Přísloví


Přísloví Šalomounova. Syn moudrý dělá radost otci, kdežto syn hloupý působí matce žal.
Neprávem nabyté poklady neprospějí, kdežto spravedlnost vysvobodí od smrti.
Hospodin nedopustí, aby hladověl spravedlivý, kdežto choutkám svévolníků činí přítrž.
Zchudne, kdo pracuje zahálčivou dlaní, kdežto pilné jejich ruka obohatí.
Kdo v létě sklízí, je syn prozíravý, kdo prospí žně, je pro ostudu.
Mnohé požehnání spočine na hlavě spravedlivého, kdežto v ústech svévolníků se skrývá násilí.
Památka spravedlivého bude k požehnání, kdežto jméno svévolníků zpráchniví.



Milí bratři a milé sestry!
Kniha Přísloví patří mezi oblíbené biblické knihy. S většinou toho, co se tu píše, totiž bez větších námitek souhlasíme. „Kdo v létě sklízí, je syn prozíravý, ale kdo prospí žně, je pro ostudu.“ To je přece moudrost, na které se shodneme všichni ! A každý člověk si rád přečte a poslechne něco, s čím souhlasí.
Další zvláštnost knihy Přísloví je v tom, že to není kniha typicky náboženská. Nevychází z nějakého zjevení, ale z každodenního pozorování a zkušenosti. Zdá se, že ji nepsali kněží ani proroci, ale život sám. Je to kniha pro normální lidi. Ti, kteří hledají mystické vytržení, silné zážitky a niterné pocity, ji asi brzy odloží. Kniha Přísloví však vyhovuje racionálně založeným lidem, kteří nemají čas řešit složité duchovní otázky, ale zabývají se každodenními starostmi, které se týkají obchodu, práce, rodiny, politiky.
Je to kniha zajímavá ještě z řady dalších důvodů. Prvních devět kapitol je dodatečně připojený úvod o významu moudrosti, ale její druhá část od desáté kapitoly patří k nejstarším v bibli. Začala vznikat již v době krále Šalomouna a znamená významný předěl v myšlení Božího lidu. S jistou mírou zjednodušení můžeme říci, že do té doby chápal Izrael Boží pomoc především jako výjimečný div a zázrak. Hospodin byl vysvoboditel z Egypta. Hospodin zachraňoval před nepřáteli. Každý příběh o Bohu měl podobu mimořádné události. Ty se však v běžném životě příliš často nekonají. Egyptské rány, přechod moře suchou nohou, mana na poušti, voda ze skály - takové věci už se neděly ani za Šalomouna. V té době zavládl v Palestině mír. Izrael upevnil své postavení a stala se z něho významná mocnost srovnatelná s mocí Egypta a Babylónie. Kam se však v takových časech ztrácí Boží moc a přítomnost? Mnozí se spokojili s tím, že se v chrámu konaly pravidelné obřady a oběti. Kdyby bylo nejhůř, Hospodin jistě znovu povstane. Znamená to však, že v dobách míru a prosperity Pána Boha nepotřebujeme a budeme ho hledat, až nás zas někdo zotročí a převálcuje?
Pro všední život tu však byl Hospodinův zákon. Ale i to byly svým způsobem zákony mimořádné. Nevycházely ze zkušenosti, ale z Boží svrchované vůle. Mnozí je považovali za nevýhodné, protože omezovaly jejich sílu a možnosti. Boží zákony chránili chudé a stály v cestě bohatým. Všude jinde si však mocní mohli zákony libovolně upravovat ve svůj prospěch. Jen v Izraeli si tenkrát byli lidé před zákonem rovni. To bylo mocným a bohatým trnem v oku. Proč zrovna my musíme mít Boží zákony, když sami víme, co by pro nás bylo lepší?
Na tyto provokativní otázky se pokusilo odpovědět několik moudrých a věřících mužů, kteří žili na dvoře krále Šalomouna a jeho nástupců. V Egyptě ale i v jiných zemích bylo tehdy v módě sbírat a vymýšlet krátké a snadno zapamatovatelné myšlenky, jejichž pravdivost vycházela z dlouholeté zkušenosti a pozorování. Tyto moudré výroky měly mezinárodní charakter a tehdejší kulturní centra si je navzájem předávala a sdílela. Mnohé z těchto moudrostí platí dodnes a není třeba na nich nic měnit. Ale o Bohu se většinou nezmiňují. Je to pokus postihnout řád a pravidelnost tohoto světa jako soubor pravidel, které platí nezávisle na vnějších vlivech. Nezávisle na člověku ale i na libovůli bohů.
