Rozhlasové kazaní

Hle říkají: naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni. Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinout ve vaši zemi.

Milí bratři a milé sestry, vážení rozhlasoví posluchači!
Je velikonoční neděle a většina z vás jistě čeká příběh o prázdném hrobě a překvapených učednících, kterým se zjevuje vzkříšený Pán. Ale zkusme dnes uchopit zázrak zmrtvýchvstání pomocí starozákonního příběhu, kde je obraz vzkříšení důvodem k naději celého národa uprostřed zoufalství a rezignace.
Ezechielovo vidění údolí suchých kostí nás přivádí do nejtěžšího období izraelských dějin. Židovský národ byl tehdy doslova na dně. Ztratil všechno, co mohl. Všichni, kteří v Izraeli něco znamenali, byli odvedeni do zajetí. Chrám byl zničen. Král popraven. Vlast obsazena cizinci. Neexistovala sebemenší naděje na změnu. Národ byl doslova mrtev. Kdo přežil, snažil se splynout se svým okolím a neupozorňovat na sebe.
A tu uprostřed Babylóna, tedy v cizí a pohanské zemi, povstává prorok Ezechiel. Pozval k sobě Judejce, kteří žili v jeho okolí a řekl jim: „Měl jsem vidění od Boha. Spatřil jsem údolí, kde bylo plné vybělených kostí. Bůh mě přivedl na opuštěnou bitevní pláň, kde zahynuly tisíce lidí. Byl to hrozný pohled. Všude kolem jen bílé nepohřbené kostí. Tolik zbytečně zmařených životů. A Boží hlas řekl: To, co vidíš, je tvůj národ. Je mrtvý. A nenašel se nikdo, kdo by ho pohřbil. Můj lid Izrael, který jsem vyvedl z egyptského otroctví, byl zničen. Zbyly z něj jen kosti.“ Když si to posluchači v duchu představili, dali se do pláče. Byl to jejich vlastní příběh. To oni byli ten mrtvý národ. Národ bez naděje. Je zlé, když člověk nemá pro co žít. Nejtěžší je zoufalství, které nás přemohlo.
Ale prorok se znovu nadechl a řekl: Představte si, co mi Hospodin řekl: „Lidský synu, oslov ty mrtvé kosti! Promluv k nim. Přikaž jim, ať se zvednou! Poruč jim, ať se podstaví na nohy.“ I když jsem nechápal, jaký to má smysl, poslechl jsem a zavolal na ty kosti: „Toto praví Panovník Hospodin: Já učiním, co nebylo nikdy slýcháno a co nikomu ani na mysl nevstoupilo. Já Hospodin vás potáhnu masem a šlachami. Já Hospodin do vás vložím dech života a budete žít.“ A pak se to stalo. Nejdřív bylo slyšet tiché šustění, jako když v lese praská dřevo. Ale ten hluk byl stále hlasitější a postupně přecházel v dunění, jako když v dálce zahřmí. A pak jsem viděl, jak se ty kosti pohybují, spojují a potahují svaly a kůží. Před mnou na té obrovské pláni náhle ležely tisíce lidí. Ale pořád byli mrtví!
Hospodin však znovu promluvil: „Já vdechnu těm mrtvým tělům život. Přijď duchu od čtyř stran a probuď všechny ty mrtvé. Ať znovu žijí!“ A tu jsem spatřil, jak ti lidé jeden po druhém vstávají, řadí se do oddílů a bylo to převelmi veliké vojsko.“
Užaslí posluchači se zeptali: „Ezechieli, co znamená takové vidění?“ Prorok odpověděl: „Ty mrtvé kosti, to jsme my, kteří stále jen naříkáme: Je konec. Naše naděje zanikla. Nemáme před sebou žádnou budoucnost. Babylón je náš hrob. Dobře mě slyšte: Bůh nás znovu postaví na nohy a budeme žít. Hospodin otevře jámu, do kterého jsme byli uvrženi a přivede nás znovu do naší země a budeme v ní žít.“
„Krásná pohádka.“ řekli Ezechielovi posluchači. Ale copak nevidíš, že je všechno marné. My už se domů nikdy nevrátíme. Copak nevíš, jak dopadli naši bratři ze severního království. Věřili ve stejného Boha jako my, ale byli poraženi a vystěhováni už před sto lety. A kdo o nich dnes něco ví? Navždy se ztratili v propadlišti dějin! A stejně to dopadne s námi. Nevykládej nám o naději. Je to pak ještě horší. Nech nás zapomenout. Nech nás v klidu zemřít a nejitři naše rány.“
To vše se stalo někdy okolo roku 580. Ezechiel, kterému bylo tehdy necelých padesát let a jeho přátelé byly již 20 let v zajetí. Jeruzalém byl srovnán se zemí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohla přijít změna. Podobně jako se nám kdysi zdálo, že v naši zemi budou vládnout komunisté na věčné časy a nikdy jinak. Koho z nás by před dvaceti lety napadlo, že budeme volně cestovat po celé Evropě? Koho by napadlo, že ještě někdy dostane zpátky továrnu, dům nebo pole po dědečkovi. Kdo by si vsadil na to, že křesťanské bohoslužby budou vysílat přímým přenosem v rádiu a televizi. A přece - neuvěřitelné se stalo skutkem. Zázraky se dějí.
Ale vraťme se zpátky do Babylóna. Od onoho podivného vidění uběhlo nějakých 40 let. Prorok Ezechiel a jeho generace už byla po smrti. Ale jejich děti byly zčista jasna vyzvány, aby se vrátily do Jeruzaléma a znovu tam vybudovaly Hospodinův chrám a obnovili zničenou zemi. Babylonská říše se takřka přes noc rozpadla. Novým vládcem se stal perský císař Kýros, který dal židům svobodu. Byl to takový zvrat a zázrak, že se mu ve starověkých dějinách těžko něco vyrovná. Národ, který měl být navždy zapomenut, vstal doslova z mrtvých. Ezechielova pohádka se stala skutečností. Údolí mrtvých kostí ožilo a tisíce lidí se daly na pochod do zaslíbené země, znovu postavili chrám a začali žít podle Božího zákona jako jejich předkové.
Zázraky se tedy dějí. Ale radovat se a sklízet jejich plody mohou jen ti, kteří jim věří. Abyste rozuměli - k tomu, aby se Izraelci mohli po sedmdesáti letech vrátit do své země a naplnit tak Ezechielovu pohádku skutkem, museli evangelium o vzkříšení svého národa celou tu dobu alespoň v skrytu duše věřit a návrat trpělivě připravovat. Jak jinak by se děti narozené v Babyloně mohly vrátit a obnovit chrám, kdyby od svých rodičů neslyšeli, jak to mají udělat. A proč by se vůbec vraceli, kdyby už dávno - tak jako ostatní poražené národy - ve svého Boha nevěřili a zvolili si vítězné bohy babylonské? Zázraky se dějí, ale člověk jim musí věřit a připravovat se na ně. Proto měl Ezechiel od Hospodina ono vidění. Většina posluchačů nad ním sice tehdy mávla rukou, ale alespoň pár lidí mu muselo už tehdy uvěřit a s budoucím návratem vážně počítat. Sami se ho sice nedožili, ale jejich děti neváhaly a jakmile to bylo možné, opustily své pracně budované domovy v Babylóně a šly tvořit novou budoucnost .
A jak to souvisí se vzkříšením Ježíše Krista, které dnes slavíme? Zpráva o jeho zmrtvýchvstání na mnohé z nás působí asi podobně jako Ezechielova pohádka o údolí mrtvých kostí. Což o to, bylo by hezké, kdyby lidé měli naději vstát z mrtvých. Ale copak je to možné?
Ježíšovo vzkříšení by znamenalo zásadní průlom do našich zkušeností a představ. Nikdo z nás si neumí představit, že by mrtví znovu vstali a mohli žít. A přece se to již jednou stalo. Žil mezi námi člověk jménem Ježíš, který trpěl všemi lidskými bolestmi a slabostmi. I on se mohl k Bohu jen modlit, tak jako každý z nás. Když se ho nepřátelé chtěli zbavit, neutekl. Nezapřel svou naději a víru v Boží pomoc a statečně zemřel na kříži, na který ho přibili. A třetího dne byl tento člověk k úžasu všech svých učedníků živ a zdráv. Na těle měl rány, kterými ho přibili. Učedníci ho zprvu nepoznávali, ale když jim podal chléb a rybu, otevřeli se jim oči a poznali, že je to on.
Zní to stejně nepochopitelné, jako když tehdy Ezechiel mluvil o mrtvých kostech, které ožily. Ale ti, co Ezechielovi tenkrát uvěřili, dobře udělali. Jeho slova jim dala naději uprostřed všeobecného zoufalství. Když se pak vidění zcela nečekaně naplnilo, byli připraveni se vrátit do zaslíbené země a Boží zázrak se na nich mohl uskutečnit. Ti, co nevěřili, zůstali dál v zajetí a jen smutně přihlíželi. Ano, těm, co nevěřili, tenkrát ujel vlak.
Podobně je tomu s námi. Evangelium o Kristovo vzkříšení je výzva, abychom se uprostřed světa, kde všechno spěje ke svému konci a zániku, odvážili věřit, že lidský život má naději a budoucnost i po smrti. Někdo možná namítne: „A k čemu je to dobré? Stejně všichni umřeme a co bude potom, nikdo neví. Možná ještě něco přijde, ale to nám teď nijak nepomůže.“ Ale to je velký omyl. Na víře ve vzkříšení stojí životní zásady, kterými se již nyní řídíme. Od toho, jestli náš život bude pokračovat nebo ne, se odvíjí všechno, co dnes děláme a oč usilujeme. Vzkříšení není třešnička na dortu, ale základ, na kterém náš život stojí nebo padá.
Kdo ve vzkříšení nevěří, nezbývá mu než žít pro to, co kolem sebe vidí. Všechna jeho snaha míří k tomu, aby získal ze života, co se dá. Kdo žije jen přítomností, nebude se příliš ohlížet na druhé. Kdo počítá s tím, že život končí v hrobě, nebude dělat něco, z čeho sám nemá bezprostřední užitek. Uvažuje podobně jako naši politici - v horizontu jednoho volebního období. A to je pro člověka nějakých sedmdesát maximálně devadesát let. Pak nás odvolají a plánovat dál už nemá smysl.
Ale kdo díky Kristovu vzkříšení uvěřil, že život nekončí ani v hrobě, ten bude myslet a jednat v horizontu věčnosti. Náš život pak už nebude jen kratičký okamžik v dějinách vesmíru, ale trvalá součást Božího příběhu, který není omezen časem. Každé naše slovo a každý náš čin má ve skutečnosti trvalou platnost. A to je úplně jiná odpovědnost a závazek. Je to podobný rozdíl jako když někdo sází ředkvičky nebo dubový les. Kdo si myslí, že jsme tu pouze na chvíli, žije v domnění, že staví pouze bábovičky, s kterými nemá cenu moc se piplat, protože se vzápětí rozpadnou. Ale kdo věří ve vzkříšení, ten ví, že dům, který svým životem staví, tu bude stát celé věky.
Věřit ve vzkříšení proto znamená jinak žít a myslet. Je to odpovědnost, z které se nám tají dech. Jen si představte, jaká je to bude jednou sláva, až se setkáme v nebi a někdo nám tam poděkuje, že jsme mu pomohli. Tady na zemi se na to rychle zapomene, takže se zdá, že to ani nemá cenu. Ale v nebi se o lidské solidaritě a pomoci bude zpívat dnem i nocí.
Ale ta ostuda, až nám někdo připomene, jak jsme mu ublížili. Věřit ve vzkříšení totiž znamená, že na nám znovu připomenou všechny naše hříchy. To je vážná věc! Nebylo by pak lepší zůstat raději navždy v hrobě, než se znovu dívat na svůj pokažený život jako ve filmové smyčce? Ale nebojte se. Bůh slíbil, že všechny dokumenty a registrační svazky, které svědčí proti nám, jsou smazány a zničeny. V Božím království žádné lustrační archivy neexistují. Všechno se tam děje v lásce a milosti.
Já vím, zní to neuvěřitelně. Ale už se to jednou stalo. Ježíš vstal z mrtvých. Ezechiel měl pouze vidění a přece se naplnilo. Učedníci neměli jen vidění. Oni se vzkříšeným Pánem jedli a pili. Viděli ho tváří v tvář. O to větší je to důvod, abychom jejich dobré zprávě uvěřili a nechali touto nadějí prostoupit celý svůj život.
Brno 23.3.2008, JiříGruber

RSS kanál

Syndikovat obsah