Cesta ke štěstí ( Ž 1,1-3)

Blahoslavený ten muž, který nechodí po radě bezbožných, na cestě hříšníků nestojí a na stolici posměvačů nesedá. Ale v zákoně Hospodinově jest libost jeho, v zákoně jeho přemýšlí dnes i nocí. Nebo bude jako strom štípený při tekutých vodách, kterýž ovoce své vydává časem svým, jehožto list nevadne a cožkoli činiti bude, šťastně se mu povede. Žalm 1, 1-3

Milí bratři a milé sestry!

První žalm tvoří úvod ke knize Žalmů. Původně prý snad ani neměl číslo. Dnes by se řeklo, že je to nultý, pilotní žalm. V několika větách se tu dozvíme, co znamená chodit po Božích cestách a prožít smysluplný život.

Hned první slovo, - které do češtiny předkládáme buď postaru jako blahoslavený, nebo moderněji jako šťastný - nás má povzbudit. Doslova to znamená být lehký, příjemný a spokojený. Je zajímavé, že v hebrejštině se to slovo se nikdy neužívá o Bohu, ale vždy jen o člověku. Blažený jen ten, komu Pán Bůh pomohl nebo ten, kdo se správně rozhodl a je užitečný svým bližním.

Kdybychom hledali podobné výroky u řeckých mudrců, zjistíme, že tam je blahoslavený a šťastný teprve ten, kdo je po smrti a nemusí si už dělat žádné starosti. Podobá se bohům, kteří jsou blažení, protože nepracují a o nic neusilují. Ale ne v bibli. Tam je blažený člověk, který žije. Šťastný je ten, kdo má kopu dětí, kterému jde práce od ruky a žije podle Boží vůle. V bibli se dává přednost lidské aktivitě, činorodosti a praktické moudrosti. Bible není pro lenochy. Víra v Hospodina je akční, tvořivá, obětavá a nápaditá. Proto také křesťanská kultura vedla a vede lidi k pokroku, změnám a stálému zlepšování úrovně života. Pro srovnání se můžeme podívat na východ. Tam je blažený ten, kdo po ničem netouží, o nic neusiluje a všechno bere odevzdaně jako hotovou věc. Křesťan však ví, že štěstí je mu nabídnuto již v tomto životě. Podle bible je štěstí je možné a žádoucí již nyní v tomto životě a je na nás, zda se k němu dáme Bohem vézt.

Co nám však nesedí je, když na samém začátku slyšíme jen samou negace. Blahoslavený, kdo nechodí se svévolníky, nestojí na cestě hříšníků a nesedá s posměvači. To je přesně to, co nám na křesťanské víře vadí. Samé zakazování, samé varování: tohle nedělej, tohle nezkoušej, tam se nedívej, to nečti, s tím se nestýkej atd. Copak se nedá víra představit kladně, jako něco pozitivního, jako určitý životní program a teprve potom někde pod čarou připomenout, co věřící nedělá a nemusí. Vždyť ono to v tom žalmu o pár veršů dál stejně je: blahoslavený bude jako strom při tekoucích vodách, jeho listí nezvadne a vše nač šáhne, se mu zdaří.

Proč to však není řečeno hned na začátku jako pozitivní reklama a pozvání. Lidé přece chtějí nejdřív sladké a pak teprve kyselé. Ano, bylo by to možná psychologicky chytřejší a sympatičtější, ale věc je vážnější, než se zdá. Žalmista by také rád začal od toho pěkného, jenže nemůže! Každý z nás totiž už v něčem zlém jede. Není to s námi tak, že jsme čisté, nezkažené a nevinné bytosti, která si teprve vybírají, jakou cestu si zvolí. My jsme se tou cestou hříšníků už dávno dali. My všichni jsme se přece s bezbožníky něco nachodili a zapletli, takže to nejde jen tak přehodit výhybku a nenápadně se dát dobrou cestou. My se musíme nejprve od zlého odpoutat a osvobodit. Proto nejprve slyšíme: nechoď, nestůj a nesedej. To proto, že nikdy nezačínáme od nuly ale v mínusu.

Mimochodem ona trojice sloves: chodit, stát a sedět tu neslouží jen jako básnická synonyma, ale také jako postupné stupňování našeho podílu na zlém. Chodit - znamená v hebrejštině něco dělat, stát na cestě - znamená se na tom se někým dohodnout a někde sedět - znamená učit tomu druhé. Žalmista tak jemně naznačuje, jak se člověk do zla postupně zaplétá. Nejprve to zkusí sám, pak se s nějakým lumpem spojí a nakonec dává druhým špatný příklad.

Také slova svévolník, hříšník a posměvač jsou postupnou gradací: nejprve se člověk ke zlému odhodlá, pak ho uskuteční a nakonec se ještě chlubí, že se mu nic zlého nestalo. To je cesta, na kterou jsme byli všichni strženi a chceme-li se dát dobrou cestou, musíme ji nejprve opustit. Chceme-li být šťastní, chceme-li něco dokázat a nepromarnit svůj život, budeme se muset s některými svými plány a představami rozloučit nebo o to alespoň usilovat. Možná se bude třeba se s některými lidmi rozejít a nespolupracovat. Chceme-li být šťastní, je třeba se nejprve osvobodit od zaměření na sebe sama a z vlivu okolí. Jinak nám všechny Boží rady budou připadat omezující a násilné. Kdo chce být opravdu šťastný, nemůže jít současně po cestě chytráků, sobců a pokrytců. Nemůže sloužit dvěma pánům.

Takže, co nám vlastně Pán Bůh nabízí? Blaze tomu, kdo si oblíbí Hospodinův zákon a rozjímá nad ním dnem i nocí. Všimněme si nejprve slůvka oblíbil. Chce zdůraznit, že život podle Boží vůle se nedá nikomu nařídit. Nedá se zavézt jako zákony lidské, nedá se vynucovat mocí ani násilím. Boží zákon má smysl pouze jako naše osobní rozhodnutí a doslova záliba. Boží vůli nedokáže naplňovat člověk, který k ní nepřilne srdcem. Boží slovo nikdy nenaplní, kdo se s ním vnitřně neztotožní. Boží vůle přitom není nijak záhadná a nepřístupná.

Tento žalm byl nepochybně napsán v době, kdy byl Boží zákon k dispozici již v písemné podobě, takže si v něm člověk mohl buď číst nebo si ho v paměti opakovat. To je ono rozjímání dnem i nocí. Je tu užito pozoruhodného hebrejského slovesa, které se užívá třeba o lvu, který přede nad kořistí, o holubici, která vrká nebo o rodičích, kteří dětem něco stále vysvětlují. Smysl je zřejmý. Člověk si má v Božím zákoně neustále říkat. Má vézt s Bohem nikdy nekončící rozhovor. Má se ptát, hledat, přemýšlet a biblické slovo dotahovat do současnosti. Pán Bůh nestojí o bezmyšlenkovité papouškování a pasivní přejímání, ale o neustálé tázání, jako když se dítě do omrzení ptá svých rodičů a oni mu trpělivě odpovídají. Je úžasné, že Pán Bůh stojí o takový rozhovor a má radost s každé naší otázky.

Vůbec je podivné, že se žalmista nezmiňuje o tom, že by blahoslavený člověk měl mít nějaké dobré vlastnosti a ctnosti. Čekali bychom, že šťastný člověk musí být moudrý, statečný, odvážný, pravdomluvný, obětavý atd. Místo toho se dozvíme, že si má především číst v Božím zákoně. Jenže to je právě ono. Podle bible člověk tu moudrost a štěstí nemá v sobě, ale najde ji teprve u Boha. Nedostane se k ní žádným tajemným, mystickým způsobem, ale tím, že si poctivě slabikuje v bibli a ptá se: Co to pro mě znamená? Jak to mohu naplnit ve svém životě? Jak mohu pomoci svým bližním? Kde mě dnes Pán Bůh potřebuje?

Tudy vede cesta ke štěstí. Nikdo šťastný ani svatý nespadl z nebe. Každý si však může své štěstí nalézt v Písmu svatém. To je demokracie! Žádní vyvolení. Žádná privilegia. Každý si může své štěstí v bibli najít a přečíst.

A jak takové štěstí od Boha vypadá? Blahoslavený člověk je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas. Vše, co podnikne se mu zdaří. K tomu, abychom pochopili tento obraz, je třeba si uvědomit, že u nás není strom žádná zvláštnost. Kde ho zasadíte, tam roste. Ale ne v Izraeli. Tam je strom svátost a Boží dar. Když v létě uschne všechna tráva a byliny, zůstanou zelené jen stromy, které jsou dobře zakořeněné. Být jako strom, znamená tedy něco vydržet. Ale ne vlastní silou. Strom je zelený a nese ovoce, protože má stálý přísun vláhy.

Věřící člověk se pozná podle toho, že se nezhroutí při prvním ale ani při druhém neštěstí. Vždyť Boží přízeň a přátelství je na celý život. Pán Bůh je síla, když už žádná síla a naděje není. Pán Bůh je jako pramen vody který nevysychá ani když je všude kolem vyprahlo a sucho.

Ale co když na to všechno člověk nemá. Je možná hezké chodit s Bohem, ale chce to takové sebezapření a sebekázeň, že to bývá nad naše síly. Boží zákon je jistě dobrý a moudrý, ale kdo z nás ho vždycky dokáže dodržet? Kdo z nás se nedá zlákat na širokou cestu těch, kteří nám slibuje slávu a úspěch, když své bližní šikovně předběhneme nebo odstrčíme …

Bůh nám však dal ještě mnohem víc než jen svůj zákon. Poslal svého syna, aby se stal tím stromem, který roste u tekoucích vod a jehož listí neuvadá. Ježíš Kristus za nás učinil a splnil, čeho jsme sami nebyli schopni. My sami těmi plodnými stromy být nedokážeme, ale když se přimkneme k Ježíši Kristu, můžeme se stát jeho větvemi a ratolestmi. On - Ježíš Kristus je ten kmen, který nám dává vláhu a živiny, a my můžeme růst a žít z jeho lásky a pomoci. A tak i ten, kdo se stal někdy svévolníkem, hříšníkem a posměvačem, smí ještě nést díky Ježíši Kristu nést dobré ovoce, prožít odpuštění a být šťastný.

Křesťanská víra není žádný nesplnitelný idealismus, ale reálná možnost. Ježíš Kristus nás nese a živí. Ježíš Kristus nám dává sílu a naději. Díky němu smíme být šťastní, vděční a spokojení již dnes.

Pane Ježíši Kriste, pomoz nám, abychom kolem sebe šířili pokoj, radost, naději a spokojenost. Dej, ať v Tvé oběti a vzkříšení nacházíme odpověď na všechny své otázky a starosti a můžeme do života svých bližních přinášet povzbuzení, odhodlání, radost a naději. Amen.

Brno, 31.8.2003

RSS kanál

Syndikovat obsah