Dva kohouti

Jónatan, syn Saulův, se vypravil a šel za Davidem do Choreše. Ve jménu Božím mu dodal odvahy. Řekl mu: "Neboj se, ruka mého otce Saula tě nenajde. Ty budeš kralovat nad Izraelem a já budu druhým po tobě. Také můj otec Saul to ví." Oba uzavřeli před Hospodinem smlouvu. David zůstal v Choreši a Jónatan se odebral ke svému domu.

1S 23,16-18



Milí bratři a milé sestry!
Slova, která jsem zvolil za text dnešního kázání, zaznamenávají poslední setkání dvou velkých přátel. Davida a Jónatana. David je postava známá. Jónatan možná méně a proto se dnes zamyslíme nad jeho životním příběhem.
Kdybych ho měl charakterizovat ve zkratce, volil bych tato tři slova: odvaha, přátelství a pokora. Ve Starém Zákoně je jen málo mužů, kteří dovedli vyřešit konfliktní situaci s takovou osobní statečností a současně sebezapřením. V tom nám Jónatan dodnes zůstává příkladem.

I.

Nejprve si povězme v čem spočívala jeho odvaha? Jónatan dovedl jednat samostatně a nezávisle na autoritách. V tom má sice zalíbení většina mladých mužů, ale Saulův syn přitom nesledoval svůj vlastní zájem, ale snažil se především pomoci ostatním. Dovedl například odpovědět docela sám na Boží výzvu, když zničil symbol nepřátelské moci a zachránil tím životy mnoha lidí. V tom se podobá soudci Gedeonovi. Jenže Gedeón byl povolán za vůdce lidu, kdežto Jónatan je pouhý králův syn a přitom udělá, co měl učinit a neučinil jeho otec. Jónatan úspěšně nahradí svého otce, ale přitom se nepostaví hrdě na jeho místo. Neodstrčí neschopného otce a po svém slavném činu, který je srovnatelný s poražením Goliáše, ustoupí opět do pozadí. To každý nedokáže. Jónatan ví, že je lepší než jeho otec, ale nepřipraví ho o místo. Přeložme si to do dnešních poměrů a vztahů. Nejde jen o vztahy v rodinách, ale také o vztahy na pracovišti, v církvi a mezi přáteli. Je tak snadné někoho připravit o místo, o lásku, úctu nebo autoritu. Je svůdné dokázat, že jsme lepší než ten, kdo je služebně nad námi. Jónatan se však řídí zásadou, když něco dokážu, není to moje zásluha, ale dar. Tuto ctnost mu připomíná jeho jméno: Jónatan = Hospodin dal. Není důležité, kdo z nás se stane nástrojem Boží pomoci. Podstatné je, že nám pomohl Bůh. Kolika zbytečným sporům a závisti by se dalo zamezit, kdybychom si dovedli v podobných chvílích říci: jó-natan - Hospodin dal. Buď jeho jméno pochváleno.
Ale co se vlastně tehdy stalo? Jónatan docela sám pouze s jedním zbrojnošem nečekaně zaútočil a zničil svatyni Filištínců a zbavil je tím ochrany a sebejistoty. Neučiní to však - jak měl ve zvyku jeho otec - o své ujmě, nýbrž si k tomu vyžádá znamení od Hospodina. Nebojí se jít do boje a riskovat život, ale přitom je připraven ustoupit, jestliže Bůh jeho čin neschválí. Saul v té době se svými vojáky nečině čeká a nic nepodniká. Až když jeho syn způsobí v řadách nepřátel zmatek, Saul jako by se probudil ze spánku a začne nepřátele s vervou pronásledovat. Aby si pojistil své nezasloužené vítězství a zavázal si Hospodina, vydá zcela neobvyklý rozkaz, že nikdo nesmí vzít do úst ani ten nejmenší pokrm. Přísným půstem si chce Saul udržet Hospodinovu přízeň co nejdéle. Současně však riskuje, že vyhladovělý lid zeslábne a vítězství ztratí. Je to hra vabank - a přitom zcela zbytečná.
Jónatan, který o zákazu neví, se však posilní pláství medu, lid ho napodobí a získá tím sílu k boji. Když nastane noc, Saul chce pronásledovat nepřítele dál. Hospodin mu však na jeho dotaz neodpoví. Saul se domnívá, že na vině je Jónatan, který porušil jeho zákaz. V touze po maximální kořisti je ochoten Jónatana dokonce obětovat. Ale lid se za Jónatana postaví a zachrání mu život. Saul přestane nepřátele pronásledovat a nechá je odejít.
Zatímco u Saule vidíme víru, která je jednou nečinná a vzápětí až fanatická, u Jónatana vidíme důvěru v Boha, která je stálá, nevypočítavá a ohleduplná. Jónatan si na Bohu nic nevynucuje. Nežádá totální vítězství a nenutí nikoho, aby kvůli neuváženému zákazu trpěl. Jónatanova víra není křečovitá ani sobecká jako u Saula, ale pokorná a rozumná, dá-li se vůbec takové slovo o víře použít. Jónatan má cit pro to, co si Pán Bůh skutečně přeje, zatímco Saul si chce Boží přízeň získat zbytečně okázalými činy. Projevem opravdové víry však není doslovná poslušnost ani oslňující zbožnost, ale spíš porozumění, na čem Pánu Bohu záleží a co nám dává z lásky. Skutečná víra přináší vysvobození, kdežto falešná zbožnost a fanatismus nakládá na druhé břemena, která jsou nad jejich síly.

