Když zlo vládne světem


Davidovi oznámili: "Hle, Pelištejci bojují proti Keíle, už plení humna."
David se doptával Hospodina: "Mám jít a pobít tyto Pelištejce?" Hospodin Davidovi řekl: "Jdi, pobiješ Pelištejce a zachráníš Keílu." Davidovi muži však namítali: "Už tady v Judsku žijeme ve strachu; natož když potáhneme ke Keíle proti bitevním řadám Pelištejců." Proto se David doptával Hospodina znovu a Hospodin mu odpověděl. Řekl: "Jen táhni dolů ke Keíle, já ti vydávám Pelištejce do rukou." David se svými muži tedy odtáhl ke Keíle a bojoval proti Pelištejcům. Zahnal jejich stáda a připravil jim zdrcující porážku. Tak David vysvobodil obyvatele Keíly. Když Ebjátar, syn Achímelekův, uprchl k Davidovi do Keíly, vzal s sebou efód. Saulovi bylo oznámeno, že David přišel do Keíly. Saul řekl: "Bůh ho vydal do mých rukou. Je polapen, vstoupil do města s vraty a závorami."
Saul vyzval k boji všechen lid, aby táhli dolů na Keílu a oblehli Davida a jeho muže.
Když David zvěděl, že Saul proti němu chystá to nejhorší, poručil knězi Ebjátarovi: "Přines efód." A David se ptal: "Hospodine, Bože Izraele, tvůj služebník dostal jistou zprávu, že Saul hodlá přitrhnout ke Keíle a zničit město kvůli mně.
Vydají mě občané Keíly do jeho rukou? Sestoupí sem Saul, jak to slyšel tvůj služebník? Hospodine, Bože Izraele, oznam to prosím svému služebníku." Hospodin odpověděl: "Sestoupí."
David se tázal: "Vydají občané Keíly mě i mé muže Saulovi do rukou?" Hospodin odpověděl: "Vydají." Nato David se svými muži, bylo jich kolem šesti set, vytáhl z Keíly a přecházeli z místa na místo. Když bylo Saulovi oznámeno, že David z Keíly unikl, zanechal tažení. David pobýval v poušti na nepřístupných vrcholcích; pobýval v horách pouště Zífu. Ačkoli po něm Saul po celý čas pátral, Bůh mu ho do rukou nevydal. David viděl, že Saul vytáhl, aby mu ukládal o život, i ukryl se v poušti Zífu v Choreši. Jónatan, syn Saulův, se vypravil a šel za Davidem do Choreše. Ve jménu Božím mu dodal odvahy. Řekl mu: "Neboj se, ruka mého otce Saula tě nenajde. Ty budeš kralovat nad Izraelem a já budu druhým po tobě. Také můj otec Saul to ví." Oba uzavřeli před Hospodinem smlouvu. David zůstal v Choreši a Jónatan se odebral ke svému domu.

1S 23,1-18


Milí bratři a milé sestry!
Keila bylo město v jižní části Izraele, které bylo napadeno pelištejskými bandity. Problém byl v tom, že útočníci měli lepší zbraně než Izraleci. Boží lid bojoval luky a oštěpy, kdežto Pelištejci měli železné meče a štíty. Jeli ohroženo jedno město, je ohrožena celá země. Právě pro takové případy měl Izrael svého krále, který měl shromáždit vojsko a jít obklíčeným na pomoc. Jestliže neměl odvahu postavit se jim v otevřením boji, mohl se pokusit útočníky alespoň odlákat a odvézt z ohroženého města ženy a děti. Ale Saul mlčí a nic nedělá. Nechá město svému osudu.
Je tu však jiný muž, který by mohl pomoci. David. Někteří v něm vidí budoucího krále. Ale Jišájův syn má dost vlastních problémů. Skrývá se se svými muži před králem již delší dobu v poušti. Na jeho hlavu vypsána vysoká odměna. Jen blázen by v takové chvíli vystrkoval hlavu.
Ale David se ptá Hospodina. Co mám dělat? Mám mlčet a nechat ty lidi na pospas nepříteli? Nebo jim mám jít na pomoc a riskovat kvůli nim život? Hospodin odpověděl: „Zachovej se jako král svého lidu. Jdi svým bratřím na pomoc.“
Davidovi muži však odmítají poslušnost. Zcela rozumně namítají: „Nemáme dost svých vlastních starostí? Nestačí, že se musíme skrývat a nikomu nemůžeme věřit. Kdekdo nás Saulovi za odměnu rád vydá. A my místo abychom se ztratili v roklinách, půjdeme veřejně bojovat proti Pelištejcům. Vždyť to je sebevražda! Z jedné strany nás budou honit Pelištejci a z druhé Saulovi špehové?“
Nechtěl bych být na Davidově místě. Má se člověk plést do cizích věcí, když má sám dost vlastních problémů? Máme riskovat své vlastní pohodlí, majetek a životy a angažovat se tam, kde měli pomoci jiní. Má smysl plést se do cizích věcí? David váhá a znovu se ptá Hospodina. A Bůh mu odpověděl: „Jdi, tvá cesta bude vítězná.“
Možná si řeknete, David to měl jednoduché. Hospodin mu odpovídal na jeho otázky bezprostředně a konkrétně. Jak se však máme zeptat my? Ale copak my se ptáme? My většinou začneme rovnou snášet argumenty jako Davidovi muži. David dostával od Boha přímé odpovědi díky posvátným losům, protože ještě neměl v rukou bibli jako my. Nám odpovídá Bůh biblickým slovem. A v bibli je celkem jasná odpověď, že cizím lidem pomáhat máme i za cenu vlastních obětí. Ježíšův život a příklad je toho jasným důkazem. Co jiného byla cesta na kříž, než snaha pomoci lidem, kteří žijí v zajetí hříchu a strachu, že jejich život skončí v nicotě smrti. Také apoštol praví: „...jedni břemena druhých neste“.
Náš problém není v tom, že bychom neznali Boží vůli, ale v tom, že se ji zdráháme poslechnout podobně jako Davidovi muži. Není jednoduché hasit, co nás nepálí. Není obvyklé myslet na cizí problémy jako na své vlastní, vžít se do situace svých bližních a hledat pro ně dobrá řešení. Nikomu z nás se do toho nechce. Ale Bůh říká: Mysli na svého bližního jako sám na sebe. Nezavírej oči před cizím utrpením. Nebuď jako kněz a levita, jednej s druhými jako jejich skutečný bližní a přítel.
David se tehdy mohl opřít o Boží požehnání: „Jdi a pomoz jim. Tvá cesta bude vítězná.“ Ale i tak to pořád bylo jen pouhé slovo a kdyby mu David nevěřil, nikdy by ze svého úkrytu nevyšel. Ale právě víra je nejdůležitější. Tu hledáme i my. Boží požehnání máme. Když se obětujeme pro druhé, když nám nejde o vlastní slávu a prospěch, ale o blaho druhých - smíme věřit, že je Bůh na naši straně. Nebo ještě lépe - v tu chvíli jsme na straně Boží. Ale záruku, hmatatelný důkaz nám nikdo nedá. Jen vírou a osobní odvahou je možné toto Boží zaslíbení naplnit. David je toho názorným příkladem.
Svou statečností strhl své muže a zahnal lépe vyzbrojené útočník. Získal zpátky ztracenou kořist a Keila mu otevřela své brány. David byl vítěz a celá země k němu vzhlížela s obdivem. Jenže Saul mu ten úspěch nedaroval. Byl jako medvěd, který se náhle probudí ze zimního spánku. Když bylo ohrožené město, které měl chránit, nehnul prstem. Když nyní může Davida obklíčit v uzavřeném městě, svolává zemskou hotovost. Vidí v tom dokonce Boží znamení. Vždyť David do té pasti sám vlezl. Možná byl Saul dokonce tak mazaný a cynický, že mu ji sám nastražil. Kdo ví, zda schválně nešel Keile na pomoc, aby vylákal Davida z úkrytu.
Je těžké žít ve světě, kde na vás druzí líčí pasti. Je těžké žít ve světě, kde se poctivost a obětavost obrátí proti vám. Ale ještě těžší je žít ve světě, kde už neplatí ani vděčnost. Když se David ptá Hospodina: Vytáhne Saul proti vlastnímu městu? Hospodin mu odpoví: „Ano. Saul tě v tom městě obklíčí.“ To se ovšem dalo čekat, ale Davida pálí ještě jedna otázka: Co udělají lidé, kterým jsem zachránil život? Vydají mě do Saulových rukou? A Hospodin odpověděl: Ano, vydají!
Není to hrozné? Člověk někomu pomůže a on ho zradí. Člověk kvůli někomu obětuje svůj čas a pohodlí a on se pak k němu ani nezná. Nevděčnost vládne světem. Hospodin to ví a říká Davidovi i nám tvrdou pravdu do očí. Věřit Bohu neznamená být naivní. Věřit Bohu neznamená věřit, že lidé jsou hodní a dělat si o nich iluze. Kdo čte bibli, kdo naslouchá Bohu, je realista. Ví, co ho v tomto světě čeká. A přece si dokáže zachovat poctivost a laskavou tvář.
Jiní by asi v takovou chvíli pobili všechny muže ve městě a předešli tak možné zradě. Ale David beze slova výčitek odchází. Místo aby se opevnil za hradbami, raději bude dál utíkat volnou krajinou, kde ho každý může udat a zradit. V opevněném městě by se bránil o poznání lépe. Ve městě byly zásoby jídla a vody na mnoho měsíců, zatímco skrývání v poušti bude neskonale těžší a nebezpečnější. Každou noc spát na jiném místě. Každý den si hledat nový úkryt a pramen vody.
A přece David odchází. Je jistě zklamaný, ale současně uznává, že občané Keily za nic nemohou. Nemá právo vtáhnout je do vlastního rizika. Jsou to obyčejní lidé, kteří nemají nic společného s tím, že on sám utíká opřed Saulem. David nechce, aby kvůli němu trpěli nevinní lidé. Mohl po nich žádat pomoc na oplátku, ale na druhé straně ví, že by ty lidi vystavil zkoušce, v které by neobstáli. Raději tedy odchází, aby předešel jejich zradě.
Pozoruhodné řešení. Nežádat od lidí víc, než čeho jsou schopni. Nenakládat jim víc, než unesou. Nepokoušet je k hříchu. Nenechat je padnout, pokud tomu můžeme sami předejít. Jestliže je psáno, že na nás Bůh nedopustí těžší zkoušku než dokážeme unést, měli bychom i my být stejně ohleduplní. Jsou věci, které bychom si od druhých možná přáli a přece je od nich nemůžeme vyžadovat. S lidskou slabostí je třeba počítat. Jestliže se lidé sami a svobodně nerozhodnou nám pomoci, nezbývá než spoléhat na vlastní síly a Hospodina. Vynucovat si pomoc a lásku nemá smysl. I když si třeba myslíme, že na ni máme nárok.
A tak se David znovu skrývá. Jeho muži si asi mezi sebou šuškali: Copak jsme to neříkali? Teď máme nepřítele na dvou frontách. Půjde po nás Saul i Pelištejci. A David si může v duchu opakovat: Příště už nikomu nepomohu. Nač za někoho tahat kaštany z ohně , když mně pak v nouzi nikdo nepomůže. Ale pak si možná vzpomněl na malé děti, které ho v Keile vítali jako osvoboditele. Ty přece opravdu zachránil! Možná mě teď Saul chytí a připraví o život, ale kvůli těm dětem to stálo za to. Snad právě proto měl Hospodin pomazal za krále nad Izraelem, abych chránil bezbranné a nehleděl na svůj prospěch, ale na dobro druhých.
A když tak bezcílně bloudili pouští ve strachu, že je někdo objeví a udá, objevil se na cestě osamělý muž se zahalenou tváří. Když ho přivedli k Davidovi, ukázalo se, že je to Saulův syn a budoucí dědic trůnu - Jonatán. Kdyby se někdo dozvěděl o jeho cestě, byl by synem smrti. Se zrádci nemohl mít slitování ani vlastní otec. Jonatán přesto tajně opouští tábor svého otce, aby naposled podal ruku svému příteli a řekl mu: „Neboj, se. To co děláš, je správné a Bůh ti požehná. Můj otec tě nenávidí, ale já ti ustoupím a předám královskou korunu. Já jsem pouze králův syn, ale ty jsi králem od Hospodina.“
Představte si, že ve chvílí, kdy pochybujete sami o sobě, ve chvíli, kdy vám všichni vyčítají, že jste udělal chybu a pletl se do cizích věcí, přijde syn vašeho nepřítele a řekne: „Bůh ti žehnej.“ To bylo to největší zjevení Boží vůle a pomoci, jaké David poznal. Boží odpověď na jeho nejistotu. Jonatán byl anděl, kterého Bůh poslal, aby Davida uklidnil a povzbudil.
Jsou chvíle, kdy potřebujeme od druhých slyšet, že jsme jednali správně. Jsou chvíle, kdy se máme navzájem podržet a jeden druhému nahlas říci: „Vážím si tě. Mám tě rád.“ Jsou chvíle, kdy má slovo a lidská solidarita cenu zlata. Jsou chvíle, kdy k nám Bůh mluví lidskými ústy a podobně se i my máme stát Božími posly a anděly pro své bližní.
Biblický příběh pokračuje, ale my ho dnes již opustíme. David nám ukázal v mnohém cestu. Dostal se do složité situace, ale nepřestal se ptát Boha, co má činit. Odpověď, které se mu dostalo pomocí posvátných losů byla podobná, jakou dnes čteme v bibli: Nemysli jen sám na sebe. Máš odpovědnost za druhé. Ale když tě zklamou, nediv se tomu. Být vděčný není povinnost, ale svoboda. Když ti druzí nepomohou, je to smutné, ale je tu Bůh, který je věrný. On za tebou pošle člověka, který tě uklidní a povzbudí.

Pane Ježíši Kriste, tys nám přišel na pomoc, i když jsi nemusel a čekala Tě v tomto světě jen bolest a zklamání. Ty nám každý den pomáháš, ale my si v tvé pomoci nevážíme. A přece nám pomáháš znovu a znovu a my je žasneme nad tvou trpělivostí. Amen

Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah