Kdy je lépe mlčet

Ježíš byl přiveden před vladaře. Vladař mu položil otázku: "Ty jsi král Židů?" Ježíš odpověděl: "Ty sám to říkáš." Na žaloby velekněží a starších nic neodpovídal. Tu mu řekl Pilát: "Neslyšíš, co všechno proti tobě svědčí?" On mu však neodpověděl ani na jedinou věc, takže se vladař velice divil.

Evangelisté se ve svém vyprávění o Ježíšově ukřižování pokouší odpovědět na tehdy velmi naléhavou a bolestnou otázku. Kdo je za Ježíšovu smrt zodpovědný? Kdo nese největší vinu na tom, že Boží Syn, který přišel na svět, aby nás zachránil, byl odmítnut a nepochopen? Nepopiratelným faktem je, že o ukřižování s konečnou platností rozhodl římský místodržitel Pilát. Kdyby Ježíše soudila židovská velerada, byl by ukamenován podobně jako později diakon Štěpán. Ježíš však byl odsouzen římskou mocí a popraven na kříži jako vzbouřený otrok.
To ovšem byla pro vznikající církev velmi špatná zpráva. Hlásit se k člověku, který byl odsouzen za vzpouru proti římskému státu znamenalo velezradu. Pro křesťanskou misii by to byla nepřekonatelná překážka. Ale evangelisté shodně svědčí, že Ježíš nebyl Spartakus ani kandidát na jeruzalémský trůn, ačkoli mu na kříž napsali, že chtěl být židovským králem. Vidět Ježíše jako pouhého vzbouřence a bojovníka proti Římu, mohl pouze ten, který se na celou věc díval z hodně veliké dálky. Vzpomínka apoštolů, kteří prožili Velký pátek v Jeruzalémě, říkala něco jiného.
Největší vinu na Ježíšově smrti nesli zbožní a věřící lidé. Právě oni Ježíše nepřijali a elegantně se jej zbavili. Sami ho sice na smrt neposlali, ale celé to šikovně zinscenovali. Přinutili Piláta, aby to udělal za ně. Vmanipulovali ho do situace, kdy neměl na vybranou. Kdyby Pilát Ježíše propustil, jak chtěl, byli by ho u císaře udali, že podporuje vzpouru a nepokoje. Proto jim raději vyhověl, ačkoli na něm žádnou vinu nenalezl. Představitelé Božího lidu tak dosáhli svého a přitom zůstali zdánlivě čistí. A Pilát, který s nimi byl jinak na kordy, raději vyhověl jejich žádosti, než aby riskoval, že bude mít v Římě problémy. Podepsal rozsudek, ale ruku mu vedli jiní.
V pozdější dobách tomu křesťané rozuměli tak, že vina za Ježíšovu smrt padá na celý židovský národ, což je nesmysl, který nesmíme už nikdy vyslovit ani opakovat. Vždycky, když se v Novém zákoně píše o Židech - musíme myslet na církev, která se brání Božímu slovu. Je to nevěrná církev, která nese největší odpovědnost za Ježíšovu odsouzení. Pilát byl použit pouze jako nástroj, ale žalobci a iniciátoři byli zbožní a samo spravedliví lidé.
Velkopáteční příběh nás tak varuje a upozorňuje, jak snadno se církev Ježíšovým slovům a nárokům dovede vyhnout. Pod svícnem bývá největší tma a dějiny církev o tom stále znovu svědčí. Lidé, kteří se navenek předhánějí v projevech zbožnosti a zachovávání tradic , ve skutečnosti Boží nároky často jen šikovně obcházejí. Možná v tom není zlý úmysl, ale pouhá pohodlnost a setrvačnost. Nezapomeňme, že slavný apoštol Pavel patřil původně mezi největší nepřátele křesťanů. Tak jako souhlasil s popravou Štěpána, jistě by souhlasil i s ukřižováním Ježíše Krista. Čím déle jdeme po cestě víry, tím větší je nebezpečí, že se nám víra stane pouhým zvykem, v kterém se dobře zabydlíme a většinu Božích nároků si vůbec nepřipouštíme. Ježíš přinesl od Boha mnoho nových myšlenek a výzev, ale právě novým věcem se spokojená víra nejvíc brání.
Zaslepenost, s kterou se starozákonní církev zbavila Ježíše je pro nás stálým mementem, abychom neztratili otevřenost a pokoru, s kterou Ježíše přijali obyčejní rybáři, posmívaní žebráci, proklínaní celníci a odsuzované nevěstky. Evangelium je dobrá zpráva pro lidi, kteří si o sobě nedělají iluze, ale pro ty, kteří si na sobě zakládají, je většinou nepřijatelné. Ale to neznamená, že se k němu navenek nehlásí a sami sebe tím ubezpečují, jak jsou dobří a spravedliví.
To druhé, nad čím se dnes zamyslíme, je Ježíšovo mlčení. Během celého procesu náš Pán pronesl jen několik neurčitých vět. To je zvláštní. Až dosud se svými odpůrci otevřeně diskutoval a pádnými slovy vyvracel jejich argumenty. Od obviněného proroka či filosofa se očekávalo, že se bude výmluvně hájit a dokazovat svou nevinu. Konec konců byla to skvělá příležitost, jak vysvětlit své učení a kdyby nic jiného, formulovat svůj odkaz. Podobné příležitosti využil Sokrates, stejně jako apoštol Pavel, který před soudem odvážně hlásal evangelium mocným tohoto světa. Proč v podobné situaci Ježíš mlčel? Kdyby Pilátovi a Herodovi zopakoval kázání na hoře nebo některé ze svých podobenství, třeba by nad sebou začali přemýšlet.
Ale Ježíš před Pilátem a Herodem neřekl ani slovo. Jako by ani neměl zájem s těmito lidmi mluvit. Jakoby to už předem vzdal a považoval za marné. Těm, kteří se mu smáli, když visel na kříži, také neodpověděl. Ale tomu, který jej na kříži prosil o pomoc, dal naději. Ježíš se tedy neuzavřel sám do sebe. Během svého utrpení se tiše modlil a prosil za ty, kteří mu působili bolest. Ale těm, kteří ho již předem odsoudili, neodpověděl ani slovo. Není to tedy rezignace ani únava. Ježíšovo mlčení je čin víry.
Mlčet znamená čekat na Boha. Ježíš se svými soudci nemluví, protože se nepotřebuje hájit ani obhájit. Utrpení a kříž, kterému jde vstříc, jsou pro něj součástí cesty, kterou si dobrovolně zvolil. Ježíš má před očima prorokova slova o trpícím služebníku z 53 kapitoly knihy Izaiáš, které jsme četli v úvodu dnešních bohoslužeb. „Byl trápen, ale pokořil se. Ústa neotevřel. Jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači. Zůstal věrný, slovo nepromluvil.“ Apoštol Petr o této chvíli později svědčí: „Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě“ (1P 2,23). Ježíšovo mlčení je vyznáním víry. Ježíš věří, že ho obhájí sám Bůh.
I v našem životě mohou být chvíle, kdy je lepší útoky a nespravedlivá obvinění přejít mlčením a neodpovídat na ně. Když je člověk bezmocný a nepochopený, všechno cokoli by řekl, se obrátí proti němu. Mlčení může být tichý protest, kterým se utečeme k Bohu, který slyší urážky, které padají na naši hlavu a nenechá je - tak jako v Ježíšově případě - bez odpovědi. Boží odpovědí na všechen ten posměch a urážky je přece Ježíšovo vzkříšení.
Když člověk mlčí a nedá se strhnout hněvu, je to velké vítězství na zlem a pokušením. Kdo mlčí, nemusí později litovat svých slov a trápit se nad tím, že řekl, co neměl a nechtěl. Mlčení je zajisté výjimečný způsob odpovědi, kterého bychom měli užívat jen výjimečně. Za normálních okolností Ježíš se svými odpůrci a protivníky mluvil, diskutoval a mnohé se jim snažil vysvětlit. Ale v této chvíli již všechno řekl. To, co měl udělat se již stalo. Nyní bylo nejdůležitější nenechat se vyprovokovat. I pro nás může být někdy mlčení tou nejlepší cestou jak reagovat na útoky druhých. Jsou chvíle, kdy jsou všechna slova marná. Ježíš nám svým mlčením připomíná, že některým lidem je marné cokoli říkat, protože už předem vědí, co nám odpovědí
Ježíšovo mlčení má však ještě jeden aspekt. Může se stát, že ne my - ale lidé v našem okolí mlčí a nic neříkají. Toho bychom si měli dobře všímat. Když někdo mlčí, neznamená to, že se vším souhlasí a nemá nám co říci. Když někdo mlčí, může to znamenat, že mu nikdo nenaslouchá a nebere ho vážně. Mlčení našich blízkých může být skrytým znamením, že v jejich životě je něco v nepořádku a je třeba jim pomoci, aby své trápení a bolest vyslovili. Možná mlčí, protože na ně nikdo nemá čas. Možná mlčí, protože už nikomu nevěří. Možná mlčí, protože ztratili naději.. Ale když mlčí naši bližní, může to znamenat, že už nemají nikoho, komu by své trápení svěřili. Nenechme je v jejich samotě. Vždyť i Pán Ježíš prosil své učedníky, aby s ním v zahradě Getsemanské bděli a neusínali, když se modlil.
Nakonec ještě tato myšlenka. Všichni samozřejmě víme, že Ježíš neprovedl nic zlého, ale právě proto stojí za pozornost, z čeho jej obvinili a nakonec i odsoudili. Hlavní bodem obžaloby je Ježíšovo mesiášství. Bylo však třeba, aby se k němu jasně přiznal. Na otázku: „Jsi král židů?“, odpověděl Pilátovi: „Ty sám to říkáš.“ Proč Ježíš jasně neřekl: Jsem Boží syn a pokud to neuznáte, propadnete Božímu soudu?“ Když utišil bouři na jezeře, mohl přece podat zřetelný důkaz své moci a mesiášství. Jak mohli ti lidé vědět, kdo je, když jim to jasně neřekl?
Ale něco podobného se dělo už dříve. Ježíš bránil lidem, které uzdravil, aby o něm svědčili. Učedníkům zakazuje, aby provolávali, že je Mesiáš. Proč se brání odhalit svou pravou tvář?
Protože každé z těch slov ho svazuje a omezuje. Jestliže dnes církev o Ježíši vyznává, že je Mesiáš, Syn Davidův, Boží syn a Spasitel je to něco jiného, než když se ta slova ozývala za jeho života. Dnes je to Ježíš, kdo dává těm slovům význam. Ale tehdy tomu bylo naopak. Všechna ta slova měla již předem daný obsah. S každým byla spojena zcela určitá naděje a očekávání. Ježíš však nepřišel, aby plnil hotová lidská přání. Být Mesiášem by znamenalo vzít zbraň a vyhnat ze země všechny cizince. Být Spasitelem světa by znamenalo konkurovat císaři. Být synem Božím by znamenalo sestoupit z nebe a vykonat na zemi poslední soud.
Ježíš však nepřišel naplnit lidská očekávání ale Boží vůli.. Proto ho není možné zaškatulkovat do našich pojmů. Žádné slovo, žádná představa, žádná definice nevystihne jeho poslání. Byl vysvoboditel, ale nepoužil násilí. Byl lékař, ale nepoužíval léky. Byl král, ale jeho království nebylo z tohoto světa. Byl Synem Božím a přitom zůstal až do konce člověkem. Evangelium, které přinesl Ježíš, přesahuje všechny naše představy a pojmy. Nechtějme za každou cenu všemu rozumět a všechno si zařadit. Když čteme bibli, když slyšíme kázání, když se modlíme, měli bychom se stále znovu především divit: Kdo to jen je, že ho poslouchají větry a moře a přitom je tak tichý a laskavý? Kdo to jen je, když umírá bezmocný na kříži a přitom dovede křísit mrtvé? Kdo to jen je, že někteří jsou kvůli němu ochotni změnit své životy, zatímco pro ostatní je jeho příběh jen dávná historie. Kdo to jen je, že na jeho památku dnes lámeme chléb a pijeme víno?
Pane Ježíši Kriste, je mnoho věcí, které nechápeme. Je mnoho věcí, kterým se nepřestaneme divit. Přece však tušíme a věříme, že jsi nám ukázal cestu, která má smysl a naději. Cestu lásky a oběti. Pomoz nám, abychom po ní šli tiše a statečně až do konce svých dnů. Amen.

Velký pátek 10.4.2009, Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah