Píseň o vysvobození

Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem.

Ex 15,21


Milí bratři a milé sestry, dnes vám povím příběh, který se stal před nějakými čtyřmi tisíci lety. A přesto, že je tak starý, lidé z něho dodnes čerpají sílu a naději.
Kdysi žil izraelský národ v Egyptě. To je krásná a bohatá země, ale Izraelci tu žili jako žebráci. Přitom museli od rána do včera pracovat. Jako otroci museli všechny své síly, majetek a dokonce i své děti odevzdat svým majitelům. Jejich pánem byl farao. V očích tehdejších lidí to byl bůh, protože patřila celá země. Všechna pole, všechny řeky, všechno obilí a všichni lidé. Farao měl tolik vojáků, že se mu nikdo netroufl postavit na odpor.
Ale jednoho dne přišel z pouště muž jménem Mojžíš a měl pro izraelské otroky neuvěřitelnou zprávu: „Promluvil ke mně Hospodin, Bůh našich otců, a dal mi úkol. Slyšel náš nářek, viděl všechnu nespravedlnost a rozhodl se nás odtud vysvobodit. Farao není bůh - ale obyčejný člověk. Brzy to uvidíte na vlastní oči.“
Cesta ke svobodě však byla dlouhá a těžká. Hospodin musel egyptskou zemi nejprve pokořit a dopouštěl na ní přírodní pohromy. Teprve pak farao ustoupil. Konečně přišla noc, kdy tisíce obyčejných, chudých lidí opustili Egypt a odešli do pouště. Byli plni očekávání, co jim dosud nepoznaná svoboda přinese.
Ale farao si to nenechal líbit. Sotva mu trochu otrnulo, dal zapřáhnout do vozů a vydal se uprchlíky stíhat. Brzy je dohnali na břehu rozlehlého jezera a obklíčili ze všech stran. Když to Izraelci zjistili, padla na ně hrůza. Bránit se nemohli, protože neměli žádné zbraně. Byli to obyčejní dělníci a pastevci a nikdy s nikým nebojovali. Proti nim stála nejlépe vyzbrojená armáda tehdejšího světa. Jejich jedinou zbraní mohla být víra, že jim Hospodin - Bůh jejich otců, pomůže. Ale oni tu víru neměli. Copak se dá postavit s pouhou vírou proti tankům?
V zoufalství začali hlasitě volat: „Proč jen jsme nezůstali v Egyptě? Vždyť jsme se tam měli dobře. Dostávali jsme jídlo. Všichni měli práci. Kdo mlčel, neměl se čeho bát. Proč jen jsme naletěli Mojžíšovi? Teď nás tu všechny pobijí jako nějakou havěť a nikdo si na nás ani nevzpomene.“
Mojžíš měl co dělat, aby ho neukamenovali. Všichni jen naříkali a čekali, až zemřou. Ale Egypťané nezaútočili. Zapadlo slunce, které uctívali a proto se rozhodli počkat s útokem na ráno. Ale v noci začal vát silný vítr a když Mojžíš sešel k jezeru, viděl, že voda ustoupila. Po dně vedla cesta, po které se dalo přejít na druhý břeh. Mojžíš v tom poznal Hospodinův pokyn, aby se vydali na cestu. Když Egypťané spatřili, jak jim kořist uniká, dali rychle zapřáhnout do vozů a vydali se uprchlíky stíhat. Začalo se však rozednívat a prudký vítr se uklidnil. Voda opět stoupla a vrátila se do původního koryta. Těžké vozy se začaly bořit do měkkého bahna. Izraelci se šťastně dostali na druhý břeh suchou nohou, ale egyptská armáda zůstala v jezeře. Koně se ve vlnách splašili, jezdci se začali topit a faraónovy rozkazy nikdo neposlouchal.
Izrael byl zachráněn. Nikdo z nich přitom nevytasil meč. Nikdo nevystřelil jediný šíp. Ještě nikdy v dějinách se nestalo, aby si obyčejní a chudí lidé vybojovali svobodu. Ale oni si ji nevybojovali. Získali ji darem. Nemohli to pochopit. Zdráhali se tomu uvěřit. Chyběla jim slova, kterými by ten zázrak popsali.
A tu vzala Mojžíšova sestra Miriam bubínek a začala zpívat. „Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil. Koně i jezdce pohltilo moře. Hospodin je náš štít a záchrana.“ Ostatní ženy se k ní postupně začaly přidávat. A muži odpovídat.
Ta píseň o Boží pomoci a věrnosti se zpívá dodnes. Lidé k ní časem začali přidávat další sloky a obměňovat melodii. Někdy ji doprovází bubny, jindy varhany a někdy kytara. Dnes máme těch písní celý zpěvník. A ne jeden. Pořád je to tatáž píseň - píseň o svobodě, píseň o vděčnosti a radosti z Boží pomoci. Zpívají si ji lidé, kteří byli uzdraveni z těžké nemoci. Opakují si ji ti, co vyvázli z nějakého nebezpečí, vyřešili těžký problém, odolali pokušení, byli očištěni od pomluv a obvinění. Ale připomínají si ji i lidé, kteří v tom v nebezpečí právě jsou a ta píseň jim dodává síla a odvahu. Rodiče jí učí zpívat své děti, aby se nebáli, když si nebudou vědět rady nebo jim někdo bude vyhrožovat. Písně o Boží pomoci člověku nedovolí, aby propadl únavě a hodil flintu do žita.. Zazpívejme si jednu z těchto písní a dejme se jí povzbudit ve svých starostech:

Když člověk naslouchá příběhu, objevuje v něm poselství. A když zpíváme píseň, můžeme do příběhu dokonce vstoupit a prožít ho na vlastní kůži. Píseň o vysvobození z Egypta probouzí i v našem srdci naději a odvahu a pomáhá nám připomenout si řadu důležitých věci.
Za prvé
: Izraelští otroci v Egyptě si museli připadat docela ztracení a zapomenutí. I máme často pocit, že náš život je prázdný a zbytečný. Upřímně řečeno - to, že žijeme, nikoho nezajímá. Leda těch pár lidí, kteří nás znají. A přece Izraelci učinili zkušenost, která dělá náš život nadějný a svět krásný. Je tu síla, která nám přeje. Je tu moc, která je sice skrytá, ale laskavá a dává se nám poznat, když je nám nejhůř. Je tu Bůh, kterému na nás záleží a chce náš život změnit k lepšímu.
Tento Bůh je iniciátorem všech změn k lepšímu. Na rozdíl od přírody, která dává přednost silným a mocným, na rozdíl od všech bohů a faraónů, kterým musí člověk jen sloužit, stojí Hospodin na straně obyčejných lidí. To je něco, s čím se nikde v dějinách nesetkáme. Všude jinde stáli bohové na straně silných a mocných. Pouze Hospodin dává sílu slabým. Nemocným pomáhá, aby se uzdravili. Chybující vede k tomu, aby se napravili. Zklamané povzbuzuje, aby zvedli hlavu. Kdyby na světě nepůsobila tato dobrá síla, byl by náš svět pustý, smutný, krutý a beznadějný. Buďme šťastní, že o tomto dobrém Bohu víme. Příroda je k lidským starostem lhostejná. Ve vesmíru jsme ztraceni. Většina těch, co nám vládnou, touží jen po vlastních výhodách. Ale my jsme poznali - podobně jako Izrael na břehu Rákosového moře - že je tu Bůh, který pomáhá a vysvobozuje.Náš život se už nikdy nepropadne do tmy.
Za druhé
: Každé změně k lepšímu stojí v cestě překážky. Často přijdou chvíle, kdy si s něčím nevíme rady a ztrácíme víru, že to, co děláme, má smysl. Překážky a obtíže však neznamenají, že úsilí o změnu je zbytečné a marné. Když byli Izraelci obklíčeni mořem a egyptskou armádou, ztratili hlavu a litovali, že se na cestu za svobodou vůbec vydali. A přece bylo správné, že Egypt opustili a kdyby odtud neodešli, nikdy by žádné vítězství neprožili.
Z obtíží na cestě nikdy neusuzujme, že jsme udělali chybu. Naše bezradnost a dílčí prohry samy o sobě nic neznamenají a neříkají. To jediné, nač se máme ptát, zní: Je to, co dělám, správné? Přeje tomu Bůh? Jestliže jsme upřímně přesvědčeni, že ano, pak si překážek a neúspěchů nevšímejme a nedejme se jimi odradit.
Když dostali Izraelci strach, začali si namlouvat, že otroctví bylo vlastně příjemné a dobré. Mnoho nescházelo a byli by se vrátili do Egypta po kolenou. Ale jak by pak jejich děti mohly uvěřit, že nám Bůh přeje a dává svobodu. Tehdy bylo v sázce hodně. Kdyby se vyprávělo, jak to jejich rodiče vzdali a vrátili se do otroctví, nebylo by na několik generací kde čerpat naději a odvahu. Copak to neznáme z vlastní historie? Před 40 lety jsme v srpnu museli sklonit hlavu a pak jsme se propadli do takového marasmu, že se z jeho následků léčíme dodnes.
Za třetí
: Boží pomoc má zpravila jinou podobu, než si myslíme a čekáme. Bůh není vázán naší představivostí a fantazií. Někdy nám pomůže docela obyčejným a nenápadným způsobem. Stačí, aby poslal správné lidi na správné místo. Jindy od nás očekává trpělivost a dlouhý dech. Jindy dojde k události, kterou si neumíme vysvětlit. A nebo si ji vysvětlit umíme, ale žasneme, že se stala právě v tu konkrétní chvíli. A někdy se nestane nic a člověk se musí naučit čekat a doufat. Když vítr na pár hodin odfoukne vody v jezeře, je to jistě neobvyklé, ale stát se to může. Když se člověk uzdraví z nemoci a může žít o několik let déle, je to milost. Když se před 19 lety zhroutil totalitní režim, byl to dar, o němž se nám ani nesnilo. Nejhorší na dobách normalizace bylo, že jsme nevěděli, zda vůbec někdy skončí. Nejdůležitější je proto věřit, že změna je možná. Neztrácet hlavu, i když jsme v něčem až po uši. Na světě je děje mnoho zlých věcí. Ale když víme, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, pak není na světě síly, která by nás mohla porazit. I když nevíme, jak a kdy nám Pán Bůh pomůže, víme, že nás neopustí a to nás drží nad vodou.
Za čtvrté:
Každý, kdo prožil Boží pomoc a vysvobození, ví, že ho to zavazuje. Vyprávěl nám kdysi jeden učitel, jak se za války zapojil do odboje. Pro všechny jeho přátele si postupně přišlo gestapo a zemřeli v koncentráku. On jediný přežil. Netušilo proč právě on. Ale pochopil, že ho to zavazuje, aby svou prací a obětavostí snažil nahradit a zastoupit své přátele, kteří se svobody nedožili. My jsme sice válku nepoznali a přece patříme k těm, kteří přežili a byli vysvobozeni. Víte, kolik malých dětí zemře na rakovinu? Kolik rodičů zahyne každý rok na silnici. Kolik lidí každý den umírá hladem. My jsme ti šťastní, ti vysvobození, ti najedení a dnes už i svobodní. A to nás zavazuje. Byly nám na rozdíl od jiných dány takové podmínky k životu, že by byl hřích, kdybychom je promarnili. Nežijeme jen sami pro sebe, ale i za ty, kteří žít nemohli. Proto není jedno, co děláme a jak žijeme. Jsme tu za sebe i za druhé. Naše štěstí a svoboda bylo vykoupena bolestí a zklamáním jiných. Izraelci na vlastní oči viděli, že přežili jen díky tomu, že se mocná egyptská armáda se utopila. Šanci dostali oni - otroci. Je krásné být vysvobozen. O to větší je to závazek.
Za páté:
Prožité vysvobození a Boží pomoc je dobré si stále připomínat. Nepřichází každý den a nedá se dopředu naplánovat. Z příběhu, který jsem vám dnes vyprávěl, žije Izrael a křesťanská církev již čtyři tisíce let. Všechny ostatní národy z té doby dávno zanikly a vystřídaly je jiné kultury a civilizace. Ale Izrael, díky tomu, že si vyprávěl a zpíval tento příběh, stále znovu čekal na Boží pomoc a přežil dodnes. Jedno Boží vítězství tak změnilo dějiny a pomohlo k lepšímu životu mnoha generacím. Není to tak dávno, kdy tento příběh inspiroval americké černochy k boji (jejichž spirituály tak rádi zpíváme) za svobodu a získání lidských práv. I my jsme ten příběh o Mojžíšovi zpívali v dobách normalizace a mysleli jsme v duchu na svobodu, kterou třeba sami nikdy nepoznáme, ale která přesto patří k lidskému životu a které se snad dočkají naše děti. A Bůh naše modlitby a písně splnil. Naše země byla vysvobozena z ostnatých drátů komunismu. Stálo to mnoho obětí, ale dočkali jsme se vítězství. Nezapomeňme na to, važme si krásy života a svobody a buďme za ni vděční.

Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah