Co si nemůžeme nechat líbit

Potom se stalo, že zemřel král Amónovců a po něm se ujal království jeho syn Chanún. I řekl David: "Prokáži milosrdenství Chanúnovi, synu Náchašovu, jako prokázal jeho otec milosrdenství mně." David tedy poslal své služebníky, aby ho jejich prostřednictvím potěšil v zármutku nad otcem. Davidovi služebníci přišli do země Amónovců. Amónovští velitelé však svého pána Chanúna podněcovali: "Tobě se zdá, že David chce uctít tvého otce? Že k tobě poslal těšitele? Neposlal David své služebníky k tobě proto, aby prozkoumal město, aby je mohl oblehnout a vyvrátit?"
Chanún dal tedy Davidovým služebníkům oholit polovinu brady a uříznout polovinu roucha až k zadkům a tak je propustil. Když to oznámili Davidovi, poslal jim naproti, protože ti muži byli velice zhanobeni. Král jim nařídil: "Zůstaňte v Jerichu, dokud vám brady neobrostou; pak se vrátíte." Amónovci viděli, že vzbudili Davidovu nelibost. Poslali k Aramejcům z Bét-rechóbu a Aramejcům ze Sóby a najali za mzdu dvacet tisíc pěšáků, od krále z Maaky tisíc mužů a od Íš-tóba dvanáct tisíc mužů. Když to David uslyšel, poslal Jóaba s celým vojskem bohatýrů. Amónovci vytáhli a seřadili se k boji u vchodu do brány. Aramejci ze Sóby a Rechóbu a Íš-tób a Maaka stáli stranou v poli. Když Jóab spatřil, že má proti sobě bitevní řady zpředu i zezadu, vybral si nejlepší ze všech izraelských mladíků a seřadil je proti Aramejcům. Zbytek lidu podřídil svému bratru Abíšajovi a seřadil jej proti Amónovcům. Řekl: "Budou-li mít Aramejci nade mnou převahu, přijdeš mi na pomoc. Budou-li Amónovci mít převahu nad tebou, přijdu ti na pomoc já. Buď rozhodný! Vzchopme se! Za náš lid, za města našeho Boha! Hospodin nechť učiní, co uzná za dobré." Jóab a lid, který byl s ním, se dali do boje proti Aramejcům; ti před ním utekli. Když Amónovci viděli, že Aramejci utíkají, utekli také oni před Abíšajem a vešli do města. Jóab nechal Amónovce a přišel do Jeruzaléma

2Sa 10,1-14

Když David přišel do Machanajimu, Šóbi, syn Náchašův z Raby Amónovců, a Makír, syn Amíelův z Lódebaru, a Barzilaj Gileádský z Rogelímu přinesli lůžko, misky a hliněné nádobí i pšenici, ječmen a mouku, pražené zrní, boby, čočku a pražmu, i med a máslo, ovce a kravský sýr Davidovi a lidu, který byl s ním, aby pojedli. Řekli si totiž: "Lid je v té poušti hladový, unavený a žíznivý."

2 Sa 17,27-29



Milí bratři a milé sestry!
Vybral jsem tedy další z dramatických příběhů z Druhé knihy Samuelovy. Líčí se v něm Davidův konflikt z Amónci. Když se v bibli popisuje nějaké válečné tažení, může to na první pohled vypadat, že jde o pouhou historii. K zaznamenávání válečných tažení však měli na jeruzalémském královském dvoře samostatné kroniky. Ty se nám do dnešních dnů nezachovaly. Bibličtí autoři z nich však ještě mohli čerpat a vybírají odtud takové příběhy, které nás mohou inspirovat ve věcech víry. Z dějepisné události se v Bibli stává modelová situace, kterou lidé opakovaně prožívají v různých dobách. Podobně jako národy, chovají se k sobě často i jednotliví lidé. Král a vojevůdce řeší v zásadě stejné problémy jako řadový občan. Bible nám tak nabízí nejen věrné zrcadlo mezilidských vztahů a situací - ale především nám ukazuje, jak do nich vstupuje Bůh svým slovem a skrytým vlivem. Právě proto jsou tyto příběhy v bibli. Aby nám naznačily, jak a v čem smíme Boží pomoc a zásah očekávat.
Nejprve si však musíme nejprve povědět několik slov o Amóncích. Svým původem to byli potomci Lotovi, tedy národ s Izraelem vzdáleně příbuzný. Boží lid s nimi sousedil na východě a jejich území od sebe dělila řeka Jordán. Když Izrael vstupoval do Palestiny, procházel kolem jejich sídel, ale jejich území si neměl vůbec všímat. V knize Dt čteme: Dnes procházíš městem Arem a přibližuješ se k Amónovcům. Nedotírej na ně a nedráždi je, neboť ze země Amónovců ti nedám do vlastnictví nic. Dal jsem ji do vlastnictví synům Lotovým." (Dt 2,19).
Vztahy mezi Izraelem a tímto národem však byly napjaté. Od počátku na sebe hleděly s nedůvěrou. Když Izraelci přitáhl z pouště - sice spolu nebojovali, ale Amónci Izraeli také v ničem nepomohli. V bibli doslova čteme „nevyšli vám vstříc s chlebem a s vodou“, jak se na slušné sousedy slušelo. Izraelci si proto nesměli brát za ženy jejich dcery a uzavírat s nimi smlouvy (Dt 23,3-6). Velkým pokušením pro Izraelce bylo jejich pohanské náboženství, které bohy využívalo především k prosazení lidských cílů a přání.
Amónci ukázali svou pravou tvář, když za doby soudců oblehli Jábeš v Gileádu a jeho izraelským obyvatelům, kteří jim nabídli obvyklé výkupné, odvětili: „Nestojíme o vaše peníze. Každému z vás vyloupneme oko a pak nám budete sloužit jako otroci.“ Naštěstí přišel obleženým na pomoc nově ustanovený král Saul a útočníky zahnal. Amónci byli lidé, s nimiž bylo těžké vyjít. Izrael si proto od nich udržoval náležitý odstup. Žili vedle sebe, museli spolu obchodovat, ale stýkali se a mluvili spolu co nejméně. Prostě sousedi, které nezdravíme.
Myslím, že všichni kolem sebe máme nejen přátele, ale také lidi, s nimiž si nerozumíme a kteří nám, když něco potřebujeme, nepomohou. Lidi, které tak říkajíc „nemusíme“ a u nichž si nejsme jistí, co si o nás myslí. Není jednoduché s nimi žít. Lhostejnost, s kterou se k sobě chováme je pouze dočasné příměří, které může kdykoli přerůst v konflikt. Někdy jsou to naši vzdáleně příbuzní, jindy spolu sedíme v jedné kanceláři nebo žijeme v jednom sboru. Jak s takovými lidmi dlouhodobě vycházet? Bavit se s nimi? Vyštípat je někam pryč? Ignorovat je?
Podívejme se, jak to řešil král David. Jednoho dne se dozvěděl, že v Amonské zemi zemřel král a na trůn nastoupil jeho mladý syn Chanún. Taková změna je vždycky příležitostí ke změně. A David toho využije. Vyšle k Amoncům své oficiální poselstvo, které přijde projevit zármutek nad úmrtím krále. Je to zdánlivá formalita, ale v tak napjatých vztazích je každé vstřícné gesto důležité. Ještě nedávno se při pohřbech bývalých politiků poprvé setkávali státníci světových velmocí z Východu a Západu a sondovaly se možnosti odzbrojovacích dohod.
David zdůvodňuje vstřícné gesto tím, že zemřelý král mu prokázal milosrdenství. O ničem takovém však v bibli nečteme. O zemřelém králi Nachašovi je známo pouze to, že chtěl ponížit obyvatele Gileádu vyloupnutím očí. Že by se později umoudřil a zlidštěl lze oprávněně pochybovat. Z Davidovy strany jde tedy o vstřícné gesto. David chce vzdát úctu zemřelému králi, který sice bojoval s jeho předchůdcem, ale v době jeho vlády žily oba národy vedle sebe v relativním klidu. U některých lidí je třeba ocenit i to, že už na nás neutočí a nepíšou anonymy. David by vztahy se sousední zemí nyní rád zlepšil a postavil na nový základ. Vyslané poselstvo je z jeho strany podaná ruka.
A přece se zlou se potáže. Jeho vstřícné gesto je nepochopeno a vyloženo jako příprava na válku! Poslové, kteří přijeli na pohřeb, jsou obviněni z vyzvědačství a veřejně potupeni. Lidová modrost na to má řadu trefných přísloví. Pro dobrotu na žebrotu. Já po tobě chlebem a ty po mně kamenem. Všichni jsme to už někdy prožili. Myslíme to dobře, ale je to špatně pochopeno. Přinesli jsme kytici a dostali jsme hubovou. Přinesli jsme dar, ale obdarovaný se urazil. Ustoupli jsme a místo smíření přišel kartáč.
Mladý a nezkušený amónský král měl špatné rádce. Mnoho lidí má sklon vykládat si všechno tím horším způsobem. Někdo mi něco dává. Co zas bude chtít? Někdo se na mne usmál. Určitě se mi vysmívá! Někdo se na mě ptal? Ať se nestará! Co je mu do mých věcí. Někdo se o mně nezmínil? Vidíte to! Ani si na mně nevzpomene!
Většina mezilidských konfliktů vzniká z toho, že si pouze něco domýšlíme. Rozpačitý pohled si vykládáme jako projev nepřátelství. Nic se neděje, ale my slyšíme růst i trávu. Když však člověk již dopředu čeká podrazy, pomluvy a zklamání - výsledkem je, že svému očekávání nakonec uvěří a ještě se v něm utvrzuje. Dnešní příběh je apelem na to, abychom si nenechali vnutit toto pesimistické vidění světa. Lidé nejsou tak zlí, jak si kolikrát myslíme.
Ponížení Davidova poselstva bylo podle tehdejších společenských norem opravdu důkladné. Nechat někoho odejít s holým zadkem, to by naštvalo i dnes. Oholení půlky brady by nás dnes sice nemuselo příliš trápit, ale tehdy to bylo jako kdyby vás vyfotili nahé do bulváru. Nestříhané vousy byly chloubou každého izraelského muže. Ještě dnes si na tom zakládají ortodoxní židé. Proč zrovna vousy? Protože pořád rostou. Vlasy a vousy byly obrazem neustávající Boží přízně a péče. Nestříhané vlasy a vousy, ovšem náležitě pěstované, nosili pouze svobodní muži. Byly symbolem jejich důstojnosti, zdraví a Boží přízně. Ostříhat si vlasy a vousy znamenalo držet smutek a vzdát se veškeré naděje. Oholit vyslancům půl brady byl jasný vzkaz: Uděláme z vás všech otroky.
David je v obtížné situaci. Chtěl navázat přátelství a dostalo se mu ponížení. Má mlčet a nechat si to líbit? Má dělat, že se nic nestalo a počkat, až jeho diplomatům doroste znak jejich mužnosti. Válku s Amonci David nechtěl ani neplánoval. Ale když si nechá líbit toto ponížení, co se stane zítra? Když dá dnes najevo strach, mohou zítra začít obsazovat pohraniční vesnice !
Člověk, i když je křesťan, si nemůže nechat všechno líbit. Kdybychom stále jen nastavovali druhou tvář, měli by nás za slabochy a dovolovali by si na nás stále víc a víc. Ani křesťan nemůže věčně mlčet a musí se postavit na obranu své svobody a důstojnosti. Od nikoho si nesmíme nechat kálet na hlavu. Nejde o to, že by člověk nevydržel vlastní ponížení, ale jde také o naše nejbližší a zastat se druhých je povinnost, kterou není možné odkládat na neurčito.
David proto vyšle vojáky do boje. Jeho cílem není dobýt nová území. Nejde zde o majetek, ani o vodu nebo o nové otroky. Jde o čest a svobodu, která by si později vyžádala ještě více obětí. Některé války je možné vyhrát pouze tím, že je zahájíme dříve než druzí.
Amónci ovšem nelení a získají spojence na severu v zemi syrské - v bibli nazývané aramejské. Najmou si tam žoldnéře, aby svou početní převahou nahnali Izraelcům strach. Izrael je tak ve válce, kterou si nepřál ani nevyprovokoval. Ale ustoupit by znamenalo již předem prohrát.
Joab na Davidův rozkaz vytáhl proti amónskému hlavnímu městu. Ale sotva chtěl začít město obléhat, byl sám obklíčen. Z jedné strany proti němu stáli Amonci seřazení v bráně města, připravení k útoku a kolem na okolních kopcích stáli připraveni jejich syrští spojenci. Chystali se vpadnout Izraeli do zad, sotva zahájí bitvu. Mnohý velitel by v tak nevýhodné pozici ztratil hlavu a zatroubil k ústupu. Ale Joab byl statečný muž, který věděl, že i když lidsky vzato nemá šanci, záleží především na Hospodinu. Místo, aby vlezl do pasti, kterou mu nastražili, rozdělil svou armádu na dvě části. Sám se postavil proti syrskému vojsku, které se třáslo na tučnou kořist a svého bratra Abíšaje učinil velitelem oddílu, který měl zaútočit proti městu.
Dali si však pozoruhodný slib. Když budu prohrávat já, přijdeš mi na pomoc. A když budeš prohrávat ty, přijdu na pomoc já tobě. Není to sebevražedné? Pomáhat tomu, kdo prohrává. Opustit bojiště, kde bych mohl zvítězit a pomoci těm, kteří dostávají na frak. Nezničí nás pak všechny? Není lepší vyhrát aspoň jednu bitvu? Možná je to z vojenského hlediska napováženou, ale taková byla a je strategie Božího lidu. Když se mi daří, nenechám bratra v nouzi. Když mám pro sebe dost, podělím se s tím, komu nepřálo štěstí. Heslo: Jeden za všechny, všichni za jednoho nevymysleli tři mušketýři, ale Davidův synovec Jaáb. Muž drsný a tvrdý, ale věřící. Se svým bratrem se rozloučil slovy: „Buď rozhodný. Vzchopme se. Za náš lid, za města našeho Boha. Hospodin nechť učiní, co uzná za dobré.“
Nakonec se ukázalo, že to byla dobrá strategie. Najatí syrští žoldnéři nečekali, že útok bude zahájen na jejich řady. Přišli jen z povzdálí přihlížet a loupit. Byli objednání, aby naháněli strach. V přímém střetu se jim však nechtělo umírat. Vždyť nešlo o jejich zemi a města. Brzy se otočili a utekli. A když Amonci viděli, že je spojenci opouštějí, uchýlili se za hradby svého města a zavřeli brány. Joab je nechal na pokoji a vrátil se do Jeruzaléma. Potupa byla pomstěna. Izrael ukázal, že dovede uhájit svou čest a svobodu.

My si však nakonec položme otázku: Měl Davidův smířlivý čin na počátku příběhu nějaký smysl? Nevedl jen ke zbytečné válce? Má smysl nabízet ruku ke smíření a činit lidem dobře, když jejich reakce bývají nevypočitatelné.
Vypadá to, že ne, ale mám pro vás dobrou zprávu. Mělo to smysl! Po mnoha letech se totiž stalo, že David byl vyhnán z Jeruzaléma svým vlastním synem a musel se ukrývat v pustině. Většina přátel se k němu obrátila zády a jen málokdo by si tehdy na Davida vsadil. Když byl David a jeho muži v poušti a zcela bez prostředků, objevil se u něho náhle posel - Šóbi, syn Náchašův z Raby Amónovců. Byl to bratr krále, který kdysi tak ponížil Davidovo poselstvo. Nyní přichází nepochybně jako králův vyslanec, aby splatil dluh, který cítil vůči Davidovi. Spolu s dalšímu muži přinesl Davidovi lůžko, hliněné nádobí, pšenici, ječmen, mouku, pražené zrní, boby, čočku a pražmu, med a máslo, ovce a kravský sýr. Řekli si totiž: "Lid je v té poušti hladový, unavený a žíznivý." (2 Sa 17,27-2).
Davidovo vstřícné gesto se tedy dočkalo odezvy ve chvíli, kdy by to byl nejméně čekal. Na světě ovšem neplatí zákon o zachování dobra. Pokud se tak stane, děje se to proto, že Hospodin činí, co uzná za dobré. Je to Boží vůle, která bdí nad tím, aby se nic dobrého neztratilo a nějakým způsobem se k nám lidem vrátilo. V knize Kazatel čteme: Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. (Kaz 11:1).

Pane Bože děkujeme ti, že držíš ochranou a žehnající ruku nad vším dobrým. kterého se odvážíme. Dávej nám dostatek trpělivosti a dobré vůle, abychom si nenechali namluvit, že za vším je jen podvod zlá vůle. Amen.

Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah