Stromboli

Oblak a mrákota jsou kolem něho, spravedlnost a právo pilíře jeho trůnu.
Žene se před ním oheň, kolkolem sežehne jeho protivníky.
Nad světem planou světla jeho blesků, země to vidí a svíjí se v křeči.
Hory se před Hospodinem taví jako vosk, ztrácí se před Pánem veškeré země.
Nebesa hlásají jeho spravedlnost a všechny národy vidí jeho slávu.
Ž 97,2-6



Milí bratři a milé sestry!
Začnu dnes výjimečně osobní vzpomínkou. Bylo to právě před měsícem, kdy jsem se s několika přáteli vydal časně ráno na jednu z mála činných sopek v Evropě na ostrově Stromboli. Už z dálky bylo vidět sopečný kužel zahalený mraky. Když jsme vystoupili z lodi, přivítala nás černá pláž plná malých sopečných kaménků. Čekal nás výstup z úrovně mořské hladiny do výšky sedmi set metrů. Měli jsme na to takřka celý den a zdálo se, že to nebude žádný problém. Všichni jsme se těšili, že uvidíme, co jsme ještě neviděli: žhavou lávu, chvějící se zemi, horké plyny stoupající z kráteru a kdo ví, co ještě dalšího. Cesta byla zpočátku příjemná, dlážděná, uprostřed žlutě kvetoucích keřů. Zpočátku ji lemovaly krásné domy, jejichž zářivá běloba vynikala v kontrastu se sytě modrou hladinou moře. Ale keřů i domů začalo postupně ubývat a cesta vedla strmě vzhůru prašnou a kamenitou krajinou. Brzy na to jsme spatřili velké lávové pole, po kterém se občas skutálel kámen vyvržený ze sopky až do moře. Ale sopka sama byla stále zahalena v oblacích, které se ne a ne zvednout. Pak jsme přišli k nápisu, který ve všech možných jazycích zakazoval další cestu. Nám to však nedalo a stoupali jsme dál. Když už jsme se dostali tak daleko, chtěli jsme vidět činnou sopku z blízka. Konečně se oblaka trochu zvedla a my jsme zjistili, že mraky, které nám sopku až dosud halily, nejsou jen nebeská oblaka, ale především pára, která vystupuje ze země. Cesta skončila a my se ocitli v příkrém svahu a u konce s dechem. Možná se ještě dalo jít vzhůru, ale upřímně řečeno jsme dostali strach, zda si netroufáme příliš. Další cesta byla spíš pro horolezce. Nakonec jsme se museli spokojit s tím, že jsme sopku a mračna z ní stoupající viděli alespoň z dálky a vydali se na cestu zpátky. To se ví, že mě to mrzelo. Podle fotografií v průvodcích mělo být vidět žhavé gejzíry vybuchující lávy, ale člověk nemůže vidět všechno. Nakonec jsme byli rádi, že jsme stihli poslední loď, která ten den z ostrova Stromboli jela a vrátili se zpátky na Sicílii.
Tento nesplněný zážitek se mi vybavil, když jsem nedávno slyšel na koncertě Dvořákovu Biblickou píseň, která začíná slovy: Oblak a mrákota jsou vůkol něho. My jsme také viděli oblak a mrákotu, ale vrcholu jsme nedosáhli. Byli jsme blízko, možná pár set metrů, ale bázeň a snad i rozum nás zadržely od další cesty. Jícen sopky pro nás zůstal nedostupný, i když jsme mu byli na dohled.
Podobnou zkušenost může mít člověk i s Bohem. Víme, že je blízko a přece mu nemůže pohlédnout do tváře. Je jako vrchol, na který nikdy nevstoupíme. Jako sopka, která nás drží v uctivé vzdálenosti. To se ví, že nás to provokuje. Všechno bychom chtěli vidět, prozkoumat, pokořit, zdolat, rozebrat, spočítat, zvážit, roztřídit. Naše rakety a dalekohledy míří ke hvězdám. Naše urychlovače pátrají po struktuře atomů. Zkoumáme jak funguje lidský mozek a z čeho se rodí morální hodnoty. Lidé nemají rádi tajemství ani zavřené dveře.
Ale Bůh je největší tajemství našeho života a navždy jím zůstane. Věřit Bohu mimo jiné znamená respektovat, že jsou v životě věci, kterým zcela neporozumím, které si neošahám, neovládnu, nepokořím ani nezískám. Věřit Bohu znamená uznat, že nejsem pánem svého života a musím se sklonit před mocí a silou, která je větší než já. Věřit Bohu znamená smířit se s tím, že jsou hranice, za kterými nemám jako člověk co dělat a tiše zůstat na místech, odkud je lépe se pouze dívat a žasnout. Naše dobyvatelská povaha, naše zvědavost, naše touha jít pořád dál má své meze. Oblak a mrákota jsou vůkol něho. Jsou věci, kterým nepřijdeme na kloub, i když jsme jim blízko. Věřit Bohu znamená uznat, že jsem jen člověk a kolem mne se děje víc, než mohu poznat a pochopit.
Tuto výchozí náboženskou zkušenost sice sdílí většina lidí, ale „oblak a mrákota“ jim už zahalila nejen Boha ale i celý svět. Svět i náš život se dnes zdá být příliš složitý, než aby se v něm dalo vyznat. Jako by kolem nás byla jen samá mlha, takže už ztrácíme přehled o tom, co je dobré a co zlé. Všechno jako by bylo v jakémsi šeru a zahalil nás oblak smogu, v kterém se nedá orientovat a smysluplně žít. Našich srdcí se zmocňuje únava a rezignace.
A přece je tu pevný bod, kterého se dá držet a na který se můžeme spolehnout. Ačkoli Boha samého nám zahaluje oblak a mrákota, jeho vláda a moc má pevné a viditelné základy. Žalmistova úvaha nekončí pokrčením ramen, ale odvážným vyznáním: Spravedlnost a právo jsou pilíře jeho trůnu. Díky za to slovo, protože vůbec není samozřejmé.
Mnoho lidí je totiž přesvědčeno, že na světě žádná spravedlnost není. Lidské dějiny a jednotlivé lidské příběhy nám často nedávají rozumný smysl. Neplatí zde žádná pravidla ani zákonitosti. A přece má bible odvahu říci: Základem tohoto světa je spravedlnost. Svět, v kterém žijeme není jen chaos a náhoda, ale každý čin a slovo má své důsledky. Když někdo někoho okrade a podvede, dřív nebo později pocítí odpověď. Když někdo někomu pomůže, není to zbytečné. Tak jako platí zákon zachování hmoty, platí i zákon spravedlnosti a práva v mezilidských vztazích a dějinách. Jestli o Pánu Bohu něco víme, pak právě to, že je spravedlivý. Těžko se to však na rozdíl od gravitačních zákonů dokazuje. A to z jednoho prostého důvodu: Spravedlnost a právo, které přichází do tohoto světa od Boha, není do sebe uzavřený princip a zákon, který funguje sám od sebe, ale je to stále otevřený a neuzavřený děj, který vyžaduje naši účast a osobní nasazení.
Na tomto světě se sice děje mnoho nespravedlnosti, ale biblická víra ví o Bohu, který do tohoto světa vnáší pořádek a právo. Ale ne jako přírodní zákon, nýbrž jako svobodné rozhodnutí a čin, k němuž je člověk volán a Božím slovem vyzýván. Spravedlnost a právo je tu výrazem pro Boží angažovanost a vůli v tomto světě. Není to nic samozřejmého. Spravedlnost a právo se totiž nedá odečíst z přírody. Je to výzva a úkol, s kterým se k nám Bůh obrací a jde nám příkladem. Boží spravedlnost není, když mají všichni stejně, ale když se bohatí rozdělí s chudými, když sirotci a vdovy najdou zastání a nemocní dostanou léky. Boží spravedlnost znamená nápravu stávajících poměrů, o kterou je třeba se zasadit a dlouhodobě usilovat. Spravedlnost je práce, která nás v tomto světě čeká. Spravedlivé je, když zákony chrání slabé a každý může uplatnit své schopnosti a obdarování. Spravedlivé je, že se sám v něčem uskrovním, abych neomezoval druhé. Spravedlivé je, když držím dané slovo, dělám pořádně svou práci, je na mě spolehnutí, starám se o své rodiče, nelžu, nepodvádím, nekradu, nepomlouvám. Každý člověk ví, že by takový měl být. Ale to, co nás dnes a denně demoralizuje, je fakt, že se tak skoro nikdo nechová. A tak si říkáme: proč zrovna já mám být ten jediný slušný? Proč mám doplácet na to, že nevyužívám, čeho si ostatní užívají plnými doušky. Proč bych neměl občas někoho ošidit, podvést, předběhnout?
To je ten okamžik, kdy si uvědomíme, že bez víry to nejde. Je těžké si představit natož potkat člověka, který by dokázal být slušný a spravedlivý, aniž by věřil, že to má smysl a budoucnost. Ale jediným garantem toho, že má smysl být poctivý a ohleduplný je Bůh sám. Bez tiché a pokorné víry v Boha nikdo z nás nedokáže být dlouhodobě spravedlivý a dřív nebo později začne vyznávat právo silnějšího, chytřejšího, bohatšího, zdravějšího, rychlejšího. Ale kde se v sobeckém člověku vezme víra a odhodlání, začít spolu s Bohem napravovat křivdy a nespravedlnosti, kterých se příroda, náhoda a zlí lidé dopouští?

Žalmista nám napovídá ve své obrazné řeči: Žene se před ním oheň, kolkolem sežehne jeho protivníky. Nad světem planou světla jeho blesků, země to vidí a svíjí se v křeči. To nejsou snadná slova, ale snad jim smíme rozumět v následujícím smyslu: Jsou chvíle, kdy si člověk zřetelně uvědomí, že tu už dávno nemusel být. Jsou chvíle, kdy na vlastní kůži prožijeme, jak je náš život křehký a nezasloužený. Žalmista přirovnává Boží slávu a moc k ohni, před nímž nic neobstojí. Ale naštěstí nám Bůh nedává poznat svou moc v plné síle. Místo ohně, který by sežehl celou zemi, objeví se jenom krátký záblesk. Jako když ve tmě zazáří světlo blesku a ozve se zahřmění. Člověk se zachvěje - ale pak je zase klid a mír. Ten blesk je pro nás znamení a varování, že bouřka a vichřice může být blízko.
Podobně se to děje, když Pán Bůh hovoří k člověku. Místo aby nás vyděsil svou mocí a vynutil si poslušnost, místo, aby nás potrestal za naše hříchy, nechá nečekaně zablesknout, aby se člověk mohl dovtípit a srovnat si to v hlavě. Kraličtí to krásně přeložili: „Zasvěcujíť se po okršlku světa blýskání jeho, to vidouc země, děsí se“ Nebo současný překlad Viktora Fischla: „Jeho blesky osvítily svět. Země to viděla a roztřásla se.“ Ano, roztřásla se. Ale neshořela. Málo platné, člověk musí občas pocítit Boží moc a slávu, jinak si bude pořád myslet, že je nejchytřejší a nejšikovnější. Občas musí přijít bouřka, aby se naše srdce zachvělo úzkostí. Udeří blesk, kterým nám pomůže najít ve tmě a mlze tohoto světa správný směr. Někdy je to slovo, které nás probudí z letargie. Jindy je to událost, která nám připomene naše dřívější chyby. Jindy je to odpuštění, které prožijeme v modlitbě a večeři Páně. A tím nejzářivějším bleskem, kterým nám o sobě dal Pán Bůh vědět, je život Ježíše Krista. Při pohledu na jeho kříž se mnohý z nás zastydí a najde sílu změnit svůj život.
Když mluví žalmista o horách, které se rozplývají jako vosk, má na mysli falešné hodnoty, k nimž se upínáme, podobně jako se pohané upínali k horám a hledali zde pomoc ve svých nesnázích. Hory jsou tu symbolem všeho, co Pánu Bohu konkuruje, čím si ho nahrazujeme, s čím koketujeme, abychom mohli Boží spravedlnost obejít a získat výhody a přednosti pouze pro sebe. Ale všechny falešné modly, ať se jmenují jakkoli, neobstojí před obličejem Panovníka vší země. Jinými slovy, když člověk pozná živého Boha, když porozumí na čem Pánu Bohu záleží - a to je nejlépe možné díky evangeliu Ježíše Krista - pak sami vidíme, jak všechno ostatní bledne a ztrácí váhu. Co jsou peníze, co je kariéra, co je úspěch, zdraví, rodina a manželství ve srovnání s tím, když smí být člověk přijat Ježíšem Kristem a stát se jeho učedníkem. Jako vosk se rozplyne všechno, co jsme chtěli sami budovat, dosáhnout či poznat.V životě je mnoho krásných věcí a vrcholů. Ale nad živého Boha není. Společenství s Bohem nám nic na světě nenahradí. I tu nekrásnější věc a vztah nám dává on.
Nakonec korunuje žalmista první sloku svou píseň slovy: Nebesa hlásají jeho spravedlnost a všechny národy vidí jeho slávu. Je sice pravda, že se Hospodin zpočátku dal poznat jednomu národu, ale to neznamená, že by ho jiní poznat nemohli nebo dokonce neměli. Víra v Hospodina byla vždycky otevřená a přístupná každému, kdo o to stál. Už Starý zákon mluví o mnohých pohanech, kteří vyznali Boží dobrotu a slávu. Ani dnes není víra uzavřena pouze pro vyvolené. Není to věc náboženského založení, ani tradice, ani výchovy. Každý člověk má kolem sebe dostatek podnětů, které ho mohou k víře v Boha přivézt. Někdy se stačí podívat na noční oblohu, aby člověk poznal svou nepatrnost a údiv nad tím, že právě on smí tu krásu vidět. Bůh nám o sobě úmyslně neposkytl nezvratný důkaz, ale zanechal nám dostatek znamení, abychom ho mohli nalézt a uvěřit v něho. Dal nám však i svobodu, aby poznal, zda o jeho lásku a pomoc opravdu stojíme.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že jsi nám svým životem, svou láskou a obětí ukázal, jak veliká je Boží láska. Děkujeme Ti, že posíláš svého Ducha, aby v našich srdcích probudil víru a odvahu, zastávat se pravdy a spravedlnosti. Děkujeme Ti, že nám o sobě dáváš vědět pomocí různých znamení, abychom naše víra časem nevyhasla a nezplaněla. Amen.
Brno 3.6.2007, JG

RSS kanál

Syndikovat obsah