Když se kravky vzepřou

V onen den pojala Davida bázeň před Hospodinem. Řekl: Jak by mohla Hospodinova schrána vejít ke mně?

2Sa 6,9


Milí bratři a milé sestry! V dnešním kázání budeme sledovat dramatickou cestu Boží schrány do Jeruzaléma. Děje se tak v době, kdy je David konečně uznán za krále nad celým Izraelem. Získá pro sebe město Jeruzalém a dosáhne velkého vítězství nad Pelištejci. Ocitá se na vrcholu slávy a moci. Celý život na něco podobného čekal. Nyní se to splnilo v míře víc než vrchovaté.
Ale právě v takových chvílích je člověk snadno zranitelný. Sláva a pýcha mu snadno stoupne do hlavy. Když se nám něco podaří, když uděláme dobrý obchod, když nás druzí chválí nebo zvolí do významné funkce, když uspějeme u zkoušky nebo získáme akademický titul- je to jistě důvod k radosti a vděčnosti. Ale současně je tu nebezpečí, že si člověk začne příliš foukat a myslí si, že teď už si může dovolit všechno.
David se v této vítězné euforii rozhodne převézt od Jeruzaléma Boží schránu. Byl to ten nejposvátnější předmět, který měli Izraelci v rukou. Můžeme si ji představit jako zlatou truhlu, která se nosila ve slavnostní průvodu a putovala s Izraelem již na poušti. Byl to vlastně takový trůn, který připomínal, že neviditelný Bůh je stále uprostřed Izraele.
Přemýšlel jsem, k čemu bychom dnes mohli schránu smlouvy přirovnat. Dlouho mne nic nenapadalo. Ani samotná Bible už pro nás není to, co byla schrána smlouvy. Leda přesvědčení, že právě já rozumím Božímu slovu nejlépe a vykládám ho správně. To ano. Neboť schrána byla jen jedna a kmen, který ji právě měl na svém území, se mohl považovat za vůdce celé země.
Právě proto chtěl David truhlu převézt do Jeruzaléma. Aby mohl říci: „V této zemi jsem pánem já! Na mé straně je Bůh.“ Kdo měl u sebe schránu, měl v Izraeli autoritu, moc a pravdu. Všimli jste si, že se pro tento svatý předmět vypravilo neuvěřitelných 30 tisíc vojáků? Tolik mužů na jednom místě bývalo pouze ve válce. Však se zde také vede válka. O to, kdo bude mít v Izraeli poslední slovo.
Z toho, co se nám z počátku mohlo jevit jako chvályhodný čin, se nakonec začíná klubat cosi podezřelého. Předchozí král Saul se o schránu smlouvy nezajímal. Rozhodoval se podle svého a Pána Boha se na nic neptal. To jistě není správné. Ale stejně tak není správné, když si někdo myslí, že pouze on může mluvit Božím jménem. Saulova lhostejnost a Davidova touha zmocnit se Božího jména jsou dva extrémy, na které si musíme dát pozor. Žádný člověk, žádná církev, žádná ideologie, žádný úřad se nemůže zmocnit pravdy. Nikdo si nemůže být jistý, že právě on nejlépe ví, co je správné a ostatní to musí uznat. Dnešní příběh nás chce naučit pokoře, úctě a respektu před Bohem, před pravdou i před názory druhých lidí. Saulova netečnost ale i Davidova přehnaná zbožnost jsou stejně nebezpečné cesty, před kterými nás chce bible varovat. Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nikdo nemá právo soudit druhé a měřit je svým vlastním metrem. Žádná vnější okolnost nám nedává právo poroučet druhým. Někdo říká: Já má pravdu, protože jsem starší. Jiný tvrdí: Musíš mne poslechnout, protože jsem silnější. Další se ohání svým vzděláním a zkušenostmi. Mladí zas říkají nám starcům - tomu vy už nerozumíte. Ale ani třicet tisíc vojáků a Boží schrána v Jeruzalémě Davidovi nezaručí, že se nemůže mýlit a chybovat. Moudrý člověk se každý den stále znovu ptá: „Co je správné? V čem se mýlím? S kým se mohu poradit?“ Nikdo z nás není a nemůže být majitelem pravdy. Ani staří ani mládí, ani vzdělání ani zkušenosti, ani víra ani věda nám nedává patent na rozum. Nikdo z nás nemůže říci: Jen já vím, co chce Bůh.
Slavné procesí se vydalo na cestu, ale skončilo nečekaně již v polovině cesty. Z okázalé státní slavnosti se stala velká blamáž. Skoro jako když do probíhající volební kampaně zasáhne Ústavní soud. Co se vlastně stalo? Truhla smlouvy byla převážena podle starého rituálu. Jako symbol Boží přítomnosti nepatřila ani jednomu z dvanácti kmenu. Když se Izraelci usadili v zemi, sloužila schrána jako putovní zástava. Každý sedm let byla naložena na vůz, do kterého byly zapřažené mladé jalovice, ale nikdo nesměl vůz řídit. Když zůstalo spřežení stát na místě, schrána zůstala dalších sedm let tam, kde byla. Když se dal vůz do pohybu, nechali ho jet, kam kravky chtěly. Tak byl dán symbolicky průchod Boží vůli, aby si Hospodin sám zvolil místo svého dalšího přebývání.
Tak to udělal i David, ale přitom tiše doufal, že vůz zamíří do Jeruzaléma. Vždyť Pán Bůh mu v minulých dnech tolik žehnal. Vycházelo mu všechno, na co šáhl. A skutečně. Vůz s Boží schránou zamířil na východ - do Jeruzaléma. Byla před nimi asi dvanácti kilometrová cesta, která se táhla do mírného kopce. Ale když přišli na první křižovatku, spřežení náhle odbočilo. Snad se kravkám už nechtělo jet do kopce, co já vím. Prostě se vydaly jinam, než David chtěl. A tu muž jménem Úza napřáhl ruku a snažil se schránu zadržet. Ale se zlou se potázal. Na místě, kde chtěl Pánu Bohu určovat cestu, ho trefil šlak a zemřel. Celý průvod se zastavil a přeprava cenného nákladu musela být přerušena. David vzplanul hněvem, ale ne proti Úzovi. Byl rozzloben na Hospodina! Jeho plán se zhroutil a všichni viděli, že král učinil něco, co se Pánu Bohu nelíbí.

Smrt muže, který chtěl Pána Boha ukázat cestu, se stala pro Izrael i pro nás varováním. Však se to místo dodnes jmenuje Peres -Uza: Uzova zkáza. Co vlastně tak hrozného udělal? Pokusil se Pánu Bohu určovat, co má dělat. Svou rukou chtěl Pána Boha řídit. Jenže Bůh nemá volant ani řadící páku. Pána Boha nelze žádným způsobem ovládat a kočírovat. Možná řeknete, že se o to dnes již nikdo nepokouší. To bych tak docela neřekl. Stále jsou lidé, kteří nás třeba chtějí naučit jak se modlit, aby naše modlitby fungovaly. Jak zpívat, abychom Boží přítomnost opravdu prožívali. Jak žehnat, aby se dostavil úspěch. Jak kázat, aby se nemocní uzdravili. Stále nám někdo nabízí recepty a návody, jak to udělat, aby Boží moc působila, děly se zázraky a církev rostla. Kde kdo nám slibuje recept na štěstí, úspěch a zdraví. Ale je to pořád jen Uzova ruka, která se snaží dát Pánu Bohu správný směr. Ale Bůh řekl: Ne. Mé jméno, mé slovo, mou vůli nelze zneužívat a budovat si s její pomocí svou vlastní slávu.
Když rozčilení opadlo, pojala Davida bázeň před Hospodinem a uvědomil si: Jak by mohla Hospodinova schrána vejít ke mně jen proto, že to já chci? Jak jsem si mohl myslet, že Bůh patří jenom mně? Copak Hospodin sídlí jen v mém městě, v mém srdci, v mých ústech? Chtěl jsem se druhým pochlubit, že Bůh je na mé straně. A on přitom patří všem. Bůh mě vyvolil, abych vládl druhým, ale přitom nejsem o nic lepší než ostatní.“ I my musíme být opatrní, když si myslíme, že nám víra nebo naše postavení dává nějaká privilegia. Věřící člověk nemusí být pravdě o nic blíž, než člověk nevěřící. Víra se nesmí stát pýchou. Víra neznamená všechno vědět. Víra znamená pokoru, otevřenost a ochotu uznat své chyby.
Boží schrána byla ten den narychlo uložena do domu Obéda Gátského. Podle jména to byl cizinec. Nikdo v Izraeli si netroufl přijmout schránu do svého domu. Všichni se báli, aby nedopadli jako Úza. Ale Hospodin Obédovi požehnal. Z toho vidíme, že Bůh se nedá nikým zneužít, ale přitom chce být s námi! Boží milosrdenství a láska hledá cestu k člověku. Člověk nemůže Boha vlastnit, ale Bůh může za člověkem přijít a stát se jeho přítelem. Člověk se má Pána Boha bát, ale když slyší o Ježíši Kristu, poznává, že je mu nabídnuta pomoc..
David se po této dobré zpráva odváží přerušenou cestu dokončit. Tentokrát už pro Boží schránu nejde s vojskem. Přichází kněží a po prvních šesti krocích se průvod zastaví a je přinesena zápalná oběť. Ještě větší rozdíl je však v tom, že schránu nesou lidé. Nikdo už nepředstírá, že Bůh sám si vyvolil za své sídlo Jeruzalém. Tentokrát se již s Božím jménem nemanipuluje. David o Boží přítomnost prosí. A hle - když si člověk přizná, jak je před Bohem maličký, Hospodin se nebrání vstoupit do jeho domova a srdce.
Teprve nyní je radost a výskání na místě. Když se Bůh přiblíží k člověku, je to něco nesamozřejmého, nezaslouženého a darovaného. David je z Boží přítomnosti tak šťastný, že proti všem zvyklostem odloží královské roucho a vmísí se do zástupu, který poskakuje, tancuje a zpívá. Přestává se chovat jako král, ale sníží se k něčemu, co bylo úkolem najatých zpěváků a tanečníků.
Jeho žena Míkol, která se na všechno dívala z nadhledu okna svého paláce, v ten den svým mužem hluboce pohrdla. Když se navečer vrátil domů, řekla mu s typicky ženskou ironií: „Jak slavný byl dnes izraelský král! Ale jen v očích otrokyň. Vždyť ses odhaloval jako nějaký blázen!“ Ale David ji odpověděl: „I kdyby si mě vážili pouze otrokyně, pro mě je důležité, jak mě vidí Bůh. Raději budu poslední mezi lidmi, jen abych nebyl shledán pyšný v Božích očích.“
Tehdy se opravdu nehodilo, aby král křepčil a tancoval v průvodu. Na to měl placené lidi. To je stejné, jako kdyby pan president uklízel Vladislavský sál. David však chce vyjádřit Bohu svou osobní vděčnost a proto odkládá královskou důstojnost a přidává se k tanečníkům. Je mu jedno, co si o něm lidé pomyslí. Svou radostí chce dát najevo, jak nezasloužená je to milost, když se Hospodin přizná k člověku.
To neznamená, že bychom teď museli začít povinně křepčit. Jsou chvíle, kdy se sluší Boha chválit a odložit přitom společenské konvence a zábrany. Víra se nemá stydět dát průchod své radosti a vděčnosti. Ale nutit se do toho nemusíme. Věřící člověk si dnes může ublížit spíš jinými věcmi. Třeba tím, že v neděli chodí do kostela, místo aby jezdil na výlety nebo se díval na nekonečné seriály. Nebo tím, že dělá méně placenou - ale pro lidi potřebnou práci. Místo aby měl dvě zaměstnání, chodí pomáhat jako dobrovolník. Když dnes někdo nepodvádí, mluví slušně, poslouchá rodiče a je věrný své ženě - považují ho ostatní za blázna. Z čeho má Bůh radost, je dnes většině lidí k smíchu. Kolikrát už jsme potkali nějakou Míkol, která jen jízlivě poznamenala: „Podívejme se na svatouška. Zase si na něco hraje. Proč nejsi jako ostatní?“ Být křesťanem dnes znamená mít odvahu být jiný než druzí. Ne za každou cenu, ale všude tam, kde jde o pomoc bližnímu a slávu Boží. Každý den tak stojíme před otázkou: Co je důležitější? Co o mě řeknou lidé, nebo to, co ode mně očekává Bůh?
Pane Ježíši Kriste, prosím, dej nám sílu, abychom dovedli žít ke Tvé slávě a nehleděli na to, co si o tom myslí druzí. Dej, ať si na nic nehrajeme, nic nepředstíráme, ale celým svým životem ti vzdáváme chválu a díky za vše, co jsi pro nás učinil. Amen

Brno 11.10.2009, JG

RSS kanál

Syndikovat obsah