Hlubiny vánoc

Matouš 11 Listina rodu Ježíše Krista
Matouš 121-23 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí lid svůj z jeho hříchů. To všechno stalo se, aby se naplnilo, co řekl Hospodin ústy proroka „Hle panna počne a porodí syna dají mu jméno Immanuel, to je přeloženo ‚Bůh s námi‘“

Bratři a sestry
náš text je z podání evangelia podle Matouše, ale ani si neuvědomujeme, jak naše prožívání vá­­noc stojí především pod vlivem evangelia podle Lukáše. Tam se totiž dovídáme mnoho úda­jů kolem vlastního narození Pána Ježíše. Čteme tam o císaři Augustovi, o sčítání lidu, ja­kém­si daňovém soupisu, o městečku Betlému, o chudých snoubencích, kteří se tam jdou za­psat jako do své domovské obce, o děťátku v jesličkách, o pastýřích na salaších, hlídajících stá­da, o zjevení anděla Páně a nakonec o chvalozpěvu nebeských zástupů. Pozornost a citové vní­mání jsou především zaměřeny na to chudé a bezbranné dítě a na všechny ty skromné okol­nosti. Jistě i to patří k příchodu Pána Ježíše mezi nás. Škoda jen, že ty citové záchvěvy se mnoh­dy ukazují právě jen v těchto dnech, aby pak brzy nastoupilo staré sobectví s nutnou dáv­kou tvrdosti a hledání jen vlastního prospěchu. Hrozí, že můžeme zůstat je při pohodové idy­le, která nic nového do našeho života nepřinese, že se jen ráčíme pohnout lítostí nad tím pa­cholíčkem zatímcp on se vlastně ráčil pohnout nad námi, jak si myslíme velkými a do­spě­lý­mi. Kdo to vlastně přichází?
Proto je tady také podání evangelia podle Matouše. Hned prvním veršem se strefuje do čer­né­ho, totiž do teologického výnamu jeho příchodu a jmenuje ho hned jeho plným jmeném a ti­tu­lem Ježíš Kristus. Vřazuje do tak do odvěkého plánu Božího s jeho lidem. „Listina rodu Ježíše Kris­ta“. To přeložili velice pěkně ekumeničtí překladatelé. Už ta listina zní slavnostně a krá­lov­sky. Jako, když král něco zakládá, co bude mít pevnou platnost. Rodokmen je naopak ve­den od Abrahama, prapředka k němu, ne jako naše rodokmeny od nás k prapředkům, aby­chom se snad chlubili, že jsme to dotáhli až k nějakému význačněnému pradědovi někde v 17. sto­letí. Od Abrahama je Ježíšův rod veden proto, že jeho povoláním stvořil Hospodin svůj vy­vo­lený lid a nyní to narozené dítě bude počátkem lidu nového, i když navazujícího na ten sta­rý, totiž církve křesťanské, lidu nové smlouvy, lidu předposledního času.
Ce­lý ten rodokmen, který jsme četli od stolu Páně , a kde jsme v pokušení přeskakovat, chce uká­zat, že jde o naplnění dávného Božího záměru a dovršení starozákonních zaslíbení. Jde pře­devším o věrnost Boží dosvědčenou posloupností vyznavačů. Tedy ne, jak říkal prof. Da­něk, o genealogii, ale o analogii víry, o to, že ti lidé měli obdobnou víru v Boží slovo, i když byli lidmi, někdy až pohoršlivě chatrnými, jako třeba nevěstka Raab nebo dokonce sám David král se svým cizoložstvím a vraždou. Důvěřovali však cele Pánu Bohu. Zároveň je v tom už svě­télko evangelia, totiž, že ten narozený nepřichází především soudit, ale zachránit. V našem lid­ském bytí se s námi ve všem solidarizoval, ale, jak říká prof. Barth, nedělal to, co děláme my, totiž nehřešil, a dělal to, co my neděláme, totiž věrně plnil Boží vůli a miloval lidi. Tak sku­tečně na našem místě a v naší situaci byl novým člověkem po zpronevěřilém Adamovi a plně­ním Boží vůle naším Záchrancem.
Pro­to podle druhé části našeho textu bylo skrze anděla řečeno Josefovi, aby dal dítěti jméno Je­žíš, to jest Vysvoboditel, protože on přišel na svět, aby hříšné vysvobodil, spasil. Bylo to jmé­no v Izraeli časté, také Hošea nebo Jozue byli Ježíšové. Aby však při Ježíši Kristu nedošlo k omy­lu, že vykoupení je dílo lidské, je přidána zpráva o početí z Ducha Svatého. Je vylou­če­na jakákoli iniciativa z lidské vůle. Ježíš nemá lidského otce. Ačkoli jeho dílo se týka člověka v nej­vyšší míře, přece na spolupůsobení v tomto díle je člověk vyloučen. Je ovšem také vy­lou­čena božská oslava Marie panny. Je blahoslavená ne pro svoje panenství, nýbrž proto, že po­korně uvěřila Božímu slovu a poslechla. Ještě tam také čteme, že bude nazván Immanuel. To už nebude jeho vlastní jméno, ale když ho lidé poznají v jeho slovech i činech, roz­po­me­nou se na staré Izaiášovo proroctví (714) „hle dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Imma­nu­el (s námi Bůh)“. Ano, v něm je s námi Bůh, se mnou a s tebou. v radosti i v zármutcích, na výšinách i v pádech, ve zdraví i v nemoci, v životě i ve smrti. Věrně Bůh sám. A Kraličtí ve svých poznámkách vzhledem k utrpení jímž museli procházet připomínají: (proto je s ná­mi) „abychom říkati mohli, když Bůh s námi, kdo proti nám? (Ř 831)
A tak vidíme, bratří a sestry, že nám podání evangelia podle Matouše přináší celou teologii pří­chodu Ježíše Krista. To bezbranné dítě v jesličkách, je královský princ, Boží Syn, Vysvo­di­tel z hříchu, ze všeho, co nás zotročuje a deptá. Je Kristus, z dávna zaslíbený Mesiáš, Poma­za­ný. Je také Immanuel, Bůh věrně s námi. To teprve stojí za skutečné velebení radování, ale i za oběti, vždyť je dnes den památky mučedníka Štěpána, a to nejen v těchto dnech, nýbrž i v ce­lém našem životě.



Amen

Jan Pokorný,
Betlémský kostel 26.12.2009

RSS kanál

Syndikovat obsah