II.

Nyní se zkusme zamyslet nad tím, v čem spočívala výjimečnost Jónatanova přátelství? Když Jónatan nakonec padl se svým otcem v boji proti Filištíncům, David nad ním zazpíval žalozpěv, který končí slovy: Stýská se mi po tobě, můj bratře Jónatane, byls ke mně plný něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen. (2S 1,26) I když se někteří na základě těchto slov domnívají, že mezi těmito dvěma mladými muži nešlo o pouhé přátelství, myslím, že tu chtěl David vyjádřit něco jiného. Je známo, že král David měl v životě mnoho žen. Miloval je a ony milovaly jeho. Ale skutečného přítele měl jen jednoho - Jónatana. Jen jediný člověk na světě byl ochoten mu ustoupit, vzdát se, nač měl právo, riskovat kvůli svému příteli život a vzepřít se autoritě svého otce.
Když muž miluje ženu a žena muže, je to láska, která se doplňuje. On ji ochraňuje a ona rodí děti. On pracuje na poli a ona doma vaří. On staví dům, ona žehlí a zašívá ponožky. Dnes už to takhle jednoduše dávno neplatí, ale možná i proto je v našich rodinách více napětí a problémů. Dnes si manželé daleko víc navzájem konkurují. Ve výchově, v práci, v úspěšnosti. Jeden druhého již tolik nepotřebuje a proto je i láska mezi nimi stále vzácnější a podivuhodnější.
Ale David a Jónatan se v ničem nedoplňovali. Byli to dva kohoutí na jednom smetišti. Dva princové, jeden právem krve, druhý právem silnějšího a úspěšnějšího. Svět byl tehdy krutý a pro oba neměl místo. Proto se Saul snaží Davida zabít. Dobře ví, že když to neudělá, David jednou zabije jeho a všechny jeho potomky. Tehdy se nevládlo s opozicí v parlamentu ale na hřbitově. Král mohl být jen ten, kdo všechny své konkurenty odstranil. Dějiny starověku i bible samotná je plná těchto příkladů.
Ale Jónatan a David se proti všemu očekávání stanou přáteli a jeden druhému pomáhají. Je to lidsky nepochopitelné. Ti, kteří si měli překážet, jeden druhému kryjí záda. Zpočátku je to Jónatan, který na tomto přátelství tratí a vyslechne si za to od otce mnoho sprostých nadávek, ale pak se karta obrátí a bude to David, kdo se zachová jako gentleman a nechá žít Jónatanovy potomky a umožní jim důstojný život.
Je to přátelství proti všem pravidlům a trvá dokonce i po smrti jednoho z jeho účastníků. A opět můžeme říci, že je založeno na Jónatanově víře, že je to Hospodin, kdo dává a ne člověk, který si něco urve. Jónatan se smíří s tím, že Hospodin vyvolil za krále Davida a ne jeho. Dovedete si to představit ? Vzpomeňte si na naše politiky. Ale představte si třeba sami sebe, že byste se jako mladí měli vzdát děvčete, které se vám líbí, odmítnout funkci, na kterou už léta aspirujete, nebo výhodné zakázky a přenechat to vše někomu jinému. Dovede si představit takové přátelství?
Jónatanův příklad jistě neznamená, že se máme vzdávat všeho a každému hned ustupovat. Ale je to výzva, abychom dovedli vidět a poznat, když je někdo lepší než my a dovedli mu v takovém případě ustoupit. Není to až taková hloupost. Ustoupit lepšímu, moudřejšímu, šikovnějšímu a obdarovanějšímu je přece k našemu prospěchu. David nakonec ochrání Jónatanovu rodinu lépe, než by to dokázal Jónatan sám. Ustoupit bývá často moudřejší a prozřetelnější, i když mužská ješitnost tím velmi trpí. Místo aby Jónatan a David šli proti sobě, navzájem si pomáhají. To by jistě pomohlo na mnoha našich pracovištích ale někdy možná i v našich rodinách.

