Adventní svědectví

Ježíš řekl: "Svědčím-li sám o sobě, mé svědectví není pravé. Je však jiný, který o mě svědčí, a já vím, že svědectví, které o mě vydává, je pravé. Poslali jste k Janovi a on vydal svědectví pravdě. Já nepotřebuji svědectví od člověka - ale říkám to proto, abyste byli spaseni. Jan byl svíce hořící a zářící, a vy jste se chtěli na chvíli radovat v jeho světle. Svědectví, které mám já, je větší než Janovo: skutky, jež mi Otec svěřil, abych je vykonal. Tyto skutky, které činím, svědčí o tom, že mě Otec poslal. A sám Otec, který mě poslal, vydal o mě svědectví. Vy jste však nikdy neslyšeli jeho hlas ani jste nespatřili jeho tvář a jeho slovo ve vás nezůstává, poněvadž nevěříte tomu, koho on poslal. Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.

Jan 5,31-39


Milí bratři a milé setry!
Nikdy nebylo a nebude snadné uvěřit Ježíš Kristu. Nejen pro ty, kteří v něho nikdy nevěřili, ale i pro ty, kteří se k němu hlásí celý život. Ježíši Kristu je třeba uvěřit vždy znovu. Právě proto slavíme advent. Naše víra potřebuje alespoň jednou do roka obnovit a provětrat. Jinak se nenápadně vytratí a usne nebo zkostnatí a stane se z ní zákonictví a zvyk, stejně jako se to stalo židům v našem příběhu.
Janovo evangelium popisuje, jak těžké bylo přijmout Ježíše pro tehdejší židovskou komunitu. Bariéra, která jim bránila přijmout Ježíše, spočívala v jejich sebejistotě. Ale to může být i náš problém. I my často nechceme přijmout nic nového. Naše víra je hotová, názory pevné a soudy uzavřené. Advent však znamená, že si důkladně vygruntujeme v srdci a v hlavě. Advent znamená začít znovu. Tak jako když hospodyně vymete starý kvas a začne péct z nového.
V dnešní oddíle z Janova evangelia se dozvíme, oč se může naše víra opřít. Nejsou to nezávislé důkazy ale osobní svědectví. Podobně jako tehdy u soudu. Málokdy byly k dispozici přímé důkazy. Soudce rozhodoval na základě výpovědí nezávislých svědků. Nikdo nemohl svědčit sám o sobě, ale musel mít minimálně dva svědky, kteří jeho tvrzení a nárok potvrdili. Na základě jejich výpovědi se pak soudce rozhodl, komu dá za pravdu. Podobně jsme na tom my. I my se musíme rozhodnout na základě svědectví, které zazní. Víra není matematika, kde se výsledek vypočítá dosazením do vzorců. Víra je naše osobní rozhodnutí, na základě svědectví která zazní.
Hned na začátku je třeba říci, že to nejdůležitější svědectví o Ježíši Kristu vydává Bůh sám. To, že někdo uvěří v Ježíše Krista, není věc šikovné argumentace nebo sebevětší výmluvnosti. Když někdo přijme odpuštění, které bylo vykoupeno Kristovou obětí a začne žít pro druhé - to je a vždycky zůstane dílem Ducha svatého. Toto zásadní a rozhodující svědectví má Ježíš na mysli, když říká: Svědčím-li sám o sobě, mé svědectví není pravé. Je však jiný, který o mě svědčí, a já vím, že svědectví, které o mě vydává, je pravé.
To však neznamená, že by člověk nepotřeboval ještě další svědectví, která mu pomohou, aby o své víře začal vůbec uvažovat. Ježíš říká: Já nepotřebuji svědectví od člověka - ale říkám to proto, abyste byli spaseni. Tři svědkové, které vzápětí uvede, se mohou stát našimi pomocníky na cestě. Přinášejí argumenty, kteří nás k samotné víře nepřivedou, ale přiblíží. Víra se nedá dokázat, ale je mnoho ukazatelů, které nás k ní mohou nasměrovat a povzbudit.
Prvních z těchto svědků byl Jan Křtitel. Byla to významná a všeobecně uznávaná osobnost, do které mnozí vkládali velké naděje. Ve své době byl prorok Jan populárnější a známější než Ježíš. Židé na něj byli hrdí, neboť po mnoho letech duchovního půstu a nechutných tahanic o to, kdo bude mít v Jeruzalémě větší vliv, se konečně objevil skutečný prorok. Ohlašoval změnu, křtil na znamení pokání a jeho kázáním naslouchal celý Izrael.
Když jeho sláva vzrůstala a naděje do něj vkládané se již nedaly udržet na uzdě, vypravili k němu z Jeruzaléma poselstvo, aby přiznal, kdo vlastně je. „Jsi Mesiáš?“ zeptali se ho rovnou. „Nejsem“. „Jsi Eliáš?“ „Nejsem.“ „Jsi Prorok?“ „Nejsem“ Když vyčerpali všechny možnosti, zeptali se ho: „A kdo tedy jsi? Za koho se ty sám pokládáš?“ Jan řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti, který říká: Připravte cestu Páně. Ale už je mezi námi ten, s který se já nemohu vůbec měřit.“ (Jan 1,19-27 + Jan 1,6-12)
Svědectví Jana Křtitele bylo negativní. Já nejsem Mesiáš. Naděje, které do mě vkládáte jsou falešné. I taková informace je však velice důležitá. Ježíš o Janovi říká: On byl svíce hořící a zářící, a vy jste se chtěli na chvíli radovat v jeho světle. Janovo svědectví je cenné v tom, že nepropadl pýše a nehrál si na něco, co nebyl.
Kolik lidí už tomuto pokušení podlehlo. V politice, v kultuře, v církvi, v podnikání, v rodině. Jan se mohl klidně prohlásit za Mesiáše a byli by ho nosili na ramenou. Ale on řekl: „Musíte čekat dál.“ Podobně i nás mnohé věci nadchly a už už jsme si mysleli, že je to to pravé. Veliká láska, narození dítěte, úspěch v práci či ve studiu, mnozí se vrhli do podnikání nebo do politiky, jiní pomáhají s plným nasazením svým bližním, jiní se dali na umění, někteří na cestování, další prožívají duchovní osvícení. Ale kdo z nás dovede včas zabrzdit a říci si: Je to sice hezké, ale není to všechno! Nakonec na to přijdeme, ale jako dlouho nám to trvá a kolik času a slz nás to stojí?
Ale má to i druhou stránku. Někdy je třeba tak jako Jan zabrzdit ty, kteří se na nás upínají a říci jim: „Já jsem jen obyčejný hlas na poušti...“ Všechno krásné a povznášející, co prožíváme, je třeba brát s patřičnou rezervou. Mnoho našich problémů je způsobeno tím, že od sebe navzájem čekáme víc, než si můžeme dát. Nikdo z lidí nás nenaplní a nezachrání. Všichni jsou jen hořící svíčky, v jejichž světle je nám dobře, ale není to slunce. Slunce je pouze jedno a vyšlo v Betlémě.
Druhé svědectví, které Ježíš uvádí, již není od člověka, ale od Boha. Jsou to činy lásky a pomoci, které Ježíš činil na svých cestách. V našem textu čteme: Svědectví, které mám já, je větší než Janovo: skutky, jež mi Otec svěřil, abych je vykonal. Tyto skutky, které činím, svědčí o tom, že mě Otec poslal.
Skutky jsou tu míněna znamení, která Ježíš činil. Podle Janova evangelia mezi ně patří proměnění vody ve víno, uzdravení dítěte na dálku, uzdravení chromého u rybníka, nasycení zástupu, vzkříšení Lazara. Co mají tato znamení společného? Není to pouze jejich zázračnost. Ve všech těchto případech Ježíš činí, co podle tehdejších představ mohl učinit pouze Bůh. Dává lidem pokrm i život, uzdravuje nemocné, mění vodu ve víno a odpouští hříchy. Ale to přece může pouze Bůh! Ježíš je tedy obrazně řečeno jakási prodloužena ruka Boží. Všechno, co je nám lidem nemožné a co nám může darovat pouze Bůh - to vše se nyní může stát a děje skrze Ježíše Krista. Není na to nárok, není na to recept a přece je to z milosti Boží možné.
Máme-li nějakou bolest, úzkost či trápení, jsme-li unavení a zklamaní, je-li něco, co vlastními silami nezvládneme, nevzdávejme to, ale obraťme se s tím ke Kristu. On jediný může věci změnit a napravit. Mnoha lidem už pomohl. Nejen tenkrát, ale i dnes.
Třetí svědectví
, které Ježíš uvádí ve svůj prospěch, je svědectví Písma svatého. Sám Otec, který mě poslal, vydal o mě svědectví. Vy jste však nikdy neslyšeli jeho hlas ani jste nespatřili jeho tvář a jeho slovo ve vás nezůstává, poněvadž nevěříte tomu, koho on poslal. Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.
Boží zákon a bible bylo to nejcennější, co židé od Boha dostali. Není divu, že na to byli náležitě hrdí! Žádný jiný národ nic podobného neměl. Ježíš přesto brzdí jejich zbožnou sebejistotu. Říká: „Ano, máte v rukou knihu a od dětství dodržujete pravidla, která v ní máte zapsána. Ale nikdo z vás neviděl Boha tváří v tvář! Nikdo z vás kromě Mojžíše neslyšel jeho hlas. Máte to všechno z druhé ruky.“ To byla tvrdá řeč. Ale totéž by mohl Ježíš říci nám. Neohánějte se biblí, vždyť jste ji přejali pouze od svých otců. Ale kdo z vás mluvil s Bohem? Kdo z vás, si může být jistý, že ví, co Bůh svým slovem myslel?
Člověk může číst přednášku, vidět film, jít na výstavu, najít si o někom informace na internetu, ale nic nenahradí osobní setkání a přímý rozhovor. A právě tuto možnost nyní přináší Ježíš. Je jediný, kdo přichází přímo od Boha a zná jeho vůli - ne z knih, ale z osobní zkušenosti. Bible je skvělá kniha, ale při troše snahy z ní lze vyčíst, co sami chceme. Však znáte jehovisty... Ale i nám se některé biblické verše náramně hodí, když chceme někoho odsoudit nebo si potvrdit svůj názor. Bible sama o sobě nás však nespasí. Bible není přímé slovo Boží, ale lidské svědectví o Bohu, v kterém je třeba umět číst. Kdo chce, najde si v bibli argumenty třeba pro rasismus nebo nenávist k nevěřícím. Kdo chce, zdůvodní si biblí své pohrdání ženami, židy a homosexuály. Bible je skvělá kniha, ale Ježíš je víc. Teprve on nám ukázal, co Bůh svými slovy zamýšlel a jaká mají jeho přikázání cíl a smysl. Teprve Ježíš řekl: Člověk tu není pro sobotu, ale sobota pro člověka. Teprve Ježíš ukázal, že bližní může být i můj nepřítel a žádný sebezbožný čin nesmí přehlížet člověka, který potřebuje naši pomoc..
Křesťanská víra a naděje se nesmí stát novým zákonictvím. Když se budeme dívat na Ježíše a sledovat jeho cestu, když ho budeme následovat v jeho lásce, soucitu a porozumění - máme před sebou Boží vůli z první ruky. Když nasloucháme Ježíšovi, slyšíme hlas Boží a potkáváme Nejvyššího tváří v tvář. Nic lepšího už slyšet a vidět nemůžeme.

Pane, děkujeme Ti, za dar víry a naděje, který jsi v nás vzbudil navzdory všem našim úzkostem a pochybnostem. Amen.

Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah