První ze všech

Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.

1Korintským 15,20



Milí bratři a milé sestry!
Když dnes slavíme Ježíšovo vzkříšení, je třeba říci, že jde o událost zcela mimořádnou a jedinečnou. Nikdy předtím ani potom se nic podobného nestalo. Starý i Nový zákon sice zná řadu případů, kdy došlo k oživení mrtvého, ale ta se s velikonočním zázrakem nedají srovnat. Ve všech těchto případech jde o návrat do našeho pozemského světa. Lidé jako Lazar, dcera Jairova, mládenec z Naim nebo Tabita sice vstanou z úmrtního lože, ale je jasné, že dřív nebo později opět zemřou. V poslední chvíli byli vyrváni smrti ze chřtánu, ale ne navždy. Jejich život je pouze prodloužen, podobně jako když dnes někteří lidé prošli tzv. klinickou smrtí a podařilo se je znovu vrátit do života. Díky Bohu za to, ale zemřít musíme nakonec všichni.
U Ježíše se však stalo něco zcela nového - dosud nepoznaného a nepochopitelného. Ježíš toho nedělního rána vstoupil do nového věku. Jeho vzkříšením začalo Boží království. Jeho zmrtvýchvstání je trvalé. Jeho život po velikonocích není pokračováním dosavadního života, ale novou existencí. Stalo se něco, s čím se dosud nikdo nesetkal ani ve svých představách - natož ve skutečnosti. Je příznačné, že všechny dosavadní lidské úvahy se v tu chvíli ukázaly být liché.
Pohanští filosofové si život po smrti představovali jako život nehmotné duše, která se osvobodí od svého ubohého těla. Ale vzkříšený Ježíš nebyl duch. Měl kosti a maso. Jedl a seděl u stolu. Bylo možné se ho dotknout.
Židé si naopak vzkříšení představovali jako pokračování dosavadního pozemského života, v němž však utrpení a bídu vystřídá sláva a radost. Očekávali, že všichni lidé naráz vstanou, nastane Boží soud a pak se znovu obnoví davidovské království a mnozí pohané se přijdou Bohu poklonit do jeruzalémského chrámu. Ale nic takového se nestalo. Slunce dál svítilo, moře se nevypařilo, země se nechvěla a hroby zůstaly zavřené - a přece: od toho nedělního rána už svět nikdy nebude jaký býval! Stalo se, co nikdo ani ve snu nepředpokládal. Moc smrti byla navždy přemožena. Ale ne až na konci všeho - ale již nyní - v průběhu lidských dějin ! Na sklonku vlády římského císaře Tiberia.
Vzkříšený Ježíš již není obyčejný člověk jako dřív. Měl sice ruce a nohy, ale procházel zavřenými dveřmi. Jedl rybu a chléb, ale nikdo ho nemohl poznat. Učedníci s ním celý den šli do Emaus, ale nevěděli že je to on. Marie Magdalská ho považovala za neznámého zahradníka. A když učedníkům požehnal, vzdálil se od nich přímo do nebe.
Všechny tyto drobné detaily velikonočních příběhů potvrzují, že Ježíšovo vzkříšení je událost, na kterou jsou naše představy a zkušenosti krátké. Stalo se opravdu něco zcela nového. Spolu s Ježíšovým hrobem se otevřelo Boží království. Vzkříšený Ježíš je jako první vlaštovka, která ohlašuje jaro - zatímco kolem je ještě mráz. Zmrtvýchvstalý Ježíš navštěvující učedníky je jako jitřenka, která na sklonku noci předchází východu slunce. Zmrtvýchvstalý Ježíš je jako předskokan, který se odvážně spustil do bezedné propasti smrti, aby odtud vylétl jako vítěz, který se vymkl všem zákonům zemské přitažlivosti.
Když apoštol Pavel později přemýšlel, co se s námi stane po vzkříšení, nabízí nám toto přirovnání. Když člověk umírá, je to podobné, jako když se zasévá pozemské tělo. Ale to, co vstane z mrtvých, bude tělo duchovní. Je to podobné, jako když se na jaře zasévá semeno. Vyroste z něho rostlina, která se semenu v ničem nepodobá. Z malého zrníčka se stane strom, který má větvě, listy a květy. Kdo by to do takového titěrného semínka řekl? Podobné je to se vzkříšením. Náš pozemský život je semeno, ale to, co z něho po smrti vyklíčí, bude zcela nové.
A přece je tu nějaká spojitost. Tak jako jsou v semínku uloženy informace o stromu, který z něho vyroste, tak i mezi naším pozemským životem a životem po vzkříšení je skrytá a nezaměnitelná spojitost. Budeme jiní, ale budeme to my. Možná se nepoznáme podle podoby, ale najdeme se podle barvy hlasu. Možná se nepoznáme podle vysokého čela, ale vzpomeneme si, kdo pro nás něco dobrého udělal.
Ale copak o tom budoucím věku a životě něco bližšího víme? Nejsou to všechno jen pouhé spekulace. Nikdo z nás tam přece nebyl. Nikdo z lidí se odtamtud nevrátil. O budoucím světě nevíme vůbec nic. A přece to není tak úplně pravda. Jeden z nás, už touto hranicí života a smrti prošel a vrátil se na pár dnů zpět. Ježíš byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A z té krátké chvíle, kterou jako Vzkříšený strávil se svými učedníky, si můžeme učinit alespoň základní představu o tom, čeho se smíme držet a v co smíme doufat.
Vzkříšený Ježíš se v mnoha ohledech vymykal lidskému chápání a představivosti, ale ve třech věcech zůstal stejný jako dřív. I po svém vzkříšení se svými učedníky jedl u jednoho stolu. To druhé, co se nezměnilo, byla jeho slova a zaslíbení. A to třetí byly rány na jeho těle. Tyto tři věci: Chléb, slovo a jizvy spojují pozemského a vzkříšeného Ježíše a stejné věci budou spojovat také náš nynější a budoucí život v Boží blízkosti. Všimněme si nyní postupně každé z těchto tří věcí, které tvoří doslova most mezi zemí a nebem, mezi přítomností a budoucností.
Nejen pozemský ale i vzkříšený Ježíš jedl se svými učedníky chléb na znamení vzájemné důvěry a odpuštění. Stejnou důvěru a přijetí smíme prožít i my, když se při Večeří Páně sejdeme u jednoho stolu a budeme jíst chléb a pít víno na jeho památku. A stejnou důvěru a přijetí poznáme jednou i v nebi. Společná hostina s Ježíšem spojuje nynější a budoucí věk. Společenství večeře Páně je z toho, co známe a s čím máme zkušenost nejblíže tomu, co nás čeká v nebi. Zde i tam budeme obdarování z Boží lásky. Zde stejně jako tam budeme stát s prázdnýma rukama a přesto budeme nasyceni. Zde i tam se budeme divit, že jsme byli pozvání, ačkoli si to ničím nezasloužíme. Večeře Páně nám již dnes poskytuje zážitek Božího království zhuštěný do krátké chvíle. V nebi se budou dít podobné věcí, jaké se již dnes dějí při vysluhování Večeři Páně. Všichni tam přijdeme jako hříšníci a odejdeme jako spravedliví, kterým byla dána milost. Nikdo tam nebude sedět výš, nikdo nebude sedět níž, všichni budeme vděční, šťastní a smíření. Má-li však společenství, které prožíváme u večeře Páně všechny znaky toho, co nás čeká v nebi, co brání tomu, abychom se již dnes ve svém každodenním životě k sobě chovali stejně hezky, jako tu krátkou chvíli u stolu Páně. Naše spory, naše vyvyšování a přetvářka - nic z toho přece již nemá smysl ani budoucnost. To, co s námi půjde do Božího království, jsou podané ruce, vzájemné odpuštění a přání pokoje. Vzkříšený Ježíš svým učedníkům nic nevyčítal, ač mohl. Nevyčítejme si tedy ani my, co jsme si již odpustili a žijme ve znamení věčnosti již dnes.
To druhé, co spojuje pozemského a vzkříšeného Ježíše, čas přítomný s časem budoucím, je jeho slovo. To, co říkal svým učedníkům a platí dál i po jeho vzkříšení. To, co dnes říká nám, uslyšíme v nebi znovu. Nebude na tom třeba nic měnit ani opravovat. I když si neumíme představit, jaké to bude v nebi, víme, že tam bude dál platit Ježíšovo slovo milosti a všechna jeho zaslíbení. A proto stojí za to žít z těchto slov již dnes. Ježíšovo slovo přetrvá věky a bude platit, i když tu už nebudou ani nebe ani země. Buďme šťastni, že slovo, které zazní na samý závěr všeho našeho života a ve chvíli největší úzkosti - je slovo, které již dnes dobře známe. Bude to totéž slovo milosti a přijetí, které slýcháme každou neděli v kostele.
To třetí, o čem víme, že zůstane a nebude zrušeno smrtí ani zapomnění jsou rány na Ježíšově těle. Jeho utrpení na kříži nebude ani v Božím království zapomenuto a bude mít pořád stejný význam. Jizvy na vzkříšeném Ježíšově těle slouží jako nesmazatelné znamení jeho lásky a oběti. A tak jako zůstaly na těle Vzkříšeného stopy po jeho lásce, zůstanou v Božím království zachovány stopy po každém dobrém činu. Jestliže jsme se někoho zastali, jestliže jsme zapřeli své sobecké já a dali přednost svým bližním - bude to v Božím království připomínáno s vděčností a chválou.
Věk vzkříšení, který odstartoval Ježíš, znamená naprostou změnu všeho. Říká se, že jednou nezůstane z tohoto světa kámen na kameni. Bůh stvoří nové nebe a novou zemi. Ale tři věci zůstanou a nikdy se už nezmění: Za prvé: víra, že nám bylo odpuštěno pro krev Ježíše Krista. Za druhé: naděje, že Boží sliby jsou pevné a nezrušitelné. A za třetí: láska, kterou v nás probudil Duch svatý k lidem okolo nás. Všechno ostatní zmizí ve výhni Božího soudu a nového stvoření.
To nejdůležitější tedy víme již dnes. Ačkoli ještě klopýtáme pod tíhou svých starostí a vršíme chybu za chybou, už nyní jsme poznali, co v našem životě opravdu stojí za to. Náš život již nemusí být pouhé živoření, které skončí zapomněním a prázdnotou. Kristovým vzkříšením se to změnilo. Mnohé z našeho života neobstojí, ale pár věcí přece jen zůstane a půjdou s námi až do věčnosti. Ježíš svým vzkříšením vtiskl budoucnosti svou vlastní tvář. Proto se již nemusíme ničeho bát. I kdyby se celý svět obrátil na ruby a všechno bylo jinak, než jsme zvyklí, Vzkříšený Ježíš zůstává pevným bodem, kterým už nikdo nepohne. Kdo zahlédl vzkříšeného Ježíše, spatřil už nyní i svou vlastní budoucnost a cíl své cesty.

Pane Ježíši Kriste, Ty jsi naše jediná jistota. Všechno ostatní je dočasné a pomíjivé. Dej, aby se víra, láska a naděje, kterou jsi v nás vzbudil svým vzkříšením, stala základem, na kterém postavíme svůj každodenní život a konání.
Amen
.

8.4. 2007, Boží Hod Velikonoční, Brno, JG

RSS kanál

Syndikovat obsah