III.

Třetí slovo, které charakterizuje Jónatanův život je pokora. Ten chlapec to přece vůbec neměl jednoduché. Stál v dvojím ohni. Na jedné straně přátelství k Davidovi, v kterém rozezná Hospodinova vyvoleného, na druhé straně věrnost k otci, který dělá všechno proto, aby Jónatanovi zajistil královský trůn. Skoro se zdá, že Jónatan z toho nemůže vyjít se ctí. Musel se přece rozhodnout pro jednoho nebo pro druhého. Nemohl kulhat na obě strany! Jak by mohl pomáhat Davidovi a přitom nezradit svého otce? Mnohý z nás by mu asi řekl: Nemůžeš sedět na dvou židlích. Musíš se rozhodnout. Buď uteč od otce a přidej se k Davidovi, nebo Davida obětuj a staneš se králem. Jsi-li přesvědčen, že David má být králem, vsaď na něj a opusť otce. Uspíšíš tím jeho pád a David se ti jistě odmění.
Ale Jónatan to sezení na dvou židlích ustál a ustál ho se ctí. Nezradil ani Davida ani otce. Nelhal ani doma ani na tajných setkáních s Davidem. Bylo to však možné jen za cenu toho, že obětoval své vlastní ambice a možnost vládnout. O Jónatanovi platí, že se rozdal. Davidovi zachránil život a svůj vlastní ztratil v předem prohrané bitvě, do které jde věrně se svým otcem.
Někdy přichází situace, kdy není možné rozhodnout se jen pro jednu nebo druhou stranu. Když někdo stojí jako nárazník mezi manželkou a svými rodiči, nemůže si vybrat jen jednu stranu. Má povinnosti k oběma. Jiný řeší problém, zda se víc věnovat rodině nebo zaměstnání. Jiný volí mezi životem v církví a klidem v rodině. Je snadné říci, buď jedno nebo druhé, ale vždycky to nejde. Často má člověk závazky na obou stranách barikády. Jónatan v tomto konfliktu mezi láskou k příteli a povinností k rodině obstál se ctí. Neopustil otce, i když věděl, že otec nemá pravdu a nedokázal mu to rozmluvit. Neopustil však ani Davida a udělal všechno, co mohl, aby Davidovi zachránil život.
Radikální řešení se vždycky nedá použít. Výsledkem však bývá, že místo aby člověk získal jedno nebo druhé, ztratí nakonec obojí. A přece je lepší tratit, než někoho zradit !
A tím se dostáváme k závěru našeho zamyšlení. Kdybychom chtěli hledat nějakou analogii mezi svým životem a přátelstvím Jónatana k Davidovi, můžeme si představit, že David sehrál v Jónatanově životě podobnou roli jakou má v našem životě Ježíš Kristus, Syn Davidův. Když člověk uzavře přátelství s Kristem, znamená to, že ustoupí ze svých pozic, přestane být králem svého života a uzná za svého Pána někoho jiného. Král Saul nám v tomto příběhu připomíná, co si myslí starý člověk v nás, který nechápe, jak může někdo udělat takovou hloupost a odevzdat svůj život Kristu. Nechápou to často ani naši nevěřící přátelé. A přece je nemůže opustit, odsoudit, odmítnout a jít si po svých. Máme si držet svou víru, ale současně s nimi dál žít a zůstat jim přáteli, modlit se za ně a doufat, že jednou i oni pochopí, proč je lépe spoléhat na Krista než sami na sebe.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že ses stal naší přítelem a můžeme do Tvých rukou svěřit svůj život. Není důležité, co dokážeme. Není důležité, v čem se proslavíme, není důležité, koho předběhneme - naše budoucnost závisí na jediném - na tvé lásce a oběti. Prosíme pouze o jediné, abychom svým životem oslavili Tvé jméno a jednou mohli vejít do tvého království.

Vstup Ř 12,10-18 Čtení: 1Sa 14, 6-24 Poslání Fp 2,1-11 Písně: 71 681 702 182


Brno 1.7.2007, Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah