Ř 3,28

  Jsme totiž přesvědčeni, že člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. Ř3,28

(Josef Veselý(1914), 6.3.2011 )

 

Nikdy jsem na tento text nekázal, avšak ani jednou jsem nekázal bez vztahu k tomuto textu o víře, která je tak „mocná", že mne učinila spravedlivým před Bohem.Jak je to možné? A jak se to děje a kdy? Jednou uslyšíte kázání Božího slova a najednou z vás spadne váš hřích, který každého člověka obklopuje tak těsně, jako mne obklopuje tento talár, ušmudlaný, černý a on vám najednou spadne k nohám místo toho dostanete bílé, čisté roucho pro celý den, aby se mne Bůh neštítil a přijal mne do svého světla. Pokud se to nestane, nemáme s tou darovanou spravedlností žádnou zkušenost, zato máme moc zkušeností s nespravedlností, s tou svou. Když pocítíte její váhu, uvědomíte si, že jste žili nejen nadarmo, ale bez dobrého smyslu, život bez ceny, k ničemu, pro nic dobrého, zpackaný život. To je naše zkušenost. Proto se dospělý rozumný člověk celý otevře, když se mu ohlásí dobrá, jedinečná zpráva, par excellence. Slibuje nám spravedlnost pod jednou podmínkou: musíš tomu věřit, že se člověk stává spravedlivým vírou, bez skutků zákona. Slyšíte ten důraz, když tu apoštol praví:Jsme totiž přesvědčeni, že člověk se stává spravedlivým bez skutků zákona.

Neměli bychom ten důraz přeslechnout. Kdy¨by to tak o víře, která učiní člověka spravedlivým vírou, učil a hlásal apoštol sám a jediný, mohl by mu někdo, třeba já nebo vy říct bez obalu, jak jsme my svobodná lidé od roku 89 zvyklí mluvit, že apoštolovi ruplo v hlavě nebo že to s tou vírou přehnal. Tak si to něm mysleli židé,ale i někteří křesťané, ale zřejmě jich bylo tolik, že v Bibli, v 2. listu Petrově jsou křesťané varování před listy apoštola Pavla, prý jsou tak těžké k porozumění, že někteří lidé se jejich cestou dostávají do záhuby. Tedy pozor: s apoštolem Pavlem jsme na nebezpečné půdě. Jedni říkají: s ním najdeš život, druzí naopak: zavede tě do záhuby. Přečtěte si to dome v 2.listu Petrově 3,15.16.

Apoštol na tu výtku mnohokrát odpověděl, v listu Římanům napsal, že se nestydí za evangelium, které nabízí spravedlnost za pouhou víru v Krista. Reformátorovi Martinu Lutherovi tolik záleželo na tom, aby lidé důvěřovali takové víře, která sama učiní věřícího spravedlivým, že do svého překladu toho verše přidal jedno slovíčko; v německé Bibli čteme, že člověk se stává spravedlivým pouhou vírou, allein durch den Glauben, allein tj. pouze,jenom pouhou vírou bez skutků zákona, nic jiného není třeba: věř a jsi spravedlivý. Nemáte taky dojem, že Luther by si chtěl potřást s Pavlem rukou nebo spíše ho obejmout?

Za takové evangelium, zdánlivě tak laciné, ručí apoštol svou osobou; je přesvědčen o tom, co píše a káže o víře, ale aby svému přesvědčení dodal váhy, napsal: jsme přesvědčeni. Čtenář listu Římanům si může všimnout, že apoštol přejde od svého já k množnému číslu my nebo vy ve chvílích, kdy začne myslet ne to, co se týká všech lidí bez výjimky a tím ovšemže spravedlnost z pouhé víry. Z této spravedlnosti se netěší pouze on, ale také mnozí bratři a sestry ve sborech, v nichž kázal o pouhé víře v Krista, jíž náleží spravedlnost: ti všichni spravedliví z víry povstávají a s apoštolem vzkazují do Říma a těmto křesťanům v Brně a vám tady v Betlémském kostele: Jsme přesvědčeni, že člověk se stává spravedlivým vírou, pouhou vírou v Krista.

To bylo něco neslýchaného, zcela převratného v náboženské atmosféře té doby a to nejen v Izraeli, v židovstvu. Tam to bylo tak nepřijatelné, že kdo se dal cestou víry v Krista, která činí člověka spravedlivým, byl vyloučen ze synagogy, z židovské církve. A právě tady na půdě krajního nepřátelství museli učedníci Krista a jeho apoštolové vybojovat západ nejednou krvavý, aby v Palestině, v Jeruzalémě, vznikl několika tisícový sbor těch, kdo se těšili a žili za spravedlnosti z víry. Brzy byli tak pronásledováni, že museli z Jeruzaléma utéci a začal krásný čas misie" evangelium a v něm ta skvělá zpráva o spravedlnosti z pouhé víry se dostala do světa. Židé ve svých synagogách vyznávali a učili pravý opak toho, več věřili křesťané. Ti šli cestou pouhé víry, židé cestou skutků, jak je nařizuje Starý zákon. Víry bez skutků byla a dodnes je v Elami podezřelá a to jedině proto, že je zadarmo, jen pouho vírou .

V židovstvu a všude na světě bylo, je a pravděpodobně bude v úctě náboženství skutků a zásluh. Někdy mezi starověkem a středověkem, mezi rokem 500 až do objevení Ameriky roku 1492, se víra, ta pouhá víra v Krista vytratila z křesťanské zbožnosti a na její místo nastoupilo náboženství skutků. Těch skutků bylo potřeba shromáždit co nejvíce, aby se člověk přiblížil Bohu. V církvi se hlásalo: ne víra, skutky tě spasí. Nevysloveně poznamenalo. Ne Kristus, ale ty sám. Byl to převrat ke zbožnosti, jakou jsme již viděli v synagoze a ve světových náboženstvích, skutkařství, které spoléhá na člověka, ne na Krista. Proto také konec středověku představuje svou tvář plnou nejistoty a nepokoje. Zákonická zbožnost či poslušnost, závislá na výkonu, na dobrých skutcích a na zásluhách dochází nutně k tomu, že já se musím více a ještě více snažit v modlitbě, askezi, v lásce, v almužnách a z toho vyrůstal nepokoj. Měřili tak svou zbožnost, někteří si namluvili, že mohou žít v jakémsi bezpečí, protože mají lepší výkony než jejich sousedé. Většinou si však přiznávali, že jim to nejde, aby dosáhli spravedlnosti a cítili se naprosto bezpečni v Bohu, naopak pociťovali svou nedostatečnost, daleko od Boha. Do tohoto počítání a sebetrýznivé soběstřednosti znovu vstoupilo evangelium, které přijato vírou bez skutků zákona dosahuje spravedlnosti u Boha a pokoje. To byla reformace. Bůh nás přijímá takové,jací jsme, nežádá od nás, abychom přece jenom nejprve dosáhli nějakého standardu, ne. Kristus nás přijímá ještě dřív než si stačíme umýt ruce. Čisté ruce nejsou podmínkou. Víra v Krista je bez podmínek. Ne vlastně bezmocná, její m ocí je Kristus, proto je tak mocná. Bez Krista nemá žádnou moc, ale v Kristu má všechnu moc, proto věříš-li v Krista, jsi přijat a celý jsi skryt ve svém Pánu, v Bohu.

Cítíte, jak se těžisko naší řeči, tohoto kázání, přesouvá z víry na Krista. Důležitějším je Kristus, ne víra. Už jsme to řekli, že základ, na němž stojíme, je Kristus: přijímá nás takové, jací jsme, odpouští nám a činí z nás své bratry a sestry a Boží syny a dcery. Položil za nás život, zvolil místo nebe maličký prostor našeho těla, vtěsnil se i do maličkého, krátkého času, žil něco přes třicet let. Veřejně působil asi tři roky a celý svůj život prožil na malém prostor, ne větším než naše země Morava. Necestoval, jen několika kroky přestoupil hranice. Nebyl zvědav na nic jiného. Než aby naplnil Boží vůli. Nechal se lidskýma, našima rukama přibít na kříž a odtud zvolal, když umíral: Dokonáno jest. Je zaplaceno za hřích všech lidí. Všechno zlé, co jsme mysleli a učinili, náš hřích už na nás nemůže tak dotírat, aby nás zničil. Sviňská paměť, napíše Jan Balabán v knize Zeptej se táty, bojí se, že ho paměť sežere, když mu bude připomínat minulost.

My bratři a setry můžeme žít z důvěry, že Kristus Pán nás přijímá, když v něho věříme. Divím se tomu, když se na sebe dívám do zrcadla, shledávám, jak jsem nijaký, docela obyčejný chlap, nezajímavý sám sobě, nic neumím, ani zpívat, ani na klavír, nikdo mi nezatleská, ani mne nepozve. Nebo vypadám jinak, když mne potkáte na ulici? Jak bych mohl zajímat druhé lidi, nadto pak toho Pána, který vidí ve mně i to, co skrývám i sám před sebou. Ta sviňská paměť, chce se mi postesknout. Ale o to se nemáme starat, já a moje a vaše identita, kterou jako j á zpochybňujete, pomlouváte ve svých očích, se skryla pouhou vírou v Kristu Pánu, vírou bez skutků zákona. Proto si nic nedělám z toho, když mě lidé pomíjejí, vy si z toho také nic nedělejte. Nezajímáte je, protože jste staří a nemocní nebo jste přišli o zaměstnání - a z takových se rekrutují bezdomovci - nebo jste v zaměstnání sestoupili nebo jste pohořeli v manželství nebo v politice, toho by bylo kdybych to měl všechno pojmenovat, ale hlavně že jste Bohu zajímaví a on vás má za syny a dcery. A když jste při síle, nemusíte se drát kupředu přes mrtvoly, jste vyznamenáni Boží přízní, vaše jméno i vaše místo je v nebesích, ale také už v církvi.

Křesťan už nemusí nic dobývat, už má to nejdůležitější. Žije svobodně, volně, bez kontroly, jako Pán. Zatím co jiní zoufají, on si zpívá písničku o Bohu i v nemocnici i ve vězení. A dál? Ano, jde to dál, neboť příběh víry ani smrtí nekončí. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby. A Pán Ježíš přišel, abychom život měli a měli ho v hojnosti.

Bohoslužby: 
Ne, 6. 03. 2011

RSS kanál

Syndikovat obsah