Rybolov na jezeře - Jan 21

Milí bratři a milé sestry!

Janovo svědectví o Ježíši Kristu, které jsme dnes opět otevřeli, bylo napsáno jako poslední ze čtyř evangelií až někdy koncem prvního století. Přesto uchovává některé velice staré a původní příběhy, které v ostatních evangeliích chybí. Ten dnešní mezi ně rozhodně patří.

Evangelista jej však nevypráví jako pouhou historii. Používá těch příběhů, aby se na nich současně pokusil odpovědět na problémy a otázky, které byly aktuální pro církev a křesťany v jeho době. Všechno, o čem tu čteme, má proto ještě jiný, hlubší a symbolický význam. Číst a vykládat Janovo evangelium je jako, když se díváme na rozměrné malířské plátno. Nejprve člověka zajímá, co se na obraze děje. Zpočátku vnímáme především děj a hlavní postavy. Ale když obraz pozorujeme déle, postupně objevujeme další neméně důležité detaily. Všímáme si, kdo je uprostřed a kdo se ztrácí v přítmí. Zaujme nás, kdo se kam dívá a odkud přichází světlo. Všímáme si detailů pozadí, barev i celkové kompozice. Máme-li možnost porovnat obraz s jiným dílem na stejný námět, uvědomíme si, v čem je náš obraz jedinečný, co přejímá, v čem se odlišuje, co chtěl malíř zdůraznit a co potlačit.

Zkusme se dnes takto zadívat na obraz zázračného rybolovu, jak nám ho štětcem slova vymaloval evangelista Jan. Snad se nám podaří objevit tu alespoň část z bohatství symbolů, které jsou v něm pro trpělivého čtenáře přichystány.

Setkání se Vzkříšeným Pánem se odehrává na břehu Tiberiadského moře. Je to naše staré známe jezero Genezaretské, kde se odehrálo tolik evangelijních příběhů. Ale Jan záměrně použil tohoto méně obvyklého názvu, aby naznačil, že toto nevelké jezero sehraje v našem příběhu roli celého tehdejšího světa, celé římské říše, kterou tehdy ovládal císař jménem Tiberius. Před našima očima se z jezera stává nekonečné moře a z rybolovu podobenství o misijním úkolu církve. Ocitáme se současně na dvou místech. - v Galileji, kde učedníci celou noc marně loví ryby a zároveň ve svých sborech, kde se častokrát marně pokoušíme získat lidi pro víru. Spolu s učedníky plujeme po hladině důvěrně známého jezera a zároveň se ocitáme uprostřed nekonečného a nepřátelského světa, který nechce přijmout evangelium a brání se našim misijním snahám a pokusům. Je to příběh prvních učedníků, je to příběh Janovy církve, ale je to i příběh náš. Vypráví o bolesti a bídě, která nás skličuje, když nám tolik záleží,abychom lidi přivedli k víře, ale nedaří se nám to.

Budeme-li učedníky během rybolovu chvíli pozorovat, možná někoho napadne, aby je spočítal. Je jich sedm. Ale to je divné. Čekali bychom, že jich bude dvanáct. Biblická symbolika však zná i jiná zajímavá čísla a sedmička mezi ně rozhodně patří. Dvanáct bylo číslo Izraele. Dvanáct bylo izraelských kmenů i drahokamů na prsou velekněze. Kdyby bylo učedníků na jezeře tucet, znamenalo by to, že jejich misijním úkolem je obrátit Izrael. Ale učedníků je sedm. To číslo odpovídá tehdy známému počtu planet, které spolu se sluncem a měsícem osvětlovali celou zemi. Sedm desítek národů vzešlo z praotce Noeho. Deset sedmiramenných svícnů svítilo dnem i noci v jeruzalémském chrámu na znamení, že Izrael má být světlem národům.

Počet sedmi učedníků tedy zdůrazňuje, že evangelium o odpuštění hříchů a přemožení smrti je světlo, které má osvítit celý svět. Církev se nesmí zaměřit jen na určitou skupinu lidí. Spása není jen pro vyvolené, pro naše blízké a známe, ale je to pomoc a naděje pro všechny. Nikomu není uzavřena. Nikdo z ní není vyloučen. Nezapomeňme jak těžký zápas o tohle poznání musela církev právě v prvním století vybojovat. Kolik to stálo apoštola Pavla modliteb, přesvědčování, slz, urážek a ran, než se v církvi prosadilo poznání, že evangelium je určeno všem národům bez rozdílu.

Je to důležité i pro nás. Víra v Ježíše Krista není nějaká naše zvláštnost nebo soukromá věc.Ten, kterému jsme uvěřili, je nadějí, pomocí a zdrojem světla pro každého člověka. Za svou víru se nesmíme stydět. Když někomu vyprávíme o Ježíši Kristu, není to žádné obtěžování nebo vnucování vlastních názorů. Je to pomoc, kterou potřebuje každý, i kdyby o víru nestál. Počet sedmi učedníků nám tak znovu připomíná úkol jít za všemi lidmi, které známe a povědět jim o pomoci, která je pro ně připravena. Podobným směrem míří i záhadný počet 153 ulovených ryb. Tehdejší zoologie znala právě tolik rybích druhů. Když evangelista zdůrazňuje, že se ani pod tíhou tolika ryb síť neprotrhla, chce tím vyjádřit, že církev má být otevřená a přístupná opravdu všem. Nejde jen o různé národy, ale také o různé typy lidí, názorů, pohledů a tradic. Každý přicházíme z jiného prostředí, s jinými představami, symboly, tradicemi a je nesmírně důležité, abychom přes svou různost nalezli v církvi a ve sboru svůj domov. Aby tu nepřevládl jen jeden názor, jeden životní styl, jedna zbožnost, ale abychom tu byli s láskou a důvěrou přijímáni všichni. Církev nesmí být jen skupina stejně laděných kamarádů, kteří si výborně rozumí. Lišíme se vzděláním, způsobem života, zkušenostmi, věkem, pořadím hodnot, svými zálibami - ale zázrak církve je právě v tom, že spolu chceme společně žít, vzájemně se přijímat, respektovat a mít se rádi.

Ale vraťme se zpátky na jezero. Je noc a dílo se nedaří. Učedníci jsou nešťastní a korunu všemu nasazuje neznámý muž, který na ně k ránu volá: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Zkušení rybáři si v tu chvíli musí připadat opravdu jako malé nerozumné děti, které nic neumí a nic nemají. Kdo z nás by to neznal! Přes všechny zkušenosti, vzdělání, přes všechno úsilí a snahu, i my tu často stojíme s prázdnýma rukama a nemáme druhým co nabídnout. Neplatí to jen o práci v církvi ale o každém dobrém a prospěšném díle. Právě tehdy když si myslíme, že něco dobře umíme a zvládáme, přichází nejčastěji chvíle rozčarování, zklamání a resignace.

Ale Ježíš nás nenechává samotné. Přichází jako neznámý a hladový pocestný a radí zoufalým rybářům, kam mají vrhnout své sítě. A když ho poslechnou, dosud marné úsilí přináší nečekané ovoce. Příběh chce ukázat, kolik je třeba mít při misijní práci trpělivosti, vytrvalosti. Kolik nás to bude stát bezvýsledných dní a nocí. Nestačí si říci tak jako Petr: „Jdu lovit ryby.“ Nestačí jen chtít, něco si vymyslet, pro něco se nadchnout. Teprve když člověk pozná, že na to sám nestačí, ale dál pokračuje v tom, co se mu nedaří, teprve když vydržíme čekat na Boží pomoc, začnou se jednoho dne dít divy. Naše každodenní neúspěchy a zklamání nám tak stále znovu připomínají, jak sami - bez Ježíše Krista - nedokážeme vůbec nic. Jen ten, kdo setrvá v práci pro Ježíše i když je dlouho neúspěšná, dočká se Boží pomoci a překvapivých změn. Ale ještě důležitější než úspěšný rybolov je Ten, kdo na ně volá z břehu. Jeho přítomnost je ten největší zázrak, který zastíní všechno ostatní.

Milovaný učedník první pozná, že neznámý muž na břehu je vzkříšený Pán. Patrně si vzpomněl na podobnou událost, která se kdysi odehrála na stejném místě a při níž Ježíš své učedníky povolal za rybáře lidí. Tehdy také celou noc lovili, dokud jim Ježíš neřekl: "Jeďte na hlubinu." Nyní se to stalo něco podobného. Pro milovaného učedníka je to signál, díky němuž uvěřil a nahlas vyznal: "To je Pán". I my smíme Ježíš takto poznávat. Evangelijní příběhy nám slouží jako znamení, podle kterých naše víra rozeznává, že Pán Ježíš je dnes mezi námi přítomen. Všude, kde jsme svědky nečekané pomoci, vysvobození, odpuštění, radosti, smíření, uzdravení, všude, kde se lidé dělí o Boží dary a s láskou se navzájem přijímají, všude tam smíme radostně vyznat: "Zde je s námi Pán."

Nyní soustřeďme svůj pohled na postavy dvou učedníků. Milovaný učedník Ježíše poznává jako první. Petr však skočí do vody, aby byl u Ježíše dřív. Je to on, kdo na Ježíšovu výzvu vytahuje síť plnou ryb na břeh. Něco podobného se odehrálo již o velikonoční neděli. I tam se Petr a milovaný učedník vzájemné předbíhají, jeden vstoupí do prázdného hrobu jako první, druhý zas uvěří, že Ježíš vstal z mrtvých. Vykladači mají za to, že se tu evangelista snaží uvést v soulad napětí, které v prvotní církvi panovalo mezi jednotlivými tradicemi a teologickými směry. Sbory založené milovaným učedníkem tu řeší svůj vztah k autoritě apoštola Petra, kterou sice uznávají, ale přitom si chtějí uchovat i své vlastní, často pronikavější a hlubší poznání a víru. I mezi námi to tak bývá. Někdo uvěří snadno, jinému je třeba napovědět. Ale často právě ti, kteří si jako první něco uvědomí, bývají pomalejší v činech a rozhodnutích. I mezi námi jsou lidé, kteří mají dar vyslovit to, co druzí teprve hledají. Ale sami často váhají a nedovedou rychle jednat.

Apoštol Petr Ježíše pozná, až když mu to jiný poví, ale vrhá se jako první do vody a jde mu vstříc. Ti, kterým je třeba napovědět, dovedou často vyvodit konkrétní důsledky pro svůj život daleko přesvědčivěji a účinněji než mnozí teologové, kterým je teoreticky všechno jasné. Ale díky Bohu za všechny učedníky - neboť takto se naše víra a svědectví vzájemně doplňují, navazují, umocňují a podpírají.

Nakonec se všichni schází u snídaně. která nápadně připomíná Večeři Páně, jak se slavila v prvotní církvi brzy ráno, první den po sobotě. Jedno je však zvláštní. Ten, který na ně z břehu volal: „Nemáte něco k jídlu?“, má pro ně jídlo již připravené. Snídají rybu, kterou jim upekl jejich Pán. O všechno je postaráno. A přece berou i z toho, co ulovili. Člověk nežije z toho, co dokázal, ale z toho, co přijímá jako dar. Naše pýcha a sebevědomí musí jít stranou. K Pánu Bohu trefí jen ten, kdo dovede přijímat, kdo se nechce chlubit, kdo ví, že má prázdné ruce. A přece nás Ježíš zve, abychom přidali i to, co jsme s jeho pomocí dokázali. Nepotřebuje nás, ale přesto nám dává prostor. Bere nás vážně. I naše dílo a naše práce bude mít v Božím království svou váhu a důležitost. Člověk není zbytečný. Všichni se smíme se podílet na Božím díle.

Když jedli, nikdo se ho neodvažoval zeptat: "Kdo jsi?" Ježíšova přítomnost zůstává tajemstvím. Není prokazatelná, nelze o ní spekulovat, nelze ji vyfotografovat, nelze ji dokázat. Lze ji však prožít, lze z ní brát sílu a naději, lze se z ní radovat, lze ji vyznávat a s důvěrou na ni očekávat. Jsou chvíle, kdy člověk vidí víc srdcem než rozumem. Amen.

Pane Ježíš Kriste! Když se snažíme něco dokázat bez Tebe, naše úsilí bývá marné. Často si připadáme jako děti, které nic neumí. Přijď prosíme i do našich životů, zavolej na nás, tak jako si volal na své učedníky, a ukaž nám, kam máme spustit sítě. Děkujeme ti, že náš život není závislý na tom, co jsme dokázali, ale smíme se radovat a nasytit tím, co jsi nám z láskou připravil. Amen.

JG, Brno 14.5.2000

RSS kanál

Syndikovat obsah