V Izraeli začali z podnětu krále Šalomouna sbírat přísloví také, ale dali jim nakonec jiný - vyznavačský význam. Uvěřili, že Bůh, který vysvobodil jejich otce z Egypta, může projevit svou moc a lásku nejen ve vojenských vítězstvích a přírodních divech, ale také jako tvůrce a záruka každodenního spravedlivého řádu tohoto světa. Jinými slovy: To, nač přišli v Egyptě, v Týru nebo v Babylóně dlouholetým pozorováním a důvtipem, přijali v Izraeli jako Boží řád - v němž se Hospodinova láska a spravedlnost projevuje stejně mocně a milosrdně jako při vysvobození z Egypta, putování pouští nebo v zákoně, který jim dal Mojžíš
Byla to odvážná a vyznavačská myšlenka. Je to podobné, jako když dnes někdo řeší nějaký výzkumný projekt - ať už přírodovědecký, sociologický nebo historický - a objeví přitom zajímavou shodu mezi svými poznatky a tím, co nám napovídá víra a bible. Například si uvědomí, jak mimořádně příznivé podmínky nastaly na této planetě, aby tu mohl vzniknou život. Jiný si všimne, že víra statisticky měřeno prospívá lidskému zdraví a spokojenosti. Další s překvapením konstatuje, že z nějakého konfliktu vyšli nakonec vítězně ti slabší. Ani jedno sice není důkazem pravdivosti naší víry, ale je to přinejmenším příjemné zjištění, že to, čemu věříme, nemusí být vždycky jen něco nepochopitelného a neověřitelného, ale také něco, co obecně platí a o čem se lze na vlastní kůži přesvědčit.
V Izraeli se tato vyznavačská odvaha projevila tím, že do sbírky obecných přísloví byl na vhodných místech vložen vysvětlující verš, který tuto obecnou moudrost dal do souvislosti s tím, co Izrael věděl a poznal o Bohu. Těmto výrokům se říká „hospodinovské“. Jsou v knize Přísloví rozsety nepravidelně jako vlčí máky v obilném poli.
První příklad takového vysvětlující výroku máme hned ve třetím verši desáté kapitoly. Nejprve se konstatuje, že neprávem nabyté poklady neprospějí, kdežto spravedlnost vysvobodí od smrti. A hned vzápětí je to potvrzeno a zdůvodněno slovy: Hospodin nedopustí, aby hladověl spravedlivý, kdežto choutkám svévolníků činí přítrž.
První verš popisuje obecnou zkušenost, která platí v dlouhodobém horizontu. Lidé si všimli, že když někdo získá něco na úkor druhého, když někdo někoho okrade, předběhne, odstrčí, podvede, obelže - nemá z toho většinou dlouhodobý prospěch. Jednoduše se mu to nevyplatí. Krátkodobě se možná dá na druhých vydělat. Ale v delší perspektivě je to nevýhodné. Dokonce se může stát, že poškozený se po čase vzchopí a připraví násilníka o život. Lepší je proto udržovat rovnováhu. Ani z vyhrané války se vítěz většinou dlouho neraduje a brzy musí čelit odvetě. Spravedlností se člověk chrání před smrtí, kdežto bezprávím si proti sobě dělá nepřátele.
Ilustraci této zkušenosti najdeme například v příběhu o Jákobovi, který jsme četli. Podaří se mu postupně připravit bratra o prvorozenství, později obelstí i svého tchána a stane se z něj bohatý muž, který má čtyři ženy, dvanáct dětí a tisícihlavá stáda ovcí a koz. Ale nakonec ho vidíme jak se třese strachem, když se má po létech setkat se svým bratrem a raději mu nabízí všechno, co má, jen aby si zachránil holý život.
A my si klademe otázku: Je to jen osobní příběh Jákobův, do kterého Bůh mimořádně zasáhl a dal mu tak říkajíc za vyučenou, nebo je to příběh, který nějakým způsobem potká každého, kdo se neprávem obohatí na úkor druhého? Kniha Přísloví odpovídá jasně. Neprávem nabyté poklady nikdy nikomu neprospějí! Nejen Jákobovi, ale nikomu z nás - ať je král nebo otrok. Nespravedlivé jmění a blahobyt na úkor druhých - nám nikdy nic dobrého nepřinesou. Není to však náhoda, ani zákon přírody ani moudrost lidská. Je to projev Boží spravedlnosti a věrnosti.
To ovšem znamená, že smyslem života není boj, jak někteří říkají. To, co vidíme v přírodě, kde silnější zvíře vyhání druhé od žlabu, nesmí být zákonem mezi lidmi. Proč? Protože Hospodin to nedovolí ! Hospodin nedopustí, aby hladověl spravedlivý, kdežto choutkám svévolníků činí přítrž. To už ale není jen obecná zkušenost. To je vyznání víry! Kdyby byl Pánu Bohu náš svět lhostejný, svévolníci by z něj učinili peklo a měli by vždycky navrch. Kdyby byl náš svět Pánu Bohu lhostejný, už bychom se my lidé dávno navzájem vymlátili a všude by rostl jen plevel a býlí.
Boží spravedlnost však tento svět chrání. Hospodin nedopustí, aby hladověl spravedlivý. Pán Bůh tedy nepůsobí jen v životě výjimečných jedinců, ale skrytě jedná v životě všech lidí na celém světě. Někdo si možná myslí, že to tak na světě chodí samo od sebe. Jiný si myslí, že objevil nějakou zvláštní moudrost a zákonitost. Ale víra v tom vidí podivuhodné dílo Boží. To není samo sebou, že poctivost a slušnost přináší člověku v dlouhodobém horizontu požehnání a prospěch. To je ve skutečnosti stejný zázrak jako vysvobození z Egypta nebo mana na poušti.
Aby však nedošlo k omylu, přidává sběratel knihy Přísloví pro jistotu ještě důležitý dovětek. Hospodin sice nedopustí, aby hladověl spravedlivý, ale nikdo z nás nesmí čekat se založenýma rukama, až ho Bůh zázračně nakrmí. Musí se o to přičinit poctivou prací. Proto připojil pořadatel knihy za svůj vyznavačský výrok dvě zdánlivě samozřejmá přísloví: „Zchudne, kdo pracuje zahálčivou dlaní, kdežto pilné jejich ruka obohatí. Kdo v létě sklízí, je syn prozíravý, kdo prospí žně, je pro ostudu.“
To, co nám na první čtení přišlo jako samozřejmost, bylo tehdy slovem do pranice. Práce byla údělem otroků a považovala se za trest a ponížení. V Mezopotámii byli zvyklí čekat raději s rukama v klíně, co jim přinese osud. V Egyptě bylo ideálem, aby všechno zůstávalo beze změny. Chudí ať umřou hlady a bohatí ať vládnou dál. Ale v Izraeli poznali, že šance změnit poctivou prací vlastní úděl a postavení - je stejný Boží dar a milost, jako když Bůh kdysi zachránil jejich otce z otroctví. Tehdy také museli jít prostředkem mořem a ne čekat, až co se s nimi stane.
Víra v Hospodina neznamená pasivitu, ale tvořivou a radostnou práci. Bůh pro nás stvořil svět plný příležitostí a nečekaných možností. Lidský život není ničím předurčen. Dokonce ani rodinou v které přijdeme na svět. Když je syn moudrý a řídí se těmito slovy, udělá svému otci radost. Kdo se však chová jako hloupý, způsobí své matce žal, i kdyby měl tu nejlepší výchovu a předpoklady.
Není však lidská zásluha a úspěch, když se nám něco podaří. Když se sklízí úroda, když z hlubin těžíme suroviny a energii, když léčíme nemocné a stavíme mosty, když si píšeme a telefonujeme po internetu - je to všechno Boží dar a milost, bez které bychom nedokázali vůbec nic. Všechno, co jsme my lidé objevili a dokázali, nám Bůh už dávno předtím připravil, nachystal a umožnil. Celý vesmír kolem je zázrak. Každý život znamená naději. Každý den znamená novou příležitost. Každé dobré Boží slovo může změnit tento svět k lepšímu. Být spravedlivý není břemeno, ale radost. Vždyť poctivé dílo díky Hospodinu přetrvá věky. „Mnohé požehnání spočine na hlavě spravedlivého. Památka spravedlivého se bude vždycky připomínat s vděčností, kdežto jména svévolníků se ztratí.“
10.9. 2006, Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah