Kdo má budoucnost

1.Korintským 1,26-31

Nevím, jestli všichni znáte pohádku Hanse Christiana Andersena "O ošklivém káčátku", ale na pohádku o Popelce si jistě vzpomene každý z vás. Kde se to vlastně stalo, co se tam vypráví? Všude a nikde. Jistě nikde doslova tak, jak se povídá, ale všude a vždycky znovu tak nějak podobně.

Popelka je holčička, která ztratila maminku. Macecha a obě nevlastní setry ji všelijak odstrkují a trápí. Musí dělat nejhorší, nejšpinavější práce - trpělivá, pokorná dívenka. O tanci na zámku by neměla ani přemýšlet, nebo snít. A pak-jak všichni víte- dobrá víla nebo moc způsobí, že se tam přeci dostane a vzbudí princovu pozornost. Ať už obě žárlivé sestry a jejich matka vymyslí cokoliv, nic nemůže zabránit tomu, aby si princ vybral Popelku za ženu.

A nebo si představte toto: každý asi máte doma fotografie ze školních let - takové ty společné fotky, co se dělají vždycky na konci roku - všichni jsou tam pohromadě. A když se po letech sejdou bývalí spolužáci, obrázky se vytáhnou a vzpomíná se… A také padají otázky: co je s tím tady.. a jak ona dopadla, co dělá? Kam to kdo dotáhl?

Podobně bychom si mohli udělat takovou fotku našeho sboru - rodiče a děti, mladí lidé, manželé, lidé zaměstnaní a důchodci … někteří září radostí ze života, jiné trápí všelijaké starosti. Někteří zastávají významné postavení či získali určitý majetek, ale většinou patříme k lidem, kteří ničeho mimořádného nedosáhli. Tak nějak by na první pohled vypadal náš sbor - a vlastně všechny sbory. Další pohled na tu pomyslnou fotku ukáže, že sedíme nejen vedle sebe, ale také ve stejném kostele - a to je vlastně mnohem důležitější, než by se na první pohled zdálo. Jsme tu takto pospolu ne proto, že bydlíme v jednom městě, ale především proto, že nás dohromady svolal Ježíš, kterého vyznáváme jako Krista. Jsme pohromadě, protože jsme Boží lid, dědicové jeho zaslíbení. To je to nejdůležitější, co nás drží pohromadě.

A všech dohromady je nás pár, hrstka. Když se rozejdeme domů, bydlíme většinou mezi lidmi, kteří do kostela nechodí a k církvi se neznají. Někdy jste třeba jediní v ulici nebi v paneláku, kdo jde v neděli ráno do kostela. Ti, co k církvi nepatří, mají jiné cíle a chodí jinými cestami. A je mezi nimi mnoho těch, kteří jsou chytřejší, vzdělanější,, nadanější, uznávanější, bohatší, významnější než jsme my. Neměl si Bůh vybrat jiné lidi? Neměl by svůj zvláštní lid povolat z těch významnějších, lépe postavených a vlivnějších? Jenže kříž, kolem kterého se shromažďujeme, nebyl a není reklamou,která táhne. Bůh podle lidských měřítek řečeno jedná bláznivě a proti všem zákonům úspěchu,když zve na úzkou cestu do úzké brány. Ježíš z Nazareta není úspěšný mladý muž, který do třiceti vydělal svůj první milion, neměl naopak, kde by hlavu složil. Bohu zcela zřejmě nejde o počet, zisk a moc. Před těmi, kdo důvěřují především sami sobě a chtějí určovat cestu, po níž mu k sobě dovolí přijít, se skrývá.

Všechny tři biblické texty dnešní neděle mají něco společného, dají se převést na společného jmenovatel, řečeno matematicky - staví na hlavu naše lidské cíle a představy o životě, úspěchu a štěstí. My nechceme být chudí, bezvýznamní, nepatrní. Naopak, člověk už je takový, že usiluje o úspěch a uznání a rád se jím pochlubí. To koneckonců není samo o sobě nic špatného - nic špatného není v radosti nad úspěchem a podaným výkonem. Jenže potíž je v tom, že úspěšný člověk snadno sklouzne k pýše a nadutosti, zkrátka k nemoudrosti. Toto praví Hospodin podle Jeremiáše: "Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou,ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne." (9.22-23)

Fakt, že my dnes sloveso chlubit se vůbec nepoužíváme, neznamená, že jsme jiní, než bibličtí lidé. My jenom užíváme jiná slova, ale zůstáváme pořád tím starým Adamem či Evou, o nichž každé malé dítě ví, jak se chovali…chtěli být jako bohové, sami, bez Boha. Bible tomu říká hřích - a takzvaný hřích prvních lidí se stal prvním hříchem lidí, prvotním, základním lidským postojem a jednáním. Končí to v bídě a ubohosti, je konec s důvěřivou blízkostí Bohu. Spirála touhy po slávě se roztáčí dál a dál, až k babylonské věži, která se měla stát pomníkem lidské výtečnosti a schopnosti a zatím - však víte.

V Novém zákoně potkáváme ochránce židovské zbožnosti, farizeje s jejich hrdou sebespokojeností i domnělými zásluhami a tudíž nárokem na odměnu a uznání s míst nejvyšších. Jaký div, že u nich Ježíš tvrdě narazil. Uznejte sami, kdo místo pochvaly slyší rád třeba toto:"Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl:Pojď si hned sednout ke stolu? Neřekne mu spíše:Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, pokud se nenajím a nenapiji, potom budeš jíst a pít ty? Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, když učiníte, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme neužiteční služebníci. Učinili jsme, co jsme byli povinni učinit." -mimochodem, ekumenický překlad vypouští slůvko neužiteční a tím oslabuje účinek Ježíšových slov

Apoštol 1.listu do Korintu, odkud je náš oddíl, dobře ví, o čem mluví či spíše píše. Sám byl velmi horlivý farizeus a musel být nejprve poražen slepotou - jak nám dramaticky líčí jeho setkání se Vzkříšeným kniha Skutků apoštolských - než prohlédl a přijal Ježíše za svého Pána. My už dnes nevnímáme onu absurditu, ono bláznovství, ale odpor k tomu, uvěřit, že syn židovského řemeslníka, který navíc ještě tak skandálně skončil, je Mesiáš, tento odpor nyl zcela přirozený nejen u Židů ale i u pohanů v Korintě. Vždyť to je bláznovství. A podle toho taky ten korinstký sbor vypadá - samí chudí a bezvýznamní lidé.

Pavel nedělá z chudoby žádnou ctnost. Chudoba pro chudobu nemá smysl. Chudí nejsou povoláni kvůli své chudobě. Nedostatek vzdělání, majetku a uznání nemá žádnou cenu. Je to deficit. Může však být více než vyvážen skutečností,že s nedostatkem jakéhokoli druhu se tak snadno nepojí pýcha a sebevědomí, které odvádějí na jiné cesty než Boží.

Bible sama je plná takových příkladů, které ukazují, že Bůh má slabost pro slabé. Zcela nekonvenčně se staví na stranu malých, nepatrných a s nimi pak začíná cosi zcela nového: Noe byl jen pro smích, Sára a Chana bezdětné nicky, Jákob bezvýznamný druhorozený, Josef prodaný do otroctví, Gedeon z bezvýznamného rodu,David nejmladší Jišajův syn… Marie, neznámá dívka z Nazaretu. Marie pak vyzpívala zkušenost svého lidu: "Hospodin rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou."

Není snadné vědomě přijmout svým způsobem postavení outsidera. Je to protilidské přirozenosti, neboť po uznání a slávě touží každý. I církev jako celek je raději velká, mocná, vlivná, než chudá, diasporní, bez nároků. V bibli dosvědčený Bůh však není Bohem vnějšího přepychu a pro oči lákavého divadla. Oškliví si všechny metody úspěšné show Ohlédneme-li se do historie, vidíme vskutku, že časy masovosti a vlivu církve nepatřily a nepatří k jejím nejlepším dobám. Boží cesta k lidem je stále ve znamení kříže, na němž jen víra vidí, že slabost,kterou přijal Bůh, je silnější než lidská síla a bláznovství, v němž se zjevil, je moudřejší než lidé.

Stejně jako sbor v Korintě, kterému Pavel původně psal netuše, že jeho řádky budeme číst ještě za 2000 let, i my potřebujem slyšet, na čí straně stojí Bůh, že netáhne za jeden provaz s bohatými a mocnými, ale zvlášť rád vyvoluje malé a slabé a právě z nich povolává svůj nový lid. I my jsme přece rádi, když se o nás ví, když je nás vidět a slyšet - v rozhlase ba lépe v televizi, interwiev v novinách, štafáž při oficiální návštěvě - komu by se to nelíbilo? Tolik let jsme byli ušlápnutí…

Na začátku jsem citovala pohádku o Popelce. Chudá, pokorná, tichá, laskavá, bezvýznamná dívka skončila na svatbě a nejlepší partií celého království.

Chudým,pokorným, tichým, milosrdným, pronásledovaným je zaslíbeno nebeské království , budoucnost a život. To už není pohádka. To je evangelium.

Olga Tydlitátová

RSS kanál

Syndikovat obsah