Nečekaný porod

Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.
Iz 64,3

Dříve než ji přepadly porodní bolesti, porodila. Dříve než ji zachvátily porodní křeče, povila pacholíka. Kdo slyšel kdy něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se zrodí země v jediném dni? Bývá snad národ zplozen jedním rázem? A přece - sotva se začala svíjet bolestí, už porodila sijónská dcera své syny.

Iz 66,7-8


Milí bratři a milé sestry!
Je tomu už třicet let, co se nám narodila první dcera. Byli jsme tehdy Pražáci, kteří se náhle octili na malé vesnici 25 km od nejbližšího města a nemocnice. Auto jsme doma neměli a tak jsem v duchu stále řešil, co bych dělal, kdyby se manželka do porodnice nedostala včas. První bolesti přišly ve čtyři ráno. Telefon nefungoval a tak jsem bleskově přehodil kabát přes pyžamo, nasedl na kolo a ve tmě jel pro domluveného řidiče. Následovala závodní jízda, abychom byli co nejdříve v kyjovské nemocnici. Celou cestu jsem měl strach, aby manželka neporodila v autě. Ale když jsme dorazili na místo, poslali manželku na pokoj a řekli nám, že je ještě dost času. Dcera se narodila až odpoledne. U dalších dětí už jsem byl v klidu a nikam v pyžamu neběhal. Ono to většinou zas tak rychle nejde. Mnohé maminky by mohly vyprávět o dlouhých hodinách, které strávily na porodním sále.
Možná si prorok vzpomněl na podobnou zkušenost, když chtěl ukázat - jak nečekané a podivuhodné bývá někdy Boží jednání. Když se má narodit dítě, všichni to už dopředu vědí a čekají. Maminčino bříško se zakulatí, začnou se nakupovat dětské oblečky, odborníci určí datum porodu a budoucí matka nastoupí mateřskou dovolenou. Ale občas se stane, že některé matce se dítě narodí náhle, bez obvyklých průvodních jevů a bolestí. A právě takový překotný porod se stal dcerce siónské. Porodila své syny nečekaně -dřív než se dostavily přepadly bolesti. Nikdo to nečekal, nikdo nic neplánoval, nikdo si snad ani nevšiml, že je těhotná a naráz tu bylo mnoho radosti a slávy. Neplodná se stala matkou, opuštěná byla náhle obklopena svými potomky.
Prorok má tímto podobenstvím na mysli podivuhodnou Boží pomoc a zásah, který se odehrál uprostřed babylonského zajetí. Koho by tehdy napadlo, že se izraelský lid někdy vrátí. Ještě nikdy se žádný poražený národ nevrátil do své země, protože dějiny vždycky píší vítězové. Koho by tehdy napadlo, že ještě uslyší o Hospodinu, když jeho chrám byl v troskách a jeho lid rozptýlen do všech koutů země. A přece se to stalo! Takřka přes noc se objevil perský král Kýros, zmocnil se vlády nad polovinou světa a dal porobeným národům svobodu. Stalo se to tak nečekaně, že na to nikdo nebyl ani připraven. Svoboda přišla dřív, než si to lidé stačili uvědomit.

