Náhlá střevní příhoda

Saul zvolal: "Což to není tvůj hlas, můj synu Davide?" Král se dal do hlasitého pláče. Pak Davidovi řekl: "Jsi spravedlivější než já. Ty mi odplácíš dobrým, ale já jsem ti odplácel zlým.

1Sa 24,17-18


Milí přátelé, bratři a sestry!
Je Květná neděle. Měli bychom se tedy zamýšlet nad tím, jak Ježíš přijíždí na oslátku do Jeruzaléma. Místo toho jsem vybral historku o Davidovi, který se krčí v jeskyni a Saulovi, kterého přepadla náhlá střevní příhoda.( viz 1Sa 24)
Ale nenechme se mýlit. Davidovy příběhy mají s Ježíšovým životem vnitřní souvislost. Ježíš v nich hledal inspiraci a Boží vůli pro svůj život. David sám byl člověk nedokonalý a hříšný. Často jedná vznětlivě a prudce, ale ve vrcholných okamžicích svého života - a o jednom z nich jsme právě četli - se dovede podřídit Božímu vůli. V našem příběhu jako jediný porozuměl, co od něj Bůh v dané chvíli očekává. Místo aby svého nepřítele rázným činem zbavil života, nabídne mu smíření. Toto Davidovo rozhodnutí a některé jeho další činy můžeme chápat jako předzvěst Ježíšových slov a činů. Jestliže Ježíše nazývali Synem Davidovým, pak to není jen pro jeho rodový původ. Ježíš šel vědomě Davidovou cestou pokory a tichosti. Co David svými činy naznačil, jeho potomek Ježíš přivádí k dokonalosti a naplnění.
Abychom lépe pronikli do dnešního příběhu, zamyslíme se nejprve nad tím, proč Saul pronásleduje Davida. Zpočátku byl David králův věrný služebník a stal se manželem královy dcery. Ale od jisté doby má Saul strach, že ho chce David připravit o trůn. Vidí v něm soupeře a konkurenta. Podobně budou Ježíše pronásledovat král Herodes, velekněží a farizeové. Ti všichni mají dojem, že Ježíš ohrožuje jejich postavení. Bere jim moc, kterou mají nad druhými a jistoty, kterých se nechtějí vzdát. Ve skutečnosti ani David ani Ježíš nikoho neohrožují. Neusilují o moc ani o slávu na úkor druhých. Saul, Herodes i velekněží dávají svým nepřátelstvím vůči Davidovi a Ježíšovi najevo pouze svou vlastní nejistotu. Bojují proti nepříteli, kterého si sami vytvořili.
Tento strach však nemají jen lidé mocní a vysoce postavení. I my docela obyčejní lidé máme někdy obavy, že by nás Ježíš mohl připravit o naši vlastní suverenitu a svobodu. Když se bráníme nárokům evangelia, většinou to děláme proto, že se cítíme ohroženi ve svých možnostech. Říkáme si: Kdybych ve všem poslouchal pouze Pána Boha, už bych si nemohl dělat, co se mi líbí. Mnoho příjemných a žádoucích věcí bych si musel odříct. Každý z nás tak v něčem podobá Saulovi, který vidí v Davidovi konkurenci a nechce mu svěřit své vladařské žezlo. I my cítíme před Ježíšem nejistotu. Co si budeme povídat! Každý z nás chce být sám sobě pánem a králem.
Ale zkusme se tak jako Saul zbavit předsudků a přiznejme si, že Davidův syn Ježíš není náš konkurent ani nepřítel. Nepřišel nás obvinit a odsunout na vedlejší kolej. Jestliže přijmeme Ježíše za nejvyšší autoritu svého života, neztratíme tím nic z radosti a krás života. Tak jako Saul v náhlém prozření poznal, že David bude lepší král než on, i my smíme poznat, že Ježíš je lepší pán než naše sobecké a hněvivé já. Bůh, který se nám dal poznat v Ježíši Kristu a umírá za nás na kříži, není náš nepřítel a konkurent, ani dozorce nebo soudce, ale milující a odpouštějící Ochránce. Spolu se Saulem můžeme o Ježíši Kristu vyznat podobně jako on svědčí v našem příběhu o Davidovi: „Pane, uznávám, že jsi spravedlivější než já. Ty mi odplácíš dobrým, ale já jsem ti odplácel zlým. Jsem ve tvých rukou. Můj život nestojí za to, abys mě bral vážně a přece mi prokazuješ dobro. Necháváš mě žít, abych mohl napravit své chyby a dál si užívat svobody. Jak často se stane, že někdo potká toho, kdo jej zradil a nechá ho odejít v dobrém? Ježíši, díky tvému kříži vím, že nejsi můj nepřítel, ale dobrý Pán, kterému rád svěřím hlavní slovo ve svém životě.“
Druhá věc, které si dnes všimneme, se týká pokušení, kterému je David vystaven, když mu náhoda přihraje mocného krále v poloze bezmocného človíčka, který si musí odskočit do jeskyně, zatímco venku čeká v pozoru vojsko a zadržuje smích.
Na každého to někdy přijde, ale u těch, kteří tak rádi dávají najevo svou moc, je to zvlášť pikantní. Není mi známo, že by se někdo ve starověké literatuře odvážil nazvat náhlou střevní příhodu Božím znamením. Davidovi muži ano. „To je ten den, který dal nám Pán“, šeptají do ucha svému veliteli a těší se, že David bezmocného Saula jediným švihem meče sprovodí ze světa a vyděšeným vojákům ukáže pouze jeho hlavu.
Ale David to neudělá! I on vidí v té směšné situaci Boží znamení, ale ne k tomu aby zabíjel, ale prokázal milosrdenství! Saulova bezmoc je pro něho výzvou, aby nade vší pochybnost dokázal, že není zrádce ani nepřítel. Mohl se řídit zásadou oko za oko. Král ho chtěl několikrát zabít a hodil po něm pln nenávisti oštěpem. Ale David touží po smíření. Chce ukončit zbytečné nepřátelství. Věří, že se jednou z Božího rozhodnutí stane králem, ale místo aby se o to dral za každou cenu - bezohledně a přes mrtvoly - čeká, až k němu království přijde samo - z Boží milosti a v čase, který určí sám Bůh.
Ježíš šel podobnou cestou. Tak jako David měl i on vedle sebe mnoho těch, kteří ho na cestě do Jeruzaléma poučovali, co má dělat. Když viděli, kolik má přívrženců, nabízeli mu, že ho provolají králem. Když jim říkal, že bude před příchodem Božího království čelit protivenství a trpět, brali si ho stranou a vysvětlovali mu, že se mýlí: „Tebe nečeká bolest, ale sláva. A nás také! Už to neodkládej a nech troubit do boje. Teď je ta pravá chvíle. Podívej, kolik lidí ti dnes mává palmovými ratolestmi a čeká jen na to, co uděláš. Stačí jediné slovo a Jeruzalém bude náš.“ Ale Ježíš dál mluví o pokoře a odpuštění a uzdravuje nemocné. Svou budoucnost podobně jako David svěří do Božích rukou. Ani jednou nepoužije své božské moci, s kterou poroučel zlým duchům a mořské bouři.
V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že Ježíš definitivně prohrál. Byl odsouzen na smrt a nezmohl se ani na ten nejmenší odpor. Jeho nejbližší ho nechápali. Když viděli, že se Ježíš nebrání, strachem se rozutekli a ztratili veškerou naději. A přece se tento poražený Ježíš stal po třech dnech vítězem. Ale místo aby byl králem z moci lidí a usedl na nejistý jeruzalémský trůn, stal se prvorozeným z mrtvých. Králem králů a Pánem pánů.
Co si z toho však můžeme vzít pro své životy? Naše příběhy zdaleka nejsou tak vypjaté a dramatické. Nesedíme přikrčeni v jeskyni s nožem v ruce jako David ani se nerozhodujeme jako Ježíš, zda se postavíme do čela povstání nebo přijmeme kříž. Ale i my máme podobně jako David i Ježíš na vybranou, jakými cestami dosáhnout naplnění svého života. Člověk se může živit poctivou prací, ale také tím, že své zákazníky tak trochu podvádí. Člověk může být úspěšný díky tomu, že někoho šikovně odstrčí a pomluví nebo tím, že tak dlouho čeká na svou příležitost, až k němu sama přijde. Člověk může o svá práva tvrdě bojovat, drát se dopředu hlava nehlava a nadělat tím mnoho zlé krve nebo čekat, až si druzí všimnou, že něco umí a ocení jeho práci. Člověk může své děti a svého partnera dirigovat podle svých představ nebo jim může pozorně naslouchat a vycházet vstříc. Budeme-li naslouchat tomu, co píše v novinách a říká v televizi, dozvíme se většinou pouze to, že nesmíme být hloupí a myslet víc na sebe. Ale co když je to špatná rada? Co když tím vším jen přiléváme olej do ohně?
Ale to si máme nechat všechno líbit a pouze ustupovat? To jistě ne! Kdyby byl David zbabělec, zůstal byl přikrčený v jeskyni a počkal by, až Saul vykoná svou potřebu a odejde. Kdyby byl Ježíš opatrný, nikdy by nešel do Jeruzaléma, kde byl všem na očích a zůstal by v Galileji. David ani Ježíš však nezůstali pasivní. Oba dva vykonají čin, kterým dají jasně najevo, co staví na první místo. David neublíží bezmocnému člověku, i když se mu nabízí neopakovatelná příležitost k vítězství. Ježíš - místo aby své nepřátele potrestal a přivolal na ně oheň s nebe, prosí Boha, aby jim odpustil a položí svůj život v oběť za vinu a tak přinese světu smíření.
Křesťan tedy nemusí být jako panenka, která sedává v koutě a čeká, až si ji všimnou. Křesťan má využít příležitostí, které mu Pán Bůh připravuje. Ale ne k tomu, aby se sám prosadil, ale aby mezi lidmi ubylo zloby a nepřátelství. Křesťan nečeká se založenýma rukama, až za něj Pán Bůh vyřeší bídu světa nebo jeho rodinné problémy. Křesťan se tiše modlí a přitom usilovně přemýšlí, co by mohl udělat, abychom si přestali dělat navzájem naschvály. Křesťan prosí Boha o inspiraci a nápad, jak se zachovat, když nám nepřítel vleze do rány. Jsou chvíle, kdy můžeme své bližní velice snadno tak říkajíc potopit nebo jim v jejich slabé chvíli naopak pomoci a ukázat laskavou tvář.
Někteří lidé jsou na nás zlí, ale možný čekají pouze na malý náznak dobré vůle. Někdo ten první krok udělat musí. Možná to změnu nepřinese, ale zkusit se to musí! Nepřátelství a zloba k ničemu nevede a nic nevyřeší. Proč se tedy nepokusit o zázrak smíření? Jestli naše dobrá vůle přinese dlouhodobé výsledky a změny nám nikdo dopředu nezaručí. Naštěstí na tom nejsme závislí. Naše budoucnost je v Božích rukou. Proto nechť o každém z nás platí dávné přísloví: Zlo pochází od zlých lidí. Sejí zlobu, bolest sklidí. Podat ruku často bolí, přesto víra lásku volí.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi zapřel sám sebe a přijal si cestu kříže, abychom poznali, že jsi nás nepřišel odsoudit, ale zachránit. Tvé vzkříšení je nám zárukou, že činit dobře těm, kteří nám ubližují, má smysl a Tvé požehnání. Prosíme, dej nám k tomu sílu. Amen. 5.4.2009, JG

RSS kanál

Syndikovat obsah