Poprava Jana Křtitele

Král Herodes uslyšel o Ježíšovi, neboť jeho jméno se stalo známým. Říkalo se: "Je to Jan Křtitel, který vstal z mrtvých, a proto v něm působí mocné síly." Jiní říkali: "Je to Eliáš!" Další: "Je to jeden z proroků." Když to Herodes uslyšel, řekl: "To vstal Jan, kterého jsem dal stít."

Mk 6,14-29


Milí přátelé, máme před sebou biblický oddíl, který si ničím nezadá s dnešními filmovými trháky. Je v něm všechno, co má v dobrém příběhu být. Pomstychtivá žena, nerozhodný král, naivní děvče, spravedlivý hrdina, velkolepá hostina, erotický tanec, neúprosný kat a jako vyvrcholení šokující pohled na useknutou hlavu na jídelní míse. Toto drama patří k nejčastějším biblickým námětům, které se objevuje na obrazech, v písních či románech.
Než se však dáme unést silou příběhu, musíme si položit otázku - proč je vůbec v evangeliu? Je to jistě událost, která patří na první stránku novin - ale proč je zařazena do příběhu Ježíšova? Není to jen zbytečná vsuvka? Evangelia přece nejsou o Janu Křtiteli, ale o Ježíšovi.
Ale spojitost tu je a možná větší než tušíme. Na začátku našeho oddílu se totiž vypráví, že pověst o Ježíšových mocných činech se donesla až ke králi Herodovi. Byl to syn Heroda Velikého, zvaný Antipas, který zdědil čtvrtinu otcova království. Patřila mu Galilea, kde Ježíš vyrostl a působil.
Když začal Ježíš kázat a uzdravovat, mnozí si začali klást otázku: „Kdo to jen může být?“ V Nazaretě měli jasno: Je to pouhý tesař, syn Mariin a bratr Jakubův. Ale jiní viděli v Ježíšovi jednoho z proroků. To nebylo málo, protože poslední uznaný prorok působil před 400 lety. Jiní šli ještě dál a viděli v Ježíšovi Eliáše, který měl přijít znovu na svět těsně před koncem tohoto věku. A jiní šli ještě dál. Tvrdili, že Ježíš je zmrtvýchvstalý Jan Křtitel a proto v něm působí zázračné síly. Král Herodes dal těmto lidovým báchorkám za pravdu. Doslova řekl: „Ježíš - to je Jan, kterému jsem dal setnout hlavu.“ Když to řekli Ježíšovi, zeptal se svých učedlníků: „A za koho mne pokládáte vy?“ Tehdy se Petr odvážil říci to největší tajemství, které dosud nikdo nevyslovil: „Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého.“
Ale pak se to všechno jaksi zvrtlo. Mesiáš měl být vítěz. Přímý nástroj Boží vlády a moci. Všichni čekali, že Ježíš použije všechny síly k tomu, aby se ujal vlády a obnovil Davidovo království. Místo toho skončil potupně na kříži, odsouzen nejvyšší veleradou. Všechny naděje s ním spojované se ukázaly být marné. Zdálo se, že pravdu měli nazaretští. Ježíš je tesař, který si na Mesiáše pouze hrál a tak se rouhal Bohu.
Když učedníci přišli se zprávou, že ukřižovaný Ježíš vstal z mrtvých, všichni, kdo je slyšeli, si ťukali na čelo. Taková hloupost! Kdyby byl Ježíš něco víc než obyčejný truhlář, kdyby byl alespoň Boží prorok, nemohl by nikdy skončit na kříži! A kdyby byl Eliáš, tak by ho Bůh z kříže vyzdvihl v ohnivém voze rovnou do nebe.
Ale on na tom kříži zemřel! Bůh se tedy od něj odvrátil! Vstát z mrtvých? To je přece není možné! To se může stát pouze na samém na konci věků. A ten jak známo nenastal! Vždyť slunce dál vychází a zapadá, lidé se žení a vdávají a na poli klíčí nová úroda. Žádný konec světa nepřišel a proto nikdo nemůže vstát z mrtvých.
Ne, neměli to křesťané snadné, když se někomu přiznali, že věří v Ježíše, který byl ukřižován a vstal z mrtvých. Všechno ostatní by jim uvěřili. To, že Ježíš uzdravoval, sytil zástupy, chodil po vodě a utišil mořskou bouři - to vše by jim prošlo, protože se to vyprávělo o řadě jiných. Ale ještě nikdy se nestalo, aby Boží prorok skončil na kříži jako ten nejubožejší otrok a nikdy se také nestalo, aby někdo již v tomto čase vstal z mrtvých. Jak může někdo věřit takovým hloupostem?
Ale křesťané namítali: Něco podobného se přese stalo docela nedávno. Žil tu prorok, kterého jsme všichni uznávali a respektovali. Mnozí se od něho dali pokřtít v Jordánu a přece ten svatý muž špatně skončil. Všichni víme, že Jan Křtitel neprovedl nic zlého. Zemřel jen proto, že Herodes dal neuváženou přísahu, kterou pak musel splnit. A Pontský Pilát přece také nenašel důvod, proč by měl Ježíše popravit. Donutili ho k tomu velekněží, podobně jako Herodiada svého královského manžela. Být odsouzen k smrti ještě neznamená, že ten člověk nemohl mít pravdu.
Ale je to ještě jedna zvláštní okolnost. Když Jana Křtitele pohřbili, jeho poselství začal vzápětí šířit jiný muž. Mnozí tehdy s docela vážnou tváří říkali: To je Jan Křtitel, který znovu ožil. Král Herodes dokonce prohlásil: „To je Jan, který vstal z mrtvých.“ Není to zvláštní? Jan Křtitel skončil pod katovým mečem a přece uznáváte, že to byl Boží prorok. A ze strachu, že jste dali popravit spravedlivého člověka, jste si vymysleli, že vstal z mrtvých.
Když Ježíš zemřel na kříži, neznamená to, že ho Bůh odsoudil. A když vám svědčíme, že se s námi třetího dne setkal živý - proč nám to nevěříte? Kdysi jste byli ochotni věřit, že Janovi přirostla hlava k tělu. A nyní - když Ježíšovo vzkříšení mohou dosvědčit stovky lidí, odmítáte přijmout, že je to Ježíš, kdo mezi námi dál působí a uzdravuje.
Co k tomu dodat? I dnes - stejně jako tenkrát - jsou lidé ochotni věřit řadě věcí. Objevují minulé životy, vzývají různé duchovní síly, hledají východní moudrost, dávají si dělat horoskopy, vyvolávají mrtvé, pátrají ve svém podvědomí a já nevím, co ještě. Ale to, že Ježíš zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých, zdá se jim jako prázdná fráze. Lidé jsou ochotni věřit v osud, šťastná čísla, dávají si číst z ruky a navštěvují různé léčitele. Ale Ježíš, který se za nás obětoval a přemohl smrt jim připadá jako obnošená vesta.
A přitom se na této zemi nestalo nic většího a důležitějšího než Ježíšovo ukřižování a zmrtvýchvstání. Nestyďme se, že tomu věříme. Je to dobrá a ověřená zpráva. Má oporu v tisíce let trvajícím příběhu Boží lásky k člověku. Není to žádná chvilková iluze, ale Boží slib, který se naplnil. Není to zmatený úlet několika poblázněných učedníků, ale událost dosvědčená mnoha svědky. Není to falešná senzace, ale Boží čin, který je stejně skutečný jako zázrak stvoření vesmíru a života. Jinými slovy: nevěřme hloupostem, které někde čteme nebo slyšíme. Věřme Ježíši Kristu.



Nyní se věnujme příběhu samotnému. Král Herodes Jana Křtitele tiše obdivoval a patřil k jeho tajným sympatizantům. Dobře poznal, že Jan je muž spravedlivý. Problém nastal, když Jan zaútočil na jeho druhé manželství. Herodes si totiž vzal rozvedenou manželku svého nevlastního bratra Filipa. To však bylo proti Mojžíšovu zákonu, který nedovoloval, aby si rozvedenou ženu vzal bratr bývalého manžela. Zřejmě se tím mělo bránit tomu, aby si muži v jedné rodině mezi sebou manželky postupně vyměňovaly. Herodes předpokládal, že když si vzal ženu nevlastního bratra a navíc je král, snadno mu to projde. A také mu to prošlo. Nikdo ze zbožných farizeů a zákoníků ze strachu neřekl ani popel. Pouze prorok Jan. Mohl si to nechat pro sebe a mlčet. Ale Jan vycházel ze zásady, že Boží slovo platí pro každého stejně. V celém světě bylo tehdy obvyklé mít zvláštní zákony pro svobodné a pro otroky. Jiná práva měli muži a jiná ženy. Boží zákon však měří všem stejně. Králům i venkovanům.

Herodes dal Jana uvěznit, ale přesto mu rád naslouchal. Když slyšel Křtitele mluvit, byl Herodes celý nejistý, a přece si ho šel se zájmem poslechnout. Není to divné?
Jistě ano, ale s námi je to podobné. Víme o svých chybách, stejně jako Herodes. Rádi bychom se jich zbavili, nemáme k tomu však sílu. Podobně jako Herodes rádi nasloucháme Boží slovu a říkáme si: „Jednou to dáme všechno do pořádku.“ Ale čím déle to odkládáme, tím větší hrozí nebezpečí, že už to nepůjde vrátit.
Byla tu totiž Herodiada. Jeden Herodes ji už propustil a teď ji možná kvůli Janovi opustí i jeho bratr. Ta žena se cítí ohrožena a myslí pouze na sebe. V okamžiku, kdy se objeví příležitost proroka umlčet, nezaváhá ani na vteřinu. Je nebezpečné, když někdo někoho nenávidí a vidí v něm jen svého nepřítele. Stačí málo a zlý čin se náhle stane skutečností. Proto Ježíš řekl: Nenávist je stejně nebezpečná jako vražda. Od zlé myšlenky k činu je blíž než si myslíme. Není moudré někoho nenávidět a vidět v něm jediný zdroj svých obtíží. Kdo myslí jen sám na sebe, dovede být velice zlý.
Klíčovou postavou je však Salome, dcera Herodiady. Její jméno známe od historika Josefa Flávia. Bylo to děvče, kterému bylo nějakých dvanáct let. Její tanec byl zřejmě docela nevinné rytmické cvičení. Heroda však okouzlila a ten ve své bohorovnosti nabídl dítěti polovinu království. Čekal, že si dívenka bude přát nové šaty nebo výlet do Egypta. Ale když uslyšel její přání, zbledl hrůzou. „Chci, abys mi dal na míse hlavu Jana Křtitele!“
Jak snadno může dospívající dítě zničit životy druhých. Možná si ta dívenka myslela, jaká je z ní hvězda. Cítili se důležitá a takřka dospělá. Možná si myslela, že je to jen taková hra. Stačí kliknout a je po člověku. Ve skutečnosti byla Salome pěkná husa. Dala se zneužít a ublížila nevinnému člověku.
I malé dospívající děti mají svou odpovědnost a nemohou se vymlouvat, že nevěděli. Kolikrát třeba musí volit mezi svými rodiči, kteří je ve svých sporech chtějí mít na své straně. Děti tak mohou jednomu z rodičů velice ublížit. Nebo když se někomu ve třídě hloupě posmívají. Dodnes se stydím, jak jsme ponižovali jednoho svého spolužáka, který byl řekněme zvláštní a jiný než ostatní. Mohlo to na něm zanechat stopy na celý život. A my jsme z toho měli jen legraci. Mládí není nevinné a člověk může už jako dítě ošklivě ublížit.
Nakonec je tu Herodes. Nešťastný král, který rychleji mluvil, než myslel. Celý život si musel vyčítat tu nešťastnou přísahu. Přitom měl na vybranou. Mohl svou přísahu odvolat. Přišel by tím sice o svou vladařskou čest, ale nebyl by vrah.
Některé chyby děláme jen proto, aby se o nás neřeklo něco špatného. Třeba se někdo vsadí, že něco udělá a i když je mu pak jasné, že přestřelil, bojí se to vzít zpátky. Nebo si dáme nějaký cíl a chceme ho dosáhnout hlava nehlava, přesto že tím druhým ublížíme. Naše vlastní čest a dobré jméno však nesmí být výš než důstojnost druhých lidí. Lépe je sám sebe shodit a znemožnit, než abych někoho poškodil na celý život.
Byli tu však ještě Herodovi rádci a bujará společnost, která slavila Herodovy narozeniny. Proč nikdo z nich nešel za králem, nevzal si ho stranou a neřekl mu: „Králi, nedělej to. Bude tě to mrzet! I když Jana umlčíš, jeho hlas tě bude v noci pronásledovat. I když bude mrtvý, v tvém srdci bude jako živý.“ Bohužel se nikdo tak odvážný a pravdivý nenašel. Někdy můžeme váhajícímu člověku velmi pomoci, ale nesmíme to odkládat. Náš čas není nekonečný. Kat byl připraven a dříve než zpitým hostům došlo, co se stalo, přinesli do sálu mísu, na které nebyl nadívaný bažant, ale prorokova hlava.
Herodes Antipa, vládce nad Galileou, je smutná postava. Ježíš o něm řekl, že byl jako liška. Jana Křtitele se zbavil, ale přitom se mohl hájit: „Já to nechtěl! Mně k tomu donutili.“ Když o rok později Pilát soudil Ježíše, poslal ho ukázat Herodovi, který byl tehdy zrovna v Jeruzalémě. Herodes Antipa si ho prohlédl a aby se přesvědčil, zda to opravdu není zmrtvýchvstalý Křtitel, přikázal mu, aby udělal nějaký zázrak. Ježíš mu však neodpověděl ani slovo. Herodes na něj dlouho naléhal, ale nakonec se mu vysmál a poslal ho zpátky Pilátovi. Mohl Ježíši zachránit život a vzít ho pod svou ochranu. Ale Herodes toho raději využil, aby si získal Pilátovo přátelství. Opět z toho vyšel zdánlivě neposkvrněn, podle hesla: Já nic, já Herodes.
Nakonec ale i na Antipu dolehla spravedlnost. Otec jeho první ženy, nabatejský král Areta IV., pomstil svou propuštěnou dceru a porazil svého někdejšího zetě v bitvě. Od Heroda Antipy se pak odvrátili i Římané a tento kdysi nejschopnější syn Heroda Velikého skončil ve vyhnanství, kde všemi zapomenut zemřel. Mnozí v tom viděli trest za Janovu nespravedlivou popravu. Kdo seje vítr, sklidí bouři. Herodes Antilopa je příkladem člověk, kterého se přímo dotkly Boží činy. Měl v rukou osud Jana Křtitele, jehož slovu naslouchal a jehož si vážil. Setkal se s dokonce Ježíšem a mohl slyšet jeho evangelium. Ale protože příliš miloval sám sebe a snažil se ze všeho získat jen vlastní prospěch, přišel nakonec o všechno. Bůh opravdu nedělá rozdílu. Nabízí svou pomoc chudákům i králům. Ale člověk o tu milost musí stát.

Pane Ježíši Kriste, prosíme, dej ať se nás Tvé slovo a láska skutečně dotkne a změní naše životy. Prosíme, abychom nebyli jako Herodes a jeho přátelé, kteří mlčky přihlíželi jak se děje bezpráví a nehnuli ani prstem. Dej, ať nejsme hloupí a naivní jako Salome, která snad ani nevěděla, co říká. Smiluj se nad námi, i když často děláme jednu chybu za druhou. Amen

Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah