Iz 40,3-5

Milé sestry a bratři v Kristu. Kdo to
tady na nás volá? A proč? Proč tak naléhavá snaha upoutat
pozornost? Něco se tu po nás (zase?) chce? Má tady na nás někdo
nějaké nároky?

Co? A kdo? A jaké?

A nebo je to trochu jinak?

Připravte na
poušti cestu Hospodinu ...
Vyrovnejte na pustině
silnici pro našeho Boha...
Prorok Izaiáš takto hřímal na Izraelce kdysi dávno v
Babylónském zajetí. A těm rozhodně nebylo do zpěvu. Poušť a
pustina. Izraelci měli tento bezútěšný obraz přímo před
očima. Oni, lid chrámu, lid Boží, lid vyvolený, teď v zajetí,
v pustině... A kdesi v dalekém „kdysi domově" chrám v
troskách... To je čerň, temnota a pustina. To je beznaděj.

A do toho Hlas volajícího: Připravte
na poušti cestu!
Vyrovnejte silnici. Nevzdávejte
to! Připravte se!

Radostně očekávejte přicházející
spásu a záchranu. Hospodin, Král slávy přichází! Má pro vás
novou budoucnost, zítřek, naději...

A Izrael se tehdy opravdu dočkal...
To by byla historie.

Ale proč tady hřímá Izaiáš i na
nás? Co nám chce? (Teď tady v Brně, v adventu 2011?)

On prorok Izaiáš mluví k
Božímu lidu, který se Bohu odcizil...

Ale my jsme přece taky
Boží lid.

Taky máme svůj chrám, svůj kostel,
svou církev...

Jak jsme na tom my? Jak jsme na tom s
blízkostí svému Bohu?

Vyznáváme Boha Otce i Ježíše
Krista... Ale když dojde na životní rozhodování, kdo v něm má
poslední slovo? Když zrovna nejsme v kostele, podle čeho se
řídíme? Ptáme se skutečně, jak asi vidí věci Bůh a řídíme
se tím? Věnujeme tomu hledání boží cesty v bibli čas? A pokud
víme, co bible říká, je to pro nás směrodatné? Nebo nám to
přijde někdy nereálné? Kdo z nás například na prvním místě
hledá boží království a jeho spravedlnost a pak teprve myslí na
své živobytí?

I svou víru si žijeme dost podle
sebe.

A vůbec, žijeme víc podle Božích
představ, nebo podle svých vlastních plánů? Pracujeme, budujeme,
přizpůsobujeme se, plánujeme, nestíháme...

A nějak jakoby chybí čas, energie,
nálada - na přátele, na rodinu, na Pána Boha... Je takový
život svobodný? Z otrávenosti, častých vzdechů a stěžování
si to spíš vypadá, jako bychom byli občas zajatci svých životů.
Jako bychom byli ve vleku. Jako bychom byli pod tlakem. Událostí,
společnosti, nároků, životních trendů...

Podrobujeme se tomu, co nám připadá
nezbytné, co nás potkává. Štve nás to, ale co se dá dělat.
Tak se svět každého z nás mění.

Formuje a deformuje. Klikatí. Křiví.
Hrbí se pohorky své vlastní velikosti, o kterých sami tušíme,
že jsou leckdy spíš prohrou než úspěchem. Náš svět se plní
nepřístupnými roklemi, v nichž ukrýváme to, čeho se sami na
sobě lekáme a obáváme se, aby to někdo jiný nezahlédl. Temnými
údolími omylů,vin, smutků, rezignace a strachů. Někdy se
propadá až do temných hloubek. Pustiny, poušť, hory, temná a
hluboká údolí, kopce...

Pokud si nebudeme před Pánem Bohem na
nic hrát, tak si každý z nás svou pustinu, svou horu a své údolí
najde...

A právě do tohohle smutku,
vyprahlosti a zajetí se ozývá adventní hlas Volajícího:
Připravte na poušti
cestu Hospodinovu! Přímou
učiňte na pustině stezku
Boha našeho! Každé údolí
je vyvýšeno a
všeliká hora i pahrbek
je snížen."

Že by apel? Mravní výzva?

Napravte se!
Změňte se! Buďme přímí!
Dost se vším životním
pokřivením a kličkováním!
Jděme do sebe a
něco se sebou konečně
udělejme. Moc času není."

