Mt 1,22-23

To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emmanuel, to je přeloženo: Bůh s námi.

Jsou lidé, kteří s velkou radostí, láskou a pozorností oslaví vánoční svátky, ale jinak je po celý rok Ježíš vlastně nijak nezajímá. Je to pochopitelné. Jakkoliv je totiž Ježíšův životní příběh fascinující, není na první pohled pochopitelná jeho souvislost s naším životem. Názorným příkladem je Muzikál Jesus Christ Superstar. Hrál se u nás neuvěřitelně dlouho a s velkým úspěchem. A mladí lidé, kteří na něj chodili,byli jednak uchváceni hudbou, a potom - postavou Jidášovou. Té snad nejvíc rozumějí. Ne proto, že by obdivovali zradu, ale proto, poněvadž znají sami sebe jako lidi nejisté a také ztroskotávající. Ale Ježíš jako vykupitel, to je pro většinu lidí prostě jiný svět. A tento jiný svět, svět skutečné křesťanské víry - nemají spojen s vlastním světem, v němž denně žijí. Podobný problém řeší i Matoušovo a Lukášovo evangelium. Evangelisté nechtějí o Ježíšovi mluvit jako o někom, kdo se najednou a bez souvislostí objevuje v dějinách, jakoby spadlý z jiného světa. Ukazují, jak jeho příchod navazuje na to, co jejich současníci z velké části znají: na dějiny Izraele, na životy velkých postav Starého zákona, na linii nejslavnějšího z králů - Davida. To, co se dělo během staletí před Ježíšovým narozením, má být použito k tomu, aby bylo porozuměno narozenému, ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Ježíši.Kdo zná Starý zákon ví, kolik nadějí a zklamání, dobra a zla a mnohdy velmi spletitých dějů skrývá ta dlouhá řada jmen Ježíšově rodokmenu, který evangelista Matouš své evangelium začíná. V tom všem se odehrává drama Boží záchrany lidstva od zmaru a věčné smrti. Nikdo z těch, kteří jsou v rodokmenu jmenováni, není dokonalý. Ale všichni nějak patří do Božího plánu a jsou schopni v něm sehrát svou důležitou roli. A to všechno se děje proto, aby se naplnilo slovo proroků o příchodu Mesiáše. I my jsme v podobné situaci. Ježíšovi dost dobře neporozumíme bez znalosti Starého zákona. Tedy bez Abraháma, Davida, Šalamouna a bez jejich životních příběhů. To je ovšem jen jedna část. Druhou otázkou je, jak ukážeme lidem ve svém okolí návaznost Ježíšova života na jejich vlastní historii i na historii jejich rodu či rodiny.
Narození dítěte, příchod Mesiáš je spojen s nadějí o té bych dnes chtěla chvíli hovořit. Naděje - Nejspíš se nám obecně nejdřív vybaví pradávný symbol naděje - kotva. Mám příbuzného námořníka a ten, vždycky když se vrací ze svého pravidelného půlročního pobytu na moři, nezapomene zdůraznit, jak si naprosto konkrétně uvědomuje smysl tohoto symbolu pokaždé, když jde kotva dolů a loď zůstane pevně a bezpečně stát v přístavu. Opravdu tento symbol nebyl zvolen náhodou a dobře vystihuje smysl věci. Loď života pevně zakotvena - i takto, už v přeneseném slova smyslu to můžeme vyjádřit.
Když my lidé mluvíme o naději, pak v tom smyslu, že naděje je z druhé poloviny nejistota, tedy něco, co být může a nemusí, možná i jen nějaké to stéblo, kterého se chytá tonoucí, protože už mu nic jiného nezbývá. Biblická víra to ale vidí jinak. Ona dokonce užívá velmi zvláštního výrazu: “jistá naděje”.
No řekněte- není to contradictio in adiecto, protiklad, rozpor? Přece naděje, která je “jistá”, už není nadějí, ale jistotou, a naopak, jistota, která zůstává na úrovni naděje, není opravdovou pevnou jistotou. Jenomže tady se právě setkáváme s jedním z paradoxů pro biblickou zvěst dosti typických. Když Bible dokáže s naprostou určitostí říct, že zvítězil obětovaný beránek, že v utrpení na kříži byla poražena smrt, proč by nemohla také hovořit o “jisté naději”?
Když Bible užívá slovo “naděje”, pak se vlastně po naději neptá, nehledá odpověď na otázku “kde (v čem) je naděje”, protože ona už tu odpověď zná. Naděje v biblické víře není něčím, co hledáme, čeho se zoufale chytáme, když zklamalo všechno ostatní, důvěryhodnější a jistější, protože už zkrátka nic jiného nezbývá, ale naděje v tomto slova smyslu je spíše důsledkem určité zkušenosti, kterou bibličtí svědkové učinili na své pouti. Na počátku této naděje je zkušenost osobního setkání s Bohem: on takto a takto jednal v těch a těch situacích, taková a taková jsou jeho zaslíbení, zároveň znovu a znovu sám připomíná, že za všech okolností zůstane věrný smlouvě, kterou s člověkem uzavřel. A tak - jestliže je člověku kterékoli generace, kterékoli epochy předáváno takto ověřené sdělení, může si troufnout očekávat, že takovéto bude Boží jednání i nyní. Že to, co Bůh jednou slíbil, platí a zcela se naplní. Bůh zaslíbil, že vždy bude věrný, proto je tato naděje opírající se o zkušenost, i “nadějí jistou”. Nadějí je proto, že ještě nebyla beze zbytku naplněna, jistou ji činí Boží zaslíbení a ve víře poznaná Boží věrnost. My si dnes připomínáme, že ten, jehož jméno zní Emmanuel což je S námi Bůh., už na svět přišel - i pro nás. A to je i naše jistá naděje, která nezklame.
Olga Tydlitátová

RSS kanál

Syndikovat obsah