří do nejstarší zvěsti evangelia. Apoštol Pavel, evangelisté Marek i Jan se bez víry v Mariino panenské početí docela dobře obešli. Proto si myslím, že se bez něj můžeme obejít i my. Naše víra stojí a padá s Kristovou obětí a vzkříšením. Kdo nepovažuje narození z panny pro svou víru za důležité, může je dát do závorky. Jeho láska a věrnost Bohu se tím nijak nezmenší. A kdo na tomto zázraku trvá, neudělá chybu. Bude věřit, tak jak církev věřila po celá staletí.

Nám dnes půjde především o to, jaký význam může mít tento příběh pro nás. Ať už je to vyprávění skutečné nebo legendární - pro nás je podstatné, co nám chce evangelista jeho prostřednictvím povědět. K tomu se však musíme pokusit číst jej nejprve očima tehdejších čtenářů a posluchačů.

Ten příběh je v evangeliu podán zvláštním způsobem. Kdyby chtěl evangelista popsat přírodní zázrak, pak nedává rozum, že o celé věci mluví tak plaše. Vůbec se nás nesnaží přesvědčit. Matoušovo líčení Ježíšova narození postrádá všechny známky, které jsou obvyklé u líčení zázraků. Chybí tu úžas i svědectví zástupů. Zpráva o divu se dál nešíří. Na základě této události nikdo neuvěří. Objeví se sice anděl, ale ne proto, aby zázrak oznámil, ale aby pomohl Josefovi přijmout manželku, s kterou byl rozhodnut se rozvést. Celé to má spíš ráz důvěrného sdělení nebo dokonce zpovědního tajemství. Už proto ho nemůžeme číst jako nějakou senzaci a přesvědčivý důkaz Boží moci.

Zprávy o narození z panny, tj. bez účasti muže a tělesného spojení, byly totiž v antice poměrně běžné a to jak mezi pohany tak i mezi židy. Z panny se prý narodil Alexander Veliký, císař Augustus a dokonce i filosof Platon. Takové věci samozřejmě nikdo neověřoval. Šlo v nich o to vyjádřit výjimečnost těchto osobností a jejich božský původ. Lidé tehdy na rozdíl od nás nepřemýšleli, jestli je to možné. Chtěli tím však vyjádřit, že určití lidé jsou něčím mimořádní a vzácní. Podobná představa je známá i ze židovství. Místa, kde se ve SZ mluví o neplodných ženách, jako byly Sára či Rebeka, kterým se po dlouhé době a modlitbách narodilo dítě, vykládá Filon alexandrijský jako přímý Boží zásah a div. Také o Melchisedekovi, knězi, který byl považován za předobraz kněžského Mesiáše, čteme v apokryfech, že se narodil z panny. V epištole Židům se dokonce dozvíme, že neměl nejen otce, ale ani matku. (Žd 7,3)

Myšlenka narození z panny byla tedy pro tehdejší lidi věc poměrně běžná a neproblematická. Kdy a kde tato tradice o Ježíšovi vznikla, nevíme. Matouš i Lukáš ji už převzali jako hotovou a každý ji zpracoval vlastním způsobem. Lukáš se při ní soustředí na Marii, kdežto Matouš na Josefa. V obou případech však jde o to, vyrovnat se s tajemstvím, které Ježíše obklopovalo. Kdo to vlastně byl? Někdo mohl říci, že to byl člověk jako kdokoli z nás. Měl přece hlad, trpěl únavou a bolestí a zemřel na kříži. Ale současně církev uvěřila, že skrze něho působil Bůh, jako dosud skrze nikoho jiného. Uzdravoval nemoci, poručil mořské bouři, vstal z mrtvých. Přiznal se však k němu Bůh až při vzkříšení? Nebo už při křtu? Byl to pouze Syn Davidův, člověk nadaný mimořádnými schopnostmi a požehnáním, který měl pouze připravit cestu někomu ještě mocnějšímu a důležitějšímu?

Matouš chce vyprávěním o narození z panny zdůraznit: Ježíš je víc než jen Syn Davidův. Je to Syn Boží. Nestal se jím však až dodatečně. Nebyl za něj teprve adoptován. Nebyla to odměna za jeho snahou, pílí či poslušnost. Ježíš se jako Boží syn již narodil! V Ježíši Kristu přišel na svět nový Adam. V Betlémě došlo k divu nového stvoření. Proto se mluví o Duchu svatém, podobně jako na počátku všeho, kdy se Duch Boží vznášel nad vodami. Vánoce znamenají úplně nový začátek. Naději, která není z tohoto světa.

To ovšem znamená, že naše záchrana je od začátku až do konce Boží dílo a milost. Nevysvobodil nás žádný lidský hrdina, který byl za Božího syna teprve dodatečně prohlášen. Naše spása není v lidských silách, i kdyby nás zastoupil ten nejlepší z nás. Naše spása je od začátku až do konce výsostný Boží čin. A my se musíme naučit svou záchranu přijmout, což vůbec není jednoduché. Nevím, jestli se Lukáš s Matoušem domluvili, ale jejich svědectví se pozoruhodně doplňuje.

Lukáš si vybral ženu, která se z Boží milosti stane matkou. V příběhu o zvěstování Marii vyjádřil, že člověk přijímá Boží pomoc a lásku podobně jako žena přijímá muže, který si ji vyvolil. Neboť je to žena, která se v takovém vztahu musí říci ano. Lukáš krásně vyjádřil, jak je z toho všeho Marie zmatená a nejistá. Ale přijme svůj úkol a stane se služebníci Páně.

Matouš si vybral muže, který se z Boží milosti stane otcem. Jak se však v takové situaci zachová chlap? I Matouš má andělské zvěstování, ale ne pro Marii nýbrž pro Josefa. Příběh o člověku, který se nechá zastoupit a nahradit. Příběh o muži, který ustoupí a přijme dítě, které nebylo jeho za své.

Poslechněme si, jak to měl Josef těžké. Byl zasnouben s Marii z Nazareta. To znamená, že již byla podepsána svatební smlouva a Josef zaplatil za nevěstu jejímu otci dohodnutou cenu. Od té chvíle byli podle tehdejšího zákona manželé a museli si být věrní. Ale než se nevěsta nastěhovala k manželovi, uplynul často rok i více. Nevěsty byly tehdy mladé, leckdy mladší než naše konfirmandky a tak se musely na svou novou roli připravit. Ale když se měla Marie přestěhovat do ženichova domu, Josef poznal, že je těhotná. To byla tehdy neuvěřitelná hanba. Podle Mojžíšova zákona měla být taková nevěrnice bez milosti ukamenována. Šlo o čest jejího otce i manžela.

Josef je tedy na samém počátku svého manželství postaven do velmi složité situace. Jeho žena se provinila a on by jí měl vydat potrestán. Věc byla jasná a bez diskuse. A přece to Josef neudělá. Čteme, že byl spravedlivý. To však v bibli neznamená být nemilosrdný, padni komu padni, ale naopak ohleduplný a laskavý. Josef je proto ochoten vzít hanbu své ženy na sebe. Chce se s ní rozvézt bez udání důvodů. Dítě, které se později narodí, bude považováno za jeho a Maria se snad později bude moci znovu vdát za někoho jiného. Josef byl ušlechtilý člověk. Dává tak dobrý příklad všem, kteří by chtěli každého hned soudit a za vším vidí jen hřích. Někdy mohou být okolnosti - zvláště v mezilidských vztazích - mnohem složitější, než se nám na první pohled zdá. Než aby Josef vydal o Marii křivé svědectví, chce ji mlčky a tiše propustit. Naše spravedlnost nesmí být krutá a nemilosrdná. Apoštol praví: břemena druhých neste a tak naplníte zákon Kristův. Zde toho máme konkrétní příklad. I když se člověk cítí bez viny, má být připraven přijmout odpovědnost i za to, zač sám nemůže.

Ale do věci znovu zasáhne Bůh a budí Josefa ze snu. Neslyšíme sice žádné zdrávas, ale hodilo by se sem stejně dobře. „Josefe, přijmi, prosím, tu ženu i její dítě za své. Není to dítě nevěry. Je to moje dítě. Je to dítě, skrze které přijde vysvobození. Opatruj ho jako oko v hlavě. Na tobě teď mnoho záleží.“

Zkusme si představit muže, kterému je řečeno:„Jsi tu zbytečný. Někdo jiný tě předešel.“ Všechna Josefova mužská hrdost a právo je vyřazeno ze hry. Josef je chlap, kterému Bůh vstoupil do života, aby za něho učinil ten nejdůležitější životní krok - zplození potomka. Josef tu bude stát s prázdnýma rukama, odsouzen k nečinnosti, pasivitě a bezvýznamnosti. Tady přece končí všechna legrace. Kdo z nás by si to nechal líbit ?

A přitom jsme v podobné situaci všichni. Tak jako Josef zřejmě celou noc přemýšlel, zda se má s Marií rozvézt nebo ji přijmout i s tím cizím dítětem, podobě každý z nás kdysi přemýšlel: Stačím si na svůj život sám nebo potřebuji Pána Boha? Mám ustoupit a dovolit Pánu Bohu, aby vzal mou budoucnost do svých rukou a nebo se o sebe raději postarám sám ? Není to snadné rozhodování. Kdo z nás rád ustupuje a dává se někým zastoupit? Není divu, že se bráníme. Muži i ženy. Je přece tak těžké vzdát se své vlastní síly, hrdosti, pýchy. Každý chceme něco dokázat. Mít vlastní dítě je vyjádřením našich nejhlubších tužeb, potřeb a práv. Ale vánoční příběh říká: Naše děti nás nezachrání. V nich pouze pokračuje ten starý příběh nevěry a hříchu. Jen Boží dítě nám může přinést skutečnou změnu a nový začátek. To dítě však potřebuje, abychom ho přijali. Abychom se k němu - podobně jako Josef - veřejně přihlásili a přiznali, i když není z nás.

Josef však není odsouzen k naprosté pasivitě. Naopak. Pro Josefa je tu slavný a důležitý úkol. Má chránit a opatrovat svou ženu a Boží dítě. Přijmout je za své. Dát mu jméno a stát se mu otcem. Také v naší víře jde o to ustoupit v tom nejcitlivějším místě a přijmout záchranu, kterou nám Bůh nabízí v evangeliu.. A pak se naplno angažovat a pracovat pro jeho rozšíření a slávu. Bůh nás potřebuje, ale jinak než jsme si mysleli. Nepotřebuje naše zásluhy, naše dobré skutky ani naše úspěchy, potřebuje však naši pokoru, službu a solidaritu.

Ale právě to je pro mnohé z nás to nejtěžší. Ustoupit Bohu. Dát mu ve svém životě prostor, který jsme vyhradili sobě. Nechat Boha jednat a přijmout, co nám nabízí. To je to, čemu se bráníme. My bychom chtěli od Boha slyšet, že jsme lepší, než druzí. Chceme zachránit a obhájit sami. Chceme to dokázat vlastními silami a činy. Vadí nám, že za nás Bůh učinil, co jsme chtěli dokázat sami A přitom je naše spása již dávno připravena. Narodila se v Betlémě. Jen ji přijmout za vlastní a stát se - tak jako Josef - jejím ochráncem a pěstounem.

JG, Brno,14.12.2003

RSS kanál

Syndikovat obsah