Nechme znovu zaznít prorokova slova: Kdo kdy slyšel něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se zrodí země v jediném dni? Bývá snad národ zplozen jedním rázem? Sotva se začala svíjet bolestí, už porodila sijónská dcera své syny. Dříve než ji přepadly porodní bolesti, porodila. Dříve než ji zachvátily porodní křeče, povila pacholíka.
Tyto verše nás chtějí upozornit, že Boží jednání bývá často plné překvapení. Bůh se nás nepotřebuje na nic ptát. Jeho pomoc se nedá předem odhadnout ani vypočítat. Boží moc není na nic vázaná a ničím omezena. To, co se nám zdá být nemožné, stane se někdy doslova přes noc. Věřit Bohu znamená počítat s takovým překvapením. Proto bychom nikdy neměli propadat pesimismu. Věřit Bohu znamená počítat i s tím, o čem nic nevíme. Prorok chce říci: „Neskládejte ruce v klín, i když se před vámi žádné řešení nerýsuje. Díky Boží milosti může být již zítra a nebo za rok všechno jinak.“
Přiznám se, že jsem se už mnohokrát za něco modlil, ale upřímně řečeno jsem moc nevěřil, že by se mohlo něco změnit. Neuměl jsme si tu změnu představit. Modlil jsem se spíš proto, že jsem si to velice přál. Modlil jsem se, abych tak říkajíc - nic nezanedbal. Ale mnohokrát se stalo, s čím jsem vůbec nepočítal ! Bůh mě překvapil a zaskočil. Předběhl mou fantasii. Obešel mou představivost.
Kdo z nás třeba před 20 lety tušil, že přijde do naší země svoboda, v níž budeme moci volně cestovat, podnikat a šířit evangelium? Možná jsme si to přáli, ale kdo z nás tomu věřil? Možná jsme se za to modlili, ale kdo z nás se na to vážně připravoval?
Tyto nenadále zvraty, které se odehrály v dějinách národů, mohou prožít i jednotliví lidé. Bůh, v kterého věříme, nás vždycky dovede překvapit. Lidově se tomu říká zázrak. Nejde v něm však primárně o porušení přírodních zákonů. Spíš o výjimku z pravidla. Bůh dovede způsobit, aby se člověk ocitl ve správnou chvíli na správném místě. A kdo není slepý a nevděčný, ten si všimne a ví, komu děkovat.
Věřit Bohu neznamená vědět, co a jak se stane - ale doufat. Stále doufat. Nikdy to nevzdávat. Čekat a modlit se. Nenechat se odradit. Být připraven, otevřen a naladěn na Boží pomoc, která přichází nečekaně a neplánovaně - podobně jako kdyby žena porodila ve stejný den, kdy otěhotněla.
S tím souvisí i druhá myšlenka, kterou nám chce prorok připomenout: Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká. Když jsem to četl poprvé, dlouho jsme nevěděl, jak tomu rozumět. Víra Izraele přece nebyla tak zásadně odlišná. Pohanská náboženství slibovala svým příznivcům podobnou pomoc a vítězství jako Izraeli Hospodin. A kdyby to alespoň někdy nefungovalo, nikdo by přece žádná božstva nectil. Konkurence byla veliká a co nepomáhá, to lidé brzy opustí. Kdyby se žádná oběť nesetkala s úspěchem, lidé by přece takovým bohům nestavěli oltáře. Kdyby se nikdy nikomu nevyplnil jeho horoskop, dávno by toto řemeslo zašlo na úbytě. Nedá se však říci, že se pohanům nikdy žádná modlitba nevyplnila nebo že by všechny jejich oběti a rituály byly zbytečné. Když lidé obětovali, někdy skutečně zapršelo. Když kněží vzývali nebesa, někdy opravdu přišlo vítězství a to živilo a dodnes živí naděje, že náboženské úsilí není tak úplně zbytečné a může člověku přinést jakýsi prospěch. Lidé si to pamatují a proto tomu věří.
Ale Izrael byl svědkem něčeho jiného. Hospodin pomohl lidem, kteří si to ničím nezasloužili a nic proto neudělali! Celá staletí se přece konaly v jeruzalémském chrámu den co den oběti. Lidé tím Bohu odváděli jakousi pomyslnou daň, která jim dávala naději na Boží pomoc a přízeň. Nikdo z pohanů ale ani ze Izraele si neuměl představit, že by nějaký bůh dal někom něco zadarmo.
Proto byla taková tragedie, když byl Izrael odveden do zajetí jeho chrám zbořen.Přestaly se konat oběti. Lidé ztratili s Bohem spojení. Mnozí propadli dojmu, že jim Bůh už nemůže nic dát, protože ani oni už mu nemají co nabídnout. Byli jako lidé, kterým někdo vybral bankovní konto. Představte si, že jste v cizině a nemáte u sebe cizí měnu - to si pak člověk nemůže koupit ani rohlík nebo zajít na toaletu! Tak si připadal Izrael v zajetí. Jako zcela odříznutý a zbavený Boží pomoci.
A tu se stalo, co nikdo nečekal a nedovedl si představit. Bůh pomohl lidem, kteří mu nic nenabídli. Bůh vysvobodil a zachránil lid, který mu neměl co dát. Izrael si přece vysvobození ze zajetí ničím nezasloužil. Není pravda, že se po padesáti letech nesvobody napravili. Není pravda, že nakonec dostali rozum a činili pokání. Není pravda, že z vlastních prostředků vystavěli nový chrám. Není pravda, že si svou svobodu draze vybojovali. Oni pouze mlčky čekali a v nic už nedoufali. Tak jako když mrtví leží v hrobech a nemohou vůbec nic.
Ale stal se zázrak. Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu nic podobného neproniklo, oko nic takového nespatři,. Ještě nikdy se nestalo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká. Dnes by nás asi nenapadlo stavět chrám a přinášet Bohu oběti, abychom přivolali jeho pomoc. Ale i my si v duchu říkáme: Aby mi Pán Bůh pomohl, musím se polepšit. Musím častěji chodit do kostela. Musím se víc modlit a číst bibli. Nesmím tolik hřešit. Musím pevně věřit - jinak si mě Bůh ani nevšimne.
Ale právě zde může být kořen našeho zklamání. Buď jsme pyšní, že jsme se vlastními silami polepšili, ale současně i zklamaní, že nám Bůh nepomáhá, jak jsme chtěli. A nebo se nám zlepšení nedaří a proto nad sebou již předem lámeme hůl a říkáme si: „Jak by nám Bůh mohl pomoci, když jsme pořád stejní ?!
Obojí je stejně nebezpečné. Obojí znamená ďáblovo vítězství. Buď si děláme na Boží pomoc nárok a nebo to už předem vzdáváme s pocitem, že nikdy lepší nebudeme. Ale evangelium říká něco jiného. Uprostřed marných snah, uprostřed opakovaného zklamání ze sebe samých - se dějí zázraky. Bůh pomáhá i těm, kteří na něho zapomínají. Bůh podává ruku i těm, kteří mu nemají co nabídnout. Bůh se sklání i k hříšníkům a nevěřícím. Kdo na tuto Boží pomoc v koutku své duše tiše čeká - dobře dělá.
V tomto světě je vždycky něco za něco. Ale z nás Bůh nic nemá. Leda zklamání na zklamání. A přece se k nám sklání, aby nám pomohl. Křesťanská víra je pozoruhodná tím, že nic podobného by si nikdo z lidí nevymyslel. Bůh, kterého poznal Izrael a ztělesnil Ježíš Kristus, se do tohoto světa vůbec nehodí. Nikdo jiný tak nemyslí a nejedná. Příroda je krutá, lidé jsou zlí, počasí se neustále mění, dějiny jsou nespravedlivé, smrt je nemilosrdná, logika věcí neúprosná, všechno něco stojí. Pouze Bůh dává zdarma ! Z nepochopitelné lásky a věrnosti, aniž by měl jakoukoli záruku, že se mu něco vrátí. Jedním slovem - z milosti.
Ale přece se Pánu Bohu něco málo vrací. Někteří lidé v úžasu nad Boží dobrotou nacházejí odvahu být alespoň někdy podobně laskaví a milosrdní. Lidé nasycení Boží láskou a odpuštěním s překvapením objevují, že i oni jsou schopni nezištné lásky a odpuštění, která však nevychází z jejich srdce a svědomí, ale je jim dána zvnějšku. Je jako energie, kterou čerpáme ze slunečních kolektorů. Není z nás, a přitom z ní žijeme. Jak by jinak by bylo možné, aby se nepřátelé smířili, chudí najedli a osamělí našli pomoc. Jak jinak by bylo možné, aby tu byla církev která je plná hříšných a haštěřivých lidí - mezi nimiž je člověku v určitých chvílích tak dobře, jako by byl už jednou nohou v nebi. Když Bůh přišel na tento svět jako jeden z nás, byl to velmi riskantní podnik a odvážná investice. Ale vyšel ! Boží láska se ukázala být mocnější než naše lhostejnost a sobectví. Skončila totalita, do které nás sevřel hřích. Ostnaté dráty, kterými nás spoutal strach ze smrti, byly přestřiženy. Díky Boží lásce jsou z nás svobodní lidé. Co paměť sahá, nikdy se nic takového nestalo, k sluchu nic podobného neproniklo, žádné oko to nespatřilo. Ještě nikdy se nestalo, aby nějaký bůh učinil něco pro toho, kdo na něj čeká. V Ježíši Kristu se tento zázrak stal skutečností nejen pro Izrael - ale pro celý svět.

Brno 15.5.2007 JG

RSS kanál

Syndikovat obsah