Král se vrací

Mefíbóšet králi odvětil: "Ať si vezme třeba všechno, jen když se král, můj pán, v pokoji vrátil do svého domu."

2Sa 19,31

Milí bratři a milé sestry!

Jsou chvíle, kdy se projeví lidské charaktery. Když David před svým synem Abšalomem utíkal z Jeruzaléma, ukázalo se, kdo je mu věrný a na koho se může spolehnout. Většina se přidala k novému králi. Někteří dokonce utíkajícího Davidova proklínali a zesměšňovali. Jiní využili nové situace k vlastnímu obohacení.

            Uběhlo pár měsíců a David se vrací jako král! Jen málokdo čekal takový zvrat. Ti, co zradili, se začali obhajovat a znovu převlékat kabáty. Ti, co přišli o majetek, se začali dovolávat spravedlnosti. Ti, co zůstali věrni, se dožadovali odměny a zásluh. Opět nastala chvíle, kdy se ukáže, co jsme my lidé zač.

            Něco podobného jsme prožili docela nedávno a bylo poučné, jak se někteří lidé vybarvili. Každá změna režimu i pouhá výměna, ředitele, vedoucího či majitele firmy odhalí lidský charakter. Jeto chvíle, v které člověk buď se ctí obstojí nebo se odhalí jako ten, kterému jde především o jeho vlastní prospěch.

            Bible nám v dnešním příběhu kromě Davida představuje čtyři muže. Dva z nich se zachovají vypočítavě a myslí si, že Davida přesvědčí o své

            První je Benjaminec Šimei, kterého jsme v předchozím výkladu překřtili na Šímu. Když David odcházel z Jeruzalém, neodpustil si, aby za ním pln zloby volal: „Dobře ti tak, ty ničemo a vrahu.“ Byl to příbuzný krále Saula,. který kdysi přišel o své výhody a privilegia. David mu nikdy nic zlého neudělal, ale on využil příležitosti, aby si na bezmocném krále plivl a vylil svůj vztek. Netušil, že se situace brzy obrátí a on bude za svá slova plná zloby a nenávisti pykat.

             Šíma však není hloupý a opět využívá situace. Nabízí králi tisíc mužů ve zbrani a hájí se tím, že ho přišel uvítat jako první z celého Izraele. Když David odcházel, vyběhl, aby za ním jako poslední hodil kamenem. A nyní je první, kdo přichází krále uvítat. Má strach a chce se zavděčit.

            Zkusme si představit, že jsme v roli Davida. Jak se zachovat k lidem, kteří nám v nouzi ublížili a když se situace obrátí, nabízejí nám svou pomoc. Má člověk zapomenout? Má odpustit? Má jim věřit jejich proměnu nebo je lepší dát jasně najevo, že zrada a násilí se neodpouští.

            Davidův rádce Abišaj je přísný a volá po trestu. David však volí shovívavost: „Dnes - v den mého návratu do Jeruzaléma - nikdo nezemře. Vyhlašuji generální amnestii.“ Šíma dostává královské slovo a může si opět začít budovat kariéru. A my si říkáme: „Vyšel jsi z toho hochu trochu lacino.“ A v duchu myslíme na mnohé, kteří se za minulého režimu provinili na nevinných lidech – ať už jde o soudce, vyšetřovatele, stranické tajemníky, kádrováky, spolupracovníky Stb a různé jiné funkcionáře, kteří jsou dnes vysmátí, protože se jim nic nestalo a mnozí si ještě přišli k pěknému majetku.

            Jenže ono to s tím Šímou nebylo až tak jednoduché. David mu dal milost, ale jeho přísaha platila pouze za jeho života. Když David po letech umíral, svěřil Šímu spravedlivému soudu svého nástupce Šalomouna. Ten mu milost prodloužil, ale Šíma tak dlouho prorokoval a zneužíval královy shovívavosti, že spravedlivému trestu nakonec neunikl.  

            Odpuštění na něm nezanechalo žádné stopy. Šíma zneužil královské velkorysosti a místo, aby byl oddaným služebníkem, číhal na svou příležitost. Svou šanci propásl a zasloužený trest ho neminul. Odpuštění tedy není ani slabost ani bezbrannost. Když někomu odpouštíme, dáváme mu tím příležitost. Jestliže se naše vztahy změní, odpuštění přineslo své dobré ovoce a nebylo zbytečné. Jestliže však odpuštění zůstane bez odezvy, je pouze odkladem spravedlnosti. Když si lidé nepřiznají svou vinu a nečiní pokání, důsledky jejich zlých činů se jim vrátí. Vždyť i Bůh nám odpouští proto, aby nás změnil. Jestliže však zůstáváme tvrdí a nemilosrdní, může Bůh své odpuštění vzít zpět. Pán Ježíš řekl: „Jako měrou soudíte, takovou vám bude naměřeno.“ Kdo neprokázal milosrdenství k bližnímu, nemůže ho čekat ani od Boha.

            Druhý muž. který přichází před krále, je Síba, mazaný otrok, který podvedl svého bezmocného pána Mefíbošeta. Když David odcházel, Síba mu namluvil, že jeho pán - vnuk krále Saula - se přidal na stranu povstalců. Kromě toho přinesl Davidovi pokrm na cestu. Za tuto službu dostal od Davida všechen majetek svého pána. Nyní se ukazuje, že to všechno mohlo být úplně jinak. Mefíbošet byl zanechán bezmocný v Jeruzalémě a jeho zrada byla pouhou pomluvou. Celou dobu nevyšel z domu a jeho nestříhané vlasy a vousy svědčili o tom, že si s novým režimem v ničem nezadal.

            Čekali bychom, že Mefíbošet bude nyní žádat Síbovo potrestání a vrácení majetku. Ale nestalo se tak. Jonatanův syn si nežádá vůbec ničeho! Je si vědom, že v každém jiném království by byl už dávno mrtev. Žádný král tehdy nenechal naživu své konkurenty. Pouze David ano. Mefíbošet žil jako princ na královském dvoře. David tím plnil slib, který dal jeho otci Jonatanovi. Mefibošet si toho váží a svého krále upřímně miluje.

            Mnozí lidé si na dobrodiní, kterého se jim od druhých dostalo, rychle zvyknou a brzy je považují je za své právo. Ne tak Mefibošet. Raději se všeho vzdává, o nic se nesoudí a upřímně se raduje z králova návratu. David je jeho věrností a skromností natolik zaskočen, že neví, jak se rozhodnout. Král tuší, že Síba je lhář a podvodník, ale nemůže ho usvědčit. Je to tvrzení proti tvrzení. A tak volí řešení, které je sice nedokonalé, ale ze všech špatných řešení asi to nejlepší: „Každý si necháte polovinu a už o té věci nechci více slyšet.“

            A nám to připomene řadu situací, kdy ani my neumíme nalézt spravedlnost. Srdcem možná tušíme, na čí straně je právo, všechno tomu nasvědčuje, ale my musíme volit kompromis. Když se věci dělí půl na půl, je to většinou jen zdání spravedlnosti, ale nic lepšího nás většinou nenapadne. Mefibošet byl formát, když se s tímto pro něj nespravedlivým řešením spokojil a nesoudil se Síbou po zbytek svého života.

            Podobně obtížná jsou dnes třeba rozvodová stání nebo majetkové spory v rodině. Kdybychom se chtěli soudit o všechno, co nám patří, nikdy bychom se právníkům nedoplatili. V životě jsou však důležitější a cennější věci. Přátelství, důvěra a vzájemná pomoc. Mefíbošet to věděl a proto se poloviny svého majetku bez výčitek vzdal. Díky tomu zůstal královým přítelem a důvěrníkem až do konce života.

            Čtvrtý muž Barlizaj se mu svou moudrostí v mnohém podobal. Barlizaj Davidovi během Abšalomovy vzpoury zachránil život. Dodával mu potraviny a zásoboval jeho armádu. Nyní přišel, aby krále doprovodil do Jeruzaléma, zatímco většina ostatních zůstala raději doma, protože měli máslo na hlavě.

            David mu za jeho věrnost nabízí královskou odměnu. Doživotní péči ve svém paláci a čestné místo u svého stolu. Můžeme si to představit jako vrchol životní kariéry. Senátorské křeslo. Profesura. Členství v dozorčí radě. Ale osmdesátiletý stařec odmítá: „Odpusť mi, pane, že tvé pozvání nepřijmu. Už jsem starý, ani bych si toho neužil. Mnohým věcem už nerozumím. Byl bych v královské radě pouze na ozdobu. Pošlu za sebe jiného mladého muže, který má život před sebou, aby sbíral zkušenosti.“

            Možná si říkáme, že bychom se rozhodli podobně jako on. Tak moudří jsme však nejspíš proto, že nám těch osmdesát ještě není. Ale až budeme opravdu staří, o něčem podobném možná nebudeme chtít ani slyšet. S postupujícím věkem totiž hrozí, že budeme ještě ješitnější a domýšlivější než dnes. Moudrost ve stáří nepřichází automaticky, ale je darem, za který je třeba prosit.

            To, co bychom uměli poradit druhým, neumíme většinou poradit sami sobě. Těžko se odchází do důchodu, těžko se předává firma, funkce, úřad, sbor, pole nebo dům. Není snadné odejít a přiznat si, že náš život byl naplněn. Ale je to moudré. Víra by nám v tom mohla pomoci. Pán Bůh si na slávu a funkce nepotrpí. Není důležité, jak vysoko jsme dosáhli, ale zda máme pokoj v srdci.

 

            Pane Ježíši Kriste, pomoz nám, abychom si dovedli navzájem odpouštět a vzdát se věcí, které nejsou důležité. Nauč nás vděčnosti, skromnosti a radosti z přátelství, které má větší cenu než všechny statky a majetky. Amen. 

 

Biblické čtení: 2 Samuelova 19,16-40

 

         Král David se vracel z vyhnanství do Jeruzaléma a přišel až k Jordánu. Představitelé kmene Juda vstoupili do Gilgálu a šli králi vstříc, aby ho převedli přes Jordán. Tu si pospíšil i Benjamínec Šimeí, syn Gérův z Bachurímu, a sestoupil s judskými muži králi Davidovi vstříc. Bylo s ním tisíc mužů z Benjamína, též služebník Saulova domu Síba s patnácti svými syny a dvaceti otroky. Dorazili k Jordánu před králem a přešli brod, aby převedli králův dům a aby se králi zalíbili.

         Šimeí, syn Gérův, padl před králem, jenž se chystal přejít Jordán, a řekl králi: "Nechť mi to můj pán nepokládá za vinu a nechť nevzpomíná, čím se jeho otrok provinil v ten den, kdy král, můj pán, vycházel z Jeruzaléma; nechť to král nechová v srdci. Vždyť tvůj otrok ví, že zhřešil. Dnes však jsem přišel z celého Josefova domu první, abych sestoupil králi, svému pánu, vstříc."

         Tu se ozval Abíšaj, syn Serújin: "Což nebude Šimeí usmrcen za to, že zlořečil Hospodinovu pomazanému?" David však prohlásil: "Co je vám do mých záležitostí, synové Serújini! Zase se mi dnes stavíte na odpor. Dnes by měl být v Izraeli někdo usmrcen? Což nevím, že jsem dnes nad Izraelem opět králem?" Šimeímu král potom řekl: "Nezemřeš." A král mu přísahal.

         Také Mefíbóšet, vnuk Saulův, sešel králi vstříc. Ode dne, co král odešel, až do dne, co se v pokoji vrátil, nepečoval o své nohy ani o svůj vous a nepral si šaty. Když přišel králi vstříc do Jeruzaléma, řekl mu král: "Proč jsi nešel se mnou, Mefíbóšete?" On odpověděl: "Králi, můj pane, můj služebník mě oklamal. Tvůj otrok si totiž řekl: Osedlám si osla, vsednu na něj a pojedu s králem. Tvůj otrok přece kulhá. Ale on tvého otroka u tebe, králi, můj pane, pomluvil. Avšak král, můj pán, je jako Boží posel. Učiň tedy, co uznáš za dobré. Celý dům mého otce je před králem, mým pánem, hoden smrti. Ty však jsi svého otroka posadil mezi ty, kdo jedí z tvého stolu. Jaké spravedlnosti bych se měl u krále ještě dovolávat?"

         Král mu odpověděl: "Proč ještě vedeš takové řeči? Rozhodl jsem: Ty a Síba si pole rozdělíte." Mefíbóšet králi odvětil: "Ať si vezme třeba všechno, jen když se král, můj pán, v pokoji vrátil do svého domu."

         Též Barzilaj Gileádský sestoupil z Rogelímu, aby s králem přešel Jordán; vydal se přes Jordán s ním. Barzilaj byl velmi starý, bylo mu osmdesát let. Ten krále v jeho vyhnanství opatřoval v Machanajimu potravou, neboť to byl muž velmi zámožný. Král Barzilaje vyzval: "Táhni se mnou a já tě u sebe v Jeruzalémě zaopatřím." Barzilaj však králi odpověděl: "Kolik let života mi zbývá, že bych měl s králem vystoupit do Jeruzaléma? Je mi teď osmdesát let. Což mohu ještě odlišovat dobré od špatného? Zdalipak si tvůj služebník může ještě pochutnat na jídle a pití? Což ještě mohu naslouchat zpěvákům a zpěvačkám? Proč by tvůj služebník měl být ještě králi, svému pánu, břemenem? Tvůj služebník potáhne s králem jen kousek za Jordán. Proč by mě měl král tolik odměňovat? Nechť se prosím tvůj služebník smí vrátit. Rád bych umřel ve svém městě při hrobu svého otce a své matky. Hle, s králem, mým pánem, potáhne tvůj služebník Kimhám. Pro něho učiň, co uznáš za dobré."

         Král řekl: "Ať tedy Kimhám táhne se mnou. Učiním pro něho, co uznáš za dobré. Splním ti vše, co si ode mne budeš přát." Tak přešel všechen lid Jordán, přešel jej i král. Král Barzilaje políbil a požehnal mu a on se vrátil domů.

 

JG, Brno 22.8.2010

Bohoslužby: 
Čt, 14. 10. 2010

Komentáře

Přeji dobrý den. Velmi děkuji

Přeji dobrý den.

Velmi děkuji za toto slovo. Je pro mne přemýšlivým zastavením v hektické době adventu.

Rád ho pošlu dále.

Děkuji.

Václav

RSS kanál

Syndikovat obsah