Kdo má vést církev

Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo. Žijte mezi sebou v pokoji. Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem.

Milí bratři a milé sestry! Budu dnes pokračovat v souvislém výkladu první listu Tesalonickým. Náš text se týká správy a vedení církve. Protože máme za týden volbu staršovstva, myslím, že nám tak nechtěně vyšlo téma docela příhodné.
Nejprve je třeba říci, že první křesťanské sbory vznikaly zcela spontánně. Apoštol svým kázáním a osobním nasazením pro evangelium Ježíše Krista určité lidi oslovil a ti pak vytvořili společenství, které se pravidelně scházelo v domě některého z nich. Dokud byl Pavel mezi nimi, vůdčí autoritou sboru byl on sám. Když odešel, předal odpovědnost některému ze svých žáků nebo někomu z místních lidí. Největší autoritu měli lidé, kteří uvěřili jako první a pro sbor nejvíce pracovali. V počátcích církve k tomu nebylo třeba žádné volby ani jmenování. Představenými sboru se lidé stávali tak říkajíc přirozenou cestou. Vedení sboru bylo totiž pokládáno za dar Ducha svatého, podobně jako když měl někdo dar starat se o trpící nebo vyučovat ve víře. Být v čele sboru tedy nebyla funkce ani úřad, ale obdarování, které jedni u druhých rozeznali.
Jestliže dnes své presbytery ve sboru volíme, je to pouze technický způsob, jak si navzájem sdělujeme, u koho jsme toto obdarování k vedení sboru rozeznali. Proto také neděláme žádnou volební kampaň a lidé se o tuto práci sami nehlásí, nýbrž jsou do staršovstva navrženi a po svém zvolení jsou touto službou slavnostně pověřeni.
Jak se však takový představený pozná? Podle apoštola jsou to ti, kteří ve sboru nejvíc pracují. Zní to rozumně, ale není to zdaleka obvyklé. Někteří z těch kteří dnes řídí stát a naše města, před nástupem do politiky nikdy nic rozumného nedokázali. Mnozí dokonce nic jiného než politiku dělat neumí. To nám snad v církvi nehrozí, ale i do staršovstva se někdy volí lidé jen pro své zásluhy, věk nebo proto, že hodně mluví a jsou všude vidět. Obdarování k vedení sboru však poznáme nejlépe podle toho, že jsou to lidé, kteří přijali ve sboru konkrétní službu. Církev nepotřebuje funkcionáře, ale dělníky. Církev mají vézt ti, kteří se osvědčili v konkrétní úkolu a práci. V jiném dopise apoštol říká, že představení sboru mají být horliví, pro věc evangelia zapálení a činorodí.
Druhý znak, podle kterého poznáme dobré presbytery, je odvaha k napomínání. To se netýká jen osobních rozhovorů. Důležité je, aby presbyter nemlčel a dovedl říci na schůzi nahlas svůj názor a pohled. Napomínání a obhajování vlastních názorů je ovšem také dar. K tomu, aby člověk mohl ukazovat druhým cestu, musí být podle apoštola naplněn dobrotou a poznáním. Svým kritickým slovem nesmí druhé zahanbit, ale povzbudit a vézt - podobně jako když napomínáme své děti. Musí být na slunce jasné, že člověka, kterého napomínáme a kritizujeme, máme rádi. Smyslem napomínání v církvi je snaha pomoci, ne odsoudit. Na jiném místě apoštol vzpomíná, jak kohosi napomínal se slzami v očích celé tři roky. Je k tomu tedy třeba veliké lásky, dobroty a trpělivosti. Je velkým rozdíl mezi laciným kritizováním a bratrským napomínáním. Braňme se šíření pomluv a neověřených zpráv. Je třeba pečlivě rozlišovat, co mohu říci veřejně a co patří do důvěrném rozhovoru mezi čtyřma očima
Napomínání a kritická diskuse je přitom nutná, protože jen málokdo z nás vidí své vlastní nedostatky. Potřebujeme presbytery, kteří nám s citem a láskou dokážou povědět, jak řešit problémy a výzvy doby, nač se máme zaměřit, v čem se mýlíme a kteří se ovšem také sami dají napomenout a poučit, neboť napomínání v církvi nikdy nesmí být jednosměrné, ale vzájemné.
Teď ovšem hrozí, že naši kandidáti svá jména ještě dnes sebekriticky stáhnou, protože tak náročné požadavky nesplňují. Ale zůstaňte v klidu a kandidujte dál. To bych ani já a nikdo jiný nemohl být farářem. Na každém člověku je mnoho chyb a nedostatků. Apoštol dobře ví, že v Tesalonice ani v Brně nejsou svatí na skladě. Právě proto říká Tesalonickým: Svých představených si važte nade všechnu míru a mějte je v lásce. Představený je totiž první na ráně. Každý ho umí zkritizovat. Není snadné stát v čele a nést odpovědnost. Kdo to zkusil, ví, o čem mluvím. Vzpomínám na jednu rodinu, kde měli v rozmezí několika let tři kluky, kteří zůstávali často sami doma. Jak už to bývá, největší rvačka byla o to, kdo z nich bude v tom čase doma velet. Jenže chlapci brzy poznali, že ten, kdo rozhoduje, bude také muset rodičům vysvětlit všechny karamboly. Ukázalo se, že jednoduší je poslouchat a zlobit než za druhé odpovídat. Je to podobné prozření, jako když se z mladých lidí stanou rodiče a teprve nyní si uvědomí, co je to rodičovská odpovědnost, proti které se až dosud tak vesele a bezstarostně bouřili. Být představným sboru je především odpovědnost a břemeno. Je to nejen čest, ale také oběť a služba, které je třeba si vážit. Mnozí tuto službu odmítají a všem funkcím v církvi se vyhýbají. Zvolené presbytery je proto třeba podporovat, pomáhat jim, povzbuzovat je a modlit se za ně - a ne si po straně říkat, co všechno zanedbali, nestihli a pokazili.
Z toho, co apoštol píše, můžeme odhadnout, že v Tesalonice představení sboru velkou autoritou neměli. To není dobré! Církev je sice dobrovolné společenství svobodných lidí, ale bez moudrého vedení a autority se neobejde. I náš sbor potřebuje bratry a sestry, kteří se nebudou bát něco rozhodnout a vytýčit směr. Naším úkolem bude, abychom je podle nejlepšího svědomí vybrali, ale pak je také respektovali. Jinak tu potáhneme každý za jiný konec provazu a sbor se rozdělí na malé skupinky stejně smýšlejících, které o sobě nebudou chtít vědět. Jestliže spolu máme žít v pokoji, jak píše apoštol, znamená to mimo jiné, že máme jako sbor tvořit jeden celek, vzájemně se doplňovat, uznávat a podpírat. Je důležité, aby byly v našem staršovstvo vyváženě zastoupeny všechny názorové i věkové skupiny, aby nikdo neměl pocit, že se dostal na okraj a jeho hlas není slyšen.
Jaký úkol však představení sboru mají? Apoštol zmiňuje tři konkrétní věci, které lze myslím zobecnit a vztáhnout i do dnešní doby. V našem textu doslova čteme: Klademe vám, bratři, na srdce, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých a se všemi mějte trpělivost.
V Tesalonice byli lidé, které náš překlad nazývá neukázněné, doslova vybočující z řady. Jde původně o vojenský termín pro muže, kteří na sebe chtěli v boji upozornit, zbytečně riskovali a narušovali jednotný šik. Z dalších souvislostí víme, že apoštol má zřejmě na mysli členy sboru, kteří do té míry uvěřili brzkému příchodu Ježíše Krista, že přestali pracovat a starat se o své rodiny. Právě jim byla určena předchozí slova - zakládejte si na tom, že se budete věnovat své práci a získávat si obživu vlastníma rukama. V Tesalonice tedy byli křesťané, které bylo třeba brzdit v jejich nadšení a horlivosti. Jednoduše to s vírou přeháněli. Stále chtěli být o krok napřed. Věřit víc než ostatní. Plně se na Pána spolehnout. Žít už dnes v Božím království. Napomínat nadšené křesťany je vždycky velmi obtížné. Jak někomu vysvětlíte, že to s vírou, modlitbou a misijním nadšením přehání, když na druhé straně po modlitbách a misi voláme?!
Tak jako tehdy někteří v Tesalonice přestávali chodit do práce a vydělávat si na živobytí, mohou se i dnes objevit lidé, kteří kvůli víře ztratí zájem o realitu tohoto světa. Přestanou studovat nebo vykonávat běžná povolání. Přestanou chodit k lékaři, posílat děti do státních škol a všechno chtějí řešit jen modlitbou a Písmem. Někteří odmítají televizi, nečtou noviny a nezajímá je, co se děje ve společnosti. Což o to? Programy v televizi za mnoho nestojí. Všichni chceme někdy někam uniknout. Kdo z nás by si nepřál, aby se tento svět stal královstvím Božím. Ale ač to zní paradoxně, je to právě křesťanská víra, která nás drží při zemi. Naším úkolem je podobně jako Syn Boží žít v tomto světě, ne z něho utíkat a vytvářet si pro sebe a své děti vlastní ostrov štěstí. Horlivých a nadšených křesťanů je nám ovšem třeba. Úkolem představených sboru je však přesměrovat jejich aktivitu z nebe na tuto zem. Přiblížit království Boží druhým a ne sobě.
Druhou skupinou, kterou apoštol jmenuje, jsou malomyslní. Kraličtí výstižně překládají choulostiví. Ve Starém zákoně se toto slovo používá o lidech, kteří si přestali věřit. Většinou jde o lidi, kteří jsou příliš sevření svými chybami a marností všeho snažení. Malomyslní byli Izraelci, kteří nebyli schopni vyjít z Egypta a raději chtěli zůstat dál ve svém otroctví. Malomyslní stále vidí jen své slabiny a vnější překážky. Přehnaná pokora jim brání cokoli dělat a využít svých obdarování. Náš vlastní hřích a slabost jakkoli jsou vážné, nás nikdy nesmí odrazovat a zadupávat do země. Právě proto nám Bůh odpouští již dnes a ne až při posledním soudu. Díky Ježíši Kristu, který za nás zemřel na kříži, můžeme i jako hříšní a chybující lidé dokázat mnoho dobrého.
Pavel měl možná zcela konkrétně na mysli situaci, kdy někteří věřící zemřeli, aniž se dočkali příchodu Páně. Malomyslní v tom viděli jejich selhání a Boží trest. Neměli k tomu sice žádný důvod a přece si jejich úmrtí vykládali ve špatném smyslu. I nám se může stát, že si různé události začneme vykládat jako Boží soud a odmítnutí. Někteří lidé jsou tak citliví, že si každou nepříjemnou příhodu dávají do souvislosti s vlastními chybami a slabostí. Takové sebeobviňování může někdy přerůst až v nemoc a je nutné čelit jí hned v počátku. Malomyslnost je třeba přemáhat stále novým zdůrazňováním Boží milosti a Kristovy oběti, která přemáhá každý hřích a dává nám sílu k dobrému.
Třetí skupinou, na kterou se mají presbyteři zaměřit, jsou lidé, které apoštol charakterizuje slovem slabí. O nich se poměrně podrobně dočteme v ostatních Pavlových dopisech. Byli to lidé z židovského prostředí, kteří i jako křesťané úzkostlivě dodržovali rituální předpisy zákona, které se týkaly pokrmů, svátků a očišťování. Jejich největší starostí bylo, aby nějaké ustanovení omylem či nechtěně nepřestoupili. Slabý ve víře je člověk který nedovede odlišit věci podstatné od vedlejších. Úzkostlivě zachovává formální předpisy a tradice a přitom mu uniká podstata věci.
I dnes jsou lidé, kteří se až příliš úzkostlivě drží doslovného znění Písma a dělají tak zbytečné problémy sami sobě i druhým. Jejich poslušnost a důslednost je obdivuhodná, ale škoda energie, kterou by bylo lepší vynaložit jinde. Dovedete si představit kolik vzrušených rozhovorů, polemik a útoků bylo v Pavlově době svedeno o to, zda smí křesťan jíst maso, které bylo předtím zasvěceno modlám. A přitom tento pro mnohé neřešitelný problém časem zcela vyšuměl a ukázal se jako planý a zbytečný. Podobně to bude z řadou věcí, o něž se dnes tak tvrdě přeme.
V církvi vždycky byly a budou na řadu věcí odlišné a často protichůdné pohledy. Apoštol v takovém případě radí k trpělivosti. Vedení sboru je tu od toho, aby pro každého člověka, jehož svědomí je rozjitřeno, mělo pochopení, nikoho nevylučovalo a nenutilo jednat proti jeho přesvědčení. Je to těžké a někdy takřka neřešitelné, ale je třeba se o to pokusit. Církev je krásná právě tím, že je to rodina, kde se lidé snáší a respektují, i když jsou každý jiný. Silní a pevní ve víře nesmí válcovat slabé a slabí zase nesmí svými obavami svazovat celý sbor. Většina musí respektovat menšinu, ale i menšina se musí smířit s tím, že její pohled nebudou povinně sdílet všichni.
Napětí v Tesalonice muselo být poměrně vážné, neboť apoštol nakonec připomíná, aby nikdo nikomu neoplácel zlým za zlé, ale všichni usilovali jen o dobré - mezi sebou a vůči všem. Nejde tu jen o obecnou výzvu ke křesťanské lásce, ale trpělivou ohleduplnost v samotném sboru. I v církvi se může rozhořet nepřátelství a zavládnout hořkost. V takovém případě je třeba bezodkladně pozdvihnout srdce a oči k nebi. Jen jeden z nás je dobrý. Náš Pán. Z jeho dobroty je třeba se nasytit a z jejího ovoce splácet dobrým těm, kteří nás zarmoutili a pošpinili. Církev má jít světu příkladem, že všechny spory a napětí lze zmírnit vzájemnou láskou a porozuměním.
Pane Ježíši Kriste, prosíme Tě za náš sbor, aby mohl být místem, kde se budou lidé cítit stejně dobře jako doma. Prosíme Tě za moudrost a vedení Duchem svatým, až budeme za týden volit naše nové staršovstvo. Děkujeme Ti za všechny, kteří v našem sboru trpělivě pracují, dávej jim radost, že se smí zapojit do tvého díla a dej jim prosíme, zahlednout, že tato práce má také výsledky. Amen.

24.2.2008 Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah