Abychom se mohli usmívat

Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.

Jan 2,11


Milí bratři a milé sestry!
Když čteme evangelia, vidíme, že lidé, kterým Ježíš pomáhá, jsou většinou nějak problémoví. Chromí, slepí, kulhaví, malomocní, chudí nebo hladoví. Na Ježíše se většinou obracejí lidé nešťastní, zklamaní nebo obtížení nějakým hříchem. Jinými slovy lidé, kteří svůj život nezvládají a nedovedou si pomoci vlastními silami.
Podobně je tomu i dnes. K náboženské víře se nejčastěji utíkají lidé, kteří jsou v nějaké krizi. Trápí se v manželství, nemohou mít děti, někdo blízký jim zemřel, nemají práci, nebo jsou prostě už jen staří a hledají útěchu ve své samotě. A tu je třeba říci: Ježíš přišel, aby právě takovým lidem pomohl. To není žádná ostuda mít v životě problém. Ježíš se za nikoho nestydí. Tak jako do nemocnice přichází lidé se svými bolestmi a lékaři je přijmou, aniž by jim něco vyčítali - podobně i do církve lidé přicházejí se svými úzkostmi, výčitkami svědomí, nezvládnutými city a samotou, aby tu našli společenství, které je bez zbytečných otázek přijme a postaví na nohy. Od toho tu církev je. Víra v Ježíše Krista tuto podporu nabízí. Díky Bohu za to.
Ale co když je člověk v pohodě a nic mu neschází? Co když je mladý, zdravý a sebevědomý? Co když má rád svou práci, žije v milující rodině a nic mu nechybí. Potřebuje i takový člověk Ježíše? Jistě, víra se může hodit, kdyby bylo hůř. Ale říkejte to mladému člověku, který nepoznal nemoc a jemuž se ještě nikdy nezhroutil svět! Takový člověk si myslí: „Víra je možná dobrá jako berlička pro ty, kteří si nevědí rady. Ale já - a musím to zaklepat - si zatím žiju docela dobře. Já žádného Ježíše nepotřebuji. To neznamená, že Pán Bůh není! Ať je, ale já si zatím vystačím sám. Možná ho budu někdy potřebovat, ale nejlepší je, když si své problémy umím vyřešit sám.“ Nač by takový člověk chodil do kostela, když může celou neděli hledět doma na televizi nebo jít na výlet?
Ale zrovna první znamení, které Ježíš učinil, aby v něho lidé uvěřili, je adresováno lidem, kteří si mysleli, že žádnou pomoc nepotřebují. Není tu ani jeden nemocný, ani jeden chudý, ani jeden nešťastný. Všichni mají naopak slavnostní náladu. Jsou pěkně oblečení, nic jim neschází, stoly jsou plné jídla a víno teče proudem. Slaví se svatba. A to je okamžik, kdy se člověk cítí na vrcholu svých sil. Rodiče jsou pyšní na své dospělé děti, muž je šťastný z krásy své ženy a žena se těší, že se již brzy stane matkou a dá světu nový život. Svatba se připravuje několik měsíců dopředu a je to akce, na které se rozhodně nešetří. Tenkrát i dnes.
A tu se přihodí nemilá věc. Dojde víno. Někdo asi udělal špatnou objednávku. Možná přišlo víc hostů, než se čekalo. Každopádně hrozí velká ostuda a trapas. Každému z nás se něco podobného stalo. Jedete do Prahy na promoci a dálnice je ucpaná. Máte mít někde přednášku a zapomenete ji v aktovce doma. Spoléháte, že někdo něco zařídí a on na to zapomene. Jdete si něco koupit a nemáte peníze. Jistě, lze se tomu zasmát. Někdy je to smůla, často pěkná ostuda a jindy nám něco důležitého uteče a už nikdy se to nevrátí. Dá se to přežít, ale ukazuje to, jak křehké jsou naše jistoty. Zrovna na svatbě bychom chtěli, aby všechno fungovalo. Každý příbor a kytice má být na svém místě. A místo toho je všechno jinak.
To znamená, že nikdo z nás nemá věci pevně ve svých rukou. Nikdo z nás všechno nevyřeší. Na svatbě se lidé sejdou, aby se radovali a bylo jim spolu dobře. Místo toho se v Káni schyluje k velké ostudě. A Ježíš pomůže. Někdo by mohl říci: „Jsou horší věci než nedostatek vína.“ Ano, ale ten příběh chce ukázat, že Ježíš nepomáhá jen nemocným a chudým. Nepřišel nás tahat pouze z nejhoršího, ale přišel dát radost a sílu, která nám došla a stále dochází. Ježíš tu není jen pro zoufalce, ale i pro ty, kteří poctivě udělali všechno, co mohli: Ani takoví však nemají vyhráno a často jim hrozí pěkná blamáž. Ježíš je dárce radosti. Ježíš je zachránce před ostudou. Pánu Bohu záleží na tom, abychom mohli být šťastní a spokojení.
Svatba v Káni proběhne a většina hostů si ani nevšimne, že mohli zůstat na suchu. A tak je to i v našem životě. Kolikrát ani nevíme, co všechno za nás Ježíš zařídil a v čem nás podržel. Myslíme si, že všechno funguje a místo toho Bůh skrytě pracuje za nás. Náš život stojí na jeho pomoci i tam, kde to ani netušíme. Ženich vůbec nevěděl, že víno dochází a kdo mu zachoval dobré jméno. Ale učedníci to věděli a proto uvěřili. Pán Ježíš se totiž na rozdíl od nás nechlubí a nepřipomíná. Pomáhá a mlčí. A tomu, kdo se pozorně dívá a není pyšný, postupně dochází, za co všechno může být vděčný.
První, kdo si nějakého nedostatku v Káni všiml, byla Ježíšova matka. Neobjeví se však její jméno, což naznačuje, že zde vystupuje nikoli sama za sebe, ale jako představitelka všech, kdo Ježíše dobře znají a mohli by se u něho přimluvit. Lidé, kteří vědí, že jsem farář, mi často říkají: „Přimluvte se za nás. Pomodlete se za maminku.“ Jako kdyby někdo měl k Pánu Bohu blíž než druzí. Ale Ježíš na matčinu žádost odpověděl velmi stroze: „Co to ode mne žádáš, ženo“ Způsob, jakým se na svou matku doslova obořil, jasně říká, že nikdo z nás nemá k Ježíšovi blíž. Ani vlastní matka nemůže Ježíše k ničemu mimořádnému pohnout, natož nějaký světec nebo farář. Před Bohem jsme na tom všichni stejně. Nikdo nemá přednost. Nikdo nezná recept na správné modlitby. Nikdo nemá zvláštní práva nebo výhody.
A přece je Ježíšova matka klíčovou postavou tohoto příběhu. Je to ona, kdo říká služebníkům: „Udělejte, co vám řekne.“ Je to ona, kdo si všimne, co hrozí a vyzve k akci. Právě to je a má být role církve. Všímat si, co lidem schází a povzbuzovat je k víře a k činu. To, co říká Ježíšova matka, je v kostce obsah všech kázání, které jste kdy slyšeli a ještě uslyšíte. „Dochází nám víno. Udělejte, co vám Ježíš řekne.“ Lepší analýza situace a rada, jak z toho ven, neexistuje.
Ten zázrak však nebyl bez práce. U jeho zrodu byla žena, která vyzvala k důvěře a poslušnosti. Zázrak se mohl uskutečnit jen proto, že se našli lidé, kteří trpělivě chodili pro vodu, až se naplnilo šest velkých nádob. A že se jí něco nanosili! Pět hektolitrů. Přitom v nich celou dobu musela hlodat pochybnost. Proč to vlastně děláme? Jaký to má smysl?
Mnohá Ježíšova slova vypadají nelogicky. Často se nám zdá, že poslouchat Ježíše znamená dělat něco, co nikdo jiný nedělá a čemu ani my sami příliš nerozumíme. A přece to má smysl. Nosili vodu a pili víno. A jaké víno! Pozdní sběr s přívlastkem. Takové štěstí mají lidé, který věří Ježíši Kristu.
Jistě mi teď řeknete: „Jak nám ale vysvětlíš ten zázrak? Vybíráš si v textu samé nepodstatné detaily, ale my chceme vědět, jak se dělá z vody víno?“ Není to jednoduché. Ještě v zimě se musí vinohrad ostříhat a vyvázat větvě. Z jara okopat a vyhnojit. Pak je třeba ho ošetřovat proti škůdcům a zalamovat bujné výhony. Celé léto musí hodně svítit sluníčko a nesmí vás překvapit špačci. Pak je třeba hrozny vylisovat, šťávu stočit do sudu ve sklepě a pečlivě sledovat jak kvasí A stále čistit. Je to věda a přitom je to zázrak. Z vody, která naprší, se stane víno. Víno je Boží dar a kdo ho ochutná, tomu se rozzáří úsměv na tváři a řekne: „Ještě!“ Zázrak, který normálně trvá celý rok, se v Káni odehrál v krátké chvíli. A právě v tom je smysl onoho znamení. Všechnu radost a krásu světa si máme od této chvíle spojit s Ježíšem. On je vyvrcholením veškeré Boží dobroty.
Svět, který pro nás Bůh stvořil je dobrý a krásný. Když zaprší, z vyprahlé pouště se stane úrodná půda. Ze semínka trávy se dá vypěstovat obilí a z něho upéci chleba. Z vody se stává víno. Z lásky dvou lidí vzejde nový život. Oheň hřeje a elektřina pohání stroje. Svět kolem nás je plný zázraků a krás. Víno na svatbě v Káni ukazuje, že všechna radost a krása tohoto světa souvisí s Ježíšem. Jeho příchod na svět je ten největší Boží dar člověku.
Ještě hádanka je skryta v našem příběhu. Když Ježíš odmítá svoji matku, říká ji: „Ještě nepřišla má hodina.“ Jako kdyby chtěl říci: „Ještě je brzo. Ještě musíš počkat.“ Nakonec Ježíš pomůže, ale to, co udělá, je pouze znamení. Závdavek toho, co teprve přijde. Ale kdy nastane ta správná hodina, o které tu Ježíš mluví? V Janově evangeliu se o té hodině opakovaně mluví, aby se nakonec ukázalo, že ta rozhodující chvíle a hodina nastala, když Ježíš umíral na kříži. To je jeho největší čin, k němuž všechno předchozí směřovalo a ukazovalo. Ale jak souvisí víno v Káni s Ježíšovou smrtí?
Když jsem šel nedávno se svou sedmiletou vnučkou na procházku, šli jsme kolem kříže v polích. Vyprávěl jsem ji, že si ho tam lidé postavili, aby měli k Pánu Bohu blíž. Když jim bylo při práci smutno a nevěděli si rady, podívali se směrem ke kříži a věděli, že nejsou na své trápení sami. A vnučka se mě zeptala: „Ale proč je tam Pán Bůh na kříži? Proč tam není třeba jak se na nás usmívá?
Měla pravdu. Proč si zobrazujeme Boha, jak trpí a umírá? Protože právě v tom je jeho láska. Pokusil jsme se to Aničce vysvětlit. Kdyby ti chtěl někdo ublížit, co by udělali táta s mámou? Vrhli by se na něho, aby tě zachránili. Schytali by ty rány místo tebe. Kdybys byla sama v hořícím domě, skočili by do ohně, aby tě vysvobodili. Když máš někoho ráda, dala bys všechno co máš, abys ho zachránila. I vlastní život. Pán Ježíš zemřel kvůli nám. Umíral na kříži, abychom věděli, že i v té největší bolesti zůstává s námi. Nechal se odsoudit za všechno zlé, co jsme my lidé zavinili. Když se podíváš na kříž, pak víš, že ti Bůh pomohl, i když ho to moc bolelo. Kříž znamená, že Bůh trpěl, abychom se my lidé mohli usmívat.
Pane, díky za všechno, co jsi pro nás učinil. Za všechnu radost, pomoc i naději. Amen


Brno, 17.1.2010, JG

RSS kanál

Syndikovat obsah