Zní to heroicky. Tak pěkně zbožně
a rádoby křesťansky, ale...

Ale.

Kdyby to tak opravdu bylo, mělo by to
vůbec nějakou cenu? Copak náš problém není právě v tom, že
na tu změnu sami nemáme? Copak jsme se při pokusech o ni v sobě
už kolikrát nezklamali?

Proto přece ta temná zákoutí tak
pečlivě ukrýváme a ospravedlňujeme. Nemáme naději, že bychom
se sami mohli změnit. A navíc, kdyby byla ta
životní změna opravdu jen na nás, pak bychom
se mohli bez Boha obejít.

A to my nemůžeme. Protože sami
nejsme vůbec nic. A hlas Volajícího to ví.

On po nás nechce výkon. Neočekává
akci. Ani nemá žádné nároky.

On nás nevybízí, abychom napřímili
stezku vlastního života.

Mluví o cestě
Hospodinově. Tu máme připravit.

Pro něho máme
urovnat stezku. On přichází.

Hlas Volajícího nám radí.
Povzbuzuje. Dodává odvahy.

Volá na nás: Hospodin
tu moc z nehostinné
krajiny tvého nitra udělat
úrodnou zem! On dokáže
změnit vyschlé a
neživé v opět
živý organismus. Tam, kde
nebyla ani kapka
radosti a naděje, tak
vlévá Hospodin novou sílu
do žil.

Tak otevři! Nebraň se. Dovol
Hospodinu vejít! Zpřístupni ta vyprahlá a pustá místa svého
života Bohu!

Umožni mu tam přístup! Otevři
mu, aby mohl vejít!

Aby se mohl dostat do těch
nejtemnějších údolí a zákoutí, která tvůj svět má. Do jeho
pustin i na ty domnělé vrcholky.

Ve chvíli, kdy zkrotíme své ego,
kdy přestaneme dělat ramena, kdy naše kopce úspěchů a hory
samostatnosti a ctižádosti splasknou, ve chvíli, kdy zůstane jen
tichá pokora, tehdy může vejít Král králů...

Přichází ten, kdo má moc proměnit
poušť v jezero. Vyvést potoky na pustinách a kulhavé roztančit.

Přichází ten, kdo vyvádí ze
zajetí. Kdo pro nás cestu k radosti má, kdo pro naše temnoty nese
naději.Naše naděje je v tom, že nemusíme skrývat svá temná
údolí, ale že do nich Bůh vstoupí. Pro něho nejsou beznadějné
ani naše slabiny, úlety, temnoty a troskotání.

Beznadějná je snaha udržet je v
tajnosti. Tvářit se, že nic nepotřebuji.

Že si vystačím a nepřipustit si
proto Boha k tělu.

Advent nás zve k otevřenosti.
K upřímnosti. K důvěře, že radost a
naděje není jen na
nás.

Tím to ale nekončí... Ale ani
nezačíná....

I zjeví se Hospodinova sláva a
všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova
ústa.

Tehdy, v tom okamžiku otevření
se Hospodinu, tehdy všechno živé spolu a
pospolu pochopí, co už bylo vykonáno.

Co už nastalo bez ohledu na
naše chtění, vstřícnost, přitakání Bohu a jeho nabídce.

Mnohem dřív před
naším „otevřením se" promluvila Hospodinova
ústa.

Hospodin se pro nás rozhodl. Sám. Už
dávno.

A čeká.

S láskou a nebetyčnou trpělivostí
vyčkává, až to konečně uvidíme. Uslyšíme. Pochopíme.

Až přes všechny naše obranné
vrstvy pronikne Boží slovo do našeho nitra. Do srdce. On tu stojí
od věků s nabídkou své lásky a milosti. Na nás je, zda to
budeme chtít slyšet. To je advent.

Král už jde. Už ti tluče na dveře.
Už klepe na bránu tvého srdce.

Tak se neboj, seber odvahu a otevři
mu.

 

Modlitba:

Pane, přicházíš. Čekáš. Nabízíš
naději, milost a odpuštění. Prosíme, pomoz nám k tomu jedinému
- otevřít ti a říct: Pojď, prosím, dál. Amen

 

Marta Židková

 

 

Bohoslužby: 
Po, 26. 12. 2011

RSS kanál

Syndikovat obsah