Děti a rodiče

Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. I nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.

1Kor 13,9-13


Milí bratři a milé sestry!
Rád bych se při příležitosti skautské neděle zamyslel nad vztahem rodičů a dětí. Jako základní východisko jsem vybral text, který přímo nemluví o vztahu dětí a rodičů, ale sleduje ten rozdíl na vlastním životě.
Apoštol srovnává období, kdy byl dítětem a kdy je dospělým. Právě tím je totiž vztah rodičů a dětí jedinečný a neopakovatelný. Každý z nás byl někdy dítětem a většina z nás byla či bude rodiči. U jiných vztahů tomu tak nebývá. Muž bude vždycky mužem a žena ženou. Dělník většinou zůstane dělníkem a podnikatel podnikatelem. Člověk pánem a pes zvířetem. Ve většině vztahů jsou role na dlouho dobu pevně dány a karty rozdány. Bohužel tomu tak někdy bývá i ve vztahu rodičů a dětí. Já poroučím a ty budeš poslouchat. Já tě živím a ty si nemáš, co vyskakovat. Já mám víc zkušeností a ty mě nemáš, co poučovat.
Vztah rodičů a děti se však stále mění a má v průběhu života mnoho podob. Nejprve vzhlíží syn k otci v bezmezném obdivu. Brzy s ním začne však soutěžit a poprvé ho přepere. Pak přijde čas, kdy si myslí, že tátu na nic nepotřebuje. Jednoho dne v něm však objeví kamaráda, s kterým se dá jít na pivo. Posléze o něj začne mít starost a nastane čas, kdy ho rozechvělou rukou bude muset oholit, vykoupat a nakrmit. A nakonec chodíme vděčně vzpomínat na hrob. Tohle všechno by měl mít člověk na mysli, když mluví se svým otcem a matkou nebo se svým vlastním dítětem. Je to vztah na celý život, který má mnoho podob a všechny jsou stejně důležité, stejně pravdivé, stejně obohacující i stresující.
Apoštol říká na svou dobu revoluční věc. Když napsal, že jako dítě myslel a jednal jako dítě, každý z nás mu to podepíše. Ale pak - místo aby řekl: „A jako dospělý už jsem chytrý a vím všechno“ - přizná: „I jako dospělý vidím svět pouze v zrcadle a hádance.“ Otevřeně připouští, že i jako vážený muž mnohému nerozumí a leccos nechápe.
Slyšeli jste někdy své rodiče a učitele mluvit s touto pokorou? Já doufám, že ano, ale věřte mi, že to pro nás „dospěláky“ není snadné. Když má rodič před dětmi nebo učitele před žáky přiznat svou chybu, má strach, že by přišel o svou autoritu. Jestliže jednou přiznám, že se mohu mýlit, jak potom mohu trvat na tom, že jindy vím, co je správné. Velitel přece nesmí dát najevo slabost.
Apoštol Pavel si to jistě také myslel, ale pak si představil, jak se na něj dívá Bůh - a rázem mu bylo jasno. Podobně jako rodič s nadhledem sleduje, jak se děti hádají, kdo z nich je silnější, musí Pánu Bohu připadat směšné naše dospělé a silácké řeči. To znamená, že tak jako jsem musel v dospívání překonat své dětské myšlení, tak budu muset jednou překonat i své současné dospělé názory, které se v Božím království ukážou podobně dětinské a naivní, jako když si děti hrají na dospělé.
Apoštol to již jednou poznal u Damašku, kde musel přehodnotit všechny své dosavadní soudy a rozhodnutí. Z uznávaného odborníka se stal v krátké chvilce prvňáčkem a všemu se učit od začátku. Ale ani jako křesťan ještě zdaleka neví všechno.
Křesťanská víra je úžasná v tom, že nám nikdy nenamlouvá, co bychom tak rádi slyšeli: Že už všechno víme a všemu rozumíme. Nevíme a nerozumíme. Kde je tedy naše dospělost? Kde je naše pýcha, že můžeme poučovat své děti, co je správné? Víra nám ji vzala a je to dobře. Před Bohem jsme my všichni od pěti do devadesáti let jen hloupé a nerozumné děti. To však není ostuda. To je trvalá Boží výzva, abychom se celý život učili opravovat své názory, uznávat své chyby, otevřít se novým věcem a ne sveřepě hájit, co jsme jednou prohlásili za správné.
Je tu však ještě jeden pohled, na který nesmíme zapomenout. Pán Ježíš řekl, že kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde. To je také bomba. Apoštol si myslel, jak byl jako dítě naivní a pak se toho jako muž zbavil. Ale možná si právě kus toho dětského pohledu na svět měl uchovat do své dospělosti! Kdyby zůstal víc dítětem, možná by dříve dokázal přijmout Boží milost a nezakládal by si na svých zásluhách a plnění skutků zákona. Kdyby nebyl jako mladý muž tak sebevědomý, nemusel by ho vzkříšený Ježíš před Damaškem strhnout z koně, aby se konečně zastavil a poznal svůj omyl.
Jinými slovy: každé životní období je něčím omezené a nedokonalé, ale současně i něčím krásné a nadějné. Dětství i dospělost. Mládí i stáří. Právě proto se jako rodiče a děti navzájem potřebujeme. Můžeme si toho navzájem tolik dát. Lásku, úctu, zkušenosti, bezpečí, nové nápady, radost i naději. Děti rodičům a rodiče dětem.




Připomeňme si nyní na biblických příkladech nejdůležitější etapy vztahu dětí a rodičů.
Nejprve je to důvěra. Dítě nemá na světě nikoho, komu by tak bezmezně věřilo, jako svým rodičům. Ale vy , kdo jste dnes dětmi, zkuste si představte, že jste rodiči. Dovedete si představit, jaká je to odpovědnost. Dítě na vás závisí celým svým životem. Když uděláte sebemenší chybu, bude to jenom vaše vina. Představte si Abrahama, který jde se svým synem na horu Moria a synek se ho ptá: „Otče, kde je obětní beránek? A otec ví, že v sázce je život jeho jediného syna. A přitom mu nemůže říci celou pravdu! Bere tu nejistotu na sebe. Věří, že to dobře dopadne, ale sám neví kdy a jak. To je tíha rodičovství. To, že sami nevíme a přitom vám musíme odpovědět na otázky: „Kdy se uzdravím? Proč nemohu to, co druzí? Proč je svět nespravedlivý? Proč Bůh neodpovídá?“ Dnes se tak právem ptáte nás, ale za chvíli, budete na stejné otázky koktavě odpovídat svým dětem. A ponesete veškerou tíhu odpovědnosti za svá rozhodnutí.
Pak přijde čas, kdy dospívající dítě své rodiče poprvé předběhne a něco ví lépe. Naráz jsou silní, radikální, pravdivější a zdravě spravedlivější. Ale potřebují si své síly na někom vyzkoušet. Tak jako když boxer buší do pytle s pískem, aby poznal, jak silný bude jeho úder. Podobně se dospívající děti strefují do svých rodičů. A blahoslavený otec s matkou, kteří to bez úhony vydrží - protože ty rány jsou často kruté a nespravedlivé. Ale jsou nutné, aby z našich děti vyrostli lidé stateční, odvážní a sebevědomí. Proto vám ty rány musíme občas také vrátit, abyste si nemysleli, že vám každý hned ustoupí a vyhoví. Mládí znamená nové nápady a naději na změnu. A my staří od vás mladých čekáme, že dokážete, co my jsme nedokázali. Že změníte, s čím my jsme nedokázali hnout. Když promluvil Bůh k mládenci Gedeonovi, řekl mu, aby zboural pohanský oltář svého otce. A on šel a rozbil ho na kusy. Pak přišli sousedé a řekli hlavě rodiny: „Udělej si doma pořádek. Tvůj syn si dělá, co chce.“ A on k úžasu všech odpověděl: „Však je už dospělý. Ví, co má dělat.“
Není to krásné, když syn poradí otci a ukáže mu, jak se dá něco dělat lépe. Není to osvobozující, když dcera usadí svou matku a ona pochopí, že se plete do cizích věcí.
Pak přijde čas, kdy dospělé děti získají pocit, že své rodiče už nepotřebují. A rodičům nezbývá, než aby se naučili žít sami. Dovedete si představit, jak je to těžké? Dvacet let jsme vám přizpůsobovali celý svůj život, chodili s vámi do ZOO, i když nás zvířata vůbec nezajímala a vy se naráz seberete a odejdete. A nám zůstanou jen vaše panenky, stavebnice a autíčka. Ale jinak to nejde. I my jsme kdysi odešli z domova. Potřebujme jen trochu času, abychom dokázali tu změnu vstřebat a naučili se na vás zpovzdálí dívat a mlčet. Nehodnotit, nekritizovat, nesrovnávat a nepoučovat.
Je to z obou stran takový oddychový čas. Přestávka po první polovině utkání. Čas na reklamy a pivo z ledničky. Nejdůležitější je, aby si v tomto období nezávislosti rodiče a děti něčím nevratným neublížili. Aby si neřekli slova, která se jen těžko odpouští a berou zpět. Aby si na sebe i v tomto období našli čas a objevili v sobě kus svého vlastního já. Neboť kde jinde se člověk vidí jako v zrcadle, než když se podívá na svého otce nebo na svého syna. Kde jinde vidíme své chyby a přednosti, než na svých předcích a potomcích. Čím víc se spolu jako dospělí potkáváme, tím spíš si to můžeme uvědomit. Když Jákob odešel z domu, protože podvedl svého bratra, už nikdy se pak domů nevrátil a své rodiče neviděl. To je něco, co by se nám nikdy nemělo stát. V Izraeli bylo možné se rozvést s manželkou, ale nikdy ne s rodiči. Páté přikázání o úctě k rodičům nebylo určeno malým dětem. To, že musíme v dětství poslouchat bylo zcela přirozené. Ale to, co musel Pán Bůh jasně říci, protože na to lidé zapomínali a dodnes zapomínají, byla povinnost postarat se o své rodiče, až budou staří, nemocní a slabí. Živit staré a bezmocné lidi je z ekonomického a evolučního hlediska zbytečné. V přírodě nic takového neznáme. Ale právě tím se člověk stává člověkem. Ne tím, že má mobilní telefon, ale tím, že se stará o slabé a bezmocné členy své rodiny.
Páté přikázání je jediné, které nám přímo slibuje dobrodiní. Když se postaráš o své rodiče, budeš dlouho žít. Jak to Pán Bůh zařídí? Jednoduše. Když děti vidí své rodiče, jak pečují o své staré rodiče, je to ten jediný způsob, jak jim vložit do paměti a do srdce, že se taková věc sluší a patří. Kdo jako dítě neviděl, jak se rodiče starají o prarodiče, kde se tomu naučí? Kdo v dětství neviděl doma krmit dědečka s babičkou, nechá jako dospělý bez výčitek své rodiče odvézt do nemocnice a dál bude chodit do práce. Ale nesmí se pak divit, že ani jeho děti na něj nebudou mít čas a on ve stáří zůstane sám a ztratí chuť žít. To, co děláme pro své rodiče, děláme sami pro sebe a všechna následující pokolení. A tím, co děláme pro své děti, splácíme dluh, za péči svých rodičů. Sázíme tak zrníčka, které vyrostou, vykvetou a vydají plody, až se nám věci vymknou z rukou a budou je vydávat i tehdy, až tu už dávno nebudeme.

Pane děkujeme ti, že jsi nám dal rodiče. Děkujeme ti, že jsi nám dal děti. Kolik krásných setkání a radosti si můžeme navzájem dát, ale stejně tak si můžeme navzájem hodně ublížit. Veď nás prosíme svým slovem, abychom poznali, kdy je ta práva chvíle ustoupit a kdy trvat na svém. Dej nám sílu k odpuštění i přiznání vlastních vin. Amen.

neděle 25.4.2010 JG

RSS kanál

Syndikovat obsah