Kázání bratra faráře Josefa Veselého u příležitosti jeho 95. narozenin.

Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Ž 8,5

A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. J 1,14




Milí bratři a sestry, předmětem té otázky je Bůh, to on na nás pamatuje a ujímá se nás. To je první a veliké sdělení, jemuž říkáme zjevení: Bůh je to.
Já, podobně jako vy, vnímám svět, tuším jeho obrovskou velikost a rozlehlost, z níž mé oči obsáhnou jen maličký díl. Vidím mírně zvlněné pohoří nad Ostopovicemi, pak řeku a příbytky lidí, ale i vlaky a dálnici plnou svištících aut do Prahy a na druhou stranu do Bratislavy - to všechno vidím a slyším z okna našeho panelového domu ve Starém Lískovci. V noci k tomu pohledu přistoupí hvězdné nebe a měsíc, ozářený sluncem. Cítím se proti tomu tak maličký, ohrožený a bezbranný. Upokojím se, když pomyslím, že nad tím vším, nad všemi lidmi i nade mnou je Bůh. To je to zjevení, Bůh. Neobjevil se mi jako hrozivá mlčící mlhovina, ale jako tvář Otce a slyším slova, kterými Ježíš utěšoval své ustrašené učedníky: Nebojte se, jsem tu s vámi. Podobně žalmista mne dnes ujišťuje, že Bůh na mne pamatuje a ujímá se mne, a nejen mne, ale všech lidí, i zvířat a všeho živého. Bůh tu je, a to je radostné vědomí. Taky z toho máte radost, že Bůh je, že? Chtěl bych ještě dál tu myšlenku rozvinout, ale větší povinnost mi velí, abych rozvinul to, co jsme z Písma slyšeli o Bohu a o člověku, že Bůh naň pamatuje a ujímá se ho. Nemám obavu, že vás to bude nudit, neboť dobře cítíte, že jde o vaše, o naše dobro a víc než to. Evangelium, radostná zpráva evangelíka nenudí. Pokud ano, ještě to není evangelík, to jest slyšící.
Jako všechno, o čem jsme mluvili, i člověka jako korunu všeho stvoření stvořil Bůh, stvořil ho jako muže a ženu. O nich, jak vyšli z Božích rukou, nemůžeme moc mluvit, protože je dost neznáme. Víme o nich jen to, že neuposlechli svého Stvořitele a vzepřeli se mu tak, že jej chtěli sesadit z trůnu a posadit se na jeho místo. To byla ta nejzhoubnější revoluce, vzpoura, kterou Bůh musel potrestat. Ti potrestaní jsme my, jak tu dnes sedíme. Jsme potrestaní. Filosofové a politici nám budou lichotit a vychvalovat nás, jak jsme svobodní, když jsme svrhli habsburské a pak nacistické i komunistické jho. Oni dál a hlouběji nevidí. Vždyť ani my to v té hrozivé a mrazivé hloubce nechápeme, naopak zpíváme si, zvláště my Češi, vypovězenci a vyhnanci z ráje, jak je nám dobře na našem kousku země a to tak dobře, že jej, ten kousek země, opěvujeme jako zemský ráj to na pohled.
Věru, mohli bychom si gratulovat, kdybychom ten zemský ráj, ty "Čechy krásné, Čechy mé" vlastnili až do sytosti dnů podle libosti, nejen na pár desítek let. Nikomu, až na výjimky, se nechce odtud umírat, neradi a s bolestí se vzdáváme toho kousku země pod svýma nohama. Život je dobrý a krásný, je-li snesitelný a pokojný. Nechápeme a odsuzujeme fanatiky, nábožensky pomýlené, kteří z nenávisti k domnělým nebo skutečným nepřátelům a na druhé straně v očekávání jakýchsi rozkoší v nebeském ráji, obětují svůj život v atentátu, který připraví o život i ty, kdo chtějí na této zemi žít. Takovým sebevrahům, kteří jsou spíše jen vrahy, Bůh jistě neotevře, natož aby jim v ráji připravil ovace, laskominy a panny.
Bratři a sestry, opačně než oni se celé lidstvo ve své rozumné části snaží vytvořit pro člověka, když ne ráj na zemi, tak aspoň snesitelný a pokojný život. Jejich úsilí Bůh přeje a my také. Když už většina z nás má střechu nad hlavou a má co jíst a pít, neostýcháme se dožadovat, aby už konečně vědci odstranili z našeho života rakovinu, a ovšem AIDS, ztrátu odolnosti, jež naznačuje, že se nemocí nikdy nezbavíme. Ještě nemáme nebeské tělo, to nás teprve čeká.
To všechno jsou také důsledky vzpoury proti Bohu, která určila člověku dvojí úděl: smrtelnost a náchylnost k hříchu, hříšnost. Jsme smrtelní, to pociťujeme při každé vážnější nemoci. Jsme hříšní, velice snadno, až s jakousi samozřejmostí podléháme hříchu. Proto literární kritik označí biblický příběh Josefa a Putifarovy ženy za neskutečný. Brněnské soudy až po ten nejvyšší jsou svou trvalou existencí dokladem, že budou mít vždy co dělat: lidé přestupují zákon.
Bratři a sestry, nechci vás strašit, ale jsem povinen povědět vám, jak jsme na tom před Bohem. Jsem však také povinen vám říct, že Bůh sice člověka potrestal a vyhnal jej z ráje, ale přitom naň pamatuje a ujímá se ho. Vyšli jsme z ráje do světa podobně, jako jsme mladí vycházeli z biografu. kde jsme sledovali krásný film v barvách, a venku nás pohltil dav cizích lidí. Najednou nám bylo chladno, nepříjemně, cize. Často nás dnes ve světě přepadne podobný pocit. Tak jako jsem proti obrovskému, nepřátelsky mlčícímu kosmu nalezl upokojení v existenci Boha, nyní ve světě mne tento Bůh upokojuje svým slovem, že na mne pamatuje, že o mně ví, že mě zná. A tedy já a ani vy nejsme zapomenuti. Nám to však nestačí, chceme vědět, jak Bůh na nás pamatuje, zda skutečně a hmatatelně, a já vám podám ten největší, čitelný důkaz: Bůh nám dal prostřednictvím svého zvláštního izraelského lidu 10 přikázání, která dosud slouží jako směrovky k dobrému a správnému životu. Bez nich bychom v studeném a temném světě ztratili orientaci a vzájemně se pobili. Je vám to málo? Ale považte, že každá civilizace má v nich svůj základ. Každá se rozpadá, když je opouští, znovu povstává, když se k nim vrací. K chvále těch přikázání patří i to, že odhalila, co jsme my lidé zač: přestupujeme je každý den. Ani židé, kteří mají jeden svátek, který nám chybí a jmenuje se Radost z tóry, ze zákona, z Deseti přikázání, je nezachovávají. Apoštol Pavel, sám Žid, o nich napsal: "Říkáte, že se nemá krást, a sami kradete. Říkáte, že se nemá cizoložit, a sami cizoložíte." A tak to platí i o nás křesťanech i o pohanech. Neosvědčili jsme se, třebaže Bůh na nás pamatoval a dal nám tak dobrá přikázání. Není žádných svatých. Lidská hříšnost vyplavala na povrch, jsme všichni zaprodaní hříchu a jsme nepolepšitelní. Naděje, že přikázání změní člověka k lepšímu, se ukázala jako klamná.

Bratři a sestry, snad každý kazatel evangelia se snaží, aby nenudil a nemluvil lidem přes hlavu. Lidé dnes chtějí slyšet vtipnou řeč nebo vidět thriller, chtějí se smát nebo příjemně bát, ale poslouchat o Bohu a o člověku a
příště zas o člověku a o Bohu??? Proto se kazatel evangelia ptá, zda své posluchače nenudí, zda nejsou jinde, zda mu neutekli do svých myšlenek. Mám o vás dobrou naději, a proto vás žádám, abyste zpozorněli nad dobrou zprávou: Bůh se rozhodl pro další krok. Když viděl, že ty dobré směrovky, těch Deset přikázání nestačí, ujal se člověka. To je ten další krok. Ujmout se člověka je víc než naň pamatovat. Když se chcete někoho ujmout, musíte k němu přistoupit, vzít ho za ruku a pozvednout ho, jak to i Ježíš činil. Sloveso ujmout ve mně vybavuje představu podané ruky a otevřené náruče. Ale nemylme se, Bůh nepřichází osobně, má na to lidi. Ta ruka, která nás pozdvihuje, patří lékaři, častěji však někomu z našich blízkých, ale někdy pomoc může přijít z nečekané strany, od lidí, dokonce i od vašeho psa. A vy jste pocítili teplo živých, teplo lidskosti, kterou Bůh vzbuzuje v lidech, abychom nezůstali bez pomoci.
Vedle toho Bůh k nám posílá kazatele, aby nás dobrou Boží zprávou pozvedli tak, abychom se mohli smát. Potřebujeme pomoc ve své smrtelnosti a Boží slovo z úst kazatele nám říká: Neboj se, budu s tebou i ve smrti. Nezůstaneš sám. Potřebujeme pomoc ve své hříšnosti a z úst kazatele uslyšíme, co zvláště žalmisté zapsali jako Boží ujištění: Odpouštím ti všechna tvá provinění, vyperu ti košili, aby byla bílá jako horský sníh. V době Starého zákona Bůh svým slovem z úst kněze nebo proroka vlastně sliboval: Přijdu zase v sobotu a ty přijď za mnou, mám i jiné klienty a mám jich mnoho.
Bratři a sestry, vy sami jste mohli při četbě nebo při kázání ze Starého zákona přijít na to, že Boží záchranné dílo, jímž Bůh na nás pamatuje a nás se ujímá, vyžaduje něco definitivního, co není v platnosti od soboty k sobotě, ale každý den, vždycky a všude a jednou pro vždy. Proto máme v Bibli vedle Starého zákona zákon Nový o slovu, které se stalo tělem. Konečně, konečně Bůh sám k nám přichází, on sám, ale Desatero nás stále obžalovává, kazatelé nám káží, jak Bůh na nás pamatuje a nás se ujímá, ale my potřebujeme ještě víc, něco nového, někoho, kdo by nás osvobodil od obžaloby Desatera a daroval nám svobodu a radost.
A tak poslouchejte nyní, co je tak nové, že je tomu věnováno 27 knih, sdružených do Nového zákona. Začneme jej číst a hned se ptáme, kam se poděl ten člověk, na nějž Bůh pamatoval a ujímal se ho? Co se s ním stalo? Skoro zmizel. Bez dlouhého vysvětlování Nový zákon vzal na vědomí, že podle Božího rozhodnutí ten člověk už nebude hrát důležitou roli. Nebylo totiž na něho spolehnutí, ničeho, co od Boha dostal, si nevážil, jeho přikázání nezachovával a když se Bůh k němu přibližoval a ukazoval mu, jak dobře a správně žít a posílal k němu faráře a jiné lidi s napomenutím a potěšením, bylo mu to, jako by ho Bůh i lidé obtěžovali a pletli se mu do života. Tak nepolepšitelný je člověk. Proto byl odsunut stranou jako nepoužitelný a Bůh se postavil na jeho místo.
Teď to bude, bratři a sestry, napínavé. Půjde o náš život. Nedivíte se, že se někdo ujal tak zkrachovalé existence, jakou jsme my, tedy já jistě? Musí to být někdo poblázněný láskou k člověku a nadaný vší mocí, aby napravil všechno, co jsme zkazili. Kdo na sebe vezme břemeno naší zlé minulosti? Jen jediný! Však Nový zákon nám o něm sděluje, že je víc než chrám - to bylo Boží obydlí na zemi - a víc než Jonáš, prorok ze všech nejúspěšnější, jenž svým kázáním přivedl k pokání 120 tisíc ninivetských občanů včetně jejich krále, a víc než Šalomoun, proslulý svou moudrostí. Čtete evangelia a hned od začátku poznáváte, že budete sledovat slova a činy, utrpení a smrt Ježíše Krista, o němž zbičovaném a poplivaném slinami a rukama nechápavého, tupého davu a pronásledovaném nenávistí jeho náboženských vůdců, řekl Pilát, místodržitel římské politické moci: "Ejhle, člověk!" Jako by řekl: "Podívejte se na toho ubožáka. Ten nemůže být nikomu nebezpečný. Propusťme jej." Nevěděl, co mluví. My tomu Pilátovu výroku rozumíme jinak, totiž že ten člověk žil a zemřel za nás, vzal na sebe naše dluhy a daroval nám, co je od té chvíle naším skutečným majetkem, jejž žádná finanční a hospodářská krize nemůže postihnout a žádný nepoctivý úředník nemůže ukrást: je to jeho život v svatosti a spravedlnosti a je nám připsáno i jeho ponížení, utrpení a smrt a stejně jistě jeho vzkříšení a život s ním u Boha. A to poslední, život věčný žijeme z části už teď a každý den, žijeme-li v lásce. Ta jediná z našich potencí zůstává, je věčná. Zhasne-li mezi křesťany, celé křesťanství ustane.
Na začátku tohoto kázání jsem se s vámi podělil o svou radost, že Bůh je, že je tu. Nyní, s pohledem na Ježíše Krista a s nadějí, že nás jako náš plnomocný advokát doprovodí a zastoupí na Božím soudu, vyznáváme svou radost, že Ježíš Kristus je tu s námi a pro nás až do konce. Blaze je těm, kdo to berou na vědomí a počítají s tím. Ti se mohou smát!
Bratři a sestry, ptejme se společně: Proč by byl Bůh tolik do nás investoval, proč by byl vydal za nás svého Syna na smrt, kdyby ti, kdo v něho věří, měli žít ve strachu a odcházeli odtud jako poražení? Ne a ne. Protože Bůh za nás vydal svého Syna, žijeme své dny se vztyčenou hlavou a do dalších a posledních dnů jdeme jako vítězové, jako Boží děti, které se vracejí domů, ne mrtví, ale živí, ne jako dlužníci, vždyť za nás bylo zaplaceno, ne jako hříšníci, hodni odsouzení, vždyť nám bylo odpuštěno, jako bratři a sestry Ježíše Krista, který řekl: "Kde jsem já, tam i vy budete." Je to slib a je to poslání následovat Pána mezi obyčejné lidi a být ke všem laskaví. Byli jsme nepoužitelní k tomu, abychom se postarali o svou spásu. Když se o ni postaral někdo jiný, náš Pán Ježíš Kristus, jsme použitelní k tomu, abychom pověděli svým životem i svými slovy, že máme Pána a máme ho rádi.

Modleme se: Pane, Duchu svatý, ujišťuj nás ze svatých Písem ve víře, že jen s Božím Synem, Ježíšem Kristem, který se stal člověkem na našem místě, přišlo k nám odpuštění a nový život. Jemu i jeho Otci i Duchu svatému buď věčná sláva. AMEN
Betlémský kostel, březen 2009 J. Veselý

RSS kanál

Syndikovat obsah