Falešné váhy

I: Falešné váhy jsou Hospodinu ohavností, kdežto v přesném závaží má zalíbení.
II: Za zpupností přichází hanba, kdežto s umírněnými je moudrost.
III: Přímé vede bezúhonnost, kdežto věrolomné zahubí pokřivenost.

IV: V den prchlivosti neprospěje majetek, kdežto spravedlnost vysvobodí od smrti.
V: Spravedlnost napřimuje bezúhonnému cestu, kdežto svévolník svou svévolí padne.
VI: Spravedlnost přímé vysvobodí, kdežto věrolomní se lapí do svých choutek.
VII:
Když zemře člověk svévolný, naděje přijde vniveč, vniveč přijde očekávání ničemníků.
Spravedlivý bývá zachován, je-li v soužení, kdežto svévolník se dostane na jeho místo.


Milí bratři a milé sestry!
Kniha Přísloví je tak trochu jako tajenka a doplňovačka, v které se člověk musí naučit číst. Orientačními body jsou tu výroky, v kterých se ozve Boží jméno. Ty bývají na konci, na začátku nebo uprostřed krátkého oddílu 5 -10 veršů. Nejde o náhodnou sbírkou nesouvislých přísloví, ale o promyšlenou literární stavbu. Každý oddíl tvoří skrytý a do sebe uzavřený celek. Jednotlivé verše na sebe navazují svým obsahem, který postupně rozvíjejí, usměrňují nebo zužují - asi tak, jako když probíhá rozhovor, do kterého každý přispěje svou vlastní zkušeností.
Pozvěme tak jako minule sedm moudrých mužů a poslechněme si jejich rozhovor na téma spravedlnosti. Uplynuly tři týdny, co se naposled sešli a všichni už se těšili, kam je dnes večer jejich myšlenky a víra přivedou. Když pojedli skopové maso pečené s datlemi, pohodlně se uvelebili na lehátkách. Nejprve se dohodli, že tentokrát zvolí opačný postup. Hlavní a nejdůležitější myšlenka zazní nikoli na závěr - ale hned na samém začátku. Ostatní ji pak budu postupně rozebírat. První z nich vysloví svaté jméno. Vnese do jejich debaty a života Boží slovo. Od něho pak budou postupovat do každodenní praxe života. Aby to však mělo náležitou úroveň, musí každý dodržet jednotnou stavbu. Každý řekne dvě věty. Jedna bude kladná a druhá musí to samé zopakovat slovy opačného významu. Například: Pravda svítí jako světlo, kdežto lež přináší tmu. Na rozdíl od nás se učili tyto básnické formy ve škole, takže jim to nedělalo potíže.
Nejprve losovali, v jakém pořadí budou dnes mluvit. První věta vyšla na muže, který byl obchodník. Měl výhodu v tom, že si mohl zvolit téma, ale na druhé straně neměl nač navázat. My většinou začínáme o počasí nebo o dětech. Ale představte si, že máte hned na začátku vyslovit větu, v které je Boží jméno. Možná to někomu připadá snadné, ale svaté jméno nesmí nikdo vyslovit nadarmo! Nesmí to být žádná fráze. Žádná nic neříkající obecná pravda, ale slovo, které ti vezme dech. Když zazní Boží jméno, je Bůh přítomen První muž proto dlouho mlčel a nikdo mu to neměl za zlé. Nakonec vyslovil větu, která jim pak ještě dlouho zněla v uších: Falešné váhy jsou Hospodinu ohavností, kdežto v přesném závaží má zalíbení.
To slovo bylo jako vystřelený šíp. Mířil na každé tržiště, na každého obchodníka, úředníka, na každou banku i podnikatele. Není to ale divné plést dohromady náboženství a obchod. Nemělo by se začít něčím vznešenějším? Ale právě taková je biblická víra. S živým Bohem se tu setkáváš, když svému bližnímu prodáváš cukr a mouku. Když se rozmýšlíš, zda ho ošidit nebo raději sám utrpět škodu. Naše poctivost, spolehlivost, naše slušnost a svědomitost jsou stejně důležitým vyznáním víry jako naše modlitby a účast na bohoslužbách. Ty dvě stránky víry nesmí stát nikdy v rozporu. Obě tvoří neoddělitelnou jednotu. Jedna bez druhé neobstojí. Věřit Bohu znamená mít přesné závaží a nikoho nešidit. Jednoduší a jasnější definici víry snad ani nelze vyslovit.
Druhý muž přemýšlel, jak navázat. Proč se vlastně lidé navzájem šidí? Proč předražují zboží. Proč se obyčejné datle z vlastní palmy vydávají za vzácné egyptské zboží? Proč prodavači jehňat zatajují, že zvíře kulhá? Proč lidé nedodržují smlouvy a nesplácí půjčky. To není jen touha po majetku. V tom je ještě něco jiného. Je to lidská zpupnost. Představa, že druhý člověk mi může být ukradený a lhostejný. Když má někdo falešné závaží, pak druhým člověk prostě pohrdá. A své pýchy se nezbaví, dokud neuzná, že i ten poslední z nás je pod přímou ochranou Boží. Copak nestojí v Mojžíšově zákoně, že každý lidský tvor je Božím obrazem. Ublížit člověku znamená ublížit Bohu. Okrást člověka, znamená okrást Boha. Kdo lže svému bližnímu, lže Bohu. Je to tak jednoduché a srozumitelné. Ale také náročné a zavazující. Bůh není někde daleko na nebi. K Bohu se člověk neutíká jen ve svém srdci. Bůh sedí a stojí vedle nás. Přichází jako zákazník, kterého chceme vzít na hůl. Může to být náš služebník, kterému jsme nezaplatili kolik si zasloužil. Nebo staří rodiče, na které nemáme čas. Nebo manželka, kterou podvádíme. Vlastní dítě, které jsem nespravedlivě potrestal.
Tohle všechno nám jednou podrazí nohy. Každé falešné závaží bude odhaleno. Každá lež a nespravedlnost se dřív nebo později provalí. Každý nevěra nás bude jednou mrzet a bolet. Náš druhý muž to dobře věděl. Kdysi podvedl svého bratra a pak mu musel vracet část dědictví. Proto navázal slovy: Za zpupností přichází hanba, kdežto s umírněnými je moudrost.
Třetí muž souhlasně pokýval hlavou. Umírněnost je opravdu výsadou moudrých. Každý musí znát svou míru a tu mu dává Bůh. Teprve ve srovnání s Bohem poznáme, kam patříme a co nám lidem přísluší. Náš problém je ale v tom, že na Boha většinou nemyslíme. Když řídíme čtyřspřeží po rovné cestě, myslíme si, že nám patří svět. Ale když se večer podíváme ke hvězdám, připadáme si ztracení a ptáme se, co vlastně jsme? Jsme něčím důležití nebo jsme úplně zbyteční?
To není hloupá a zbytečná otázka. Když člověk leží v horečce a počítá s nejhorším, rád by na ni znal odpověď. Třetí muž byl kdysi raněn v boji a vše nasvědčovalo tomu, že nastal jeho konec. Nemyslel v tu chvíli na nic jiného než na Boha a na své hříchy. Nejhorší bylo, že už nemohl nic změnit. Cítil se odepsaný, zavržený a vyřízený.
Ale jak ho postupně opouštěly síly, poznal, že to jediné, co může Bohu nabídnout, je upřímnost. A tak všechno, co kdy provedl, každou lež a faleš, svěřil v modlitbě Bohu. Pak ztratil vědomí a všichni mysleli, že umře. Druhý den se však probral a postavil se na nohy. Od té chvíle děkoval Bohu za každý den. Byl přesvědčen, že to byla právě upřímnost, co ho tehdy zachránilo.
Otevřenost je naší největší a také jedinou možnou ctností. Nic lepšího nemůžeme Bohu nabídnout. Každý z nás někdy lhal, někoho podvedl, něco ukradl. Každý z nás byl někdy nespravedlivý a použil nepřesné závaží. A přece můžeme být zase čistí a svobodní, když se k takovému jednání přiznáme a se svou vinou předstoupíme před Boha a své bližní. Jediná cesta k bezúhonnosti je upřímnost. Nikdo z nás nedokáže být spravedlivý a poctivý. Ale upřímní můžeme být všichni. Bůh miluje upřímné a promíjí jim jejich vinu. To je celé tajemství naši zbožnosti a pokoje. Ne, že jsme nic zlého neudělali, ale že nám bylo odpuštěno. Ne že jsme to šikovně zatloukli a zametli pod koberec, ale že jsme se přiznali a bylo nám prominuto. A proto říkám: Přímost vede k bezúhonnosti, ale ty, co klamou, zahubí jejich pokřivenost.
Čtvrtý muž si v duchu řekl: To je sice hezké, ale kdo se podle toho řídí? Mnohý si říká: Na upřímnost mám ještě dost času. Pán Bůh počká. Ale copak je někdo pánem svého času? Copak si můžeme naplánovat, kdy dáme své věci do pořádku? Nikdo z nás přece neví, kdy se jeho dny, činy a slova sečtou. Copak člověk ví, kdy ho nějaký rozzuřený býk povalí a rozdrtí pod svými kopyty?
Jakmile se lidé přestanou bát Boha, nikdo je neuhlídá. Málo platné - Boží soud je základním kamenem, na kterém stojí tento svět. Kdybychom nevěřili, že Bůh znovu přezkoumá každý lidský život a vynese konečné a spravedlivé slovo - bylo by možné beztrestně vážit falešným závažím a vesele podvádět s nadějí, že se na to nikdy nepřijde. Jenže ono se na všechno přijde! V den Božího hněvu a soudu to vyjde najevo. Dobré i zlé. Pravda i lež. Statečnost i zbabělost. Sláva i ostuda. A nikdo se z toho nevykoupí. Všechny naše úspěchy, postavení, zásluhy a výsady - to vše nakonec ztratí jakoukoli váhu. Čtvrtý muž to řekl zřetelně a bez obalu: V den prchlivosti neprospěje majetek, kdežto spravedlnost vysvobodí od smrti.
Pátému muži
z té věty utkvělo slovo, které tu dnes zaznělo poprvé. Spravedlnost. Co si pod tím pojmem představit? V duchu se mu vybavilo, jak se před lety jako královský úředník zúčastnil daleké výpravy. V jedné zemi spatřil sochu bohyně, která měla zavázané oči. Kdy se ptal na důvod, dostal odpověď:„Je to bohyně spravedlnosti. Aby nemohla někomu nadržovat, nesmí vědět, kdo před ní stojí. Jen tak může soudit spravedlivě. Padni komu padni.“ Už tenkrát si však pomyslel. Náš Bůh je přece spravedlivý právě proto, že má oči otevřené. Jak vidí nějakou křivdu a nepravost, už bije na poplach. Spravedlnost není neutralita. Spravedlnost znamená něco změnit a udělat. Pomoci chudému, zastat se slabého, rozdělit se s hladovým. Největší hřích je pasivita, lhostejnost a zavřené oči. Jak může být někdo soudit se zavázanýma očima? Vždyť být spravedlivý znamená vidět, hledat a napravovat křivdy života. Třeba i se zbraní v ruce. Spravedlivý je ten, kdo se postaví na stranu chudého proti bohatému, hladového proti sytému. Hřích je nechat věci jak jsou a nic nepodniknout. Spravedlivý není, kdo nic nepokazil, ale ten kdo se pokusil nadzvednout břemeno svého bližního. Spravedlnost není slepý zákon ale láska, která se statečně bije za ty, kteří se nemohou bránit. Být bezúhonný neznamená do ničeho se nenamočit, ale právě naopak: Narovnat, co je pokřivené. Ujmout se toho, co je zanedbané. Zvednout, co je ušlápnuté. Ale jak to říci ve dvou větách? Už to mám: Spravedlnost napřimuje bezúhonnému cestu, kdežto svévolník svou svévolí padne.
O šestém muži
, který byl právě na řadě, jsme si už minule řekli, že nebyl zrovna silný v řeči. Byl to skvělý kamarád a spolehlivý přítel, ale darem jazyka neoplýval. Nechtěl zdržovat. Stejně by nic nového nevymyslel a tak jen jinými slovy zopakoval, co už řekl jeho předřečník: Spravedlnost přímé vysvobodí, kdežto věrolomní se lapí do svých choutek.
Ale i on přispěl svou trochou do mlýna. Mezi poctivým a falešným člověkem je čím dál tím větší rozdíl. Náš všední život není šedá zóna, kde je všechno jedno. Buď je člověk poctivý a laskavý a jeho život je den ode dne krásnější nebo se zapleteme do svých lží a naše ostuda je čím dál tím větší..
Sedmý
muž byl ze všech nejstarší. Měl za úkol dnešní debatu uzavřít. Ať chtěl nebo nechtěl, vycházelo mu, že se nemůže vyhnout tématu smrti. Ta má přece poslední slovo. Ale ne tak docela. Část života prožil v Egyptě. Tam se všichni připravovali na smrt, protože věřili, že ten pravý život začíná až potom. V Izraeli se však o tom, co bude po smrti, téměř nemluvilo. Bůh je naučil milovat pozemský život. Kněží jim neslibovali, co krásného je čeká po smrti, ale žehnali jejich všedním dnům a práci. Ale i synové Jákobovi doufali, že smrtí to nekončí. Ale nechtěli o tom spekulovat a něco si vymýšlet. Smrt i to, co následuje, bylo pro ně zahaleno tajemstvím, které se nesluší odkrývat. Když člověk zemře, vrátí se k Bohu a na něm pak všechno záleží. Je jedno, zda člověka nabalzamují nebo spustí do jámy, nepomůže se za něj modlit, je zbytečné pro něho okázale naříkat a stavět mu honosné pomníky. Naděje je pouze v Bohu. A kdo o Boha nestojí, ten se o tu naději sám připraví. A tak nejstarší muž uzavřel dnešní debatu těmto slovy: Když zemře člověk svévolný, naděje přijde vniveč, vniveč přijde očekávání ničemníků. Spravedlivý však bývá zachován, i když je v soužení, kdežto svévolník se dostane na jeho místo. Amen. 29.10.2006, Brno Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah