Matouš 1:21

 

„Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z hříchů“

Milé sestry, milí bratři

prožili jsme právě vrcholy církevního roku. Obrazně řečeno, stáli jsme pod křížem Ježíše Krista a u prázdného hrobu. Je teď otázkou, jak rozumíme tomuto dějství a jak bychom je dovedli vyřídit dnešnímu člověku. Mnoho nám naznačuje již náš text, který je velkou spojnicí, jež se klene mezi vánocemi a velikonocemi. Už při narození Spasitele bylo nařízeno Josefovi, aby dítěti bylo dáno jméno Ježíš s odůvodněním, že vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Jméno Ježíš bylo užíváno už ve starozákonní době a jeho formou bylo např. Jozue nebo Izaiáš. Ani v době novozákonní se ho nepřestalo užívat. V závěrečných pozdravech epištoly ke Kolos­ským čteme, že je pozdravuje nějaký Ježíš zvaný Justus. A význam toho jména je vskutku prorocký „Vysvobození je Hospodinovo“. Zkráceně, Ježíš je Hospodinův vysvoboditel. „On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“.

Ale teď je zde otázka, jak vysvobodí svůj lid z jeho hříchů? Jestli pak tomu sami rozumíme a jestlipak to dovedeme vyložit dnešnímu člověku? Ten přece neví nic o starozákonních obětech, ani o starozákonních zaslíbeních, ani o osobnostech Staré smlou­vy, které některými svými postoji „figurovaly“, jak říkají Kraličtí, předobrazovali ho některými svými rysy. Jsme si vědomi toho, že nemůžeme u současného člověka nic předpokládat. Před časem nedovedli v televizi dotazovaní většinou nic říci o velikonocích jiného než, že jsou to svátky jara a mrskut.

Této neznalosti jakýchkoli předpokladů byl si už v době prvokřesťanské vědom autor evangelia Lukáše a apoštolských skutků. Na rozdíl od Marka a Matouše, kteří psali křesťanům ze Židů, kde se daly předpokládat znalosti Starého zákona, se rozhodl psát do pohanského prostředí, např. řeckých a římských vzdělanců. Viděl, že jim musí mnoho přiblížit převyprávěním základní zvěsti, která vychází z židovských kořenů, aby je vůbec zaujala, aby navázal na jejich myšlenkový okruh, aniž by opustil základní grunt tj. význam Ježíšova kříže, který nelze nijak obejít nebo vypustit.

Jak se o to pokusil? U apoštola Pavla a evangelisty Marka je život Pána Ježíše jako by jen předehrou jeho spásné smrti. Všecko dění směřuje k ní. Tam všechno vyvrcholí. Bude to zástupná oběť, která bude zadostiučiněním Boží spravedlnosti. Hřích je urážkou svatého Boha a odplata za něj je smrt. Ježíš Kristus tuto smrt vzal dobrovolně za nás na sebe a tím usmířil Pána Boha. Jak říká Heidelberský katechismus „aby svým utrpením jako vlastní smírčí obětí naše tělo a naši duši od věčného zatracení vykoupil a získal nám Boží milost, spravedlnost a věčný život.“

Vyložte to ale dnešnímu člověku?

Většinou lidé ani neví, co je to hřích a když, tak mu špatně rozumí. „To je laciný kabát, byl by hřích ho nekoupit.“ V důsledku toho dnešní člověk nestojí o nějaké vykoupení z hříchu. Za přemýšlení a námahu mu spíše stojí život v hojnosti, vlastnění mnoha předmětů, v bohatství a pohodlí.

Takové smírčí zadostiučinění, jak jsme o něm hovořili, by mu znělo příliš práv­nicky, suše a odtažitě. Pán Bůh by se mohl jevit jako uražená bytost toužící po krvi. Popravdě řečeno to i nám někdy láme hlavu.

Pod pohanským vlivem je oběť výlučně pojímána jako lidský výkon, sloužící k usmíření božstva a jeho naklonění našim zájmům.

Aby se Lukáš vyhnul takovým jednostranným zkreslením, volil jinou cestu. Nejen smrt má rozhodující místo v poslání Ježíše Krista, nýbrž celý jeho život je návštěvou Boží mezi námi, jejímž cílem je záchrana odcizeného člověka. Děje se to především hledáním a přijímáním ztracených. Vždyť on Ježíš sám řekl „nebo Syn člověka přišel, aby hledal a spasil což bylo zahynulo.“ To je soustředěno do 15. kapitoly Lukášova evangelia, kde jsou podobenství o hledání a záchraně ztracené ovce, ztraceného peníze a ztraceného marnotratného syna. Na posledním případě jde o základní odcizení člověk. Odcizení svým drahým (otci), lidské společnosti (skončil u prasat) a odcizení sám sobě. Musel přijít k sobě, jak tam čteme. Zároveň v tomto hledání odcizených Ježíšem Kristem si uvědomujeme, že ne my si usmiřujeme Boha, ale že on si usmiřuje nás se sebou. Všecka iniciativa je na jeho straně. A posledním důvodem není nějaká právnická rovnováha, nýbrž láska a milost.

Ježíš nás miluje a stává se solidární s námi a to až do smrti, která je důsledkem jeho hledání a zachraňování. Je to jako by se někdo z vrtulníku spustil do hluboké a bahnité propasti naší ztracenosti a vynášel nás nahoru, ale při té obětavě službě sám ztratil život tím, že by na laně narazil na tvrdou skálu. Tou skalou byli farizeové a zákoníci, zastánci tehdejšího náboženského pořádku, kteří  reptali „on přijímá hříšníky a jí s nimi.“ Kam by to přišlo, kdyby se Bůh ve svém Synu skláněl z láskou k publikánům a nevěstkám, k lidem na okraji tehdejší společnosti, hledal je a zachraňoval pro sebe? Ve slušné společnosti máme přece místo jenom my . Na smrt s ním!

Takové zvěsti moderní člověk spíše věnuje pozornost. Kolikrát pociťuje velké odcizení, to je přece moderní filozofický a literární termín. Existencialista Sartre říká: „Peklo jsou ti druzí“. Jiný spisovatel řekne: „Peklo jsem já sám sobě.“ A tak se dnešní člověk míjí smyslem života, cítí se být ztracen mezi spolulidmi, manipulován silami, které mu přerůstají přes hlavu. Má dojem, že nikdo ho nemá rád, že nikomu na něm nezáleží, že nemá žádnou naději do budoucnosti. Ale vzhůru srdce! Bůh tě má rád, hledá tě až do oběti života. Jsi jím milován, někomu na tobě záleží, někdo zachraňuje  tvou potápějící se loď a otvírá ti dobrou budoucnost.

A tak by se mohlo zdát, že je všecko vyloženo. Ale tady nejde jen o oběť, kterou jsou někdy schopni přinést i stateční a věrní lidé. Tady jde o spásné dějství mezi nebem a zemí. O nastolení nového věku, o rozevření předposledního času a tím zároveň poslední příležitosti, které se mohou chopit hříšníci celého světa. Jen když uvěří v tohoto záchrance. To už není jen věc výkladu a rozumu, ale jak říkají Kraličtí ve svých poznámkách „samé víry věc to jest, a ne rozumu.“ To, co jsme si říkali o přiblížení dnešnímu člověku, je jen přivedení k zájmu a pozornosti. Uvádíme ho tak na práh svatyně, ale do svatyně nejsvětějších ho uvede sám Hospodin Duchem svatým. Zde sluší je děkovat, sklánět se, chválit a oslavovat.

Amen

Jan Pokorný

Betlémský chrám v Brně 25. dubna 2011

 

Bohoslužby: 
Po, 25. 04. 2011

RSS kanál

Syndikovat obsah