Co bylo před velkým třeskem

Ti, kdo na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy.

Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.
V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.
On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.

Ef 1,3-14


Milí bratři a milé sestry!
Nejdřív jsem váhal, zda se mám vůbec pustit do kázání na podobný text. Vždyť tu chybí jakýkoli příběh a děj. Kupí se zde vznešená slova a člověk pomalu neví, co je podmět a přísudek. Je to text, v kterém se nejen posluchač ale i čtenář s tužkou v ruce rychle ztrácí. Kdybych se vás teď zeptal, co jste si po jeho přečtení zapamatovali, obávám se, že bychom společně nedali dohromady ani základní kostru - natož doslovné znění. Ale to všechno nemůže být důvod, abychom se o výklad takového textu alespoň nepokusili. Nenechme se hymnickou formou textu odradit a pokusme se z něho vytěžit Boží slovo do našeho života.
Jestli nám přece jen něco po přečtení úvodu listu Efezským utkvělo v hlavě, pak je to soustředění na Krista. Právě o něm je neustále řeč. Ježíš Kristus zde stojí v pozadí každé věty i myšlenky. Když zestručníme první větu a očešeme ji o rozvité přívlastky, vyjde nám celkem jasné prohlášení: V Ježíši Kristu dostáváme od Boha všechno, co potřebujeme k životu. Není třeba hledat jinde. Není nutné si nic doplňovat, nikam šilhat a něco dalšího hledat. To neznamená, že by jinde Boží dobrota nepůsobila. Křesťané nemají patent na Boha ani monopol na spasení. Ale každý, kdo poznal Ježíše Krista, má vědět, že už nemusí nikam běhat a nic dalšího shánět. Může být v klidu, protože je u pramene. Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů.
Hned vzápětí přijde těžko uvěřitelná věta, v níž apoštol tvrdí, že na nás Bůh myslel již před stvořením světa. To by znamenalo, že již před nějakými 13 miliardami let měl Pán Bůh v plánu, že tu budou lidé po celém světě chválit a zpívat mu žalmy. To je pro nás chronické skeptiky trochu silné kafe. Představa, že tento svět vznikl a trvá jen kvůli tomu, aby z našich úst zněla Boží chvála, je přinejmenším troufalá. Ale ona to zas taková hloupost není. Znáte nějaký jiný rozumný důvod vzniku vesmír a zrození člověka, než aby oslavoval Boží dobrotu a lásku?
Nedávno jsme četl úvahu jednoho současného věřícího astronoma, který se zamýšlí nad stářím a velikostí vesmíru. Když se člověk v noci podívá na hvězdnou oblohu nad sebou, cítí se být proti ní takřka titěrný a zbytečný. Co jsme my lidé uprostřed tak obrovského prostoru? Vždyť světlo hvězd, které k nám dnes přichází, je staré miliony let. Ale dnešní věda začíná uvažovat o tom, že náš vesmír je možná tak starý a neuvěřitelně rozsáhlý právě proto, aby se na jedné z jeho planet mohl po třinácti miliardách let narodit člověk. K tomu, aby z hvězdného prachu a plynů mohli při jaderných fůzích v nitru hvězd vzniknout z atomů vodíku další prvky nutné ke vzniku života, muselo uplynout právě oněch neuvěřitelných 13 miliard let. Dřív to z pohledu dnešní fyziky prostě nešlo a život by nikdy nevznikl. Ten neustále se rozpínající vesmír je tu možná opravdu proto, aby na jedné z jeho planet mohl dnes žít člověk obklopený zázraky přírody a milujícím Bohem. Apoštolova úvaha vůbec není od věci. Již před stvořením světa nás vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.
Když chválíme Boha a chceme žít podle jeho vůle, není to nějaká naše zvláštní záliba, koníček nebo dokonce úchylka. Tento svět přece nevznikl proto, abychom mohli vyrábět auta a elektřinu. A nikdo z nás se nenarodil jen proto, aby si mohl vydělat peníze, dobře se za ně najíst a pobavit. To vše je sice příjemné a důležité, ale je to pouze průvodní jev života. Pravý důvod proč žijeme, dýcháme, milujeme, rodíme děti, pracujeme, vynalézáme nové věci a žasneme nad krásou světa je podle apoštola v tom, abychom tím vším vzdali Bohu chválu. Bez tohoto svorníku by nic z toho, co děláme, nedávalo smysl. Nebojme se takto chápat svět a svůj život. Není to nic staromódního ani překonaného. Mimo jiné nám to pomůže osvobodit se od hodnocení života, které je závislé pouze na výkonu - ať už se jím míní míra bohatství, prožitků nebo chvilkového štěstí. Křesťan nemusí bojovat o uznání a místo na slunci. Nemusí být nutně úspěšný ani lepší než druzí. Křesťan může být docela obyčejný a přehlížený člověk. Ale když chválí Boha, který nás zahrnul tolikerou krásou a dobrodiním, má větší a trvalejší radost ze života než ti, kteří vydělali miliony.
Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny
a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.
Tady to máme černé na bílém - předurčení. Což o to. Není špatné být předem vyvolený k životu s Bohem. Ale co když někdo ke spáse předurčený není! Co když zrovna my jsme od počátku světa nevyvolení? Předurčení k zániku a zapomnění! Každý líc má přece i svůj rub.
Ale v tomto případě tomu tak není! Když apoštol mluví o našem vyvolení a předurčení, chce zdůraznit, že naše spása není lidské dílo a zásluha. Nikdo z nás se nestal předmětem Boží lásky, protože by si to vybojoval nebo se osvědčil víc než druzí. Všichni, kteří by chtěli být pyšní na to, že uvěřili, musí slyšet: O tvé víře bylo rozhodnuto ještě dřív než ses narodil. Vyvolení je v bibli vždycky jen kladné. Nemluví se o tom, že by Pán Bůh někoho předem zavrhl nebo vyškrtnul. Není třeba se bát ani namítat, že by nám nebo někomu jinému byla možnost víry a spásy odepřena. Každý člověk může uvěřit. Bůh chce, aby každý člověk mohl být spasen. Jestliže věříme, zatímco jiní nevěří, pak to znamená pouze tolik, že nás Bůh probudil k víře o něco dříve než ostatní. Nejsme o nic lepší než oni. Máme však za úkol probudit k víře ostatní. Podobné povolání a úkol měl kdysi Izrael.
Když někdo uvěří, je za tím dlouhý zápas a hledání z Boží i lidské strany. Ale právě proto je víra tak cenná. Existuje totiž riziko, že se to nepodaří a člověk Boží lásku odmítne. Nikdo z nás to nemá předem ztracené, ale nikdo to nemá ani dopředu zajištěné. Bůh se však ve své dobrotě už dávno rozhodl, že skrze Ježíše Krista přijme každého, kdo jeho lásku a milost přijme.
Když apoštol mluví o tom, že jsme byli přijati za syny, používá výraz pro adopci. Chce tím říci, že nikdo z nás nemá na víru nárok. Byli jsme přijati do Boží rodiny jako sirotci, kteří neměli kde zakotvit a marně hledali svůj domov. Ale že tu takový Boží domov v podobě křesťanské církve je a má stále otevřené dveře pro nás i všechny bloudící - o tom bylo rozhodnuto dávno předtím, než jsme přišli na svět. To, že smíme věřit a radovat se z Boží dobroty je dílo Duch svatého, na kterém se Boží Trojice domluvila již před stvořením světa.
V Ježíši Kristu jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti. Tato věta tvoří střed a vyvrcholení celého chvalozpěvu. Když apoštol mluví o Boží lásce a milosti, která tu byla dříve než tento svět, nestaví na svých vnitřních pocitech ani filosofických úvahách. Boží láska a plán našeho vyvolení tu byl již před velkým třeskem, ale teprve v životě Ježíše Krista se projevil veřejně a viditelně. Základem chvalozpěvu na Boží dobrotu není jen obecně náboženská úvaha o kráse stvoření. Důvodem naší chvály je setkání s Ježíšem z Nazareta, který z lásky k nám zemřel na kříži opuštěn Bohem i lidmi, aby tím přinesl oběť za naše hříchy a očistil nás od všeho zlého. Mnoho lidí se dovedlo obětovat pro druhé, ale k Ježíši se Bůh přiznal, když ho vzkřísil z mrtvých. Potvrdil tím každé jeho slovo a čin, jako projev své vůle. Vzkříšení znamená, že Ježíšovo slovo odpuštění platí navždy a smí být v jeho jménu vyhlašováno všemu stvoření. Křesťanství se neopírá o lidskou moudrost, která sbírá své argumenty v řádu přírody. Naše naděje není v klíčícím semínku, ale v příběhu Ježíše Krista. Teprve v něm jsme naplno poznali, proč Bůh stvořil svět, proč jsme se narodili a jaká je naše naděje. Ježíš Kristus nám ukázal, kam tento svět směřuje a co je jeho cílem. Tento svět vznikl, aby se mohl narodit Ježíš Kristus a zachránit člověka, který propadl hříchu. Právě to má apoštol na mysli, když píše: V evangeliu nám dal Bůh poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy.
Ta poslední slova stojí za pozornost, protože se v textu opakuje již podruhé. Křesťané mají poslání, aby se stali chválou Boží slávy. Mají se stát zviditelněním Boží dobroty a lásky v tomto světě. Není to tentokrát výzva k misii, která jde za lidmi, aby je o něčem přesvědčila. Není to ani výzva k aktivitě navenek, aby nás bylo co nejvíc vidět a slyšet. Je to povzbuzení, aby mezi námi v církvi a ve sboru byly takové vztahy a láskyplné prostředí, že lidé, kteří mezi nás přijdou, poznají a vycítí, že je mezi námi Bůh. Někdy si naříkáme, že lidé o víru a církev nestojí a nechtějí mezi nás přijít. Ale když pak mezi nás někdo přijde, najde zde opravdu to, co mu v kázání a různých letácích slibujeme? Lásku, porozumění odpuštění, radost, důvěru? Je mezi námi víc vděčnosti nebo spíš ukřivděného stýskání? Víc pokory nebo pyšného trumfování? Panuje mezi námi duch odpuštění nebo spíš podezírání a odsuzování? Není nic horšího, než když člověk hledá Boží lásku a je zklamán církví, která mu jí zvěstovala. Evangelium nestačí jen kázat. Evangelium se musí někde - alespoň na malém kousíčku země, mezi několika lidmi a třeba jen na krátký čas - stávat skutečností. Není vždycky posvícení, ale alespoň někdy musíme tu Boží lásky prožít. Právě to je podle listu Efezským posláním církve. Měla by to být taková „předsíň do nebe“. Pravda, občas do ní ještě zafouká syrový vítr lidské zloby, ale přesto už by tu člověku mělo být dobře. Církev je obrázkem toho, kam nás chce Pán Bůh jednou přivézt. Pěkně se o tom zpívá v jedné husitské písni: „Vyšší k nižším má se tiše, kdo jest níž, nežádá výše, každý z nich má na svém dosti, nasycen jsa blažeností. Radost má druh z druha svého, jako by vše bylo jeho, co kdy na kom slávy vidí, přeje mu a nezávidí.
Je to jistě nedostižný ideál, ale není to tak už dnes mezi námi třeba při večeři Páně, kdy stojíme bez jakýchkoli rozdílů v jednom kruhu a pijeme z jednoho kalicha. Podobně krásné to smí být v našich rodinách, když si navzájem odpustíme, protože i nám Bůh odpustil. Nebude to snad v Boží království podobné, jako když se již nyní společně modlíme a myslíme přitom víc na druhé než na sebe? Nebo když na něčem v církvi spolupracujeme a nehledíme na to, co z toho budeme mít.
Každý z nás může něčím Boha oslavit. Nejen zpěvem a hudbou, ale i úsměvem, podanou rukou, svým zájmem o druhého, povzbuzujícím slovem, přímluvnou modlitbou, návštěvou nebo drobnou legrací, kterou si dáme najevo, jak se máme rádi. I když je svět v kterém žijeme někdy drsný a lidé na sebe dovedou být zlí a protivní, máme stále důvod k radosti a vděčnosti. Když jsme uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, byla nám vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.
Duchu svatý, probuď v nás radost a nápaditost, aby to na nás bylo vidět, že žijeme z Boží dobroty a k chvále jeho slávy. Dej ať se nestydíme být šťastní a spokojení, když uvěříme, jak mnoho nám bylo v Kristu darováno. Amen.

Brno, 1.2.2009, JG

RSS kanál

Syndikovat obsah