Co jsem napsal, napsal jsem.

 

Tu jim ho Pilát vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed. Pilát dal napsat nápis a připevnit jej na kříž. Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král židovský. Ten nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky. Židovští velekněží řekli Pilátovi: "Neměls psát 'židovský král´, nýbrž 'vydával se za židovského krále´." Pilát odpověděl: "Co jsem napsal, napsal jsem." Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten byl beze švů, od shora vcelku utkaný. Řekli mezi sebou: "Netrhejme jej, ale losujme, čí bude.!" To proto, aby se naplnilo Písmo: 'Rozdělili si mé šaty a o oděv můj metali los.´ To tedy vojáci provedli.

Jan 19,16-24

Milí bratři a milé sestry!

Poslední chvíle Ježíšova života jsou popsány v evangeliích velmi podrobně. Takřka hodinu po hodině. V řadě detailů se ovšem liší. První tři evangelia (Mt, Mk, Lk) si však až na malé odchylky neodporují a jejich vzájemným doplněním lze utvořit poměrně souvislý popis Ježíšova ukřižování. Dal by se podle něho dokonce napsat scénář filmu a mnozí se o to s větším či menším úspěchem pokusili.

Janovo evangelium se tomu však vzpírá. Je zde mnoho odchylek, s nimž si tak snadno neporadíme. Nabízí se snadné vysvětlení. Janovo evangelium vzniklo až jako poslední, zhruba koncem prvního století. Je tedy možné, že si evangelista již některé věci tak přesně nepamatoval. Na druhé straně zná evangelista Jan tolik autentických podrobností, že je těžko pochopitelné, aby jiné důležité detaily zapomněl.

Je tu ovšem ještě jiná možnost. Jan možná neměl problém z pamětí, ale pokusil se napsat nikoli historii Ježíšova ukřižování, kterou již všichni znali, ale vyjádřit její význam. Jan píše v době, kdy první tři evangelia jsou v církvi již všeobecně známa. Nebylo tedy třeba rozmnožovat, co již bylo napsáno a zaznamenáno. Mnohé však dosud vysloveno nebylo. Například proč Ježíš zemřel? To se ze sebe podrobnějšího popisu Ježíšovy smrti nedozvíme.

Jan píše úmyslně trochu jiné evangelium. Nenabízí reportáž, ale komentář. Jako jeden z posledních žijících svědků má odvahu mnohé důležité věci vynechat a jiné stejně důležité přidat. Jeho evangelium není historie ale teologie. Jan chce vysvětlit, jaký to má všechno význam. A to je právě to, co dnes potřebujeme. Ne scénář k filmu, ale klíč k pochopení tehdejších událostí

Schválně si proto dnes všimněme, co má Jan na rozdíl od ostatních evangelistů jinak. Právě tam se ukazuje jeho rukopis, jeho víra a obdarování Duchem svatým.

První odchylku najdeme v samotném datu Ježíšovy smrti. Není ovšem sporu o to, že se tak stalo v pátek. Podle prvních třech evangelií to však bylo následující den po večerní hostině, při níž celý Izrael jedl beránka a Ježíš ustanovil večeři Páně. Ale Jan nechává Ježíše zemřít o den dřív. Podle Jana je Ježíš odsouzen a ukřižován v době, kdy na chrámovém nádvoří zabíjeli velikonoční beránky. Tento posun byl pro Jana tak důležitý, že dokonce vynechal poslední večeři a nahradil ji mytím nohou.

Takže kdy vlastně Ježíš zemřel? Bylo to již 14. nebo až 15. března? První tři evangelisté podle všeho zachycují historickou realitu. Pro Jana má však datum tak zásadní význam, že nechává Ježíše zemřít o den dřív. Načasování jeho smrti do okamžiku, kdy byli v jeruzalémském chrámu zabíjení velikonoční beránci - vysvětluje jeho smrt lépe než všechny teologické komentáře. Už to není osobní tragedie ani prohra - ale oběť, kterou Bůh sám ustanovil na záchranu svého lidu.

Historik musí prominout, ale význam události je pro Jana důležitější než časová realita. Myslím, že bychom tomu mohli rozumět. To na čem stojí naše víra přece není datum, ale skutečnost, že Bůh přijal Ježíšovu smrt jako výkupné za naše hříchy. Velikonoční beránek je ve Starém zákoně synonymem záchrany a vysvobození. V domech, jejichž dveře byly v Egyptě pomazány beránkovou krví, byl zachován život. Když Jan Křtitel poprvé spatřil Ježíše řekl: Hle - beránek Boží, který snímá hřích světa. A nyní se toto slovo naplnilo.

Pro nás to znamená, že už nemusíme do nekonečná hloubat, proč Ježíš zemřel a jak může jeho smrt přinést někomu odpuštění hříchů. Logicky to nemá vysvětlení. A přece to dává dobrý smysl. Velikonoční beránek také z nikoho přímo nesejme vinu. Ale když Bůh řekne, kdo mi věří a chce být vysvobozen z otroctví, ať označí svůj dům krví, je to jasná a srozumitelná výzva. Podobný význam má pro nás i Ježíšova smrt. Kdo věří v Boží lásku a milost, přijímá Ježíšovu oběť jako znamení a pečeť, kterou nám Bůh potvrzuje své odpuštění.

Proto dnes půjdeme k večeři Páně, abychom označili své životy krví velikonočního beránka, kterého Bůh poslal na svět, aby nás zachránil a vysvobodil ze zajetí hříchu a smrti.

Další tentokrát již méně nápadná odlišnost Janova evangelia se týká nesení kříže. Podle prvních tří evangelistů ho Ježíš neunesl a tak našli jakéhosi Šimon z Kyrény, který ho nesl za něj. Šimon je nepochybně historická postava, protože církev zachovala i jména jeho dvou synů, kteří se pak stali členy církve.

Podle Jana si však Ježíš nese kříž sám. Evangelista tím chce zdůraznit, že během zatčení, celého soudního procesu i vlastního křižování a umírání zůstává Ježíš pánem situace. Není bezvýznamnou figurkou, kterou si mezi přehazují Židé a Římané. Není to ubožák, který už ani neví, co se ním děje. Ježíš je zatčen, souzen, potupen, ale přitom celou dobu ví, co dělá. Kříž přijímá s plným vědomím a svobodně. Ani v této chvíli není poražen a události se mu nevymkly z rukou. Kdo si sám nese kříž, jde na smrt z vlastní vůle. Jeho to jeho rozhodnutí a vůle. To je pro Jana důležitější, než vzpomínka na Šimona, který se octil v nesprávnou chvíli na nesprávném místě a musel pár metrů nést kříž, který mu nepatřil.

Pro nás to znamená, abychom se i v těch nejtěžších chvílích snažili uchovat si vnitřní svobodu, nenechali se tupě a odevzdaně vláčet událostmi a ve všem co nás potká, hledali výzvu k následování a odvaze. Je zlé, když někoho vedou na kříž. Ale Ježíš nese kříž se vztyčenou hlavou. Nepláče a nepadá únavou, protože ví, jaký to má smysl. I kříž se dá nést statečně a odhodlaně. Podobně i my smíme přijmout trápení, která nás potkala. Často je to podobná nespravedlnost, která postihla Ježíše. Ale i v ní smí člověk najít smysl, úkol a poslání, které mu pomohou přijmout, co si nikdy nepřál a nechtěl. Bolest je zlá, ale víra ji dovede dát jiný smysl a tak ji odzbrojit

Další odlišnost se týká nápisu na kříži. Ostatní evangelisté ho zmiňují také, pouze Jan zdůrazňuje, že byl ve třech jazycích: hebrejsky, řecky a latinsky. Ty tři jazyky znamenají, že Ježíšova smrt má význam pro celý svět. Všichni se mají dozvědět, co se tu stalo. Neděje se tu žádná osobní ani národní tragedie. Je to událost, která změní celý svět. Ježíšovu smrt je oznámena ve třech jazycích podobně jako císařské výnosy. Nikdo nemůže říci, že by nerozuměl a neslyšel. Každý se to dozví.

Pouze u Jana je zmíněna žádost velekněží, aby byl nápis změněn: „Nepiš: Židovský král. Napiš, že se za něho pouze vydával." Pilát však není hloupý. Vědomě chtěl židovský národ urazit a ponížit. Tou tabulkou se jim veřejně vysmíval: „Podívejte se, jak jste na tom. Tak jako tento muž skončí celý váš národ, jestliže se nepodřídíte římské moci." Pilát se tím trefil do černého. Mnoho lidí tehdy ten nápis četlo a pochopilo, co znamená. Proto ten protest. Proto ten hněv a žádost o tiskovou opravu. Nešlo jim o teologii, ale o politiku.

A přece v tom evangelista nachází pozoruhodné znamení. Zatímco se politické strany perou a jedna druhou uráží, vychází najevo pravda. Vždyť Ježíš tím králem a Mesiášem skutečně je. Ne proto, že udělal nějaký zázrak, jak všichni čekali, ale tím, že vydal svůj život za druhé. Pilát si myslí, jak pěkný bonmot se mu podařil, a přitom píše do celého světa větu, která se navždy stane vyznáním všech pokřtěných: Ježíš je Kristus. Ježíš je Král a Pán.

Pilát velekněžím odpověděl: „Co je psáno, to je dáno." Již se na tom, nedá nic změnit. A evangelista v tom vidí další znamení. Ježíšovu smrt už nikdo nevymaže a nepopře. O jeho slovech je možno diskutovat, nad jeho výzvami lze přemýšlet a váhat, o jeho vzkříšení lze pochybovat. Ale jeho smrt je nezpochybnitelná. Ježíš zemřel. Bůh to chtěl a dopustil. A my se s tím musíme podobně jako jeho učedníci vyrovnat.

Je těžké to pochopit. Takového člověka, jako byl ježíš, si měl Bůh vzít rovnou do nebe podobně jako Enocha a Eliáše. Ale on ho nechá potupně zemřít. A nad ním je napsáno: Toto je král těch, kteří věří Bohu. Bylo to míněno jako urážka. Ale pro nás se to stalo důvodem naděje a důkazem Boží milosti. Kdyby Kristus nezemřel, byli bychom dál zajatci svého hříchu a nemohli bychom se radovat ze svého spasení již dnes. Kdyby se Kristus nestal naším velikonočním Beránkem, Bůh by nám sice odpouštěl naše hříchy, ale my bychom si tím nikdy nemohli být jisti. Takto je to zpečetěno krví a nikdo to nemůže zrušit ani popřít.

Nakonec si všimněme losování o Ježíšův oděv. V ostatních evangeliích je také doloženo, ale bez dalších podrobností. U Jana se dovídáme, že ty oděvy byly dokonce dva. První je roztržen na čtyři díly. Spodní je však ponechán v kuse a připadne losem jednomu z vojáků. Jan zmiňuje tento detail, protože v něm nachází další symbolický význam.

Musíme si uvědomit jak důležitou roli hrál tehdy symbolika oděvu. Oděv byl součástí osoby, která v něm chodila. První šat rozdělený na čtyři díly nám připomíná čtyři světové strany - do nichž se roznese zvěst evangelia.. Ježíšova tunika rozpáraná na čtyři díly znamená, že Ježíš je dán celému světu. Každý z těch čtyř legionářů, až bude rozkazem císaře poslán do jiné provincie, ho sebou ponese až na samé hranice tehdejšího impéria.

Není to paradox. Žádný z tehdejších historiků a kronikářů Ježíšovu smrt bezprostředně nezaznamenal. Nikdo si ničeho zajímavého nevšiml. A přitom se právě o této smrti bude mluvit a psát znovu a znovu. Malíři ji nesčetněkrát namalují, muzikanti mnohokrát zhudební, sochaři ji opakovaně vytesají do kamene a takřka na každém našem hrobě se objeví malý kříž. Každý z nás na té smrti získal svůj malý díl. Každý z nás si na sebe při své smrti vezme kus Ježíšova šatu, aby jím přikryl svou nahotu.

Ale byl tu ještě spodní šat a ten zůstal nerozdělen. Pro Jana je to odkaz na vnitřní jednotu církve a jejich učedníků, která nesmí být narušena. Církev se má rozdat celému světu, ale uvnitř musí zůstat jednotná. Evangelia mohou být klidně čtyři: Jedno židům, druhé pohanům, třetí lidem prostým a čtvrté přemýšlivým. Ale Ježíš musí zůstat nerozdělen. Pro všechny stejný. Církví může být více. Římská, evangelická, pravoslavná i letniční. To není žádná tragedie. Ale jde o to, aby si každá z nich zachovala celé evangelium. Aby se evangelium netrhalo na kousky, které se nám líbí. Ježíšovu zvěst je třeba přijmout celou, nerozdělenou a ne si z ní vyzobávat, co nás zajímá. Pouze jako celek má evangelium smysl a přináší spásu každému, kdo mu věří.

Pane Ježíši Kriste, věříme, že tvá smrt, jakkoli nespravedlivá, nebyla zbytečná. Přinesla nám jistotu Božího odpuštění. Očistila nás od hříchu a dala nám naději věčného života. Amen.

 

Brno 22.4.2011, Velký pátek, JG

 

 

Bohoslužby: 
Pá, 22. 04. 2011

RSS kanál

Syndikovat obsah