Kdo je to Ježíš

Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.


Milí bratři a milé sestry!
Nejen lidé - ale i města mají své příběhy. První veřejné vyznání Ježíše jako Mesiáše se odehrálo v Cesarei Filipově - na severu Galileje, na samých hranicích tehdejší Palestiny. Každý, kdo o tom tehdy slyšel, představil si krásné antické město pod horou Chermon, kde pramení řeka Jordán. Tato řeka je pro Palestinu stejně významná jako Nil pro Egypt nebo Amazonka pro Brazílii. Jordán je řeka života. Celá zaslíbená země dodnes žije z jeho vláhy. V Cesareji Filipově jsme tedy u zdroje života. A právě zde se učedníci poprvé dozvěděli, kdo je to Ježíš. Není to výmluvné? Už to místo jakoby naznačovalo Ježíšův význam. Ježíš jako pramen života. Ježíš jako zdroj pitné vody. Ježíš který nás napájí podobně jako řeka krajinu. Ježíš jako voda, která přichází shůry a bez níž nikdo z nás nemůže žít.
Ale i název města je výmluvný: Cesarea - tj. město Cesarovo. Byl tu dokonce chrám zasvěcený císaři Augustovi, protože město bylo římskému vládci poníženě darováno jako výraz vděčnosti a díků. A aby toho nebylo málo, o pár let později - v době sepsání Matoušova evangelia - byla Cesarea znovu přejmenována - tentokrát podle císaře Nerona na Neronias. To už je skoro jako některá naše náměstí.
Ale všechno, co lidé považují za velice důležité - zcela bledne a ztrácí na významu, když se Ježíš zeptá svých učedníků, za koho mě lidé pokládají. Politika může být zajímavá a plná zvratů. Hospodářství je závislé na různých zdrojích - tehdy na vodě, dnes také na naftě a zemním plynu. Ale ve skutečnosti se náš život a budoucnost rozhoduje na tom, zda poznáme, kdo je to Ježíš! Náš vztah k němu je důležitější než to, kdo nám vládne a jak se vyvíjí naše životní úroveň.

2.

Názorů na to, kdo je to Ježíš, bylo už tehdy mnoho. Jedni si mysleli, že je to Jan Křtitel, jiní ho pokládali za Eliáše, další za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků. Každá z těch postav vyjadřuje určité očekávání, obavy a naděje.
Za Jana Křtitele pokládal Ježíše především král Herodes. Měl z něho totiž strach. Když dal popravit proroka Jana, Ježíš poprvé veřejně vystoupil a doslova opakoval Janova slova: Přiblížil se čas Božího kralování. Herodes se tedy lekl, že Ježíš je odplata nebes. Byl přesvědčen, že v Ježíšovi působí stejné síly, které se pokusil marně potlačit. Pro Heroda a jemu blízké byl Ježíš špatným svědomím - hlasem pravdy, kterou umlčely, ale která se jim stále znovu připomínala. Možná i dnes má někdo z Ježíše podobné obavy a proto o něm nechce slyšet. Bojí se, že by kvůli němu musel změnit život a podívat se pravdě do očí. A to vždycky bolí. Je řada lidí, kteří Ježíše odmítají pouze proto, že se nechtějí změnit. Při pohledu na kostel mají špatné svědomí. Ale to je velké nedorozumění a omyl. Ježíš nechce nikoho děsit ani pronásledovat. Ježíš není duch Jana Křtitele! Nechce nám připomínat naše hříchy. Chce nás z nich naopak vysvobodit! Ježíš přináší každému člověku pokoj a odpuštění. Pokusme se to lidem, kteří víru odmítají říci. Mnozí opravdu nevěří jen proto, že mají z Ježíše strach. A přitom se připravují o tolik dobrého.

3.

Jiní když zaslechli o podivuhodných uzdraveních, čekali, že Ježíš bude nový Eliáš. To byl starozákonní prorok, který proslul největšími divy. Zázraky měli lidé vždycky rádi. Dodnes mnozí tvrdí, že by byli ochotni uvěřit, kdyby jim někdo předvedl nějaký zázrak a přesvědčil je. A Ježíše skutečně provázela eliášovská pověst. Uzdravoval nemocné, nasytil hladové, dokonce i po moři chodil - ale Eliášem přes všechna očekávání nebyl a být nechtěl! Když někoho uzdravil, zakázat mu o tom mluvit. Když po něm chtěl král Herodes předvést alespoň malý zázrak, Ježíš to odmítl. Nechtěl senzace, nenaplnil lidovou touhu po zázracích a šel vědomě jinou cestou. Zázraky nám totiž k víře nepomohou. Kdo se nechce změnit, toho ani sebevětší zázrak nepřesvědčí. K víře pomáhá pouze pokora a vděčnost. Kdo ji nemá, toho můžete třeba desetkrát uzdravit a nic to s ním neudělá.

4.

Zcela opačné bylo očekávání těch, kteří srovnávali Ježíše s Jeremiášem. Byl to prorok, který prohrál a zemřel jako mučedník. Tito lidé jakoby tušili, že to s Ježíšem špatně dopadne. Jeho slovo je možná pravdivé, ale co když dopadne jako Jeremiáš, který pro ně pouze trpěl a hleděl vstříc postupné zkáze svého lidu. Tyto obavy se nakonec ukázaly v mnohém oprávněné. Ježíš, který nakonec skončil na kříži má k proroku Jeremiášovi velmi blízko. Tragický hrdina, který svůj boj prohrál, přestože měl pravdu.
Mnozí lidé si ještě dnes smutně povzdechnou: Ježíš musel být nejlepší člověk, který se kdy narodil. V evangeliu jsou krásné myšlenky. Kdyby se jimi lidé řídili, byl by na světě ráj. Ale co je to všechno platné, když ve skutečnosti tomuto světu vládne jen hrubá síla a peníze. Bylo by krásné Ježíšovi věřit, ale k ničemu to není. Copak můžeme věřit v pravdu, která stále prohrává?
Už apoštol Pavel ale řekl: Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, pak je naše víra marná. Jestliže se Bůh k Ježíši nepřiznal, pak jsme nejsmutnější a nejubožejší ze všech lidí. Vždyť není nic horšího než poznat pravdu a pak vidět, jak je vláčena ulicemi a navždy umlčena. To také vysvětluje hluboké zklamaní a tichou rezignaci lidí, kteří kdysi v Krista věřili a pak víru ztratili. Tito lidé často už nemají odvahu něčemu věřit. Ale copak právě učedníci nepropadli této hrůze a neztratili všechnu naději? A když byli na samém dně svého zoufalství, vstoupil do jejich života vstoupil Ježíš a oni poznali, že žije. Není to druhý Jeremiáš, i když trpěl stejně jako on. Je to Syn Boží, který přemohl smrt a vykoupil nás z moci hříchu.

5.

Další říkali, že Ježíš je jeden z poroků. Chtěli tak udělat z Ježíšových slov jen jeden z mnoha názorů, pohledů, cest a možností - ale nic závazného a jedinečného. Ježíš byl pro ně zajímavý, ale jen jako jeden z mnoha kamínků v mozaice. Nelze se k němu bezvýhradně upnout. Je třeba se učit také u jiných proroků. Podobné názory jsou v kurzu dodnes. Lidé se pokoušejí zkombinovat různá náboženství, z každého si vzít něco a sami si to nějak spojit dohromady. Ježíš jim nestačí. Chtějí ho doplnit a rozšířit o zkušenosti dalších proroků a učitelů. Ale bude to ještě Ježíše, když si z něj vybereme jen to, co se nám libí a doplníme to
Ježíš se zájmem vyslechl tyto různorodé pohledy a pak se zeptal rovnou a přímo: Za koho mě pokládáte vy? Je snadné mluvit o druhých, ale teprve, když mám něco říci sám za sebe, začne to být vážné. Je to Otázce, co pro mne znamená Ježíš, se žádný z nás nevyhne. Člověk může nemít názor na atomové elektrárny, člověk nemusí chodit volit, člověk může krčit rameny na spoustu věcí - ale v této věci uhýbat nelze. Na otázku, co pro mě znamená Ježíš, se totiž neodpovídá slovy, ale celým životem. Tím jak se chováme, čemu dáváme přednost, čemu se vyhýbáme, komu pomáháme. Někdo může být dokonce Ježíšovým následovníkem aniž o tom ví, a jiný přes všechny zbožné řeči, se s ním celý život míjí.

6.

Kdo je tedy Ježíš? Kým chce být a s jakým posláním ho Bůh poslal na tento svět? Šimon Petr to řekl jako první ze všech. Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého. Řekl to jazykem a očekáváním své doby. Když slovo Mesiáš vysvobodíme z jeho dobového významu, přestane být cizí a nesrozumitelné. Slovo Mesiáš - řecky Kristus - bylo tehdy souhrnem lidských nadějí. Všeho, co lidé od Boha očekávají. V té době neexistovala nějaká jednotná představa Mesiáše. Někteří ho čekali jako krále, jiní jako velekněze, někteří ho viděli jako vojáka, jiní jako proroka, další jako anděla s nebe. Pro tuto neurčitost bylo slovo Mesiáš otevřené mnoha touhám, nadějím a očekáváním.
Je jen těžko uvěřitelné, že by se Ježíš se ke všem těmto nadějím přihlásil. Přesto to udělal. Ale ne proto, aby se tím vším dal určovat. Ježíš se nestane ani vojákem, ani veleknězem, ani divotvůrcem. Místo toho se posadí na oslátko a přijme kříž. Ježíš půjde po uzoučké cestě, kterou mu Bůh určil. Bude věrným a poslušným synem svého nebeského Otce. A právě proto se stane naším Mesiášem - to jest splněním všeho, co smíme a máme očekávat od Boha. Petr měl obrovskou odvahu, když řekl: Pane, já věřím, že právě ty mi nabízíš všechno, po čem toužím, co hledám a v co doufám. Bylo to, jako když chlapec řekne své dívce: Pouze ty jsi má láska a žádná jiná. Když Petr řekl Ježíšovi: „Ty jsi Mesiáš“, vzdal se tím všech dalších nadějí a všechno vsadil pouze na Ježíše. S tebou spojuji všechnu svou naději a Boží pomoc. Jinde už ji hledat nechci a nebudu.

7.

Dnes bychom místo: „Ty jsi Mesiáš“ mohli říci: „Ježíš je naplněním mého života“. Než k tomu však člověk dospěje, chvíli to trvá. Známe přece chvíle, kdy jsme byli přesvědčeni, že naplněním našeho života bude manželství. Ale pak jsme vystřízlivěli, i když se dál máme rádi. Jindy se zdálo, že naplněním našeho života bude studium a práce. Ale ani ten největší pracovní a studijní úspěch nás trvale neuspokojil. Naplněním našeho života se zdály být dlouho děti Ale i ty nám nakonec vyrostly a vydaly se vlastní cestou. Pak jsme se upnuli na své zdraví. Ale ani to nám dlouho nevydrželo, protože jsme viděli, že šťastní mohou být i nemocní, zatímco zdravým se kolikrát nechce ani žít. Postupně jsme se však naučili rozlišovat. Poznali jsme rozdíl mezi Dárcem jeho dary. Mezi krásami života a tím, kdo to všechno dává. Nic z toho, nač jsme se upínali, nám nevydrželo. Jedině Ježíš zůstal. Jedině on může dát našemu životu smysl. Když všechno ostatní pomine a tiše odplyne, on zůstává jistotou. Máme v něm příklad, jak žít poctivě, odpouští nám hříchy a dává nám naději, které sahá až za smrt. Kdo nám dá víc?
Ježíš na to řekl: Buď šťastný Šimone, že tomu věříš, protože to není z tvé hlavy, ale od Boha. Sám ze sebe bys to nikdy neřekl a nepoznal. Jsi blahoslavený, protože tvého srdce se dotkl Bůh. Víra v Ježíše je skutečně dar Boží a je namístě se z tohoto daru radovat. Každý, kdo vyznává Ježíše jako svého Pána a usiluje žít podle jeho příkladu, je blahoslavený člověk. Může být šťastný, protože ví odkud a kam jde. Nemrhá svými silami a životem. S vírou je to jako s láskou. Dáváš do ní své vlastní srdce, ale přitom víš, že je to dar, za který můžeš být jen vděčný.

Ježíše Kriste, děkujeme Ti, že jsi vstoupil do našeho života a my se k tobě můžeme přiznat. Ty víš, že jsme často hledali štěstí jinde. Chtěli jsme si život usnadnit a obejít nárok tvé pravdy. Ale vždy znovu se k tobě vracíme, protože nikdo nám nedá to, co Ty. Prosíme, přijmi nás za své učedníky a dej nám poznat svou blízkost. Amen.
Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah