Invalida králem?

David se zeptal: "Zdalipak zůstal ještě někdo ze Saulova domu? Rád bych mu kvůli Jónatanovi prokázal milosrdenství." K Saulovu domu patřil otrok jménem Síba. Toho předvolali k Davidovi. Král mu řekl: "Ty jsi Síba?" On odvětil: "Tvůj otrok." Král se otázal: "Už nezůstal ze Saulova domu nikdo? Rád bych mu prokázal Boží milosrdenství." Síba králi odvětil: "Je tu ještě Jónatanův syn, zchromený na nohy." Král se otázal: "Kde je?" A Síba králi řekl: "Ten je v Lódebaru, v domě Makíra, syna Amíelova." Král David ho dal tedy přivést z Lódebaru, z domu Makíra, syna Amíelova. Když Mefíbóšet, syn Jónatana, syna Saulova, přišel k Davidovi, padl tváří k zemi a klaněl se. David řekl: "Mefíbóšete!" On pravil: "Zde je tvůj otrok." David mu řekl: "Neboj se. Rád bych ti prokázal milosrdenství kvůli Jónatanovi, tvému otci. Vrátím ti všechna pole tvého děda Saula a budeš každodenně jídat u mého stolu." On se poklonil a řekl: "Co je tvůj služebník, že se obracíš k mrtvému psu, jako jsem já?" Král předvolal Síbu, sluhu Saulova, a řekl mu: "Všechno, co patřilo Saulovi a celému jeho domu, jsem dal vnukovi tvého pána. Ty mu budeš obdělávat půdu, ty se svými syny a svými otroky budeš dodávat chléb k obživě pro vnuka svého pána. Mefíbóšet, vnuk tvého pána, bude každodenně jídat u mého stolu." Síba měl patnáct synů a dvacet otroků. Odpověděl králi: "Vše, co král, můj pán, svému služebníku přikázal, tvůj služebník splní, ačkoli Mefíbóšet může jíst u mého stolu jako jeden z královských synů. Mefíbóšet měl malého syna jménem Míka. Všichni obyvatelé Síbova domu byli Mefíbóšetovými otroky. A tak sídlil Mefíbóšet v Jeruzalémě, neboť každodenně jídal u králova stolu. Kulhal na obě nohy.

2 Samuelova 9


Milí bratři a milé sestry!
Bible na mnoha místech mluví o nemocných. Většinou proto, aby nám vyprávěla o jejich uzdravení. Ty příběhy nás mají povzbudit a ujistit, že Pán Bůh přeje člověku zdraví, sílu a radost ze života. V bibli však máme také příběh o člověku, který zůstal postižený celý život. Byl z rodu Saulova, jmenoval se Mefíbošet a byl chromý na obě nohy.
Myslím, že je to příběh, kterému budeme dobře rozumět. Mnozí z nás se museli vyrovnat s nějakou nemocí nebo trvalým postižením. Někdy se jednalo o nás samotné, jindy o naše nejbližší. Obojí je těžké a bolestné. Když člověk trpí sám, je v pokušení, že se začne litovat a zlobit, že mu nikdo nepomůže. Když trpí naši blízcí, nejhorší bývá, že jim nemůžeme pomoci a musíme jen mlčky přihlížet jejich
Důležité je, že bible nikde netrvá na tom, že by tělesné postižení bylo Boží trestem nebo mělo nějakou jinou, vyšší příčinu. V případě Mefíbošeta se to přímo nabízelo. Hle, Boží soud nad Saulovými hříchy, který se naplnil ve třetím pokolení. Ale nic takového nečteme. Biblická zpráva je strohá. Vystrašená chůva na útěku ho opustila na zem a víc k tomu není co říci. Takové věci se stávají a nemají žádný důvod ani příčinu. Biblické mlčení je v tomto případě víc než výmluvné. Otázky typu proč nejsou na místě a nikam nevedou. Biblická víra se učí nemoc a postižení chápat jako břímě života, s kterým se musíme naučit žít. Není to trest od Boha. Je to výzva, s kterou se musíme poprat, stejně jako s tím, že občas neprší a mrzne.
Mefíbošet byl synem Jonatana a vnukem krále Saula. Byl to princ, který měl nárok na královský trůn. Jenže jeho otec, dědeček i strýc zahynuli a v Izraeli došlo ke změně dynastie. Nyní vládne král David a na nějakého kulhajícího prince si po řadu let nikdo nevzpomene. Davidovi generálové se postupně zbavili všech Saulových potomků. Ale tohoto nechají naživu. Když pajdá, není nebezpečný. Toho můžeme škrtnout ze seznamu. Na lidi s postižením nebo s dlouhodobou nemocí se snadno a rádo zapomíná. Přestanou chodit do školy, do práce a do kostela. Nechodí nakupovat, neodpovídají na dopisy, neberou telefony. Jsou skryti ve svých bytech, nemocnicích a ústavech. Sejdou nám z očí, sejdou nám z mysli. Ještě, že máme ve sboru křesťanskou službu, která chodí staré a nemocné navštěvovat. Ale jsou lidé, kteří na žádném seznamu nejsou.
Ale David si vzpomene, že slíbil Jonatanovi přátelství za hrob a dá jeho syna Mefíbošeta hledat. Dnes by se mu hodila Pošta pro tebe. Kdybychom však zapátrali ve své mysli, jistě bychom i my našli člověka, na kterého jsme zapomněli. Někoho, kdo už ani nečeká na náš dopis, návštěvu nebo telefon. Řadu let jsme se s ním neviděli. Možná se mezi námi kdysi něco nepěkného přihodilo, ale vždycky stojí za to znovu objevit člověka, ke kterému nás váže společný příběh. Někdy je to příbuzný, jindy spolužák, kolega z práce nebo soused.
Král David neví, že Jonatanův syn je postižený. Dokonce ani neví, zda vůbec ještě žije. Ale když zjistí, že je invalida, neřekne si: Takový mi může být ukradený. Pozve Mefíbošeta se všemi poctami ke královskému stolu a vrátí mu majetek i společenské postavení. Mefíbošet se znovu stane princem.
To je ve starověku něco naprosto ojedinělého a neslýchaného. Všude jinde se konkurenční královské rody navzájem vyvraždily. A když byl někdo postižený, schovali ho do té poslední komůrky a styděli se za něho. Zde však vítěz vzdává úctu a čest poraženému. Zdravý a úspěšný hrdina, vítěz nad Filištínci a Goliášem si vedle sebe posadí člověka, kterému by ostatní nepodali ani ruku.
Copak mezi královými rytíři může být člověk, který nedokáže bez cizí pomoci udělat jediný krok? Nikde jinde by tehdy mezi sebou mrzáka netrpěli. Ale tam, kde vládne Hospodin, se dějí zázraky! Kulhavý je přijat mezi zdravé.
Tímto Davidovým činem ukazuje bible cestu až do dnešní doby. Handicapovaní patří mezi nás. Nemají se zač stydět. Byly doby, kdy jsme na ulicích našich měst potkávali jen samé zdravé lidi. Socialismus si nedokázal přiznat, že jsou lidé, které neumí uzdravit. Toto pokrytectví díky Bohu před dvaceti lety skončilo. Naše domy mají rampy pro vozíčkáře. Na školách se učí handicapované děti společně se zdravými. Maminky už dětem nezakrývají oči, aby neviděly mrzáčky. Ale pořád jsme toho ještě neudělali dost. Každý z nás má nějaké zábrany. Kolikrát nevíme, jak se k postiženým chovat, jak se nimi mluvit, jak jim účinně pomoci. K základnímu vzdělání dnes patří umět zacházet s počítačem. To je v pořádku. Ale uměli bychom své blízké nakrmit, umýt a oholit? Víme, jak vyjet s invalidním vozíkem do schodů? Postižení a staří lidé nám někdy mohou připadat jako přítěž. Chovají se divně. Není snadné jim vyhovět. Ale pořád jsou to princové a princezny a mají právo sedět s námi u jednoho stolu.
Příběhem o Mefíbošetovi chce bible zdůraznit, že lidi s postižením nesmí nikdo vylučovat ani odstrkovat. Pro Pána Boha ale i pro nás jsou to lidé nesmírně důležití. Na našem vztahu k nim se totiž pozná, co jsme zač. Naši handicapovaní, stejně jako chudí, staří, vdovy nebo sirotci jsou Boží výzvou, která prověří, zda je v našem srdci víc lásky nebo sobectví, víc pokory nebo pýchy, víc trpělivosti nebo rezignace.
Život však není přímočarý. Stačí pár let a situace se otočí. Král David je zbaven vlastním synem trůnu a spolu se svými nejvěrnějšímu odchází do vyhnanství. Jonátanův syn Mefíbošet však zůstává ve městě. Upřímně řečeno ho tam Davidovi muži nechají, protože si myslí, že jim kulhající princ nemůže ani pomoci ani uškodit. Ale když král David na útěku potká otroka Síbu, nevěří vlastním uším. Dozví se, že Mefíbošet zůstal v Jeruzalémě úmyslně, protože si brousí zuby na královský trůn. David je šokován a odsoudí svého někdejšího chráněnce ke ztrátě cti a majetku. A my si v duchu říkáme: Nevděčnost vládne světu.
Ano, i taková věc se může stát. Postižení a nemocní lidé nejsou svatí. Mnozí dovedou svého handicapu využít. Jsou stejně chytří a mazaní, jako my všichni ostatní. Když nás mohou podvést lidé zdraví, proč by to nedokázali lidé s postižením? Mnoho žebráků už přišlo na to, že si vydělají víc nastavenou dlaní než poctivou prací. Mnozí hrají na náš soucit, ale ve skutečnosti se o sebe dovedou velmi dobře postarat. Musíme být opatrní a nevěřit každému, kdo vypadá jako chudák. Je hezké pomáhat, ale člověk musí být připraven také na zklamání. Jsou lidé, kterým pomůžete a oni vás potom okradou.
Náš příběh má však nečekané rozuzlení. Král David se po několika měsících vrátí do Jeruzaléma. Znovu se stává králem a rozhodne se odměnit ty, kteří mu zůstali v těžkém čase věrní a potrestat ty, kteří ho opustili. Přivedli před něj také Mefíbošeta.
Všichni čekali, že bude odsouzen jako zrádce. Ale něco tu nehraje. Mefíbošet přichází zarostlý, špinavý, bosý a vyhublý - jak kdyby celou dobu Davidova vyhnanství strávil ve vězení. Král se s ním nechce ani bavit, ale nakonec ho nechá promluvit (2 Sa 19,25n).
„Můj Pane a králi“, řekl Mefíbošet: „Od toho dne, kdy jsi byl vyhnán z města, jsem se modlil, aby ses znovu vrátil. Na znamení svého žalu jsem o sebe přestal dbát. Narostly mi vlasy i vousy. Přestal jsem jíst a vycházet ven. Truchlil jsem po tobě jako po svém otci. To, že bych toužil usednout na trůn je sprostá lež. Nemohl jsem s tebou odejít, protože jsem neměl, kdo by mě vysadil na osla. Všichni utekli a mě nechali samotného v domě. Ale nyní jsem šťastný, že se můj pán a král znovu vrátil.“
Když to člověk slyší, málem mu hrknou slzy do očí. Ne vždycky to tak dobře dopadne, ale občas se stane, že i v tomto krutém a nemilosrdném světě se stane něco krásného. Ta dojemná scéna nám připomíná, že nemocní a postižení lidé dovedou být těmi nejvěrnějšími přáteli, které máme. Možná to nedovedou hned vyjádřit. Často je nebereme stejně vážně jako ostatní. Myslíme si, že nám nemají co dát. Ale ve skutečnosti jsou nám právě oni často nejvěrnější. Jejich láska a vděčnost nás překvapí a zaskočí. A kvůli té krátké chvíli štěstí a porozumění stojí za to žít.
Ale zpátky do reality. Síbova lež a podraz nás upozorňují, jak snadno mohou být naši postižení zneužiti, pomluveni a ošizeni. Vždycky byli na světě nejen postižení, ale také chytráci, kteří se na nich uměli šikovně přiživit. Kolik lidí se dnes nestydí brát na postižené sociální dávky, využívat jejich byty nebo zneužívat jejich oprávněných výhod ve svůj prospěch. Mnohé neziskové organizace, které mají v popisu práce pomoc postiženým, ve skutečnosti živí jen samy sebe a k pravým adresátům se dostane jen zlomek nashromážděné pomoci. Nesmíme se nechat se ukolébat tím, že jsme přispěli darem na dobročinné účely. Pro některé může být péče o postižené jen dobrý byznys. V této oblasti je třeba mimořádné ostražitosti a důslednosti. Naše postižené je třeba chránit před podvodníky a chytráky. Jsou velmi snadno zranitelní. Síbové mohou být dnes na úřadech, v církvi, nebo v parlamentu. A není snadné je odhalit.
Když král David vyslechl Mefíbošetovo vyznání, byl dojat a zmaten. Pochopil, že udělal chybu, když bez řádného soudu odsoudil Mefíbošeta ke ztrátě ctí a majetku. Jako král své rozhodnutí již nemůže vzít zpět. Vrací proto Mefíbošetovi alespoň část královských statků a znovu ho zve ke svému stolu. Ještě dlouho jej však bude mrzet, jak snadno se dal strhnout k nespravedlivému hněvu.
Je třeba si přiznat, že i my děláme ve vztahu k postiženým, nemocným a starým lidem mnoho chyb. Někdy jsme na ně příliš přísní, jindy jim všechno omlouváme. Není snadné najít k nim ten správný vztah lásky a důslednosti zároveň. Nejtěžší je, když jsou to naši vlastní rodiče nebo děti. Ale právě to je úkol, z kterého se nevyvlečeme. Pán Bůh nám svěřil naše postižené, aby se ukázalo, zač stojí naše láska, víra a naděje. David se v této zkoušce projevil jako muž spravedlivý a laskavý. Ve vztahu k ženám David jak známo selhal. Ale ve vztahu k postiženým z něj mohl mít Pán Bůh radost. Nikdo z nás není dokonalý, ale alespoň v jedné věci bychom mohli být dobří.
Pane Ježíši Kriste, prosíme Tě ať nezapomínáme na lidi, kteří jsou osamělí a opuštění Dej, ať se dovedeme trpělivě starat o nemocné členy své rodiny i vzdálené příbuzné. Dej, ať si díky jim uvědomíme, že smyslem života není být úspěšný, ale věrný. Amen.

Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah