Proměnění na hoře

Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. V tom se ti muži začali od něho vzdalovat; Petr mu řekl: "Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: "Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte." Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli.

Lk 9,28-36



Milí bratři a milé sestry! Tento příběh je v evangeliu v mnoha ohledech výjimečný. Dává nám nahlédnout doslova do nebe! Zvláštnost okamžiku je navíc podtržena tím, že svědkem události není zástup ani Dvanáct apoštolů, ale pouze tři vybraní učedníci, kteří jsou událostí natolik zaskočeni, že o ní zpočátku nikomu nepoví.
Co se na té hoře vlastně stalo? Před Petrem, Janem a Jakubem se na chvíli otevřou nebesa a spatří Ježíše v jeho slávě. Může dnes člověk něco podobného prožít? Možná ano, ale rozhodně to nemá být cílem naší víry. Cílem víry je - jak čteme v závěru našeho příběhu - poslouchat Ježíše v každodenním životě. Proměnění je událost, která může naší víře pomoci ve chvíli nejistoty a pochybností. Ale usilovat o podobný zážitek bychom rozhodně neměli. Pokud něco podobného přijde, je to vždycky dar, milost a pozdrav - který přichází z té druhé strany. Neexistuje způsob, kterým bychom si mohli podobné zážitky navodit. Je pouze na Pánu Bohu, zda a kdy něco podobného prožijeme.
Lukáš naznačuje, že k proměnění došlo na vysoké hoře a během modlitby. Ve starověku si lidé všeobecně mysleli, že právě na horách mají k bohům blíž. Vždycky jsem to považoval za představu velmi naivní - neboť předpokládá, že Pán Bůh je někde vysoko v oblacích. Ale loni jsem při jedné vysokohorské túře pochopil, jak to může být pravdivé. V horách si totiž člověk uvědomí, jak je on sám malý a nicotný. Majestát hor ho vede k pokoře a krotí jeho pýchu. Zatímco na rovině si člověk staví velkolepá města, jakmile vystoupí do hor, je i dnes rád, když se odtud v pořádku vrátí. Na horách má tedy člověk k Bohu blíž ne proto, že je výš, ale proto, že tam pozná svou slabost a malost. Je proto dobré občas vyjít do hor, je dobré občas vzhlédnout ke hvězdám nebo postát chvíli na břehu moře - abychom si srovnali proporce a přestali sami sebe obdivovat. Díky za každou událost a situaci, která nás vede k pokoře a může nám tak ukázat cestu k Bohu.
Lukáš zmiňuje, že k proměnění došlo během modlitby. To znamená, že modlitba - jakkoli může někomu připadat zbytečná a formální - je chvílí, když člověk prožívá Boží přítomnost. Je to ten nejlepší způsob, jak může být člověk s Bohem. Jestliže ho užíval sám Ježíš, tím spíš bychom ho měli užívat i my, kteří se tak často cítíme být Bohu vzdálení a lhostejní. Evangelista Lukáš vícekrát zdůrazňuje, že ta nejdůležitější rozhodnutí a poznání se zrodila právě při modlitbě. Možná bychom mohli v jisté nadsázce říci, že to, co je tu popsáno jako vidění, se vlastně skrytě děje při každé upřímné modlitbě. Nebe se otevírá a my smíme srdcem vidět, co oči běžně nevidí.
Čteme, že se jim zjevil Mojžíš a Eliáš. Byly to dvě starozákonní postavy, o nichž se věřilo, že žijí trvale s Bohem. Mojžíš neměl hrob a Eliáš byl vzat přímo do nebe. Současně to byly dvě největší autority biblického svědectví. Oba se na vysoké hoře setkali s Bohem takřka tváří v tvář. Jeden odtud přinesl Izraeli zákon, druhý poznal, že se Bůh nezjevuje ve vichřici a ohni, ale tichým slovem. A právě tito dva muži, kteří byli nejvíc zasvěceni do Božích plánů, rozmlouvají s Ježíšem o jeho cestě do Jeruzaléma. To je nepochybně hlavní myšlenka tohoto příběhu.
Okamžik proměnění je totiž možno považovat za velký předěl v Ježíšově životě. Až dosud tesař z Nazareta stoupal stále vzhůru. Věřilo v něj stále více lidí a konal jeden div za druhým. Uzdravoval nemocné a umírající, sytil hladové, utišil mořskou bouři. Všechno směřovalo k jeho slávě a všeobecnému uznání. Apoštol Petr to dokonce vysloví nahlas: „Ty jsi ten Mesiáš, který má přijít.“
Ale vzápětí přijde sprcha. Ježíš po tomto zdánlivém vrcholu obrátí a začne mluvit o svém utrpení, odmítnutí a smrti. Pro všechny je to naprosto nepřijatelné a nepochopitelné. Právě Petr, který poznal v Ježíšovi Mesiáše, je první, kdo ho od této nepochopitelné cesty zrazuje a nechápe, co to Ježíše napadlo. Mesiáš je přece vítěz. Král a Syn Boží. Nemůže trpět, nemůže být odmítnut, nemůže umřít.
I my máme sklon hledat víc Ježíšovu slávu než jeho ponížení. Raději budeme Krista chválit a oslavovat jeho moc, než abychom si zpívali o jeho utrpení a slabosti. Proto nám musí přijít na pomoc Mojžíš a Eliáš. Ježíšova cesta na Golghotu, ale i naše vlastní utrpení a neúspěchy jsou pro nás tak nepochopitelné a nepřijatelné, že se do věci musí vložit tito dva věhlasní proroci a potvrdit, že se Ježíš nezbláznil, když začal od této chvíle mluvit o tom, že bude mnoho trpět, pak bude od všech zavržen a zabit a až třetího dne vzkříšen.
Paradoxně tak Ježíšova sláva, kterou učedníci jako v záblesku spatří, neslouží jako důkaz jeho moci a vlády, ale k potvrzení, že jeho cesta na kříž je v souladu s Boží vůlí a nelze ji žádným způsobem vynechat. Ježíš si s Mojžíšem a Eliášem kupodivu nevykládá o tom, jak krásné je to v nebi, ale o tom, jak těžké to bude tady na zemi, až ho všichni opustí, odsoudí a zavrhnou.
Na hoře proměnění přichází chvíle, kdy se tak říkajíc začne lámat chleba. Dokud Ježíš každému dával, sbíhaly se k němu zástupy. Ale až ponese kříž, bude všem jen k smíchu nebo k pláči. Vždyť kdo by stál o víru, která musí projít utrpením. Kdo bude stát o víru, v níž nebude zázraků a vítězství, ale která se bude muset vyrovnat s hořkostí porážek, bolestí, ztrát a smrtí. Kdo se bude ptát po Bohu, který vypadá bezmocný, nebrání se a snáší ponížení odevzdaně jako ovce vedená na porážku? Kdo bude chtít věřit v ukřižovaného? Nikdo.
Ale přitom jen taková víra, která počítá i s utrpením a ponížením, může být opravdu silná a odolná. K čemu by nám byl víra, která slibuje jen samá vítězství? K čemu by nám byla víra, která se zhroutí po každém neúspěchu do víru pochybností? Víra, která by slibovala jen samé výhody, pohodu a vítězství by se možná dobře prodávala, ale nevydržela by víc než ponožky od Vietnamců. Byla by levná, ale bezcenná. Byla by jen planým slibem, klamavou reklamou a hezkou iluzí.
Není přece jen teologie slávy, ale také teologie kříže. Lépe řečeno pouze cesta kříže se nakonec stane cestou slávy. Sláva, k níž nás vede víra v Ježíše Krista, není v tom, že nám díky víře bude všechno vycházet, nade vším zvítězíme a každého nevěřícího předběhneme. Sláva, ke které směřujeme je v tom, že tak jako Ježíš přijmeme svůj kříž a poneseme ho dál, aniž bychom předem věděli, kdy a jak nám Bůh pomůže.
Ježíš nám neslibuje, že všechno dobře dopadne. Pouze v pohádkách dobré vždycky zvítězí nad zlem. Proto je máme rádi. Ale Ježíš si s Mojžíšem a Eliášem nevypráví pohádky. Hovoří o tom, jak zlo zvítězí nad dobrem. Křesťanská víra je silná a nenapodobitelná právě v tom, že nás učí trpělivě snášet utrpení, porážky, posměch i zklamání ne jako ostudu, ale jako něco důležitého, potřebného ano i slavného. Místo abychom se rozplývali nad tím, jak kolem Ježíše všechno září, je lépe naslouchat tomu, o čem si vykládají Ježíš s Mojžíšem a Eliášem. Oba dva zažili nejen velká vítězství, ale prožili si také svou cestu pouští, kdy byli sami a nikdo nevěřil a oni sami si nevěděli rady.
Jenže Petr v nejlepším usnul a ostatní dva učedníci také. To se někdy stává, že lidé při kázání usnou a někdy to nemusí být až taková škoda. Jenže tentokrát učedníci zaspali to nejdůležitější. Neslyšeli rozmluvu, která jim mohla v mnohém pomoci a připravit je na těžké chvíle, až bude Ježíš zatčen, odsouzen a ukřižován. Když se čte Mojžíš a proroci, stojí za to naslouchat a neusínat. Když se čte a vykládá bible, je nám to možná leckdy vzdálené, ale kdo to nevzdá a vydrží - ten nakonec lépe porozumí svému životu i Božím cestám.
Podobný spánek obestřel právě tyto tři učedníky, když se Ježíš modlil v zahradě Getsemanské. Opět je to rozhodující a zlomová chvíle, kdy Ježíš vylévá svou duši před Bohem a obnažuje své lidství. Prosí Boha, aby nemusel jít na kříž. Ale pak se skloní a přijme, čemu sám nerozumí. V té chvíli se před námi otevírá nejhlubší tajemství Boží lásky - a oni to zase zaspí. Proto jsou tak zděšení, když přijdou stráže. Proto utíkají z Jeruzalém a nevěří ženám, které vidí prázdný hrob. Je zvláštní kolik důležitých věcí člověk zaspí. Nemusí mít zrovna zavřené oči. Stačí, že nevnímá. Slyší, ale nechápe. Vidí, ale nic mu to neříká. Teprve zpětně se možná člověk rozpomíná, kdy měl nastražit uši a otevřít srdce dokořán.
Sotva se Petr probral, měl iniciativní návrh: „Mistře, je dobré, že jsme zde, udělejme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Ty stany měli zřejmě s sebou, protože cesta byla daleká. Z toho je zřejmé, že Petr neposlouchal a nepochopil vůbec nic. Stavbou stanou chce zachytit a uchovat co nejdéle tuto slavnostní chvíli. Už se nechce nikam vracet. Chce zůstat v nebi a slavit Ježíšovo proměnění. Pevně se zakolíkovat a nikam se již nehýbat. Mít své jisté. Již ho nezajímá, kolik lidí na světě ještě trpí a strádá. Nestará se, co bude s ostatními. Jemu je dobře, on je za vodou a chce, aby mu to vydrželo až do konce. Ale nejen Petr. My všichni jsme takoví!
Petr tu představuje onu nebezpečnou, sobeckou stránku křesťanské víry, které chce Ježíše a jeho dary hlavně pro sebe. Ale to nikomu dlouho nevydrží. Naše víra totiž paradoxně nepomůže nejvíc nám, ale spíš druhým. Křesťanská víra je především služba a pomoc druhým. Ruka podaná bližnímu. Že je nám samotným přitom také dobře, je spíš něco navíc a nelze u toho skončit. Kdo chce věřit jen sám kvůli sobě, ten bude z víry v Ježíše brzy otrávený a nespokojený a odejde jinam.
Ve víře nám byl dán výhled a naděje, která nám i našim bližním pomůže s nadhledem unést těžké chvíle, které přijdou a tiše se radovat se z každodenních maličkostí. Nemá však smysl stavět stany. Nebe nelze zadržet a přivázat jako stan ke stromu. Je třeba jít dál! Nebe je tam, kde je Ježíš. Nebe je na pochodu a nemá pevnou adresu. Dole pod horou čeká nešťastný otec, který má nemocného syna. V tomto světě je ještě spousta nedokončené práce, která čeká na nás.
Naše hora proměnění - to je třeba když jdeme do kostela a slyšíme tam rozmlouvat Ježíše s Mojžíše a Eliášem. Naše hora proměnění, to je večeře Páně, kdy slavíme Boží přítomnost a radujeme se z jeho lásky. Bylo by pěkné zde zůstat a uchovat si ten slavnostní pocit. Ale není to cíl naší víry! Bohoslužby jsou krátká a potřebná zastávka na cestě. Bohoslužby jsou něco jako nadechnutí, pauza, svačina a pak se jde zase dál - do světa, který je za zdmi kostela a kde je třeba ještě mnoho věcí a vztahů napravit. Nemocné léčit, slabé podržet, zklamané povzbudit a smutné potěšit.

Díky Pane, že s Tebou můžeme prožít krásné chvíle, které nám dávají sílu obstát, až přijdou věci zlé a těžké. Prosíme však, aby nebyly nad naše síly a naše víra se v nich osvědčila jako pokorná a vytrvalá. Amen.


Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah