Neházejte perly sviním

Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.


Milí bratři a milé sestry!
V bibli je řada míst, se kterými si na první čtení nevíme rady. Ale s tímto veršem si nebudeme vědět rady, ani když ho podrobíme důkladnému studiu! Má ale smysl se takovým místem vůbec zabývat? Copak dnes nepotřebuje slyšet především jasné a určité slovo? K čemu nám budou nějaké dohady a různé možnosti? Ale připusťme, že Pán Bůh k nám může mluvit také jinak než autoritativně a jednoznačně. Může nás vézt i k tomu, abychom se nad něčím zamysleli a sami se pak rozhodli. Na tomto verši se můžeme naučit, co je to dospělost víry a osobní odpovědnost.
Základní smysl Ježíšova výroku je tento: Svatým se tu rozumí maso obětované v chrámu. To byl pokrm, který náležel pouze kněžím a obětujícím. Byla by svatokrádež, ano bylo by neodpustitelným rouháním, kdyby někdo obětované maso hodil psům. Psi se tu ovšem nemyslí domácí mazlíčci, kteří dnes leckde dostávají šunčičku, ale psi toulaví, špinaví a nečistí. S takovými není radno si něco začínat. To je jako strkat šelmám do klece banány a čokoládu. Než se naděješ, tak tě rafnou a přijdeš o prst. Krmit psa svatým pokrmem nemá žádný smysl - pes jím nezkrotne a ještě tě pokouše. Házet perly sviním je podobná hloupost. Perla má cenu pro člověka, protože je krásná a výjimečná. Prasata však chtějí něco pořádného k žrádlu a když to nedostanou, mohou být velmi zlá.
Potud bychom dnešnímu textu rozuměli. Není na něm nic objevného ani překvapivého. Potvrzuje ho obecná lidská zkušenost. Zajímavé to začne být teprve tehdy, až začneme toto podobenství vykládat. Na koho se vztahuje? Kdo jsou ti psi? Co je tou perlou a kdo je s odpuštěním ta svině? Kdy a komu Ježíš ta slova řekl. Na jakou situaci v nich reaguje? Tady nás nechává Matouš v nejistotě. Předává Ježíšovo slovo vytržené z kontextu a my tápeme, když chceme nějakou souvislost najít nebo ji rekonstruovat.
Ježíš mohl tato slova myslet v podobném smyslu jako kniha Přísloví, z které jsme četli v úvodu dnešních bohoslužeb. Zjednodušeně řečeno se tu praví: Moudrost není pro hlupáky. Kdo napomíná posměvače, dojde leda pohany a kdo domlouvá svévolníku, poskvrní se a dočká se nenávisti. (Př 9,7-9). Tento výklad nám však mnoho nepomůže. Jak poznáme, že je někdo tak hloupý, že si dobré slovo ani nezaslouží? Jak poznáme, kterým lidem je zbytečné něco říkat? Kde je ta hranice, kde už nemá smysl druhé lidi přesvědčovat a nabízet jim pomoc? Právě to je ta otázka, před kterou jsme již mnohokrát stáli a marně hledali správnou odpověď? Podívejme se tedy, jak církev tomuto slovu rozuměla a v jaké argumentaci ho používala.
Jak citlivé téma se před námi otevírá, si uvědomíme na příběhu o kananejské ženě, který můžeme považovat za jeden z nejstarších výkladů tohoto textu. Nešťastná pohanská žena žádá Ježíše, aby pomohl její dceři a on ji odmítá slovy: Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům. Ale žena se nevzdá a volá: „Ovšem pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ (Mt 15,21n) A Ježíš, který žasne nad její odvahou a vírou ji nakonec pomůže. Tento příběh je svědectvím, jak vážný a ostrý spor se v církvi rozhořel nad otázkou, zda má být nabídnuto svaté psům, tj.evangelium pohanům. Velká část tehdejší církve odpovídal: Ne. Ježíš přišel zachránit Izrael a ne celý svět. Apoštol Pavel byl málem ukamenován za to, že nabízel spásu pohanům. Bylo to považováno za rouhání a házení perel sviním. A přece církev nakonec našla odvahu a překročila staletou hranici. Poznala, že ji k tomu doslova nutí Duch svatý. Křtila pohany, černochy, otroky, nemocné i mrzáky. Přijímala mezi sebe hříšníky i ty, které všichni odsuzovali. To je třeba mít při výkladu našeho dnešního textu na paměti. Evangelium trhá a boří všechny hradby a předsudky. Je to láska, která se nedá nikomu odepřít.
Ale naše přirozenost se tomu brání. My ty hranice chceme. Potřebujeme se vymezit - aby bylo jasné, kdo je náš a kdo je nepřítel. S kým mluvíme a s kým se nebavíme. Koho máme zdravit a o koho si nemusíme všímat. Ale jakkoli je nám to přirozené, do církve tyto věci nepatří ! Církev nesmí vytvářet elitu a uzavřenou společnost. Evangelium je veřejným darem. Církev nesmí být uzavřená skupina lidí, kteří mezi sebe nikoho nepustí a jsou spokojeni s tím, že se všichni navzájem znají. Církev je od toho, aby překračovala hranice a ne aby je vytvářela. Nesmíme čekat, až se lidé přizpůsobí nám, ale jít jim naproti.
Opačný trend - uzavřít se - však byl a bude v církvi vždycky velmi silný. Druhý možný výklad dnešního textu to potvrzuje. Asi před 60 lety byl nalezen neznámý papyrus, který shromažduje víc jak sto Ježíšových výroků. Tento rukopis, kterému říkáme Tomášovo evangelium, je stejně starý jako biblická evangelia, ale církev ho do Nového zákona nepřijala. Většinu Ježíšových slov totiž pozměnil, aby vyhovovala směru, které říkáme gnóze. Náš výrok o psech a sviních je zde zachován (výrok 93) a je mu dán sektářský charakter. Svatou perlou se míní tajná duchovní nauka, kterou je třeba chránit před nezasvěcenými. Gnóze je směr, který se pokouší utvořit církev v církvi. Shromáždit skupinku věrných, kteří si mezi sebou předávají lepší evangelium, než mají ti ostatní. I dnes bývají mezi křesťany lidé, kteří si myslí, že věří lépe než druzí, umí se lépe modlit a rozumí bibli víc než ostatní. S takového přezírání a pýchy vznikají v církvi napětí a rozdělení. To, že jsou mezi námi názorové rozdíly, je přirozené Ale ty mají být příležitostí a výzvou, abychom spolu navzájem hovořili, jeden druhého podpírali a nesli - a ne abychom se oddělovali a uzavírali do skupinek.
Podobný výklad dnešního textu pochází z dokumentu, kterému se říká učení apoštolů - řecky Didaché. Je to text, který nás informuje o praxi, která byla obvyklá v prvotní církvi, ani ten však nebyl do NZ přijat. Ježíšovo slovo o psech, kterým nepatří co je svaté, je tu citováno (9,5) v souvislosti s večeří Páně. Kristovo tělo a krev - to je ta perla, která má být odmítnuta nepokřtěným. Brzy však došlo k tomu, že většina lidí byla pokřtěna, takže exkluzivita svátosti se vytratila. Místo nepokřtěným pak byla odpírána těm, kteří nečiní pokání. Jenže, kdo to posoudí? Z dějin církve víme, že svátosti postupně přestaly být milostí, ale spíš odměnou pro ty, kteří správně věří, správně žijí a nedělají problémy. Staly se prostředkem církevní kázně. Můžeme však odepřít Boží milost někomu, kdo o ni prosí a žádá?
Ještě nedávno se v naší církvi svátost večeře Páně vysluhovala pouze pro jádro sboru. Ostatní raději odcházeli, protože se cítili být hříšní a nehodní. Měl však Pán Ježíš slovy perle a sviních a na mysli právě svátosti? To je nepravděpodobné a takřka nemožné. Proto bychom měli být velmi opatrní. K večeři Páně jistě nemůže přistupovat kdokoli a kdykoli, ale Večeře Páně není od toho, aby lidi rozdělovala. Ježíš od ní přece nevyloučil ani Jidáše. Večeře Páně je milost pro všechny a sám Ježíš zve v jednom podobenství k této večeři všechny, kteří o jeho pozvání stojí.
Třetí výklad našeho textu máme v nejmladším spise Nového zákona ve druhé epištole Petrově (2,22). Za psi a svině se tu považují ti, kteří již jednou uvěřili a pak se vrátili ke svému někdejšímu hříšnému životu. Poznali svého Spasitele, unikli zkáze, ale pak se znovu zapletli do svého hříchu. Jejich konce budou podle autora této knihy horší než začátky. Přihodilo se jim, co říká pravdivé přísloví: „Pes se vrátil ke vlastními vývratku a umytá svině se zase válí v bahništi.“ To je prosím citát z druhé Petrovy.
Máme zde před sebou další velké téma, které nepřestalo být nikdy aktuální. Kdy se člověk ještě může k víře a Bohu vrátit a komu jsou již dveře zavřené. Kdo svou příležitost ztratil a kdo může být znovu přijat. Zde už psem není pohan, ani nepokřtěny - ale ten, co zradil a selhal - ať už morálně, politicky nebo svým falešným učením. Otázka, co s takovými lidmi, se táhne celými dějinami církve. Kolikrát smí člověk převléknout kabát? Je ostuda vrátit se zpátky a změnit názor? Pro koho už je pozdě a komu ještě necháme dveře otevřené?
Pro odpověď na tyto nesnadné otázky se nakonec vraťme k samotnému textu evangelia. Matouš Ježíšův výrok o perlách, psech a sviních jistě nezařadil do kázání na hoře právě na toto místo bezdůvodně. Připomeňme si souvislost, v které tento výrok stojí a přemýšlejme nad ní. Ježíš tu říká: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: `Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka´ - a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Nedávejte však psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás. Matouš 7,1-6
Slovo o perlách a sviních zde tvoří zřetelnou protiváhu předchozím slovům, která nás nabádají, abychom byli vůči lidem vstřícní a tolerantní. Jakoby tu byly vymezeny mantily. Na jedné straně slyšíme: buďte vstřícní a laskaví, nebuďte falešně povýšení - ale nezapomeňte, že všechno má své hranice. Ježíš nás nabádá, abychom své bližní předčasně nesoudili, abychom jim odpouštěli a když kritizujeme jejich chyby, dívali se stejně přísně také sami na sebe. Ale naše vstřícnost a tolerance musí mít někde hranice.
Rabíni v té době řešili podobnou otázku. Jak dlouho má člověk být trpělivý, když někoho napomíná. Jedni říkali, dokud na vás nezačnou křičet. Jiní říkali, dokud vás neuhodí. A ti, kteří tu hranici posunuli nejdál, říkali, domlouvejte jim tak dlouho, dokud vás neproklejí. Na jiném místě Matoušova evangelia (Mt 18,15n) se řeší problém, co má církev dělat s lidmi, kteří udělali chybu: První rada zní: upozorni ho na to mezi čtyřma očima. Když si nedá říci, přizvi jednoho či dva svědky. Když ani potom nedostane rozum, oznam tu věc ve sboru. Když ani potom neuzná svou chybu, nechť je ti jako pohan a celník.
Jsem přesvědčen, že právě do této oblasti mezi lidských vztahů náš dnešní text míří. Nejde v něm o to, kdo smí být v církvi ani o to, kdo smí přistupovat ke svátostem. Nejde v něm o to, kdo lépe věří, ale jde o naše mezilidské vztahy. Na jedné straně nás Ježíš volá k velké otevřenosti. Nikoho nesuďte, vždyť nevíte, kdy se sami dostanete do podobné situace. Buďte opatrní, když druhé kritizujete, protože možná se sami dopouštíte ještě horších věcí. Ale všechno má své meze. Kdy můžeme říci s čistým svědomím říci: Udělal všechno, co jsme mohl a končím ?
Ježíš nám odpovídá v dnešním textu asi takto: Já vím, že ta hranice existuje. Já vím, že často si člověk připadá jako když hází perly sviním - ale kde přesně ta hranice je, vám na rozdíl od vašich rabínů neřeknu. To musí každý z vás poznat a rozhodnout sám. Jestli vám však mohu poradit - snažte se tu hranici posunout co nejdál!
Copak nám Ježíš sám nedal příklad? V Jerichu navštívil všemi odsuzovaného zrádce a odpadlíka jménem Zachea. Nikdo to nechápal. K takovému gaunerovi, k takové s.... jde na večeři! Ale Ježíš ho dokázal změnit k nepoznání. Když se u jeho nohou schoulila bývalá cizoložnice, neodehnal ji, ale zastal se jí proti všem rádoby spravedlivým. Ježíš však dovedl být otevřený i na druhou stranu. Když ho pozval nějaký farizeus, aby ho chytil za slovo, Ježíš k němu šel a celý večer s ním trpělivě hovořil. Jinými slovy, když hledíme na Ježíše, marně hledáme situaci, při níž by slovo o psech a sviních naplnil. Snad jen když měl odpovědět veleknězi před soudem a Herodovi předvést zázrak. Tehdy i on raději mlčel.
Slovo o perlách a sviních je obecná moudrost, kterou by asi každý z nás bez rozpaků podepsal. Evangeliem se z toto slovo stává až ve chvíli, kdy ho člověk nepoužije! Kdy se ho vědomě a z lásky k druhému zřekne a dál se mu trpělivě pokouší pomoci. Jsou lidé, kteří si tímto veršem snadno omluví svou lhostejnost ke každému, který je jiný než oni. Jsou lidé, kteří v něm nachází obhajobu své nadřazenosti a sebejistoty. Ale Ježíš mu tak nikdy nerozuměl. On sám to slovo vyložil svým životem. Použil ho jen zcela výjimečně. Ale i pak se nakonec modlil slovy: Pane odpusť jim, neboť nevědí co činí. Zkusme ho tedy i my neužívat, i když nás často budou svrbět ruce i jazyk.

Pane Ježíši Kriste, dej nám prosíme více trpělivosti a naděje, abychom nad druhými nelámali hůl. A dej ať ji nelámeme ani sami nad sebou. Amen.

Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah