Čtyři důvody k radosti

Źalm Davidův. K tobě, Hospodine, volám, nebuď ke mně hluchý, skálo moje. Neozveš-li se mi, budu podoben těm, kteří sestupují v jámu. Vyslyš moje prosby, k tobě o pomoc teď volám, pozvedám své ruce k svatostánku tvé svatyně.
Mezi lidi svévolné mě nezařazuj, mezi pachatele ničemností. S bližním rozmlouvají o pokoji, ale v srdci mají zlobu. Nalož s nimi podle jejich skutků, podle jejich zlého počínání. Nalož s nimi podle díla jejich rukou, podle zásluhy jim odplať. Když jim nezáleží na Hospodinových skutcích a na díle jeho rukou, rozmetá je a víc nezbuduje.
Požehnán buď Hospodin, že vyslyšel mé prosby! Hospodin je síla má a štít můj, mé srdce v něj doufá. Pomoci jsem došel, proto v srdci jásám, svou písní mu budu vzdávat chválu.
Hospodin je síla svého lidu, spásná záštita svého pomazaného.
Zachraň svůj lid a žehnej dědictví svému, buď mu pastýřem a nes jej na ramenou věčně!

Žalm 28


Milí bratři a milé sestry!
Právě přečtený žalm je pozoruhodný šíří životních situací, které v něm přicházejí ke slovu. Na počátku se žalmista bojí, že již umírá a sestupuje do hrobu. Vzápětí se brání nepřátelům a svolává na ně Boží soud. V závěru žalmu však dává průchod svému štěstí a děkuje Bohu za pomoc. Větší rozpětí snad ani není možné. Od strachu ze smrti až k chvále Boží. Ale tak už to v našem životě bývá. Musíme být připravení na lepší i na horší. Stejně tak i novém roce, který nastává. Vybereme si proto z dnešního žalmu několik myšlenek, který by nám mohli být inspirací a posilou.

1.

Žalmista hned na počátku nazývá Boha skálou. Pro člověka, který žil uprostřed přírody a stále na cestách, sloužila často skála jako pevný orientační bod. Bylo to místo, kam se vracel a kde se setkával s druhými. Na rozdíl od okolní přírody, která se chvíli zelená a pak zase usychá, byla skála stále stejná, neměnná a pevná. Neohnula se pod přívalem větru a deště. Nepopraskala pod spalujícím žárem slunce. Skála byla žalmistovi synonymem stálosti. Byla tu před námi a bude tu i po nás. Chodili kolem ní naši otcové a budou kolem ní chodit naši vnuci.
Člověk potřebuje mít kolem sebe tyto pevné body. Hodnoty, které se nemění. Cíle, které se neopouštějí. Lásku, která se nestřídá. Víru, která není na prodej. Čím jsme starší, tím hůř snášíme, jak se všechno kolem nás mění. Obchody nejsou tam, co bývaly, tam, kde byla kdysi úrodná pole a louky stojí haly a továrny. Střídají se státní útvary, mění se hodnota peněz i politické poměry, stále musíme kupovat nové a dokonalejší výrobky, většině technických vynálezů už ani nerozumíme, naši známí postupně umírají a noví lidé přicházejí na svět. Než jsme se nadáli je za námi osm let nového tisíciletí. Někdy je těch změn už tolik, že to člověk ani nedokáže vstřebat a pochopit.
Ale pořád je tu skála, která se ani za celá tisíciletí nepohnula. Náš Bůh Hospodin. Je stále stejně milující. Je stále stejně spravedlivý. Jeho sliby platí. Jeho věrnost je stejně neměnná, jako vesmírné zákony.
Je uklidňující a povzbuzující, když člověk ví, že některé věci pořád platí a není třeba na nich nic měnit. Například Desatero, Kázání na hoře nebo Vyznání víry. To však neznamená, že bychom mohli jen bezmyšlenkovitě opakovat stále stejné pravdy. Na Boží stálosti je podivuhodné, že není zkostnatělá. Boží láska ztělesněná v příběhu Ježíše Krista naopak nabývá stále nových podob. Proto smíme v novém roce s důvěrou očekávat, že si Boží lásku nebudeme připomínat jen tak, jak jsme ji už prožili, ale poznáme ji i v nové a nečekané podobě. I když je skála na stejném místě, mění se její tvar, podle toho, z které strany k ní přicházíme. Každý další rok proto smíme poznávat Boha novým způsobem a přitom víme, že je stále týž - včera, dnes i zítra.

2.

Druhá myšlenka, které si všimneme je důraz, který žalmista klade na modlitbu a Boží odpověď. Pevné pouto, které je mezi žalmistou a Bohem, bylo utkáno ve vzájemném rozhovoru. Není to vůbec samozřejmé, neboť lidé se vždycky snažili získat Boží přízeň především různými obřady a rituály. I dnes lidé raději Bohu něco obětují, něco si odřeknou nebo si rovnou za něco zaplatí, ale nedovedou si s Pánem Bohem popovídat od srdce k srdci. Právě to je však na křesťanské víře nejcennější. Náš důvěrný rozhovor s Bohem. Jestli si děláme plány na tento rok, nezapomeňme na čas, kdy v něm budeme hovořit s Bohem. Obojí - modlitební ztišení i naslouchání Božímu slovu potřebuje svůj čas a když si ho neuděláme, nemůžeme si divit, když se nám Pán Bůh bude vzdalovat a my jemu odcizovat.

3.

V další části našeho žalmu, mluví autor o nepřátelích, kteří mu ztěžují život. Z televize a novin se takřka denně dovídáme, jaké trápení si dovedou lidé navzájem způsobit. Kolikrát si říkáme, že ten náš svět je snad rok od roku horší a zkaženější. Je to však pouze informační klam. Zatímco dřív jsme o většině lidského utrpení nevěděli, v globálním světě víme o každé havárii u protinožců.
Přesto si plný právem musíme ptát: Jak krásný by mohl být náš svět, kdyby v něm nebylo místo pro zločince, kteří dovedou způsobit utrpení a smrt tolika nevinných lidí. Na mnohé lidí dolehla v minulosti lidská zloba a nevratně jim poznamenala život. Nepředstírejme se, že bychom si v takových chvílích nepřáli potrestání viníků. Jedna věc je odpuštění těm, kteří svých zločinů upřímně litují. Těch už se bát nemusíme. nehledě na to, že i my jsme chybovali. Ale je mnoho lidí, kteří svou vinu nikdy neuznají a jsou na to, co zlého udělali, ještě pyšní. Obyčejný člověk je proti takovým bezohledným a drzým lidem většinou bezmocný. Někdy to může vézt až k naprosté beznaději a deziluzi. Jak má být člověk laskavý a spravedlivý, když sám trpí nespravedlností a svého práva se nikde nedovolá?
Když jsme bezmocní, bývá veliké pokušení vylít si zlost alespoň zástupně na někom jiném. A z toho je pak zase další nespravedlnost a pořád dokola. Ale víra nám dává dobrou protizbraň. Svou bolest a pocit křivdy smíme svěřit Bohu a nechat na něm, jak a kdy potrestá ty, kteří nám ublížili. Kdo odevzdá svou při Pánu Bohu, nemusí se dál trápit a užírat zlobou. Ve chvíli, kdy svěříme své bezpráví Pánu Bohu, přestává to být naše osobní věc. Už to není pouze náš problém a soukromé trápení. Sám Bůh si tu věc bere na starost a obhájí nás proti všem, kteří nám bolestně zasáhli do života. Díky tomu se může postižený člověk zbavit svého oprávněného hněvu a nalézt klid v srdci. S nikým se už nemusíme soudit a hádat. Naši obhajobu převzal sám Bůh. Víc to nemusíme řešit. Pán Bůh se s nimi už porovná a my se můžeme těšit ze života, místo abychom se užírali hněvem.

4.

Závěr našeho žalmu je překvapivě radostný. Požehnán buď Hospodin, že vyslyšel mé prosby! Hospodin je síla má a štít můj, mé srdce v něj doufá. Pomoci jsem došel, proto v srdci jásám, svou písní mu budu vzdávat chválu. Kde se v žalmistovi naráz bere takový optimismus a chuť do života? Vždyť ještě před chvílí málem umíral. Odpověď je prostá. Hospodin je Bůh, který pomáhá a který se slitovává. Věřící člověk má proto čtyři důvody k radosti.
Prvním důvodem k radosti
je reálná změna k lepšímu, kterou jsme díky Bohu mnohokrát prožili. Myslím, že každý z nás má být v uplynulém roce Pánu Bohu zač vděčný. Mnohé se nečekaně vyřešilo. Mnohá úzkost a strach pominuly. Přišla nečekaná radost a štěstí. Bůh nám zlé věci obrátil v dobré.
U Boží pomoci je však jedna důležitá věc - nesmíme Pánu Bohu předepisovat, jak a kdy nám pomoci. Kdo Pánu Bohu dopředu radí, co má udělat, bývá většinou zklamán. Kdo však nechá způsob a čas pomoci na Bohu - bývá naopak mile překvapen, jaké vezmou věci nečekaný obrat. Bible na mnoha místech vypráví, jak jsme zbytečně nervózní z toho, že se neděje, co jsme si představovali a přitom nevidíme, že se připravuje něco nového, krásného a lepšího, než by nás kdy napadlo.
Druhý důvod k radosti pramení z toho, že víra dovede vidět i v docela obyčejných věcech a vztazích Boží pomoc a lásku. Víra totiž vidí svět a život jako jeden celek, takže i malé věci mají svou váhu a význam, protože pochází od Boha. Věřit Bohu znamená vážit si zdánlivě samozřejmých věcí. Křesťan se učí být vděčný a zpívá si i tam, kde by si jiní jen stěžovali. A čím častěji člověk děkuje - za denní pokrm, domov, vycházející slunce, práci a rodinu a mnoho dalších „maličkostí“ - tím větší má pak i radost ze života, přestože mu řada věcí objektivně schází.
Ano, jsou věci, které nám trvale chybí. Může to být to zdraví, blízký člověk či přátelé. Může to být smysluplná práce, uznání a klidný domov. Náš život může být někdy velmi složitý a ne všechno se nám daří zvládnout. Jestliže žalmista Boha chválí s takovou přesvědčivostí, nemusí to nutně znamenat, že došlo k nějakému vnějšímu zásahu či zázraku. Pomocí může být i to, že nám Bůh dá sílu a naději nepřízni života vzdorovat. To, co potřebujeme nejsou jen zázraky, ale především odvaha a odhodlání nikdy se nevzdávat. To je třetí důvod k radosti - síla, kterou nám Bůh dává, abychom překonali, co nás ničí a ubíjí.
Čtvrtý důvod k radosti
pramení z naděje, že Pán Bůh v našem životě neřekl poslední slovo. Evangelium o vzkříšení Ježíše Krista Boží přesahuje horizont našeho života, lidských sil a naši představivosti. Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co na mysl lidskou ani nevstoupilo, připravil Bůh těm, kteří ho milují. I z toho se můžeme radovat. Z toho co nevidíme, ale čemu věříme.
Hospodine, ty jsi má síla a můj štít. Svou písní ti vzdávám chválu, mé srdce v tebe doufá. Stal ses mi pastýřem a neseš mne na svých ramenou ke svému stádu, kde naleznu svůj věčný domov. Amen.
Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah