Lepší než štamprlička

Celým svým srdcem ti vzdávám chválu, přímo před bohy ti zpívám žalmy. Klaním se ti před tvým svatým chrámem. Tvému jménu vzdávám chválu za tvé milosrdenství a za tvou věrnost; svou řeč jsi vyvýšil nad každé své jméno. Odpověděl jsi mi v den, kdy jsem tě volal, dodal jsi mé duši sílu. Hospodine, všichni králové země ti vzdají chválu, až uslyší, co jsi vyřkl. Budou zpívat o Hospodinových cestách, neboť sláva Hospodinova je velká. Hospodin je vyvýšený, ale hledí na poníženého, zdálky pozná domýšlivce. I když jsem v soužení, ty mi zachováš život, vztáhneš ruku proti hněvu mých nepřátel a tvá pravice mě spasí. Hospodin za mě dokončí zápas. Hospodine, tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou!

Ž 138


Milí bratři a milé sestry!
Nálada, s kterou se člověk ráno probudí, často ovlivní celý následující den. Kdo vstane s hněvem, výčitkami či strachem, nemůže se divit, že ho během dne nic nepotěší a neuspokojí. Z velké části to však můžeme sami ovlivnit. Poslední dobou zjišťuji, že můj život daleko víc než nějaké vnější okolnosti určuje stav mé mysli. O tom, zda budu šťastný a spokojený, rozhoduji především já sám. Můj pohled na svět, na život, na lidi. Nálada, s kterou se ráno probudíme, předznamená celý náš den. Někdo vstává v dur, jiný v moll. Tónina, v které pak píšeme melodii svého příběhu, však není stanovena pouze tím, co se děje kolem nás. O povaze a podobě našeho života se rozhoduje především v našem srdci.
Náš žalmista se podle všeho ráno probudil s chválou na rtech. Možná ho přitom bolelo v zádech, možná si nerozuměl s manželkou, možná se mu urodilo méně než na jaře počítal - ale to mu přece nebrání, aby den nezačal chválou a vděčností. „Celým svým srdcem ti Bože vzdávám chválu.“ Není lepší návod na štěstí a radost, než vzdávat Bohu chválu. Hned jak člověk ráno vstane, měl by si zazpívat nějakou písničku díků a tak si uvědomit, co všechno dostává, kolik krásy ho obklopuje a kdo ho drží nad vodou. Vděčnost je ta nejlepší snídaně, která nás nažhaví a probudí často líp než ranní káva, cigareta nebo štamprlička.
Přímo před bohy ti žalmy zpívám. Vykladačům tohoto žalmu dělalo potíže, že je tu Hospodin srovnáván s ostatními bohy. Staré překlady proto mají před anděly, králi, soudci nebo jako kraličtí „před mocnými“. Ale v hebrejštině jsou bohové. Jací bohové, když žádní neexistují? Slovo bůh - psáno s malým b - však není jméno někoho konkrétního, ale funkce. Naším bohem je to, co má hlavní slovo v našem životě. Bohem je to, co na nás má největší vliv, pro co žijeme, čeho se bojíme, v co doufáme. Bohem může být naše vlastní břicho i ty nejvznešenější ideály. Bohem může být pravda a láska, stejně jako čistá rasa nebo vláda dělníků a rolníků. Jestliže věříme Hospodinu a jeho synu Ježíši Kristu, neděje se to v nějakém abstraktním a prázdném světě, ale před všemi cizími bohy, které si vytvořila naše zmatená a ustrašená duše. Chválit Hospodina před ostatními bohy znamená odvahu vysmát se v duchu papalášům všeho druhu, kteří si na nás dělají nárok. Položit před sebe na stůl peníze, kariéru, slávu, tělesnou bolest i blaho, všechno, co nás spoutává a ovlivňuje a pak to všechno rázným pohybem smést ze stolu a tiše se pomodlit k Ježíši Kristu. Teprve on nám ukáže, co z toho všeho je důležité a co pomíjivé Naše víra nesmí být fanatická, ale musí umět rozlišovat a volit mezi Hospodinem a ostatními bohy. A že je těch bohů dnes čím dál víc.
Náš žalm pokračuje slovy: Kořím se ti před tvým svatým chrámem. Proč zrovna před chrámem a ne někde v přírodě? Je zvláštní, že biblická víra na jedné straně mluví o Boží přítomnosti na každém kousíčku země a na druhé straně zdůrazňuje jeden konkrétní bod, které si Pán Bůh vyvolil jako střed svého setkávání s člověkem. V bibli čteme, jak Hospodin putuje se svým lidem pouští a neopouští člověka ve vězení ani v hrobě, ale současně si nechává vybudovat chrám na přesně určeném místě a žádný jiný chrám mu být postaven nesmí a nemůže. Izraelci se na jedné straně modlí ve svých synagogách po celém světě, ale když přijdou velikonoce, každý kdo může se vydává na cestu do Jeruzaléma, aby se tam s Hospodinem setkal v jeho chrámu. Také žalmista putuje do chrámu, aby Hospodinu poděkoval za jeho pomoc. Ale kde je Jeruzalém a chrám nás křesťanů? Možná je to odvážné, ale jsme přesvědčen, že náš Jeruzalém a chrám je sbor, do něhož patříme. Nedělní bohoslužba, ke které se tu scházíme, abychom naslouchali tomu, co nám říká Písmo. Pána Boha nemáme doma pod polštářem, ani v knihovně, ani ve svém počítači, ale ani ve svém srdci či hlavě. K Hospodinu je třeba jít a hledat ho. K Hospodinu je třeba putovat a společně se scházet. Pánbůh není naše soukromá záležitost, ale výzva a povinnost, která nás volá na cestu a do společenství církve. Hospodin dovede člověka povzbudit v jeho samotě, ale víra není samotářstvím. Soukromá víra vždycky v nějaké podobě svádí k modlářství a přizpůsobení si svatého Hospodina lidským potřebám a plánům. Církev také není bez chyby, ale je tu stálá možnost nápravy a návratu. Zde je slyšet hlas proroků, zde musí člověk odložit své vlastní zájmy a uvědomit si, že víra v Boha není jeho soukromá výhoda , ale že k Bohu máme volat všichni společně a on nám pomáhá ne jako izolovaným jednotlivcům - ale jako svému lidu.

Hospodine, všichni králově země ti vzdají chválu, až uslyší, co jsi vyřkl. Budou zpívat o Hospodinových cestách, neboť Hospodinova sláva je veliká.
V bibli se občas píše o věcech, kterým snad ani nemůžeme věřit. Kdepak by všichni králové uznali Hospodina za svého Pána. Právě králové země s tím přece mají největší potíže. Všichni mocní chtějí být považováni za bohy a také se podle toho chovají. Ať už je to egyptský farao nebo nějaký řadový poslanec. Jenže bible, to nejsou noviny, které jsou celé paf, z toho, co někdo řekl nebo zatajil. Bible se snaží ukázat nejen všechnu tu džungli, která nás obklopuje, ale také to, co býti má a jisto jistě jednou bude. Bible to je výhled za horizont našich dnů. Ale právě tento výhled k pravdě je hrozně důležitý, protože jinak se člověk propadne do beznaděje a lhostejnosti. Pro lidský život je nezbytné mít rozhled, být nad věcí a umět se na každodenní problémy podívat z vyšší perspektivy. A právě to náš učí Boží slovo. Díky němu víme, že i kdyby nám politici a manažeři slibovali modré z nebe a kdyby se kdekterá celebrita chlubila tím, že církev ke svému životu nepotřebuje - nakonec všichni lidé poznají, že naše jediná naděje je v Ježíši Kristu. Nenechme se znervózňovat tím, že nás v mnoha sborech ubývá, že naše děti se od víry odtahují a staré tradice se hroutí. To všechno jsou jen krátkodobé výkyvy, podobně jako když se střídá a mění počasí, ale základní parametry lidského života se nemění - každý člověk dostává život od Hospodina a do jeho rukou bude skládat účty svých dnů - ať si o sobě myslel, co chtěl.
Hospodin je vyvýšený, ale na poníženého hledí a domýšlivce pozná z dálky
. Když přijde řeč na víru v Boha, děláme často chybu v tom, že se necháme vtáhnout do debaty, zda Bůh vůbec existuje a jak může měnit přírodní zákony. Ale víra v boha není otázkou fyziky, ani astronomie, ani psychologie, ale lidské pokory.
Hlavním ale skrytým důvodem atheismu je lidské sebevědomí a odpor někomu se podřídit. Základní podmínkou víry v Boha je naopak ochota uznat, že nejsme pány svého života. Jistě, člověk může být pokorný a skromný, i když v Boha nevěří, ale právě tyto ctnosti jsou nejlepším předpokladem, aby člověk Hospodina uznal a přijal za svého Pána.
Poníženost sama o sobě však není dobrý program. K tomu, aby člověk něco dokázal, potřebuje zdraví, sebevědomí, sílu a odhodlání. Kdo by se stále obviňoval a byl nejistý, nikdy by nic nedokázal. Poníženost není pro víru cílem - je však vstupní branou k Hospodinu. Pouze ten kdo se dovede sklonit před Bohem, může u něj nalézt sílu.
Je velký rozdíl, jestli člověk věří sám sobě, nebo v Boží pomoc. Jsou prý lidé, kteří na sebe ráno hledí do zrcadla a sugeruji si odvahu stálým opakováním naučené věty: Ty to určitě dokážeš. Možná to někdy opravdu dokážou, ale až jim tento recept jednou nevyjde, co si počnou? Kdo věří Bohu volí jinou cestu. Nedívá se na sebe do zrcadla, ale večer si klekne vedle postele, odevzdá své obavy Bohu a pak jde do boje s vědomím, že důležitější než vyhrát nebo prohrát je zůstat věrný. Věrní tomu, co je správné, co jsme slíbili, věrní tomu, v něhož doufáme a koho milujeme. Víra v Boží pomoc a konečné vítězství pravdy nám dává větší sílu a výdrž než všechna lidská sugesce a touha po slávě.
Hospodin za mě dokončí zápas.
Závěr našeho žalmu vyznívá víc než optimisticky. Co člověk nestihne a nedokončí, Pán Bůh zařídí za nás. Nebyla by to krásná představa? Kdyby za nás někdo vypral špínu, která zůstala v koši na prádlo, umyl nádobí, které jsme nestihli dát do myčky, napsal dopisy, které jsme nezvládli odeslat, nebo dokonce opravil dům, na jehož opravu jsme stále odkládali. Ale tak jednoduché to nebude. Ten zápas, který za nás Bůh dokončí, to nejsou naše soukromé aktivity, které jsme nezvládli, ale Boží zápas, na kterém jsme se směli podílet a který naším odchodem nekončí. Řeknu to jinak. Pokud se někdo o někoho s láskou stará, pak smí věřit, že i po jeho odchodu, Pán Bůh najde člověka, který bude v této službě pokračovat. Pokud někdo vedl k víře své děti, pak ho v tom někdo jiný zastoupí, až on tu nebude. Pokud někdo rozepsal knihu, která může udělat lidem radost, pak se najde žák, který ji dokončí. Nic dobrého, nic, co jsme konali v souladu s Boží vůli, se neztratí! Je to tajemství, které člověk nedokáže dohlédnout a předvídat, ale právě to je na tom zaslíbení krásné. Nevíš, jak a kdy se to stane, ale věříš, že na to nejsi sám. Už nemusíš za každou cenu všechno dokončit, dostavět či domyslet. My křesťané můžeme dokonce v klidu prohrát, protože víme, že tu pochodeň pravdy, kterou jsme chvíli nesli, zvednou jiní a poběží s ní dál. V některých oborech jako je třeba lékařská věda, to vidíme. Nikdo z nás nevymyslí všechno sám. Každý navazuje na dílo svých předchůdců a o maličký krůček je posune dál. Díky Bohu to však platí o každém lidském díle, které je konáno v souladu s Boží vůli.
Ale jak poznáme Boží vůli? Není to vždycky jednoduché. Dobro a zlo se někdy podobají jako vejce vejci. Otroctví je nazýváno svobodou, stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Ale když si nevíme rady, máme jedno bezpečné vodítko, které většinou nezklame. Hospodine, tvoje milosrdenství trvá navěky. Milosrdenství, odpuštění, láska, slitování, úcta, pokora, vděčnost - to jsou hodnoty, které obstojí ve všech změnách a zmatcích. Kdo se jimi řídí, neudělá chybu, i kdyby byl všem pro smích.
Hospodine, tvoje milosrdenství trvá navěky. Neopouštěj dílo vlastních rukou. Amen.



Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah