Nakonec jen hořkost?


Potom se David doptával Hospodina: "Mám vystoupit do některého judského města?" Hospodin mu řekl: "Vystup." David se tázal: "Kam mám vystoupit?" On řekl: "Do Chebrónu." David tam tedy vystoupil i se svými dvěma ženami, s Achínoamou Jizreelskou a s Abígajilou, ženou po Nábalovi Karmelském. Také své muže, kteří byli s ním, přivedl David i s jejich rodinami. Usadili se v městech chebrónských. I přišli judští muži a pomazali tam Davida za krále nad domem judským. … Ale Abnér, syn Nérův, velitel Saulova vojska, vzal Íš-bóšeta, syna Saulova, a přivedl ho do Machanajimu. Ustanovil ho králem Gileádu, Ašúrců a Jizreelu i nad Efrajimem, Benjamínem a celým Izraelem. Íš-bóšetovi, synu Saulovu, bylo čtyřicet let, když začal nad Izraelem kralovat. Kraloval dva roky. Za Davidem stál pouze dům judský. David byl v Chebrónu králem nad domem judským celkem sedm let a šest měsíců.
Když Abnér, syn Nérův, vytáhl se služebníky Íš-bóšeta, syna Saulova, z Machanajimu do Gibeónu, vytáhl také Jóab, syn Serújin, a Davidovi služebníci. Narazili na sebe u Gibeónského rybníka. Usadili se u rybníka, jedni z jedné, druzí z druhé strany rybníka. Abnér navrhl Jóabovi: "Ať nastoupí družiny a uspořádají před námi bojové hry." Jóab souhlasil: "Ať nastoupí." Nastoupili tedy proti sobě ve stejném počtu, dvanáct za Benjamína, za Íš-bóšeta, syna Saulova a dvanáct ze služebníků Davidových. Jeden druhého uchopil za hlavu a vrazil mu do boku dýku. Tak padli zároveň. Ono místo bylo nazváno Chelkat-súrím a leží v Gibeónu.
Onoho dne se strhl velmi tuhý boj. Abnér s izraelskými muži byl Davidovými služebníky poražen. Byli tam i tři Serújini synové Jóab, Abíšaj a Asáel. Asáel byl hbitých nohou jako gazela na poli. Pronásledoval Abnéra a neodbočoval od něho vpravo ani vlevo. Abnér se k němu obrátil a tázal se: "Ty jsi Asáel?" On odvětil: "Jsem." Abnér mu řekl: "Odboč vpravo nebo vlevo, zmocni se někoho z družiny a vezmi si jeho výzbroj." Ale Asáel od něho nechtěl uhnout. Abnér domlouval Asáelovi ještě jednou: "Uhni ode mne; proč tě mám srazit k zemi? Jak bych se mohl podívat na tvého bratra Jóaba?" Protože odmítal uhnout, vrazil mu Abnér pod žebra kopí a kopí jím projelo. I padl tam a na místě zemřel. Každý, kdo přijde k místu, kde Asáel padl a zemřel, zůstane stát.
Jóab s Abíšajem pronásledovali Abnéra. Když slunce zapadlo, přišli k pahorku Amě naproti Gíachu, směrem ke Gibeónské poušti. Benjamínovci se shromáždili k Abnérovi a v jednom šiku zaujali postavení na vrcholu jednoho pahorku. Abnér zavolal na Jóaba: "Což musí meč požírat nepřetržitě? Nevíš, že nakonec zůstává jen hořkost? Kdy konečně poručíš lidu, aby se vrátil a nehonil své bratry?" Jóab odpověděl: "Jakože živ je Bůh, kdybys byl nepromluvil, byl by se lid stáhl a přestal honit jeden druhého teprve ráno." Jóab dal zatroubit na polnici, všechen lid se zastavil a Izraele už nepronásledoval. Dál již nebojovali. Abnér a jeho muži šli po celou tu noc pustinou, přešli Jordán, prošli celý Bitrón, až přišli do Machanajimu.


2 Samuelova 2,1-4.7-29


Milí bratři a milé sestry!
Příběhy z knih Samuelových, které tu během prázdnin postupně probíráme, se někomu mohou zdát příliš světské. Málo duchovní a zvěstné. Je v nich mnoho krutosti, podlosti, zrady a lidské mazanosti. Na druhé straně jsou to příběhy z reálného života a když si odmyslíme dobový kolorit, najdeme v nich mnoho paralel k dnešnímu světu, politice a mezilidským vztahům. Duchovní hodnoty a pravdy je tu sice třeba hledat pod zvětšovacím sklem, ale jestliže chceme, aby naše kázání byla ze života, máme tu materiál, na kterém lze bez zbytečného zamlžování ukázat, jak to mezi námi lidmi bývá a k čemu nás Bůh volá.
Když král Saul zemřel, nadešla rozhodující chvíle v plánech pronásledovaného Davida. Nic mu již nebránilo v tom, aby se prohlásil králem Izraele. Ale David ví, že pustit se do něčeho na vlastní pěst, přináší zbytečné problémy a těžkosti. A tak dříve, než co učiní, ptá se Hospodina. A Bůh, který ho již dávno nechal pomazat na krále, ho posílá do Chebrónu, kde je David přijat jako vládce nad kmenem Juda. Jenže vládnout v Chebrónu a vládnout v Izraeli - to byl podobný rozdíl jako dělat starostu v Modřicích nebo být hejtmanem v Brně. Davidovy ambice, plány a představy byly mnohem vyšší, než vládnout v provinčním městě. Bible říká, že David vládl v Chebrónu sedm a půl roku. Celou tu dobu ho Pán Bůh učil trpělivosti a pokoře.
Sedm let vzhledem k celkové délce života není zase tak dlouhá doba. Sedm let trvá dětství, sedm let člověk studuje, sedm let se někdo připravuje na vedoucí funkci. Ta doba je však únosná pouze tehdy, když víme, jak a kdy skončí. Sedm let je přiměřený čas, když má před sebou člověk jasnou perspektivu. Ale sedm let je nekonečně dlouhých, jestliže propadneme dojmu, že budou trvat věčně a nikdy neskončí. David mohl velice snadno dojít k závěru, že bude až do smrti starostou Chebrónu, což je sice pro pasáčka ovcí dobrá kariéra, ale David ví, že má na víc. Ve zpětném pohledu se nám sedm let kralování v Chebrónu jeví jako přechodná doba, na kterou se snadno zapomene. Ale David nevěděl, jak dlouho tu bude čekat na svou příležitost. Bůh mu to neřekl a David se mohl obávat, že v tom zapadákově ztvrdne na celý život.
Úzkost, s kterou mnozí z nás zápasí je podobná. Jak dlouho bude trvat nepříjemná a nejasná situace, kterou právě prožívám? Za jak dlouho se uzdravím? Kdy už konečně seženu práci? Za jak dlouho mě povýší a zvednou plat? Narodí se nám někdy vlastní dítě? Najdu člověka, s kterým bych chtěl být celý život? V našem životě je mnoho otazníků, pochybností, nejasností. To by nakonec tolik nevadilo, ale nejhorší je, když propadneme dojmu, že některé věci už se nikdy nezmění. David se od Boha dozví, že má jít do Chebrónu, ale ne na jak dlouho. Ani nám Pán Bůh mnohé věci neřekne a přece se s touto nevědomostí musíme naučit žít.
Sedm let Davidova starostování v Chebrónu nám připomíná, že na některé věci si člověk musí umět počkat a tak říkajíc k nim dozrát. Není dobré se za svým cílem příliš drát a snažit se věci uspěchat. Věřící člověk tu má určitou výhodu. Smí vědět, že jeho život je v Božích rukou a některé věci může přenechat Pánu Bohu. To neznamená naprostou pasivitu, ale spíš aktivní pokoru a vytrvalost. Důležité věci je třeba nevzdávat a připravovat se na ně, i když jich dlouho nemůžeme dosáhnout. Nejdůležitější je přitom důvěra, s kterou člověk odevzdá své sny a ambice Pánu Bohu - a pak poctivě pracuje a nechá se překvapit, k čemu jej Pán Bůh časem dovede. Jinými sovy, když člověk věří Bohu, nemusí se užírat stále otázkou, kdy už se něco zlepší a změní. Místo toho přijme i svou provizorní situaci jako příležitost, při níž je možné vykonat mnoho dobrého, místo aby stále snil o tom, coby kdyby. Davidovo kralování v Chebrónu mělo svůj smysl, a jistě pomohlo i k tomu, že byl po sedmi letech přijat za krále nad celým Izraelem bez zbytečných sporů a se všeobecným souhlasem.
Z počátku je však situace velmi nepřehledná. Nad kmenem Juda vládne David, zatímco nad celým Izraelem je dosazen za krále jediný žijící Saulův syn Išbošet. Je to však pouhá loutka v rukou svých generálů. Davidovo malé soukromé království je jim trnem v oku a rozhodnou se ho připojit zpátky do svazu dvanácti kmenů. Dojde k bratrovražedné bitvě mezi oběma tábory, z které se nám zachovalo několik pozoruhodných vzpomínek.
Jedna z nich říká, že ještě před bitvou se oba velitelé pokusili zabránit krveprolití tím, že si vyžádali věštbu pomocí znamení. Tím znamením měl být souboj u gibeonského rybníka. Z každé strany bylo vybráno dvanáct mladíků, kteří se postavili proti sobě. Nač má bojovat všechen lid, když to za nás mohou rozhodnout gladiátoři?
Ve starověku se věřilo, že o vítězi takového souboje rozhodují bohové, takže je pak už zbytečné dál bojovat. Poražení uznají svou porážku a ustoupí. Podobný souboj kdysi svedli Goliáš a David. Jenže tentokrát souboj dopadl nerozhodně. Dva tucty mladých mužů zemřeli zbytečně. Jeden druhého uchopil za hlavu a vrazil mu dýku do boku. Nikdo nezvítězil. Všichni padli zároveň. Jak je to možné? Jak to, že Bůh nedal jasnou odpověď?
Ale on ji přece dal! Juda a Izrael spolu nemají bojovat vůbec! Nelze přece obětovat životy dvou tuctů mužů a myslet si, že nám to vyřeší otázku, komu dává Bůh přednost. Tím spíš ne životy tisíců vojáků. Pána Boha nelze přinutit k odpovědi, ani když u toho teče lidská krev. Je mnoho věcí, které si my lidé musíme vyřešit sami a použít přitom zdravý rozum a upřímné srdce.
Pěkným příkladem, že to jde, je následující příběh, kdy se po prohrané bitvě uchýlí na jeden z pohorků Išbošetovo vojsko pod vedením generála Abnéra. Kolem něho se rozloží vítězné judské vojsko pod vedením generála Joába. Bitva už je rozhodnuta. Juda ubránil nezávislost svého království v Chebrónu ale stále umírají lidé a vyřizují si své osobní účty. A když už to vypadlo, že dojde k masakru obklíčené skupiny izraelských bojovníků, ozve se hlas velitele obklíčeného vojska: „Což musí meč požírat nepřetržitě? Copak nevíte, že nakonec zůstane jen hořkost? Joábe, proč nevydáš rozkaz, že bitva už skončila ?!“
To je přece slovo Boží ! Žádný souboj, žádné losy, žádná nebeská znamení - ale z úst tvého nepřítele k tobě mluví Bůh! „Proč kolem sebe šíříš zkázu? Copak nevíš, že nakonec zůstane jen hořkost?
Jóab to Boží slovo zachytí a přijme. „Jakože živ je Hospodin, kdybys to neřekl, nechal bych své vojsko loupit a vraždit celu noc až do rána.“
Při vší syrovosti a krutosti dnešního příběhu - zde je evangelium. Když tě někdo prosí o milost, nebuď hluchý. Když se někdo dovolává tvého odpuštění a porozumění, nebuď neústupný. Nikdy nejde zvítězit na celé čáře. Člověka, s kterým dnes bojuješ, budeš zítra potřebovat. S tím, kterého bys dnes nejraději zabil, budeš chtít v budoucnu dobře vycházet.
Z každého sporu, který není rozumně a spravedlivě vyřešen, nakonec zůstává jen hořkost. Náš dnešní text říká, že je snadné bitvu začít a dokonce v ní i zvítězit, ale těžší bývá spor ukončit a začít spolu zase slušně vycházet a žít. A právě to nás chce Pán Bůh ústy Abnérovými naučit. Ukončit spory a všechny drobné války, které nás stojí tolik sil a k ničemu nevedou.
Opačný výsledek má souboj, který tomu všemu předcházel. David měl synovce Asáela, který byl „hbitých nohou jako gazela“ - tedy něco jako famózní Jamajčan Bolt. Tento nezkušený Azaél se vydá v zápalu boje stíhat zkušeného matadora mnoha bitev - generála Abnéra. Je to mladý chlapec, pyšný na svou rychlost a strženým snadným vítězstvím. Starého válečníka snadno a brzy dožene. Abnér ho však varuje. Jasně mu říká: Nech mě na pokoji nebo to špatně dopadne. Asáel ho však neposlechne, zaútočí a doplatí na to.
Podobných příběhů bychom mohli vyprávět desítky. Mladí lidé se vrhnou do dobrodružství, přecení své síly, nevidí napravo ani nalevo. Ale i my staří hlupáci se někdy pustíme do bojů, které nemůžeme vyhrát.
Bible k tomu říká jedinou větu: Každý, kdo přijde k místu, kde Azaél padl, zůstane stát. Je v tom smutek, pokora a úzkost - ale i poznání. Jsou situace a spory, kdy je moudré ustoupit a neútočit. Nač zbytečně provokovat a jít bezhlavě za svým cílem. Někdy je lepší zůstat stát a mlčet. Nic nepodnikat a nechat hlavu vychladnout. Zapojit rozum a dohodnout se svým protivníkem, dokud je čas. Jinak zůstane jen hořkost a pláč.
Pane nauč nás větší trpělivosti, pokoře a moudrosti. Nedovol nám, abychom se vrhali od zbytečných sporů a nesnažili se druhým vracet jejich rány. Dej nám sílu přinášet do tohoto světa pokoj a smíření. Amen.


Jiří Gruber, Brno, 23.8.2009

RSS kanál

Syndikovat obsah