Člověk pánem nad sobotou

V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali mnout zrní z klasů a jíst. Když to viděli farizeové, řekli mu: "Hle, tvoji učedníci dělají, co se nesmí dělat v sobotu!" On jim však řekl: "Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad, on a ti kdo byli s ním? Jak vešel do domu Božího a jedli posvátné chleby, ačkoli to nebylo dovoleno jemu ani těm, kdo ho doprovázeli, nýbrž kněžím? A nečetli jste v Zákoně, že kněží službou v chrámu porušují sobotu, a přesto jsou bez viny? Pravím vám, že zde je víc než chrám. Kdybyste věděli, co znamená, `milosrdenství chci, a ne oběť´, neodsuzovali byste nevinné. Vždyť Syn člověka je pánem nad sobotou."

Milí bratři a milé sestry!
Když jsem si vybral jako text kázání tento oddíl a začal si číst příslušné komentáře, byl jsem překvapen, jak základní otázky před námi tento příběh otevírá. Pro nás dnes nepatří dodržování sobotního resp. nedělního klidu k tak zásadním věcem, abychom kvůli tomu vedli dalekosáhlé spory. Důsledné odmítání jakékoli práce bychom považovali za zákonictví. Pro tehdejší židy však bylo slavení soboty jedním z hlavních projevů jejich víry. Většina z nich neměla možnost pravidelně navštěvovat jeruzalémský chrám. Sobotní přerušení práce jim proto nahrazovalo bohoslužbu, kterou pravidelně oslavovali Boha. Vzhledem k tomu, že starověk považoval práci za trest a přenechal ji otrokům, není divu, že židé slavili sobotní klid s velikou radostí a vděčností. I ten nejchudší člověk a poslední otrok měl v Božím zákoně zakotveno právo být každý sedmý den zbaven břemene svých povinností. Byl to den svobody a lidské důstojnosti. Sobota byla výsada, na kterou byli židé právem hrdí a kterou jim pohané záviděli. Na páteční večer, kdy sobota začínala východem první hvězdy, se věřící židé těší podobně jako my na Štědrý večer.
O smysl soboty se však už několik století vedla zásadní teologická diskuse, v které šlo o samu podstatu náboženství. Již ve Starém zákoně máme dvojí zdůvodnění soboty. První najdeme v knize Exodus (20,8-11 a 33,12-17), kde se říká, že sedmý den je součástí Božího řádu. Je to den, v němž Bůh po šesti dnech stvořitelské činnosti odpočinul. Když člověk přestane sedmý den pracovat, ctí tím samotného Boha. V tomto smyslu je sobota člověku nadřazena a když někdo prohlásil, že člověk je tu pro sobotu, měl tím na mysli, že člověk je tu kvůli Bohu a ne naopak.
Jiné zdůvodnění najdeme v knize Deuteronomium (5,12-15). Zde je sobotní klid oslavou vysvobození Božího lidu z otroctví. Sobota je chápána jako projev Boží lásky a péče a proto jsou ten den osvobozeni od práce i všichni služebníci, manželka, děti a dokonce i domácí zvířata. Takto chápana sobota je Božím darem člověku a v důsledku můžeme říci, že sobota je tu pro člověku a ne člověk pro sobotu.
V samotné bibli máme tedy dvojí pojetí soboty. Odborník by řekl, že jedno zdůvodnění soboty je kultické a druhé humanitární. V prvním je sedmý den nadřazen člověku a nemá smysl diskutovat o tom, co prospěšného mu přináší. Prostě to tak Pán Bůh ustanovil. Druhé pojetí vidí sobotu jako projev Boží dobroty a v případě, že by se její dodržování obrátilo proti člověku, ztrácí toto ustanovení svou váhu. Sem míří diskuse o tom, zda se v sobotu smí vytáhnout topící se zvíře z nádrže, zda se smí uzdravovat a nebo - jak čteme v našem textu - zda si smí hladový v sobotu natrhat klasy, aby se jimi nasytil. Nám je toto humanitární hledisko bližší. Pro nás je člověk víc než sobota a všechny náboženské předpisy. Musíme si však uvědomit, že tu jde také o princip. To by se pak každé Boží ustanovení mohlo relativizovat a v zájmu lidských potřeb obhajovat jeho porušování.
Tato diskuse nebude mít nikdy konce a bude vzrušovat všechny, kterým jde o pravdu a Boží čest. Jestliže Bůh řekl: Nezabiješ - mohou z toho být výjimky? Je možné povolit potrat, je-li ohrožen život matky nebo by se dítě narodilo postižené? Je možné vézt válku a zabíjet, jestliže je naděje, že se tím zabrání většímu zlu a krveprolití? Je možné akceptovat registrované partnerství v případě, že to naplňuje lidskou potřebu lásky a věrnosti, ačkoli to Boží zákon zakazuje? Je možné lhát v případě, že by holá pravda nemocnému ublížila. A tak bychom mohli pokračovat. Jsou Boží zákony něčím pevným a na člověku nezávislým nebo jsou možné výjimky a je třeba se vždy znovu ptát, zda to člověku prospívá nebo škodí? Je sobota pro člověka nebo člověk pro sobotu? Sami vidíte, že se tu dostáváme na sám kořen toho, co považujeme za věrnost Bohu a lásku k bližnímu.
Máme ovšem výhodu, že náš dnešní text řeší téma, k němuž jsme citově neutrální. Dodržování sobotního klidu nás netrápí, takže v této věci můžeme být nezaujatí. Právě proto, se tu však můžeme mnohému naučit. Kdyby šlo o některé dnes aktuální otázky, měli bychom už předem hotový názor. Takto se můžeme bez předsudků zamyslet nad tím, čím tehdy jednotlivé strany argumentovali.
Ježíšovi učedníci měli v sobotu hlad a proto si natrhali klasy na poli, kterým právě procházeli. Kdyby to bylo kterýkoli jiný den, bylo by vše v pořádku. Chudý člověk se podle zákona směl nasytit na poli svého bližního, jen si odtud nesměl nic odnést (Dt 23,26). Je to podobné, jaké když dnes sbíráme v cizím lese borůvky a houby. Ale v sobotu byla většina činností zakázána. Farizeové sestavili seznam 39 prací, které se nesměly v sobotu konat a mezi ně patřila i sklizeň obilí.
Ježíš však hájí své učedníky příběhem ze Starého zákona (1S 21,2-7), v němž David na útěku před Saulem navštíví Hospodinovu svatyni a žádá kněze o chléb, který byl svatý a směli ho jíst jen kněží. Kněz mu vyhoví a David se svými muži zažene hlad. Ježíš tedy připomíná, že i budoucí král David udělal, co zákon zakazoval, jestliže tím byl ohrožen život jeho mužů.
Tento argument se však později ukázal poměrně slabý. Co mohl udělat budoucí král David, nemůže přece dělat každý rybář a celník. A hlavně příběh se neodehrál v sobotu. Mnoho odpůrců tedy zřejmě nepřesvědčil.
Když evangelista Matouš převzal tento příběh z Markova evangelia (Mk 2,23-28), připojil proto ještě další argument, který se v tradici Ježíšových výroků objevil. Kněží přece také porušují sobotu, když v tento den obětují (Nu 28,9-10). Přikázání o sobotě má tedy výjimky. Jsou situace, kdy povinnost konat oběť má přednost před sobotním klidem. Jenže někdo mohl namítnout, že učedníci nejsou kněží a nekonají oběti, ale zahánějí pouze vlastní hlad.
Později v době, kdy se křesťanství a židovství definitivně oddělilo ( a právě v té době byla psána evangelia) našla církev ještě další argument. Ježíš Kristus je přece víc než chrám. Zatímco Ježíš vstal z mrtvých, jeruzalémský chrám byl zničen a již není. Jestliže bylo kdysi možné porušit sobotu kvůli chrámové oběti, je možné porušit sobotu kvůli zvěstování evangelia. V tomto smyslu mají obyčejní rybáři právo na stejnou výjimku jakou měli kdysi kněží v chrámu.
Jako poslední svědek je do této diskuse přizván prorok Ozeáš (6,6), který říká, že nad všechny chrámové oběti a předpisy je milosrdenství k bližnímu. Jestliže má milosrdenství přednost před obětí, má ho i před sobotou. Kdo má hlad, může v sobotu sklízet obilí! To už se nám však přikázání sobotě otřásá v samotných základech, protože milosrdenstvím si člověk může obhájit takřka všechno.
Na tomto místě Markovo evangelium - tedy nejstarší verze tohoto příběhu - uvádí výrok, který tuto debatu shrnuje v krátké, ale úderné zkratce: „Člověk nebyl učiněn pro sobotu, ale sobota pro člověka.“ (Mk 2,27) Je to tak odvážné slovo, že ho ostatní evangelisté (Mt a Lk) raději vynechali. Místo něho zdůrazňují, že ne každý člověk - ale pouze Syn člověka je pánem nad sobotou. Pouze Ježíš smí vykládat zákon a některá přikázání podřídit přikázáním, která jsou důležitější. Ne tedy lidská libovůle, ale Syn Boží má právo říci, co se v sobotu smí a nesmí.
Z Ježíšova postoje je zřejmé, že jsou-li Boží přikázání v konfliktu, má člověk a jeho život přednost. Proto Ježíš právě v sobotu uzdravoval a říkal, že v sobotu máme činit dobře, konat milosrdenství a zachránit druhému život.
V Lukášově verzi našeho příběhu (Lk 6,1-5) však existuje verš, který mají pouze některé rukopisy. Obecně se považuje za pozdější dodatek, ale jiní v něm vidí autentické Ježíšovo slovo. Stojí za to si ho přečíst, protože odvážně rozvíjí dnešní téma. Říká se tu: „Téhož dne Ježíš uviděl, jak kdosi v sobotu pracuje: Řekl mu: Člověče, víš-li, co činíš, jsi blahoslavený, nevíš-li, jsi prokletý a přestupník zákona.“
Je to slovo, při němž nám jde mráz po zádech, protože veškerou odpovědnost za naplňování Boží vůle klade do lidského svědomí a dává nám svobodu, kterou mnozí neunesou a snadno zneužijí. Ale není to nic jiného než naplnění starého proroctví, že jednou už lidé nebudou potřebovat učitele, který by jim říkal, co smí a co nesmí, ale všichni budou mít Boží zákon v srdci. Lidé sami poznají, které přikázání má v dané chvíli a situaci přednost a které je třeba dát do závorky.
Jsme toho však schopni? Pro mnohé z nás je jednoduší, když nám někdo jasně řekne, co se smí a co nesmí. Jinak hrozí nebezpečí, že lidé budou Boží zákony šikovně obcházet a hovět svým potřebám. Není divu, že mnozí pro jistotu trvají na tom, že Boží zákony musí platit bez výjimky. Bůh je přece víc než člověk. Lidské blaho nemůže být mírou všech věcí. Někteří proto budou hájit Boží čest a obětavě zachovávat příkazy, jejichž smysl jim bude unikat - v důvěře, že to tak Bůh ustanovil a člověku nepřísluší o tom mudrovat. Existuje teologie která učí, že právě ta přikázání, které člověku nepřináší žádný bezprostřední užitek, jsou tou nejlepší oslavou Boha - poněvadž to člověk nedělá kvůli sobě, ale z lásky k Bohu.
Jiní však budou mezi Božími příkazy rozlišovat a hledat ty, které mají v danou chvíli větší váhu a přinášejí člověku větší užitek a současně čelit kritice, že rozmělňují Boží slovo a uvádějí lidi ve zmatek a nejistotu. Co má tedy přednost? Boží přikázání nebo lidská potřeba? Sobota nebo hlad? Bůh nebo člověk?
Jistě se shodneme na tom že Bůh. Člověk má sloužit Bohu a obětovat tomu i své vlastní zájmy a potřeby. Kvůli Bohu stojí za to snášet hlad a různá příkoří. Ale není to cíl. Není to nutné ani žádoucí. Kdo chce sloužit Bohu, smí vědět, že Bůh člověka miluje a nežádá po něm nic, co by mu přinášelo bolest a trápení. Je dobré dát si Boha na první místo svého života. Ale nezapomeňme, že ještě dávno předtím si Bůh dal na první místo člověka. Kdo chce tedy sloužit Bohu, musí tak jako Bůh myslet především na prospěch svého bližního a netrápit ho kvůli prázdným idejím a dogmatům.
Mimochodem nikde se nepíše, že by Pán Ježíš tu sobotu trhal obilí a jedl. Sám patrně hladověl. Svým učedníkům však dovolil, aby se najedli a obhájil je před dotěrnými legalisty. Nic proti tomu, když je člověk sám na sebe přísný. Ale vůči druhým bychom měli být co nejlaskavější. Ukládat někomu břemena, která sami neneseme, není projevem lásky, ale pýchy. Někdy je těžké rozhodnout, co má v dané chvíli přednost. Sobota nebo hladový člověk? Ale smíme prosit o dar moudrosti a Ducha svatého, který nám ukáže, co je v dané chvíli správné, jak se máme sami zachovat a co poradit druhým.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že nám nenakládáš větší břemena, než bychom unesli. Pomoz nám, prosíme, abychom poznali, které přikázání je v dané chvíli důležitější a nebáli se s čistým svědomím činit druhým dobře, i když nás budou někteří odsuzovat. Prosíme o pokoru, které by nás zadržela, kdybychom chtěli této svobody zneužít, abychom si obhájili, co není správné a slouží pouze našemu sobectví. Amen

RSS kanál

Syndikovat obsah