Eliáš a sucho– 1Kr 16,29 -17,16

Když Achab uviděl Eliáše, řekl mu: „Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izrael!“ On mu odpověděl: „Izrael neuvádím do zkázy já, ale ty tím, že opouštíš Hospodinova přikázání a chodíš za baaly. 1K 18,17-18

Milí bratři a milé sestry,
V dnešním příběhu se mluví o člověku jménem Eliáš, který tvrdil, že svými modlitbami může způsobit, aby pršelo nebo nepršelo. Opravdu má člověk takovou moc, aby mohl změnit počasí? Zkoušeli jste se někdy modlit, aby přestalo pršet?  Přiznám se, že jsem to několikrát zkoušel. Jednou jsme byli na dovolené pod stany v horách. Utábořili jsme se na louce a po celodenní túře zalehli. A tu se ozvalo pořádné bubnování na stan. Když jsem si představil, jak budeme mít ráno všechno mokré, bylo mi z té představy na nic. A tak jsem se potichu modlil, aby přestalo pršet. A skutečně. Ráno bylo nebe jako vymetené. To se ví, že jsem za to byl Pánu Bohu vděčný.  Ale příští den nás chytila na hřebenu taková vichřice, že jsme se museli vrátit.

   Modlit se za změnu počasí může člověk jenom s velikou pokorou. Musíme si totiž uvědomit, že nejsme na světě sami. Zatímco třeba lidé z města déšť nepotřebují a přejí si, aby pořád jen svítilo sluníčko, lidé na venkově déšť naopak toužebně vyhlížejí, aby jim rostlo obilí a zelenina. Kdyby měl Pán  Bůh vyhovět všem lidem a všem modlitbám, musel by každý z nás žít ve svém vlastním světě a údolí. Každý z nás by chtěl počasí jiné než jeho soused. Ale má vůbec Pán  Bůh na starost, aby zařizoval počasí, jaké právě potřebujeme? Možná nám tu napoví náš dnešní příběh.

   V Izraeli se objevil muž, který řekl: „Od této chvíle nebude pršet tak dlouho, dokud nebude Pán Bůh chtít.“ Nebyl to však jeho nápad ani přání. Eliáš byl Boží posel, který měl za úkol vyřídit toto slovo králi Achabovi. Eliáš tedy nebyl žádný kouzelník který umí každému zařídit vhodné počasí na výlet, ale muž, který plnil Boží úkol a riskoval tím doslova svůj život

  Achab byl totiž  král velice schopný a sebevědomý. Nemohl se však smířit s tím, že by měl poslouchat Pána Boha. Králové všech okolních zemí si totiž mohli dělat, co chtěli. I oni měli nad sebou své bohy, ale uměli je šikovně ovládat. Víte, jak to dělali? Jednoduše. Všechno si od nich koupili. Obětovali jim zlato, stříbro, stáda ovcí a krav, dokonce i vlastní děti. A pohanští bohové jim za to slíbili všechno na světě: úspěch, slávu, bohatou úrodu, vítězství ve válce, štěstí v lásce. Vypadalo to, že se od těchto bohů dá získat úplně všechno. Někdy docela draho, ale kdo na to měl, mohl mít všechno na světě. Jedině izraelský bůh - Hospodin byl jiný - protože se ničím nedal podplatit Rozdával lidem podle svého vlastního uvážení a spravedlivě. Těm, kteří ho poslouchali a pomáhali svým bližní - dával mnoho dobrého, ale k těm, kteří ho klamali a podváděli, byl skoupý a přísný.

   A co myslíte, že bylo pro lidi pohodlnější? Bohové, kteří se dali vždycky nějak podplatit a nebo Bůh, který o nás všechno ví a nikdo ho nepodfoukne? A tak se nedivte, že bylo pro Izraelce veliké pokušení uctívat místo spravedlivého Hospodina pohanské bohy, s kterými  se dalo smlouvat a dohodnout, a přitom mohl člověk vesele krást, lhát a podvádět a všechno mu to krásně vycházelo. A je to veliké pokušení i pro nás. Jen se ta dnešní božstva trochu jinak jmenují

   Na sever od Izraele bylo království, které se jmenovalo sidónské. Tam ctili boha zvaného Baal - to znamená Vlastník. Byl to bůh, o kterém se říkalo, že mu patří úplně všechno. Řeky, potoky, stromy, lesy, pole, studny i jarní deště. A každému, kdo v chrámu zaplatil, nabízel Baal všechno, co si kdo přál.  Bylo mu přitom úplně jedno, jestli je někdo lump nebo spravedlivý.

   Král Achab si vzal za manželku princeznuz tohoto království a řekl si, že tenhle moderní způsob života zavede i v Izraeli. A tak se podél všech cest objevili veliké reklamy, které slibovali: „Baal - záruka úspěchu.“. „Baal - více ze života“ „Nevaž se s Hospodinem - odvaž se s Baalem.“ A lidé se dali nachytat. Přestali chodit do Hospodinova chrámu v Jeruzalémě, protože Achab dal vybudovat obrovský Baalův chrám v Samaří. Tam se dalo získat úplně všechno. Štěstí, zdraví, láska, úspěch, radost. Aspoň to tak Baalovi kněží lidem slibovali. A přitom nebylo třeba dodržovat žádná přikázání ani brát ohled na bližního.

    A do tohoto všeobecného nadšení přišel jakýsi podivný muž jménem Eliáš a řekl: Od této chvíle nebude pršet tak dlouho, dokud nebude Hospodin chtít. Lidé se mu smáli a říkali: „My máme letošní deště dávno předplacené! Víš kolik jsme za to dali?“  - Ale ono opravdu přestalo pršet! A lidé si říkali: „To přece není možné! Vždyť nám to bohové slíbili.“ Když se to Achab dozvěděl, místo aby pochopil, že ho chce Pán Bůh varovat - řekl: „Za to, že neprší, může Eliáš. To on je škůdce země! Zadržel naše oběti, aby nám Baal nemohl dát, co potřebujeme. Rychle Eliáše najděte, já ho zničím a budete mít zase všechno, co si žádáte.“

   Ale po Eliášovi, jakoby se země slehla. Nikdo ho nemohl najít. A na nebi se neukázal ani mráček. Postupně vysychal jeden potok za druhým a studny dávaly stále méně vody. Lidé si začali uvědomovat, že ty nejdůležitější věci si nemohou koupit za žádné peníze.

   A právě o to Pánu Bohu šlo. My lidé dokážeme hodně, ale ani dnes neumíme zařídit, aby právě nám svítilo sluníčko nebo začalo pršet. Nejde to zařídit ani penězi ani modlitbami. Na světě je spousta věci, které nikdy nebudou v naší moci. Ani ten nejbohatší z nás si nezajistí štěstí, lásku, zdraví nebo dlouhý život. To vše je jen z Boží lásky a milosti.

    Pán Bůh přímo neřídí ani počasí ani mořské vlny. Pomáhá nám však snášet jejich rozmary. Příroda se řídí zákony a pravidly, které jí dal Bůh při stvoření. Mnohé se dá předvídat. Před mnoha nebezpečími se můžeme společně chránit. Ale pořád tu budou události, které nám připomínají, jak jsme ve skutečnosti malí a nepatrní. Vždycky, když si lidé myslí, že už je všechno jen v jejich moci a režii, musí jim to někdo připomenout.

   Sucho ovšem dolehlo i na Eliáše. Nejdřív to vypadalo, že mu Pán Bůh zajistil výhody a zázračně ho sytil u jakéhosi zapomenutého potoka. Ale jednoho dne vyschl i tento potok a Eliáš poznal hlad a žízeň na vlastní kůži. Ale ne proto, že by ho Pán Bůh opustil. Bůh měl s Eliášem jiný plán.

   Chtěl nám ukázat, že i v nouzi a nedostatku se dá žít, když se dokážeme rozdělit. A proto poslal Eliáše k jedné chudé vdově do Sarepty Sidonské. Nikdo neví, proč si Pán Bůh vybral právě ji. Možná proto, že na tom byla ze všech lidí nejhůř. Tehdy totiž chodili do práce pouze muži. Když rodina ztratil otce, byla vdova s dětmi odsouzena k bídě a hladu. Eliáš tu ženu potkal, když sbírala dřevo, aby si upekla poslední koláč pro sebe a svého syna. Pak už jim zbývalo jen čekat na smrt hladem. A teď si představte, že k ní přijde Eliáš a řekne: „Rozděl se se mnou, prosím, o ten poslední kousek, co máš.“

    Co byste v takovou chvíli udělali? Říká se, že lidé jsou z hladu schopni těch nejhorších zločinů. Ale tahle žena, dokázala něco úžasného. Vzala poslední chléb, který měla, a rozdělila se s neznámým mužem, který měl hlad. Muselo to pro ni být hrozně těžké rozhodnutí. Ale měla k tomu dobrý důvod. Eliáš ji totiž řekl. „Když se se mnou rozdělíš, Hospodin se o tebe postará.“ Ta žena toho však o Hospodinu mnoho nevěděla. Do kostela nechodila a boží přikázán znala jen z doslechu. Nikdy ji nenapadlo, že by ji mohl izraelský Bůh nějak pomoci. Vždyť nepatřila k jeho lidu. Ale ve chvíli, kdy už si myslela, že je všemu konec, přišel ten muž a řekl ji, že má naději. A ona tomu uvěřila. Tak zachránila život sobě, svému synovi i proroku Eliášovi. Pán Bůh totiž nejčastěji pomáhá právě těm, kteří si myslí, že si to ničím nezaslouží.

   Možná se ale zeptáte, jak je možné, že jim pak neubývalo mouky ani oleje. Vypadá to jako z nějaké pohádky. Ale bible není pohádka. Bible to pouze zjednodušuje, ale ve skutečnosti tomu tak opravdu je. Mnohokrát se mi v životě potvrdilo: Když něco mám a nechám si to jen sám pro sebe - brzy mi z toho nezbude nic. Ale když se o to rozdělím,  mám toho najednou daleko víc, než jsem si myslel. Třeba jste unavení a do ničeho se vám nechce. A někdo vám řekne: „Prosím tě, pomoz mi.“ A vám se hrozně, ale hrozně nechce. Ale když se přemůžete a pomůžete, s úžasem zjistíte, že zdaleka nejste tolik unavení a máte mnohem víc síly, než jste si předtím mysleli.

   Podobně to platí, když se třeba na výletě rozdělíme o svačinu nebo o vodu k pití, s tím, kdo si ji zapomněl. Čeho se nám zdálo být málo, toho naráz stačí polovina. Jak je to možné?

   K tomu, aby se člověk posilnil, nepotřebuje totiž pouze chleb, ale také lásku, s kterou mu ho ten druhý dá. Dovedete si představit, co to pro Eliáše znamenalo, když mu ta žena dala svůj poslední chléb! Jak si musel vážit každého sousta, která si kvůli němu odtrhla od úst.  A byl právě on, kdo ji dal na oplátku víru a naději, že Bůh nechce, aby zemřela a dá jim sílu vydržet tuhle zkoušku. A opravdu to pak společně vydrželi. Láska a víra dělá ty největší divy. Tenkrát i dnes.

   Je známo, že někteří lidé při polárních výpravách zahynuli, i když měli bohaté zásoby jídla. Zřejmě jim došla motivace a vůle k životu. A jiní došli do cíle, i když měli sotva třetinu. Někdo umře na obyčejnou chřipku a i jiný překoná rakovinu. Člověk totiž k tomu, aby přežil a něco dokázal, nepotřebuje jen jídlo, peníze a drahé léky, ale také víru a naději. A tu si nikde nekoupíte. Nabízí nám ji v však Hospodin, když k nám posílá takové muže jako byli Eliáš a všichni ti, kteří nám dovedou Pána Boha v pravou chvíli připomenout.

   Nejhorší je, když si člověk myslí, že si všechno umí zařídit a Pána Boha na nic nepotřebuje. Naštěstí nás v tomto omylu Pán Bůh nikdy dlouho nenechá a něčím se nám připomene. Tenkrát se lidem otevřeli oči, když  přestalo pršet, dnes nás Bůh volá k sobě třeba tím, že se nám přestaneme dařit nebo nám pomůže někdo, od koho bychom to nejméně čekali. Ale i tehdy mnozí zůstanou slepí. Kéž se nám tedy dnes otevřou oči, abychom pochopili a uvěřili, že všechno na této zemi - náš život, naše štěstí, naše děti, naše radost i budoucnost, to vše je dar a milost Boží.

   Pane Bože, ty jsi dárcem všeho dobrého a bez Tebe bychom nemohli žít. Jsou však chvíle, kdy na to zapomínáme a jsme pyšní, co všechno jsme dokázali. Pomoz nám, abychom viděli, za co všechno ti smíme být vděční. Amen.

JG, Brno 23. ledna 2005

RSS kanál

Syndikovat obsah