Co víme o mrtvých

Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte.

Milí bratři a milé setry!
V posledních kázáních se pokouším o souvislý výklad nejstaršího křesťanského textu - první epištoly Tesalonickým. Na druhou adventní neděli jsem z něj vybral text, který se týká druhého Kristova příchodu, který si máme právě v adventu připomínat.
Když přišel Timoteus za Pavlem do Korintu, nepřinesl z Tesaloniky jen samé dobré zprávy, ale také otázky. Víra tesalonických sice obstála v ohni utrpení a posměchu, ale současně měla vážné mezery. Tesaloničtí se nedovedli vyrovnat s tím, že někteří z věřících členů sboru již zemřeli, ačkoli jim apoštol slíbil, že se všichni dočkají příchodu Páně. Znamená to, že tito lidé byli zavrženi? Znamená to, že jejich víra byla slabá a jejich hříchy zůstaly neodpuštěné? To je vážná otázka. Skoro se až člověk diví, jak se s tak těžkou a nezodpovězenou otázkou dá vůbec věřit. Je vůbec možné, aby pro víru, která má takové mezery, někdo dokázal trpět a snášet příkoří?
Jestliže apoštol takto závažnou otázku řeší až dodatečně, tedy v době, kdy sbor už dávno existuje, koná bohoslužby a snáší pronásledování pro víru, je zřejmé, že křesťanská víra klidně může žít i s otázkami, na které nezná odpověď, ba že je to dokonce žádoucí a přirozené. Naše víra je stálé hledání a tázání, při němž se člověku v řadě věcí otevřou oči, ale mnoho věcí dál neví a nechápe. Přesto na základě této víry jedná a žije. Křesťanská víra tedy neznamená, že naráz umím všechno vysvětlit. I když mnohé nevím a nechápu, přesto mohu mít hlubokou a pevnou důvěru, že Bůh nám svou lásku a dobrotu prokázal v Ježíši Kristu. Co všechno tato víra v praxi znamená, dozvídáme se postupně, tak říkajíc na pochodu a některé věci nevíme ani dnes. Tato nevědomost nám však nebrání v tom, abychom se ke Kristu hlásili a dokonce pro něho snášeli protivenství a nasazovali život.
Otázka, s kterou si v Tesalonice nevěděli rady, se týkala posmrtného života. Mnozí se domnívají, že touto otázkou křesťanství začíná a končí. Když někdo chodí do kostela, chce se dostat za každou cenu do nebe! Proč by tam jinak chodil? Chce uniknout hrůze smrti a proto tak rád naslouchá pohádkám o věčném životě.
Na tohle však apoštol tesalonické nenalákal. Jinak by v tom museli mít už dávno jasno. Apoštol se ve svém misijním kázání věnoval daleko víc tomu, jak se Kristova dobrota a láska promítají do každodenního života. Na to, co se s námi stane po smrti, mu nezbyl čas. Křesťanská víra totiž na rozdíl od mnoha jiných náboženství s velkou vážností a důsledností řeší především otázky každodenního života, zatímco věci posmrtné nechává nedopovězené a otevřené. Naše víra není spekulací o životě po životě, ale dar, který nám pomáhá zorientovat se v bludišti tohoto světa.
Ale otázky, co s námi bude po smrti, existují. Jsou vážné a je třeba na ně hledat odpovědi. Tam, kde se ostatní uchylují k nepodloženým domněnkám a legendám nebo se utápějí ve smutku a rezignaci, křesťan se opírá o skutečnost Kristova kříže a vzkříšení. Jestliže věříme, že Bůh přijal Ježíšovu smrt jako oběť za naše hříchy a potvrdil to jeho vzkříšením - pak se nemusíme smrti bát, přestože nevíme, co přesně se s námi po smrti stane.
V Tesalonice však vznikl jemnější problém a nejistota. Co bude s věřícími, kteří zemřeli, aniž se dočkali Kristova příchodu. Objevila se myšlenka, že když někdo z pokřtěných zemře dřív, než Kristus znovu přijde, je to Boží trest a konečný soud nad tímto člověkem. Jinými slovy, když někdo zemřel, dokonce mladý a zdravý, byla to podle některých Boží vůle a znamení, že s jeho životem a vírou nebylo něco v pořádku. Tuto obavu apoštol rázně odmítá. Předčasná smrt není nástrojem Boží vůle ani hněvu. Z hlediska Božího království je úplně jedno, kdy člověk zemře. Nehraje to naprosto žádnou roli. Jestli žijeme déle, neznamená, že jsme lepší a spravedlivější a když naopak někdo zemře brzy, neznamená, že byl horší nebo hříšnější. Bůh má rád živé stejně jako mrtvé!
V roce 44 po Kristu, tedy si deset let předtím než byla naše epištola napsána, došlo k události, která musela do života církve hluboce zasáhnout. Jeden z prvních apoštolů - Jakub Zebedeus - v Jeruzalémě popraven pro svou víru v Krista. Apoštol Petr byl o pár dnů na to uvržen do stejného vězení a čekal ho podobný osud. Přesto byl zázračně zachráněn a dál mohl kázat evangelium. Znamená to snad, že Petr byl pro Pána Boha důležitější? Nikoli. Mrtvý Jakub i živý Petr zůstali Kristovu srdci stejně blízcí a drazí. Jeden však vydal svědectví svou věrností až na smrt, druhý vydával svědectví svými slovy a životem. Obojího typu svědectví je nám potřeba. Církev tvoří živí i mrtví, nebo jak to řeknou pozdější teologové: církev Kristova se dělí na část bojující a zvítězilou. Všichni jsou však stejně svatí, potřební a Bohem milovaní. Proto se netrapte, říká Pavel, jestliže se někteří z vás nedožili toho, čemu věřili. Boží sliby platí dál a mrtví se jich dočkají stejně jako živí.
Přijde den - a apoštol sám byl přesvědčen, že se ho dočká ještě za svého života - kdy se ozve hlas jakoby polnice, který probudí všechny živé i mrtvé a přijde Kristus. Pak budou uchváceni vzhůru všichni, kteří s ním spojili svůj život a budeme už navždy s Pánem. Nic víc apoštol neví, vědět nechce a vědět nepotřebuje. Tak stručná, tichá a skromná je křesťanská víra, pokud se týče posmrtného života. Tam, kde si ostatní rádi vymýšlejí a přibarvují, tam kde ostatní zapojují veškerou svou fantasii a představivost a hledají jakékoli důkazy, křesťané raději mlčí a drží se pouze Kristových slov a slibů. Víc není třeba. Kdo věří Kristu, nemusí všechno vědět.

Křesťanská víra v život věčný není postavena na žádné teorii. Apoštol nijak nevysvětluje, jak a proč je vzkříšení možné. Neříká, že máme nesmrtelnou duši. Neříká, že život je nezničitelný a přechází jen do jiné formy bytí. Neříká, že nás čekají další životy, v nichž musíme vykoupit své dřívější špatné jednání. Neříká, že pozemský život je jen stínem toho skutečného a nebeského. Apoštol vlastně vůbec neví, jak je možné, aby člověk vstal z mrtvých. Ale věří, že Bůh z lásky k nám má moc takovou věc učinit. Věčný život není podle křesťanské víry nic samozřejmého. Fyzikálně vzato je nemožný, nepravděpodobný a nepředstavitelný. Je možný jen proto, že to Bůh chce. Jen On nás může, ale nemusí, vzbudit k novému životu. Jen na něm závisí naše budoucnost. Žádná jiná cesta a vysvětlení, která by nám dala naději i po smrti, není. Věčný život je tajemství, jehož podstatu zná jen Bůh.
I dnes se tedy můžeme obejít bez různých módních teorií, jak vysvětlit možnost posmrtného života. Vyprávění těch, kteří přežili klinickou smrt jsou jistě zajímavá a inspirující, ale naše víra na nich nestojí. Myšlenka nesmrtelné lidské duše, která se do teologie dostala jako styčný bod s antickou filosofií, není biblická. Člověk v sobě nemá nic nesmrtelného. Nic, co by mu automaticky zaručovalo život věčný. Naše duše, náš rozum, naše vůle, naše city atd. - to vše je stejně jako naše tělo smrtelné a hříšné. Stejně tak je nám cizí východní představa o neustálém koloběhu života a převtělování duší, v němž člověk jen stále pokračuje ve svém nekonečném trápení, dokud se z něho nevysvobodí tím, že již po ničem netouží a všeho se vzdá.
Je jen jediná naděje, proč smíme doufat v život po smrti. Bůh se z nepochopitelné lásky rozhodl hříšného a ubohého člověka zachránit a dát mu nový život. Jedině proto, že Ježíš zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých, existuje naděje i pro nás. Jiná cestička ke spáse není. Jen díky tomu, že se s námi chce Bůh znovu setkat - smíme žít a umírat s nadějí.
Tak jako si tenkrát kladli otázku, co bude s těmi, kteří se již nedožili Kristova příchodu, klademe si dnes podobnou otázku nad těmi, kteří zemřeli, aniž v Krista uvěřili. U těch, kteří žijí, je vždycky ještě naděje, že třeba v poslední chvíli svého života řeknou: „Pane, smiluje se nade mnou.“ Ale co bude s těmi, kteří v Boha nikdy nevěřili, i když třeba žili slušným a poctivým životem. S církví však nechtěli mít nic společného. Tato otázka nás trápí, protože se to často týká našich nejbližších. Měl by v té věci pro nás apoštol nějaké slovo Páně, podobně jako pro Tesalonické?
Slovo Páně, na které se ve svém dopise apoštol odvolává: „My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme“, nikde v evangeliu nenajdeme. Snad jen jeden úryvek z Janova evangelia (Jan 14,1-7) míří podobným směrem. To ukazuje, že slovo Páně nám nepřináší jen historická vzpomínka a ústní tradice, ale také Duch svatý. Slovo Páně byla věta, kterou v této podobě vyslovil sám apoštol na základě toho, co by vzkříšený Pán řekl, kdyby byl mezi námi. Ježíšovo slovo v té době ještě nebylo spoutáno žádným písemným záznamem ani autorským podpisem. Zaznívalo v církvi jako živé svědectví, které vycházelo z osobní znalosti historického Ježíše, ale reagovalo na současné otázky a problémy. Proto i my můžeme a máme hledat odpověď Páně na otázku, na kterou v evangeliu výslovnou odpověď nenajdeme.
Z Ježíšových podobenství víme, že u posledního soudu budeme překvapeni, jak ti, kteří si na spásu dělali nárok, odejdou s prázdnou, zatímco ti, kteří ani nevěděli, že činí Boží vůli, budou zaskočeni svou záchranou. V kázání na hoře doslova čteme: Ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane“ vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli mého nebeského Otce.
Na základě tohoto svědectví můžeme dnes formulovat toto potěšující slovo Páně: „Ti, kteří neuvěřili evangeliu, mohou být z Boží milosti zachráněni na základě svého dobrého jednání.“ To neznamená, že někdo bude spasen na základě skutků a jiný na základě víry. Spaseni můžeme být jedině z Boží milosti. Kdo tomu uvěří během svého života, má ve víře velikou oporu a ví, podle čeho se má rozhodovat. Kdo Ježíši Kristu nepřijal, má ztíženou situaci. Není si jistý, čemu dát přednost. Může pouze odhadovat a dívat se po druhých. Přesto se mezi nevěřícími lidmi najde mnoho čestných a spravedlivých lidí, kteří svým životem následují Krista, aniž o tom vědí. Církev nemá na spásu a evangelium monopol. Kristovy myšlenky se díky staletému vlivu na naši kulturu promítli do tolika knih, zákonů, pravidel a zvyků, že vlastně každý člověk přišel v nějaké - často nenáboženské formě - do kontaktu s evangeliem Boží lásky. Svým životem se k ni buď přiznává nebo se jí vzdaluje. Bůh vidí do lidského srdce lépe než my a spolehlivě pozná, kdo se hlásí k víře a církvi upřímně nebo povrchně a kdo se cestě Ježíše Krista blíží svým životem, i když se třeba nemodlí a do kostela nechodí.
Buďme však vděčni, že nám bylo evangelium zvěstováno srozumitelně a včas. Čím dříve totiž člověk přijme Boží milost v Ježíši Kristu, tím šťastnější a plnější může prožít život. Víra v Ježíše Krista je ta největší pomoc a síla a šťastný každý, kdo ji přijal a vyznal.
Nemusíme se však trápit, že by lidé, kteří žili poctivým životem, byli zavrženi pouze proto, že nedovedli odříkat Otčenáš. Milost Boží je větší, než si umíme představit a Kristus zemřel za hříchy všech lidí - nejen těch věřících. Těmito slovy se tedy vzájemně potěšujme.

Pane Ježíši Kriste, děkujme Ti za Tvé evangelium, které nám pomáhá vyrovnat se se smrtí a utrpením. Mnohému sice nerozumíme, ale důvěra v Tebe nám dává naději. Tvé slovo nám stačí a víc vědět nepotřebujeme. Amen.

Čtení: Jan 14,1-7 Poslání. Jan 14,25-27 Písně: 360, 553, 275, 361, 568

Brno, 9.12.2007, Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah