Vysvobození z hříchu

„Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“ 1J 1,8-10

Milí bratři a milé sestry!

Žalm 32, který jsme četli od stolu Páně, je nazván jako poučující. Není to tedy jen lidská modlitba a Boží odpověď. Máme před sebou povzbuzující svědectví jako mnoho nám může dát upřímný vztah k Bohu. Tak jako děti potřebují vidět láskyplný vztah svých rodičů, aby později mohli vytvořit dobré manželství, tak jako syn potřebuje vidět otce pracovat, aby mohl být jednou stejně pečlivý a důkladný, potřebujeme i my vidět a slyšet, jak někdo věří, jak se modlí, jak Boha poslouchá, ale i to, jak víru ztrácí a znovu nalézá. To neznamená, že budeme všechno dělat jako on. Ale potřebujeme příklad. Víře se totiž nedá naučit teoreticky. Víra je způsob života a ten musí člověk u někoho vidět a slyšet. Buďme vděčni všem, kteří se před námi a s námi modlili, všem, kteří se nám svěřili se svou nadějí i pochybnostmi. Poděkujme Pánu Bohu za všechny, kteří se před námi přiznali ke svým chybám a pověděli nám, jak jim pomohlo Boží odpouštění. Bez těchto osobních příkladů bychom jen těžko uvěřili. Z pouhých katechismů a z bible se víra vyčíst nedá.

Hned na začátku tohoto žalmu nás mělo zarazí, že se tu blahoslaví hříšník. Ano, dobře jste slyšeli: Bible chválí hříšníka. Ne proto, že zhřešil, ale proto, že se ke svému hříchu přiznal. Bible je pravdivá a realistická. Ví, že nemá smysl chválit spravedlivé, protože takových není. Na světě jsou pouze hříšníci a lišíme se pouze tím, že své hříchy buď zapíráme nebo se k nim přiznáváme. Ale dobrá zpráva je, že hříšníkům může být blaze! Hříšníci mohou být šťastní -ve chvíli, kdy poznají, že jim bylo odpuštěno. Martin Luther k tomu případně dodává. Šťastní mohou být pouze hříšníci. Když si někdo hraje na spravedlivého - nikdy nemůže být opravdu šťastný a spokojený, protože nikdy nemá jistotu (a bodejť mi ji měl), zda je dostatečně dokonalý a čistý. Blahoslavený může být pouze ten, kdo ví, jak mnoho mu bylo odpuštěno.

Ale je tu jeden problém, u kterého se dnes musíme zastavit. Většina lidí, nás nevyjímaje, už dávno nerozumí, co je to hřích. Každý jistě občas uděláme nějakou tu drobnou chybu, ale to se dá přece napravit. Většina z nás jsou však slušní lidé, jejichž život se pohybuje v určité normě. Jestliže jsme nikoho neokradli, nikoho nezabili a nikomu dlouhodobě nezahýbali, jakého hříchu jsme se vlastně dopustili? A když někdo v Pána Boha nevěří, jak vůbec může hřešit? Je to přece jeho věc, co dělá a jak žije - stačí, když dodržuje zákony. Proč by se měl člověk pořád jen obviňovat a nikdy nebýt se sebou spokojený? Neslušelo by nám naopak víc sebevědomí. Vždyť přece řadu věcí jsme udělali dobře a nemusíme se za ně stydět.

Žalmista mluví o hříchu třikrát a pokaždé použije jiného slova. Třeba nám to pomůže lépe pochopit podstatu hříchu. Poprvé mluví o hříchu jako o nevěrnosti. Používá hebrejské slovo, které znamená od něčeho se odtrhnout, někoho opustit nebo zradit. Podstata hříchu tedy spočívá v tom, že člověk opustí Boha a začne žít na vlastní pěst. A to je takový hřích? Copak nemáme svobodu, dělat si, co chceme? Máme, ale málo platné, náš život nám nepatří. Copak jsme se někdo narodili z vlastní vůle? Všechno, co máme, jsme dostali. Ať se nám to líbí nebo ne - my všichni patříme Bohu. On učinil nás, ne my jeho. A proto mu patří i náš život, naše schopnosti, náš čas, naše plány. A to platí, ať se člověk k Bohu hlásí nebo ho popírá. Život je možný jen jako dar od Boha a kdo si to nechce přiznat a vzal život do vlastních rukou, ten se, abych tak řekl, Pánu Bohu ukradl. Místo aby starobyle řečeno „žil k Boží slávě“, žije jen pro své vlastní cíle. Mnozí z nás se ve vztahu k Bohu podobají těm, kteří pobírají mzdu, ale přitom si dělají, co sami chtějí. To přece není poctivé. Nehřeší jen ten, kdo udělá něco vyloženě zlého. Hřeší i ten, kdo dělá něco jiného, než má. Podstata našeho hříchu je v tom, že nám náš život nepatří a my s ním přesto nakládáme, jako by byl náš. Tak vzniká náš dluh vůči Bohu, který za ta léta stále jen narůstá.

Na hřích je však možné se podívat ještě z jiného uhlu. Žalmista ho opisuje slovy - minout cíl. Člověk má na zemi vznešený úkol a poslání, a když ho nenaplní, žije nadarmo. Každý člověk je na tomto světě nesmírně důležitý. Kolem nás je totiž mnoho nespravedlnosti. Někdo je chudý, jiný bohatý. Někdo zdravý, jiný nemocný. Někdo silný, jiný slabý. A člověk je na světě proto, aby všechny tyto nespravedlnosti z Božího pověření odstraňoval, hojil, léčil a napravoval. A když se na to někdo vykašle, je jako planý strom, který zbytečně vyčerpává zemi. Kdo na této zemi nekoná dobro a myslí jen sám na sebe, míjí se svým cílem. Hřích proto není, jen když něco vyloženě pokazím a zničím. Hřích je i to, co neudělám dobrého. Když se nerozdělím s hladovým, nenavštívím nemocného či nepomohu unavenému. Náš dluh vůči Bohu a našim bližním narůstá, když můžeme pomoci a nepomůžeme. Když se k někomu otočíme zády a necháme ho napospas nepřízni osudu - je to hřích, i když si myslíme, jak jsme slušní a poctiví lidé.

Třetí výraz, který užívá žalmista pro hřích, znamená něco pokazit, pokřivit a zničit. Tomu asi rozumíme nejlíp. Když porušíme důvěru, když nesplníme slib, když někoho podvedeme - to všechno jsou věci, které nás velmi brzy doženou a dají nám pocítit své následky. A tu je třeba říci, že každý hřích je svou povahou něco, co už nikdy nepůjde bezezbytku vrátit a napravit. Rozbitý hrníček se sice dá slepit, ale už nikdy nebude pevný. Podvedený člověk nám už nikdy nebude věřit. A tak je to s každým zlým slovem, myšlenkou, závistí a pýchou. Vždycky tím něco zabíjíme, ničíme a promarníme. Neoddávejme se iluzi, že všechno se dá opakovat a omluvit. Život se žije na první pokus a všechno zlé, co nás potká, nás poznamená.

Ale už dost o hříchu, chtěli jsme přece mluvit o tom, jak je to krásné, když nám Bůh odpustí. Ale ještě dřív si musíme říci, před čím nás žalmista varuje a oč se sám marně a bezvýsledně pokoušel. Každý z nás má totiž tendenci si svůj hřích nejdříve odpustit sám. To znamená, že o tom, co provedl mlčíme a nemluvíme. Na zlé věci se snažíme nejprve zapomenout. Zdá se nám, že to nás bude nejméně bolet. Ale tady by myslím žalmistu pochválil psycholog a psychiatr. Člověk není jen to, oč se snaží, ale skrývá se v něm i to, o čem kolikrát sám ani neví. Stokrát si můžeme říkat, že je s námi všechno v pořádku, stokrát se můžeme ubezpečovat, jak jsme dobří a slušní lidé, ale v našem nitru to zatím vře a kvasí. „Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru.“ Proč to nesnesitelné trápení? Proč nad tím člověk jednoduše nemávne rukou a nažije dál?

Na to je myslím, velmi prostá odpověď. Člověk není stvořen pro hřích. Když se nám sobectví a pýcha usídlí v srdci, naše duše i tělo to pozná a člověk strádá. Je to jak nemoc, která nám rozežírá kosti. Žalmista to dobře poznal sám na sobě a proto říká: „Nejhorší na hříchu je, když si ho nejsme ochotni přiznat. Právě tehdy má nad námi největší moc. Udělat chybu je lidské. Ale pravé martýrium začíná, když se ke svému selhání nepostavíme čelem a nepřiznáme si ho. Čím déle člověk svůj hřích zamlouvá a zamlžuje, čím dále si hledáme výmluvy, tím víc nás hřích ovládá, zotročuje a ničí.

Až přijde chvíle, kdy to díky Bohu konečně praskne a je to venku. Příležitost přiznat chybu bývá většinou krátká a ne vždycky se opakuje. Je to dar od Boha, který bychom neměli lehkovážně propást. Ale všimněme si: Nestačí se jen ke svým chybám přiznat a vyzpovídat se z nich. Člověk si musí také nechat odpustit. Od lidí i od Boha. A to je pro mnohé z nás ze všeho nejtěžší. Nejde jen o to, uznat chybu. Ale místo, aby si jí člověk sám hrdě zaplatil, učí nás Písmo, že Bohu se ničím platit nedá. U Boha je jen milost. Být křesťanem znamená zůstat navěky dlužníkem. A to nikoho neláká. Ale teprve když si člověk nechá Bohem odpustit, pozná svou skutečnou slabost a bídu. Dokud chci sám za sebe platit, jsem pořád ještě grand a pán a Pána Boha nepotřebuji. Ale takoví lidé evangeliu a Kristovu kříži nikdy nerozumí. Ale neporozumí ani sami sobě! Teprve když si nechám odpustit, stávám se člověkem, jakým mě Pán Bůh stvořil. A teprve tehdy také mohu být opravdu šťastný, protože už si na nic nehraji, nic nepředstírám a jsem tím, kým opravdu jsem. Hříšníkem, kterému byla dána milost. Prachem, nad kterým se Bůh slitoval. Člověk, který se už ničeho nemusí bát.


Bože, slituje se nade mnou hříšným a dej ať v Kristově oběti najdu jistotu odpuštění všech svých dluhů a zdroj nové naděje a odvahy činit dobré nejen sobě ale i druhým. Amen.

Brno 1.6.2003

RSS kanál

Syndikovat obsah